Konečně dorážíme na místo. Vytahuji si sluchátka z uší a nevěřícně si prohlížím obrovský dům s oprýskanými šedými zdmi. Samozřejmě jsem nečekala, že dorazíme do pětihvězdičkového hotelu s bazénem, saunou, luxusní restaurací atd. a už vůbec jsem nečekala moře a pláž ale tohle? V tomhle zašedlém starém domě mám strávit celý týden? Tohle je společná rodinná dovolená po několika letech. Čekala jsem, že táta vybere lepší místo pro náš společný týden. Tenhle dům mě přímo děsí. Jde z něj taková hrůza. Jako kdyby svým vzhledem říkal: „Kdo vstoupí dovnitř, nikdy se nedostane ven živý.“ Začínám vážně uvažovat o tom, že budu celý týden bydlet v autě. Tedy v tátově dodávce, kterou jsme přijeli. Klidně budu spát na těch zaprášených špinavých sedadlech, než abych do tohohle stavení hrůzy vkročila.
„Tak vystupovat!“ zavelí táta po chvíli mlčení a rozhlížení se kolem. Jeho povel mě náhle probere z přemýšlení. Táta to asi myslí opravdu vážně s tím rozhodnutím strávit týden tady. Doteď jsem si myslela, že se spletl.
Když vylezu z auta, spatřím tátu, jak už stojí na placu mezi naším autem a domem a žmoulá v ruce jakýsi leták a něco mumlá.
„Copak?“ stará se máma.
„Přijde ti ten dům stejný jako tady?“ zabořuje prst do letáku, na kterém je vyobrazen dům úplně stejných tvarů akorát má krásně žlutou fasádu a novou červenou střechu. V malé předzahrádce za železným ozdobným plotem rostly růže, po kterých zde dnes není ani stopa stejně jako po tom plotě. Jediné, co je stejné jak na letáku, tak ve skutečnosti jsou ty staré dřevěné dveře a ty dva chrliče v podobě vlků po stranách vchodu. Jinak je omítka, jak už jsem říkala šedá a oprýskaná a ani malé zbytky žluté barvy není možné zde najít. Okna jsou stará a v některých oknech ani nejsou záclony, jakoby byli místnosti za nimi nepoužívané. Dům má přízemí a první patro. Ke dveřím vedou polorozpadlé schody, na jejichž vrcholu stojí na každé straně ty chrliče, které vypadají, jakoby tento dům hlídaly a nikoho nepustily dovnitř. Nebo možná pustily, ale už by nevyšel ven. Možná se nás právě oni snaží varovat, abychom nešli dál. Já ani nechci. Nečekala jsem, že to řeknu, ale chci domů. Tolik jsem se těšila na tuhle naši společnou dovolenou po mnoha letech, a my dorazíme sem. Na tohle pochmurné strašidelné místo. Počasí taky není zrovna ideální, protože se obloha mračí a vypadá to, že každou chvílí rozprší a ještě k tomu fouká vítr, což ještě více přidává na té hrůze, která z tohohle místa jde.
Máma stále kouká střídavě na obrázek v letáku a na dům. Nakonec tátovi vztekle vytrhuje leták z ruky. „To není možné! Určitě jsme tu správně?“
„Směrovače mě zavedly sem,“ krčí rameny táta.
„Jak se tu vlastně jmenuje?“ promluvím tiše a podezřívavě.
„U Krvavé růže,“ pronese táta. S mámou ztuhneme a podíváme se na něj vyčítavým a zároveň vystrašeným pohledem. Jak mohl místo s tak příšerným názvem vybrat, jako vhodné pro naši dovolenou? Z toho názvu mi přejel mráz po zádech a mám pocit, že i mojí mamce se na hlavě naježily její krátké tmavě hnědé vlasy. Táta kývá směrem k ceduli, na které jsou barvy už trošku zašlé, ale stále se tam dá přečíst nápis ‚U Krvavé růže‘. Takže jsme tady opravdu správně?
