Strnule jsem stála před tím domem na kraji lesa. Vítr pročesával větve srtomů, které tiše šuměly. Dům se za celá léta, co jsem se mu vyhýbala, nezměnil. Pár rozbitých oken, vybledlá oprýskaná omítka, mohutné staré dveře z tmavého dřeva. Začínaly se mi vracet vzpomínky z dětství... Běželi jsme lesem, měla jsem před ostatními náskok. Najednou jsem byla tady, jako v transu jsem sledovala dům. Když mi najednou projelo tělem zděšení jako elektrický výboj. Dům byl spoustu let opuštěný a teď jsem jasně viděla postavu sedící na parapetu s hlavou opřenou o okno... Z mých myšlenek mě vytrhl Ben, který mě vzal za rameno. „Co tak koukáš Veroniko? Jdeme se podívat dovnitř,“ podíval se na mě s potutelným úsměvem. Spolkla jsem knedlík v krku a vydala jsem se směrem ke dveřím.
Tohle všechno byl Radimův nápad, hledal místo, kde by jsme si jako parta oslavili úspěšnou maturitu. Až narazil na majitele, který mu bez větších okolků pujičil klíče. Pořád nechápu proč z toho byli všichni tak nadšení, ale i přes moji nelibost jsem jela, třeba si alespoň vyčistím hlavu od všedních povinností. Když jsem za zvuku vrzajících schodů došla do pokoje, už se na mě smála Sára s Janou, které tu dělaly trochu pořádek a vybalovaly věci. Jana byla Radimova sestra, oba dva měli štíhlou vysokou postavu, mandlové oči a světlé vlasy. S mojí kamarádkou Sárou jsme si byly podobné obě drobné s havraními vlasy, jen se ode mě lišila svýma zelenkavýma očima. A nakonec můj Ben, hluboké modré oči a hnědé rozježené vlasy.
Když jsem se začala rozhlížet kolem sebe zjistila jsem, že dům je jako z nějakého filmu, až na ten prach, který se Jana snažila mermomocí smést do rohu. Všelijaké ozdobené stoličky s červeným polstrováním, jedna postel s roztrhanými nebesy a velká skříň, do které zrovna strkala hlavu Sára, a pokřikovala na nás, že našla vchod do Narnie. Vždy musela do všeho strkat nos a dělat si legraci. Popošla jsem k oknu, bylo ušmudlané a plné pavučin, ale i tak jsem nahlédla ven. Kluci ještě nosili nějaké to jídlo a pití abychom tu jen tak neživořili. Říkala jsem si, že se půjdu porozhlédnout po zbytku domu když už jsem tady. Celkově byl dům skoro všude stejný, starý nábytek, na něm prach a pavučiny a občas na zemi nějaké to sklo nebo zažraná skvrna. Bodejť by ne, vždyť tento dům byl naposledy obýván v době komunistů, patřil totiž veliteli VB. Když jsem našla koupelnu k mému udivení z kohoutků tekla voda a splachoval záchod, ale moc dlouho jsem se nezdržovala, protože vana byla skoro celá plná nějakým příšerně páchnoucím, tmavým slizem, který mě znepokojoval.
Večer jsme zapálili petrolejové lampy a uvařili si večeři z konzervy na přenosném vařiči. Radim pustil rádio a začaly jsme popíjet. Byla uvolněná atmosféra, povídali jsme si a zpívali k hudbě z rádia. Pak mě Sára vytáhla na záchod, tak tak jsem se stačila natáhnout pro svítilnu, dotáhla mě až do koupelny. Zavřela dveře a s plamínky v očích se na mě otočila „Myslíš, že mám u Radima šanci?“ Překvapeně jsem se na ni podívala. „No, můj typ to není, ale zkus to, třeba vám to bude klapat,“ pokrčila jsem rameny. Měla úsměv od ucha k uchu ať už to bylo mým výrokem nebo vlivem alkoholu. Už jsem se chtěla vrátit k ostatním, ale najednou se z vany ozval hučivý zvuk. Obě jsme nadskočily a rychle utíkaly pryč temnou chodbou. Doběhla jsem Sáru, která se už zastavila. „Lekla jsem se, když jsi najednou tak vystartovala, proto jsem běžela taky. Nejspíš to byl ucpaný odpad,“ dloubla do mě. „Hele,“ najednou ukazovala někam do tmy. Rozsvítila jsem svoji baterku, bylo tam další schodiště. „Tady jsem ještě nebyla,“ zapřemýšlela jsem se nahlas. „Já taky ne, pojď, jdeme se tam podívat,“ vyhrkla Sára dychtivě. „To nemá smysl,“ zavrtěla jsem hlavou, „víš přece, že pan Galan říkal, že má klíče do všech pokojů až na podkroví.“ Sáře to zřejmě bylo jedno, už kráčela po schodech nahoru. Když stiskla kliku dveře se pomalu otevřely. Moc se mi to nezdálo, tak jsem jen zavolala, že počkám tady, s baterkou... pomyslela jsem si. Ta její zvědavost ji jednou přivede do hrobu, musela jsem si povzdechnout. Najednou se z podkroví ozval výkřik až krev tuhla v žilách.
