Prolog
Satelitní město, tiché a klidné místo. Tedy pokud se tu zrovna nekoná nějaká slavnost. To pak i zakřiklý soused Fredy se stává vším, co je právě za téma. Ať už je to Rockový festival. To je z něj hned drsný rocker nebo country. To se stane zase kovbojem. Na to si vzpomínám. Od poslední country kapely, která zde vystupovala na ní jen, tak nikdo nezapomene ani Fredy ne. Přijela policie a naskákali na Fredyho jako odchytová služba, která nahání zaběhlé zvíře. Fredy měl totiž kolt po svém dědovi a začal s ním střílet do vzduchu a u toho ječel jako správný kovboj. Myslím si, že musel dlouho trénovat. Podle mého to byl pozoruhodný výkon. Vždy jsem si tu připadal jako na dovolené, jako v nějaké chatové oblasti, kde se sejde hodně známých lidí. Všichni se pak sejdou a společně opečou třeba nějaké to prase. Vždy jsem si tu dovolenou tak představoval. Pokaždé když jsem vyjel na terasu před dům. Kdyby to tak opravdu bylo, určitě bych ucítil, jak strýček Otta griluje to prase, a jak moje máme s tetičkou Vilmou, štěbetají o zrání rajčat, jak je správně pěstovat, až to přejde v hádku o to, kdo má lepší rajčata. Táta stojí u pípy s dědou a narážejí korbele piva o sebe a já běhám po krásně zeleném trávníku se svým Psem a učím ho kotrmelce. To vše bylo pouze v mé hlavě, ale nebyl jsem daleko od pravdy. Všichni ti lidé co tu žijí, nejsou sice rodina, ale chovají se tak, a proto si připadám jako na dlouhé dovolené.
Pak tu byla pani Larkinsonová , pani chůva, říkají ji. Také byla na každé z těchto slavností, ale vždy jen seděla, před sebou rozpitý korbel s pivem a hleděla jinam. Úplně jinam než hledělo desítky lidí. Ale já jí chápal. Byla vdova a nemohla mít děti. Když však hlídává děti v okolí, vypadá šťastně. V naší ulici hlídá často. Je tu spousta dětí.
Já však všechny tyto věci pozoroval z naší verandy. Bylo to mé oblíbené místo, jelikož jsem měl dvě možnosti. Být tu a nebo uvnitř domu. Byl jsem totiž na vozíku. Přestěhovali jsme se sem, protože jsem tu měl vše potřebné ohledně mého handicapu. Dokonce jsem mohl mít i pokoj na patře, díky výtahu vedle schodů. Vedle mne sedívá můj Pes. Zde byl mým nejlepším přítelem, jelikož jsem tady nikoho pořádně neznal.
Měl jsem ho už od osmi let, co se mi stala ta nehoda. Dlouho jsem přemýšlel a vymýšlel jak ho pojmenovat. Co ho nejlépe vystihovalo. Přišel jsem na to, a proto dostal jméno Pes. Vždy seděl se mnou na verandě a pozoroval lidi stejně jako já.
Kapitola 1
Bylo ráno, Martin vstal bez jakéhokoliv dlouhého převalování v posteli, hbitě nasedl na svůj invalidní vozík. Jezdil po pokoji, po chodbě, vydal se i výtahem dolů, projel chodbou, kuchyní, obývacím pokojem, dokonce i prohledal kumbál. Otevřel dveře do sklepa.
„Pse, Pse, kde si?“ Volal v každé z těchto místností.
Byl pryč. Vyjel ven z domu na verandu a rozhlížel se po okolí. Nebyl ani tam. Občas vychází sám ven a močí sousedům na dřevěné nožky poštovních schránek, ale nebyl ani u své oblíbené. Sítovýma dveřmi, které se otvíraly směrem ven, prošla jeho matka.
„Co se děje, Martine?“ Zeptala se.
„Nemůžu najít Psa!“ Odpověděl rozrušeně Martin.
„Určitě se jen někam zaběhl a hned se vrátí, přeci to není poprvé, co odešel.“ Uklidňovala ho.