„Tak se pojďme podívat dovnitř,“ navrhuje táta nadšeně a nevšímá si, že ze mě a mámy se nadšení jaksi vytratilo v tu chvíli, co jsme tento dům spatřily. Cesta byla ještě fajn, přestože byla zdlouhavá a nudná. Oproti tomuhle ale v pohodě. Obě jsme s mámou ustoupili krok dozadu, jakoby nás ten dům přímo odpuzoval.
„Třeba tam budeme bydlet s duchy, vlkodlaky a upíry,“ žertuje táta. Máma se usměje, jakoby se právě probrala a zase udělá krok vpřed. Mně to teda moc vtipné nepřijde. Cožpak nechápe, že to táta zase zpackal? To věděla, že pojedeme sem, nebo je jí jedno, že budeme trávit týden v tak odpuzujícím prostředí?
„Tak pojď Ell,“ mrkne na mě táta. Teď jako bych se probrala já. Vykračuji vpřed s hrůzou, z toho, co čeká vevnitř. Před schody se zastavuji a přemýšlím, jestli je vůbec bezpečné po nich stoupat nahoru. Ale táta už je v polovině a nic se mu zatím nestalo. Vyrážím za ním. Už chce na ty staré dveře zaklepat, ale v poslední chvíli zjišťuje, že jsou pootevřené. Zatajil se mi dech. Pomalu do nich strčí a sami se se skřípěním otevírají. Čekám, co na nás z těch dveří vyskočí, ale za nimi je pouze tmavá místnost.
„Tak asi smíme jít dál,“ pousměje se táta. Koutkem oka pohlédnu na chrliče po mé levé ruce a zdá se mi, že jeho oči zčervenaly. Už chci od něj oči odtrhnout, když si to uvědomím a prudce se na něj otočím. Ty oči byly opravdu červené! Ihned zhasly, než jsem na to stihla nějak zareagovat. To co mělo znamenat? Varování?
Táta s mámou už vkročili dovnitř do té tmy. Vybíhám poslední dva schody a už jsem u nich. Táta zírá do tmavé místnosti, na jejímž konci je schodiště nahoru. Máma si prohlíží zaprášený pult, který měl sloužit jako recepce. Na něm leží pár zaprášených letáků stejných, co měl táta v ruce, než jsme sem vkročili. „Haló? Je tu někdo?“ huláká táta a strašidelně se to ozývá po celé vstupní hale, nebo jak mám tu místnost nazvat. Nic se neozývá. Když vtom najednou vrznou dveře v zadní části místnosti u schodu a objevil se pruh světla. Náhle se v místnosti rozsvěcí. Velký lustr nad námi poblikává a nakonec se rozsvítí a ozáří svým mohutným svitem celou místnost. Opadá ze mě všechno to napětí a strach, ale vzápětí se znovu lekám, neboť lustr osvítil okolní zdi, na kterých všude visí hlavy všech možných krvežíznivých šelem s ostrými krvelačnými zuby. Vypadá to tak děsivě, že bych znovu byla pro tu tmu, co tu byla před chvíli.
Z otevřených dveří na konci místnosti vychází malá baculatá paní s veselým obličejem. Měla na sobě župan, či co to bylo a papuče. Šedé vlasy má stažené do drdolu, který je tak trochu rozčepýřený, na nose má malé brýle a nepřítomně se usmívá. V ruce drží zelenou konvičku a poskakuje, jako malá holčička, která se chystá hrát si na malou zahradnici, přímo k nám. Vypadala jako nějaká babička z pohádky, ale jsem si jistá, že tady v pohádce rozhodně nejsme. Udiveně jí pozorujeme, dokud nedoskáče až k nám. „Omluvte mě, musím zalít růže,“ oznamuje slaďoučkým líbezným hláskem.
„Tady žádný růže nejsou,“ poznamenám, protože mi její chování přijde absolutně nevhodné. My jsme tu hosté a ona se vymluví na růže?