Hbitě jsem vyběhla schody. Sára ležela na zemi v nepřirozené poloze, měla děsivě vytřeštěné oči. Avšak nejvíc mě vyděsila urousaná žena krčící se nad jejím nehybným tělem. Ze strachu jsem začala utíkat k ostatním. Když jsem vběhla do pokoje, nezmohla jsem se na víc než že jsem si sedla na podlahu a začala brečet. Všichni se ke mně seběhli a začaly se vyptávat co se stalo. „Sára... je mrtvá“ vykoktala jsem, „Cože!“ Vykřikly všichni. „Co se stalo Veroniko? Mluv,“ třásl mi s rameny Radim. „Byla v podkroví, najednou zakřičela a pak tam stála tak žena ,“ vzlykala jsem.
Ben mě objal. „Klid Veroniko, půjdeme se tam podívat,“ šeptal mi do ucha a postavil mě na nohy, Radim už procházel se svítilnou dveřmi. Pomalu jsem následovala Radima schovaná za Benovými zády. Srdce mi stále prudce bušilo a celá jsem se třásla z představy, co v podkroví najdeme. Radim už stoupal po schodech, stiskl kliku. Ale nic, dveře se ani nehnuly. Oba se na mě vyčítavě otočily. „Nejspíš se ti něco zdálo, přece jenom jsi něco vypila,“ poznamenal Radim. „Jsou zamčené, jak říkal pan Galan,“ poklepal na ně. „A kde je Sára?“ Zakňourala jsem. „Přece znáš ty její srandičky, třeba si šla ven zapálit nebo se jen potřebovala nedejchat čerstvýho vzduchu,“ utěšoval mě Ben. „Pokud se do rána neukáže, začneme ji hledat, ano?“ Stále jsem měla sevřené hrdlo a tak jsem radši jen přikývla. Odšourala jsem se zpět do pokoje, kde už nedočkavě stála Jana ve dveřích. „Tak co?“ Jen jsem pokrčila rameny a nechala kluky, aby jí řekli svoji verzi. „No, uvidíme,“ složila ruce. „Měly bychom jít spát.“ Rozložili jsme karimatky a vybalili spací pytle. Uvítala jsem když jsem se mohla zabalit do spacáku a přitulit se k Benovi. Jana zhasla lampy, a pak bylo slyšet jen Radimovo dotěrné chrápání.
Celou noc jsem nezamhouřila oči, bála jsem se o Sáru a hrůzu mi naháněla ta scenérie, kterou jsem viděla v podkroví. Do mého strachu, jako dřevo do ohně přidávaly zvláštní zvuky. Když Radim přestal chrápat jasně jsem je slyšela, jako by se ve stěnách někdo bláznivě hihňal a šeptal nesrozumitelné věci. Když už jsem to nemohla vydržet, strčila jsem do Bena. „Slyšíš to?“ Zašeptala jsem. „Co bych měl slyšet?“ Odpověděl mi rozespale. „Ty divný zvuky.“ Chvíli se zaposlouchal, „Nic neslyším, neboj se a spi,“ políbil mě na čelo a znovu usnul. Ráno jsem byla úplně vyčerpaná a opuchlá. Ostatní se začali pomalu probouzet tak jsem se protáhla a šla otevřít okno. S vrznutím se otevřelo. Najednou se něco zřítilo z vyššího patra a zůstalo nám to viset před oknem. Hrůzou jsem vyjekla. Všichni byly rázem na nohou a se stejným zděšením jako já zjistily, že to co houpe před oknem je Sářino zohavené tělo. Když jsem začala utíkat ostatní už proběhly dveřmi. Stěží jsem popadala dech. Měla jsem strach jako nikdy předtím. Už jsem viděla vstupní dveře, když se s dunivou ránou prudce zabouchly. Pak zazněl zvuk zamykajícího se zámku. Pěstmi jsem zuřivě bušila do dveří. „No tak, lidi, pusťte mě ven! Prosím, mám strach. Pomoc!“ Křičela jsem. Uslyšela jsem jejich roztřesené hlasy. „Myslíte, že se zbláznila?“ Sýpala Jana. „Přece ji tam nemůžeme nechat!“ Okřikl je Ben. Radim se po něm hned ohnal. „Ty blbče jeden, chceš aby tě zabila taky?“ „Já jsem ji nezabila,“ zasténala jsem přes dveře a kopla do nich. Pak už nebylo slyšet nic. „Ne! Nenechávejte mě tady!“ Křičela jsem co mi plíce stačily. Potom jsem se pomalu sesunula k zemi. Přes slzy jsem nic neviděla. Ze strachu a nervozity na mě přišly mdloby.