„Pojď, udělám ti snídani“ Dodala a oba se vrátili dovnitř.
Jeho matka stála u plotny a míchala vajíčka.
„Dnes tě bude hlídat pani Larkinsonová“ Řekla zahleděna do rozpálené pánve.
„Dobře“ Odpověděl a opět nastalo ticho. Na Martinovy bylo stále vidět, že nad něčím dumá. Snad nad tím kam se poděl Pes. Matka se otočila a viděla Martina, jak hledí do stolu.
„On se vrátí. Vždycky se vrátil.“ Uklidňovala ho.
„Já vím, jen byl vždycky na dohled.“ Odpověděl. Celé odpoledne pak Martin seděl na verandě, kde vyhlížel svého jediného přítele, který stále nebyl v dohledu.
„Zrovna mi volala, pani Larkinsonová. Chvíli se zdrží.“ Řekla tak, aby přehlušila hukot zapnutého fénu. Stála v koupelně a hleděla do zrcadla. To Martin zrovna přejel k výtahu. Fén utichl. Martinova máma nakoukla ze dveří.
„Snad se tu nebudeš bát. Máme tu s tebou počkat, než dorazí?“ Optala se ho.
„Ne, to ne ať nezameškáte to divadlo. Vím, jak jste se na něj těšili.“
„Opravdu?“ Zeptala se znovu, kdyby si to náhodou rozmyslel.
„Opravdu“ Odpověděl. Najel na výtah vedle schodů a stiskl tlačítko. Výtah se rozjel a uháněl nahoru.
„Bavte se.“ Dodal a zmizel za příčkou stropu. Byl nahoře, opustil plošinu výtahu a vydal se chodbou ke svému pokoji. Zavřel za sebou a přejel k oknu, aby ho otevřel. Byla klidná bezvětrná noc. Obloha bez mraků pokryta miliardy světélkujících hvězd. Zhluboka se nadechl, ještě se párkrát rozhlédl a zamířil do postele. Ležel bez hnutí, avšak nemohl usnout. Hleděl do stropu. Každé auto, které projelo kolem domu, vytvářelo na stropě projekci, jako v kině. Představoval si a vymýšlel různé příběhy, které připomínaly obrazce vytvořené stínem. Nastalo úplné ticho. Zaposlouchal se.
Výraz v jeho obyčeji se změnil. Jako by se tím tichem dusil. Jako by na něj tlačil ze všech stran. Ticho přeťal silný vítr, který mával stromy a odfukoval listí ze země jako zahradní fukar. Do toho se vměstnaly šepoty připomínající lidské hlasy a mnoho dalších prapodivných zvuků, které nikdy za svůj krátký život neslyšel. Martin přestal dýchat. Zvuky byli čím dál více hlasitější a náhle zvonkohra, která vysela na verandě pod Martinovým oknem, utichla. Nastalo opět to dusivé ticho. Martin uchopil peřinu a popotáhl jí až po nos. Začal se třást a třásl se ještě více, jelikož ticho pro něj bylo mnohem horší, protože nevěděl, co má čekat.
„Pani Larkinsonova?“ Vydal ze sebe.
Ticho přehlušila rána vycházející pod oknem. Byly to síťované dveře, které se na pružině sami zavírali, když jimi někdo prošel. Co však Martin nevěděl, jestli někdo přišel nebo odešel. Zahleděl se na pootevřené dveře do chodby.
„Co když někdo vejde.“ Pomyslel si.
Sebral veškerou odvahu, která ještě jeho malé tělíčko unesla. Odhodil peřinu na kraj postele, až skoro sjela na zem a kulil se na bok. Předtím než se vydal ke dveřím, nahlédl pod postel, kam směřovali veškeré jeho noční můry.