„Růže mohou být všude, kde si je jen představíš, děvenko,“ usmívá se a pokračuje dál předními dveřmi. Povytahuju obočí a klepu si na čelo. „Jí hrabe,“ poznamenám.
„Pšt, vždyť tě uslyší,“ sykne máma. Popravdě je mi jedno, jestli mě ta stará babka zaslechne nebo ne. Stejně je šílená, jak už jsem říkala.
Táta se usmívá a poznamená: "To nám to hezky začíná."
Protáčím oči. Jako jestli nás tu potká ještě něco pitomějšího než ta šílená babka, balím to a jedu domů. A vůbec, už tu nechci být ani minutu.
"Jak hezky? Jedeme domů! Je to tady hrozný!" vztekám se.
"Proč? Je to zábava," směje se táta.
Už už chci něco odpovědět, když se znovu otevřou dveře a dovnitř vchází vysoký hubený kluk, kterému není víc než 20, má rozcuchané hnědé vlasy, velké hnědé oči a na rtech zářivý úsměv. Modrá košile na bílém tričku a užší džíny mu sluší. Zamilovavám se na první pohled.
"Moc se omlouvám. Už se vám budu věnovat," usmívá se a mrká na mě. Úsměv mu opětuji. "Musel jsem zajet do města, nečekal jsem, že někdo přijede. Víte s mojí babičkou je to těžké. Tenhle penzion vlastní už dlouho, ale s přibývajícím věkem to přestává zvládat a dům už řadu let chátrá, protože nejsou peníze na jeho opravu. Musím babičce stále více pomáhat. Sama to už nezvládne."
"To chápeme, právě tudy před chvílí prošla. Ehm, tedy spíš prohopsala," směje se táta.
"Vážně?" tváří se nejistě a drbe se rukou ve vlasech. "Tak sami jste to viděli," znovu se usmívá. "Zapíšu si vás tedy a ubytuju vás."
Stoupá si za pult a vytahuje knihu, kam se zapisují návštěvníci. Je pěkně zaprášená. Zapisuje si jména rodičů. Je mi úplně jedno o čem mluví a co říkají. Stačí mi se na něj dívat. Do jeho krásných očí a sledovat jeho úsměvy. Tenhle kluk změnil celý můj pohled na situaci naší dovolené. Odsud se nehnu už ani na krok!
"Tak co pořád chceš jet domů?" šťouchne do mě táta. Řekl to docela nahlas. Vypadá to, že to ten kluk neslyšel, protože dál něco sepisuje se skloněnou hlavou.
"Jasně, že ne!" říkám a neuvědomuju si, že jsem radši měla ztlumit hlas. Řekla jsem to tak, že to ten kluk určitě musel slyšet. Taky že jo. Přestává psát, zvedá hlavu a mrká na mě s lišáckým úsměvem na rtech. Usmívám se taky.
"Tak já vám ukážu kde budete bydlet. Určitě budete chtít první patro s výhledem že?"
"Ano, to bychom rádi," přikyvuje máma. Jako ve snu za ním kráčím halou, kde se ozývá zvuk mých bot na podpatku. Teď mám ještě strach, že si máma neodpustí poznámku, týkající se mých bot. Naštěstí ale mlčí, byl by to trapas.
Vede nás tedy do prvního patra, kde nám ukazuje celkem moderní apartmán s vlastní kuchyňkou a koupelnou. Mám tam dokonce svůj vlastní pokoj. Prakticky tam není nic jiného než postel a prádelník pod oknem. Prostředí apartmánu nějak neodpovídá prostředí zbytku domu. Je moderní, čisté a zachovalé. Je to zvláštní. Ale vlasně, najdu tady něco, co není zvláštní.
Zamyšleně se koukám z okna, zatímco ten kluk (ani nevím, jak se jmenuje) ukazuje rodičům zbytek apartmánu. Mám výhled na louku, do které zasahuje tmavý jehličnatý les, a za kterou je jezero stříbrné barvy. U mola s loďkou je jakýsi dřevěný domek. Je to tady krásné a romantické a zároveň tak strašidelné.