Začala jsem se probírat, bála jsem se otevřít oči, doufala jsem, že to vše byl jen sen. Nebyl! Zachvěla jsem se. První co jsem udělala bylo že jsem lomcovala dveřmy s nadějí že se dostanu ven, ale marně. Dopadaly na mě směsice strachu, zlosti, smutku a zoufalství. V přízemí měla okna mříže a tak jsem s novou nadějí šla vyzkoušet otevřít okno v prvním patře. Pokoj, kde jsme předtím spaly jsem radši vynechala, z přestavy co bych tam našla mi běhal mráz po zádech. Vešla jsem do jednoho z pokojů a se zatajeným dechem jsem se přiblyžovala oknu. Chtěla jsem otočit kličkou, ale ta zůstala stát jako přikovaná. Další pokus ve mně vyvolal další zoufalství. Zkusila jsem otevřít okna snad ve všech pokojích ale vždy se opakovala ta stejná scéna. Musela jsem brečet a křicet, z představy, že jsem tu zamčená a než mě někdo vysvobodí, něco mě tu zavraždí. Zlostí a strachem jsem popadla stoličku a rozbyla jsem s ní okno, ale kdybych se roztříštěnou tabulý pokusila vyskočit nejspíš bych se podřezala. Teď už mi nezbývalo nic jiného, než to tu celé prohledat, najít klíče nebo nějaký tajný vchod. Začínala jsem být paranoidní ale nezbývalo mi nic jiného než naděje. Prohledávala jsem skříně a šuplíky jako posedlá. Dostala jsem se i k šuplíku, který nešel otevřít po duhém silnějším škubnutí se však otevřel. Ležela v něm stará zaprášená sloha. Měla na sobě vybledlé červené razítko Tajné. Vypadalo to na nějaké papíry původního majtele, bylo tam spoustu záznamů ze sledování nějaké dívky, která vedla hnutí proti komunismu. Staré fotky tohoto domu a zpoutané, umazané dívky mě naháněly husí kůži. Byla mě povědomá, ale takovým tím tajemným způsobem. Když jsem konečně odtrhla oči od papírů, šeřilo se. Dozhlédla jsem se okolo sebe a stím největší hrůzou jsem zjistila, odkud ji znám, teď stála v rohu pokoje a nepřítomě se na mě zírala. S křikem jsem utíkala ani nevím kam, zavřela jsem se do jedné ze skříní, která stála na chodbě. Je to ona! Zabila Sáru! Opakovala jsem si dokola. Po přečtení záznamů začalo vše zapadat dohromady. Toto musel být duch dívky, kterou tu komunisté zamčely a nechaly umřít protože jim byla nepohodlná! Byla tu zamčená stejně jako já a teď se chce mstít! Musela jsem se uklidnit ale nešlo to, byla jsem vyděšená k smrti, třásla jsem se a brečela. Trhavě jsem se nadechla když jsem uslyšela, že podlaha pod něčí váhou zlověstně vrže. Zavřela jsem oči a dlaně si přitiskla k uším. Dveře se rozletěly. Stála tam! Mastné a rozcuchané vlasy umazaná noční košile a pomalu ke mně natahovala zuboženou ruku. Vyskočila jsem ze sříně. Srdce mi bušilo jako o závod. Klopítala jsem pryč, ale přišla jen tvrdá rána do hlavy. Musela jsem se do něčeho praštit a upadnou do bezvědomí.
Znovu jsem začala otevírat oči, v hlavě mi neuvěřitelně dunělo. Mým tělem rázem projelo zděšení. Stála tam, vedle skříně! A dívala se tím svím nic neříkajícím jakoby zvídavým pohledem. Jediné co jsem zvládla bylo, že jsem se odplazila za roh, byla jsem slabá. Tam jsem skrčila kolena o obejmula je rukama. Kývala jsem se dopředu a dozadu, v domě byla tma a vzduch šeptal Zamčeno. Začala jsem bláznit, strach už byl k nevydržení. Jen jsem seděla v rohu a vyčkávala na nadpřirozeno, na ducha, na smrt. Chraptění se blíží. Dech se mi začal zrychlovat, šepot v hlavě neusával a napětí každou sekundu sílilo. Už byla na dotek a znovu natahovala svou ruku, s nejšílenější hruzou jsem jí potupně ruku podala. Byla studená jako led. Tělem mi projela bolest jako bodnutí nožem do srdce. V mysli mi probleskovaly obrazy a scenérie. Mladá spoutaná dívka. Odvlečená a zamčená v domě. Žádná možnost útěku. Zoufalství... Teď jsem nebyla ve svém těla sama, dělila jsem se o něj s umučenou duší. Všechny mé zbrany zmizely. Křečovitě jsme vstaly a s bláznivým smíchem jsem prošly dveřmi do pokoje. Došly jsme až k rozbytému oknu, vyklonily jsme se z něj a jen lehce zvedly chodidla z podlahy. Jako bychom letěly celou věčnost. Náraz byl dech vyrážející. Vytáhly jsme ze sebe největší kusy střepů. Olízly jsme vlhkou zem a svoji ruku od lokte až k zápěstí. Zkrvavělé prsty jsme zabořily do hlíny a do tmy jsem volaly „svoboda“.