Natáhl pravou ruku, aby dosáhl na vozík. Nalezl na něj. Dojel ke dveřím a okamžitě je zabouchl a zamkl. Jeho cesta pak vedla k oknu, nahlédl přes něj. Hledí na paní Larkinsonovou, jak stojí a s někým hovoří. Když si trošičku popošla, zahlédl Psa. Pes zdvihl hlavu a zahlédl Martina v okně. Martinovy se zatajil dech. Pani Larkinsonová zmlkla. Rychle se otočila směrem pohledu Psa do okna. Prázdné pootevřené okno. Martin stačil kousíček odjet dozadu, tak aby nebyl vidět a zamířil k posteli. Ulehl do ní a zavřel oči.
Rána sítových dveří, vrzání dřevěných schodů a pak klika.
„Martine?“ Ozvala se pani Larkinsonová.
„Ano, pani Larkinsonová“ Odpověděl ospalým hlasem, který předstíral.
„Proč máš zamčené dveře?“ Zeptala se a pět zkusila kliku. Chvíli ticho.
„Bál jsem se, pani larkinsonová.“ Jeho hlas se začal třást.
„Není čeho, jsem tu s tebou, Martine.“ Řekla Larkinsonová.
Opět nasel na vozík, dojel ke dveřím a pootevřel je. Pani Larkinsonová stála za dveřmi, pouze jen nahlédla.
„Měl by si už spát.“ Hleděla Martinovi do očí.
Martin zakýval hlavou. Kousek popojel dozadu.
„Dobrou noc, Martine“ Řekla a zavřela dveře.
Další den dopoledne seděl Martin opět na verandě. Dělal to, co dělá každý den. Pozoroval lidi. Seděl a přemýšlel nad tím, co vlastně v noci viděl. Také pak na to, co slyšel v rádiu a to, že jeho bývala učitelka pani Haightová, měla autonehodu. On však myslel i na její děti, které tu po ní zůstali. Byla bez manžela. Jeho mysl pak směřovala k, pani Larkinsonové, která také občas hlídávala její děti. Sáru a Petra.
Rozhlížel se po okolí a zastavil se u jednoho z domů od naproti. Žije tam rodina Statenova.
„Pes.“ Vykřikl.
Seděl u jejich domu a hleděl na něj, jako by vydával úžasný zápach slaniny na pánvi, nebo snad jitrnice od našeho dědy, kterýma se Pes minulí rok tak přežral, že musel do mého pokoje jezdit výtahem semnou.
„Pse, Pse, ke mně!“ Pes odpoutal svoji pozornost od toho chutného domu odnaproti a vydal se přes silnici za mnou.
„Mami, mami, pes se vrátil.“ Radostně vyjekl. Jeho máma prošla síťovými dveřmi na verandu, klekla si a začala hladit Psa.
„Tak vidíš, říkala jsem, že se vrátí. Teď pojď domů. Máš na stole oběd.“ Řekla, zvedla se a přidržela Martinovi dveře.
Martin seděl u stolu a nimral se v jídle. Vzal kus masa ze svého talíře a hodil jej Psovi. Pes bez přežvýkání sousto spolkl, pak se otočil podíval se na dveře, rozběhl se a zmizel v chodbě.
„Pse, Pse.“ Martin kousek odjel od stolu.
„Nech ho, on se vrátí.“ Pes přeběhl z chodby do obývacího pokoje a z něj pak do předsíně a ven. Seběhl z verandy na dlážděný chodník, přes silnici a najednou stál zase před domem Statenu. Usedl a koukal.
Do jídelny došel Martinův otec. Došel ke své manželce a ukázal jí A4 plakát, na kterém byli děti, pani Haightové.
„ Pohřešují se.“ Zašeptal otec, tak aby ho Martin neslyšel. On však vše slyšel.
Další den ráno vzbudil Martina šílený rámus. Sirény policejních aut a sanitek se rozléhaly po celé ulici. Martin se vysoukal z postele a dojel k oknu. Zahlédl své rodiče, jak stojí na chodníku. Viděl také ostatní sousedy, kteří stáli před svými příbytky a z hrůzou hleděli na vozidla stojící před domem Statenu. Dlouhý čas se nic nedělo, pak z domu začala vycházet policie a muži s nosítky zakryté černým igelitem. Viděl jak se rodiče začali objímat,a pak se Martinova matka vrátila zpět do domu. Otec přešel silnici a začal se vyptávat zvědavců okolo žlutých policejních pásek a pak se taky vrátil. Martin hleděl do oken. V horním patře zahlédl pani Larkinsonovou, jak se dívá na něj. Lekl se a zajel kousek za zeď. Po chvíli se vrátil zpátky do okna. Byla pryč.