Roští se vlní a před ním se objevuje postava obrovského psa. Udiveně na celou situaci koukám. Tohle není pes. Je to vlk! Pořádně velký vlk! Něco jako ten chrlič přede dveřmi! Ty červené oči! Už se do nich nemůžu více dívat!
"Hezké, viď?" ozve se za mnou.
Otáčím se. Nestojí tam nikdo jiný, než ten kluk. "Ano," odpovídám. Přistupuje ke mně blíž a díváme se z okna společně. Vlk zmizel. "Nepředstavil ses," poznamenám.
"Ehm, to je pravda, promiň. Takže... Já jsem Anthony."
"Eleanor... Teda... Pro tebe jenom Ella."
"Jasný." Usmíváme se na sebe. Snažím se znovu zaostřit na to místo, kde byl ten vlk. Už tam není a vsadím se, že se už neobjeví.
"Není to tu nebezpečné?" ptám se podezíravě.
"Proč?" krčí Anthony rameny.
"Viděla jsem vlka!" prozrazuji mu.
"To není možné... Ve dne-"
"Jak ve dne?!" přerušila jsem ho.
"Teda chtěl jsem říct: Vlci tu nežijí," zašklebil se, aby odvedl pozornost od toho, co předtím řekl. Za oknem na louce se objevuje Anthonyho babička.
"Babička..." kývne směrem k ní.
"Já vím," přikyvuju s úsměvem.
"Omlouvám se, jestli se předtím chovala nějak nevhodně."
"Ne, v pořádku. Mně přijde legrační."
"To ona je. Jen je škoda, že to tady díky tomu nezvládá."
"Co se jí vlastně stalo? Jestli se tedy smím zeptat."
"Smíš, ale já ti stejně neodpovím, protože to nikdo neví. Prostě se tady asi z té samoty zbláznila."
"To sem nikdo nejezdil?"
"Nevím, ale v návštěvní knize můžeš najít jména spousty lidí... Třeba i těch, kteří se po návštěvě tady už nenašli..."
"Ty bláho, neděs mě!" šťouchnu do něj loktem.
Rozesměje se: "Promiň, to jsem ti asi neměl říkat. Ale neboj se. Od doby, co jsem tu já se žádnému mladému děvčeti nic nestalo." Znovu se na sebe culíme. "No, budu muset jít za babičkou. Jestli se vydala k jezeru, tak jí musím ohlídat. Příště se tam podíváme spolu," mrká na mě naposledy a odchází.
Vracím se za mámou a tátou do kuchyně. Vyptávají se, co jsme si s Anthonym povídali. Samozřejmě jim neřeknu víc, než že mi řekl, jak se jmenuje. Máma vaří čaj a všichni si povídáme. Táta má návrhy na výlety po nejbližších městech. Nevidím v tom ale nic zvláštního, neboť jsem neslyšela, že by bylo v okolních městech něco zajímavého, co by stálo za zhlédnutí. Žádné památky a tak. Možná ani kino tady nemají. Nejradši bych strávila den s Anthonym.
K večeři s mámou připravíme míchaná vejce. Koupat se mi večer nechce, tak jenom zalezu do své postele a čtu si. Romantické by bylo, kdyby mi Anthony zaťukal na okno.
Ráno se probouzím s knížkou vedle sebe. Musela jsem během čtení usnout. Je půl desáté! To jsem spala tak dlouho? V kuchyni jsem našla vzkaz na stole. Stálo na něm: "Jedeme prozkoumat město, nechtěli jsme tě budit. Do oběda jsme zpět. Máma"
Do oběda času dost. Dívám se z okna kuchyně, kde je taky vidět na jezero a vidím postavu na břehu jezera. To musí být Athony! Rychle se převlékám, čistím si zuby a češu si vlasy a běžím k jezeru za ním. Jsem docela odvážná, že jdu neznámým prostředím takhle sama. Je to Anthony!
"Dobré ráno!" říkám hlasitě, když už se k němu blížím.
"Ale dobré ráno, slečno! Teprve teď jsi vstala?"
"Jo. Rodiče jsou fuč."
"Jo, koukal jsem, že auto zmizelo a tebe mi tady nechali."
"Neboj, oni jsou do oběda zpátky."
"Tak to abychom se projeli hned."
Nechápavě se na něj podívám. On kývá směrem k loďce uvázané u mola. Souhlasím. "Tak jak se ti tu líbí?" vyptává se, jakmile nasedneme do loďky.
"Zatím fajn."
"To jsem rád," usmívá se.
Pohlédnu směrem k místu, kde jsem včera spatřila vlka. "Přísahám, že byl tam! Ten vlk."
Mračí se a lesknou se mu oči. "Říkal jsem ti, že to není možné," zabručel. Proč tak znervózněl? Najednou z něj jde strach. Poposedávám si dál. "Řeklas to rodičům co? Proto odjeli. Shánět pomoc."
"Ne, neřekla. A kdyby?" Škubnul sebou a na mou otázku neodpověděl. Dál se bavíme radši o něčem normálním. Škola, kamarádi a tak. "Máš vůbec nějaké přátele, když celé dny trávíš tady?" vyptávám se.
"To by ses divila."
"Jezdíš za nimi do města."
Po chvilce zaváhání z něj vypadne: "Jo."
Nejradši bych se ho zeptala, jestli je zadaný. Doufám, že není. Ale tak, když se ke mně takhle chová, tak má asi těžko holku. Po chvíli loď uvazujeme zpět k molu a Anthony mě doprovazí zpět dovnitř a ptá se mě jestli si s ním nedám čaj. Odmítám a přesunuji čajový dýchánek na později. Radši si jdu napustit horkou vanu.
Svlékám se a z kohoutku teče do vany horká voda. Zrcadlo už je skoro zapařené, že už se v něm skoro nevidím. Vážu si vlasy do drdolu, abych si je nenamočila. Opatrně si lehám do vany. Voda je příjemně horká. Zavírám oči a relaxuju. Přestože je dopoledne a tak dlouho jsem spala, skoro usínám. Po chvíli si uvědomuji, že z kohoutku pořád teče voda a chystám se jí vypnout. Otevírám oči a projede mnou zděšení. Ležím v rudé vodě! Tohle už není voda! Je to krev! Křičím a rychle vstávám a vylezám z vany a zůstávám koukat na rudou vlnící se hladinu. Když se konečně uklidním, uvědomuju si, že mám celé tělo od té krve. Rychle beru osušku, ač je bílá a utírám se do ní. Z očí mi tečou slzy beznaděje. Mám potřebu se celá opláchnout, ale ve vaně je krev. Zkouším umyvadlo, beru do ruky žíňku, že jí namočím a otřu se s ní. Pouštím vodu. Teče voda! Rychle namáčím žíňku, když v tom voda zčervená. Zase krev. Znovu kříčím a z očí se mi hrnou slzy. Poslední možnost, voda z kuchyňského dřezu. Nahá vybíhám do kuchyně, žíňku s sebou v ruce, oči uslzené a tělo od krve. U okna stojí Anthony. Chci se rychle zavřít v koupelně, ale spatřil mě. "Rituál dokončen!" zvolal. V koupelně si beru osušku a omotávám si jí kolem těla. To co řekl mě udivilo a vyděsilo zároveň. Vycházím z koupelny tentokrát zahalená v osušce. "Anthony, pomoz mi. Všude je krev," vzlykala jsem.
"Tak to má ale být," přistoupil ke mně.
"Nerozumím tomu..."
"Řekni, chtěla bys žít se mnou?" odhrnul mi vlas z čela.
"Neřeknu ti to, dokud mi tohle nevysvětlíš!"
"Tohle byl rituál. Právě jsi se stala jedním z nás."
"A kdo jste?"