Uslyšel otcův hlas, jak se baví s matkou. Martin dojel ke dveřím, pootevřel dveře a zaposlouchal se do rozhovoru.
„Co se stalo?“ Zděšeně matka.
„Jejich sousedi viděli skrz okno jak filip..“ Chvíli váhal.
„Co filip?“ Zeptala se ho znovu.
„Jak filip podřízl svojí ženu a pak zabil sebe.“ Vychrlil ze sebe otec.
„Proboha“ Chytla se za ústa.
„A co její děti?“ Řekla přes prsty.
„ Prý tam nebyli, pohřešují se.“ Pronesl nevěřícně otec.
„Co se to tu děje?“ Hleděla manželovi do očí se slzami na krajíčku.
Martin zavřel dveře. Měl v hlavě plno myšlenek. Co mu však nejvíc vrtalo hlavou byla pani Larkinsonová. Nevěřil tomu, že by byla tak zlá. Má ráda děti.
„Má je moc ráda.“ Opakoval si pro sebe.
„A když zjistila, že nemůže mít svoje, byla z toho špatná, a proto hlídá děti v okolí. Nikdy by dětem neublížila.“ Myslel si Martin.
Když se setmělo, ležel Martin už v posteli a vedle něj jeho matka. Hleděla na něj a hladila ho po vlasech.
„Dnes musíme jet ještě pryč. Přijde tě pohlídat pani Larkinsonova, dobře?“ Řekla mu matka. Dostal strach.
„Nechoďte, prosím.“ Ustaraně Martin.
„Bude to dobrý, Počkáme tu než dojde, ano? Pronesla s úsměvem na tváři. Martinovi nezbylo nic jiného než souhlasit. (zvonek)
„A už je tu.“ Vstala z postele a naklonila se nad Martina a dala mu pusu na čelo.
„Dobrou, zlato.“ Řekla a odešla. Nechala pootevřené dveře. Martin vylezl z postele a nasedl na vozík. Dojel ke dveřím.
„Zdravím Vás, pani Larkinsonova.“ Slyšel odzdola, Od okna začal vycházet štěkot. Martin se otočil a zamířil k oknu. Nahlédl přes něj. Pes. Seděl bez hnutí, seděl a zíral. Zíral na Martina. Zíral tak jako na dům Statenů, jako posel špatných zpráv. Tak jako zíral na auto pani Haightové před tím než měla nehodu. Seděl a hleděl na mrtvá těla, která vynášeli muži od naproti. Jako černá kočka, která přeběhla přes cestu. Hleděl tak, jako pani Larkinsonova to ráno.
„Co teď?“ pomyslel si.
Z přízemí se začal ozývat rámus. Poznal křik své mámy, Poznal naříkání svého otce. Přejel zpět ke dveřím a pak rána a dům zachvátilo ticho. Lekl se.
Vrzání schodů, které přehlušilo ticho.
Tma, která se valila schodištěm sebou nesla chlad. Martinovi se zrychlil tep.
„Pojď, pojď Martine. Už můžeme jít domů zlato.“ Hlas se stále přibližoval.
„Teď už bude vše jak má. Už na tebe všichni čekáme. Tvým bratříkům a sestřičkám se stýská a mě také. Nebudeš se cítit sám.“ Byl blíž a blíž.
„Všechny Vás miluji stejně. Jste mé děti a já se o vás dobře postarám. Nikdo nám nebude bránit, nikdo nebude…………………..
„Vycházím z hlouby lidské mysli, nesu sebou chlad a temnotu, mé jméno je zlo.“ H.S.