"Vlkodlaci. Ten vlk, kterého jsi viděla byl skutečný. Jeden z mých přátel."
"Nechci, nic takovýho nechci! Chci domů!"
"Teď nemůžeš jet domů! Stala jsi se vlčicí."
"Ale já nechtěla! Jak se to stalo?"
"Vykoupala ses ve vlčí krvi. Je to jakýsi rituál."
"Ale proč? Proč se to stalo?"
"Protože jsem to chtěl. Chci, abys tu se mnou zůstala."
"Já tu nechci být!"
"Myslel jsem, že se ti líbím," zazubil se.
"To neznamená, že se chci stát vlčicí! Chci pryč! Co nejdál od tebe! Jsi zrůda! A chci se sebe okamžitě smýt tu krev!"
"Fajn, slibuju, že tentokrát poteče voda," usmívá se, prestože jsem na něj byla docela hrubá.
"Zůstaň tady. Promluvíme si ještě," řeknu přísně. Pokrčí rameny.
Konečně se oplachuji vodou. Čistou vodou, není lepší pocit. Když se obléknu a vrátím do kuchyně, Anthony je pryč! Z chodby slyším hlas matky. Volá: "Ello? Jsi tu?"
"Jsem tady mami," dobíhám do chodby. Jsem hrozně ráda, že vidím někoho jiného, než Anthonyho. "Mami, já chci domů!"
"Co se děje?"
"Prostě chci jet domů! Hned!"
"Ale co tě to popadlo? Vždyť jsi tu chtěla zůstat..."
"Už nechci!"
"Ale co se s tebou stalo? Co ten kluk?" přidává se táta.
"Ublížil ti snad?" vyvalí máma zděšeně oči. Musela si všimnout mých uplakaných očí.
"Prostě chci hned teď jet domů! Rychle než se vrátí!"
"Kdo než se vrátí?" diví se máma.
"Anthony! Ten kluk!"
"Co se mezi váma stalo?" vyptává se táta.
"Řeknu vám to, pokud se teď okamžitě sbalíme a odjedeme hned teď pryč!"
"Ne, řekneš nám to hned!" vyštěkne ostře máma.
"Chce mi ublížit!! Musíme pryč!"
"Zavolám policii," oznámí táta.
"Ne!" křičím. "Co jim tak řekneš, když nemáš důkazy? A zatím vlastně nic neudělal!"
"Má pravdu, jedeme pryč!" zavelí máma. Konečně jsme se dohodli!
"Ale, co ty peníze, co jsem zaplatil?" rozhodí táta rukama.
"Pokud jde o zdraví a bezpečí naší dcery, kašli na peníze!"
"Já se to pokusím z nich nějak vymámit."
"Teď s nikým nemluv!" zavelím.
Máma už balí věci a já jí pomáhám. Všímám si, že má v očích slzy. Asi se bojí. Já se taky bojím. Konečně máme sbaleno a vyrážíme ven. Anthonyho bohužel potkáváme ve vstupní hale. "Vy odjíždíte?" zatarasí nám cestu.
"Ano, tohle není pobyt, za který jsme zaplatili. Nelíbí se nám to tu a požaduji od vás vrácení peněz," odpovídá táta, za kterým se nesměle schovávám.
"Dobře, tak já vám peníze pošlu zpět na účet," vyhoví nám překvapivě.
Pokračujeme dál vstupní halou ke dveřím. Jdu jako poslední. Anthony mě chytá za paži a říká: "Teď se můžeš proměnit ve vlka, kdy budeš chtít. Jestli se o tom někdo dozví, tak si tě najdu a zabiju tě. Jasné?"
Přikyvuji plná strachu. Vyškubávám se z jeho sevření a utíkám za rodiči. Nasedám do auta a zapínám si pás. Poslední co vidím je Anthony opírající se o rám vstupních dveří a rudě svítící oči vlčího chrliče vedle něj. Můj život se změnil. Jsem teď napůl vlčice.
