Bylo osm hodin večer. Silnici pokrývala jemná vrstva sněhu a v domcích zářila světla. Ulice byly skoro prázdné, s výjimkou tří kluků (nemohlo jim být víc než dvanáct), kteří se brodili sněhem po chodníku.
„Pojďme tam!“
„Kam?“ zeptal se Martin.
„No, přece do domu paní Lemkové.“
„No, nevím, Petře, nepřijde mi to jako moc dobrý nápad.“
„Čeho se bojíš?“ Petr zdvihl obočí tak, jak to dělával často.
„Ničeho, jenže… doma mám ještě práci a…“
„Je osm večer, jakou práci doma proboha ještě máš?“
„Víš, jak jsem ti říkal, že má přijet bratranec? Musím mu přichystat pokoj a tak.“ K Martinovi měl skutečně přijet bratranec, jenže až za dva dny a pokoj mu bude chystat Martinova matka.
„Lžeš, vidím ti to na očích.“
Martin se podíval na kluka po své levici. „A co na to říkáš ty, Michale?“
Michal byl z nich nejmenší. Měl na sobě černou bundu s obrázkem tří mladých zpěváků. Většinou byl zticha, protože se dost styděl. Jeho matka měla nedávno infarkt a otce převezli na psychiatrii. Dalo by se říci, že se o sebe staral sám. „Mně to je jedno. Stejně půjdu za chvíli domů,“ řekl. Vypadal dost unaveně a znuděně.
„Tak jo, dva proti jednomu.“ Petr zalovil v kapse a vytáhl Petry. „Dáte si?“
Martin přikývl a jednu si vzal.
„Takže do strašidelného domu paní Lemkové!“
„Počkej,“ zbystřil Martin, „strašidelného?“
„Ty o tom nic nevíš? Michale, jak seš na tom ty?“
Michal zakroutil hlavou na znamení, že o tom taky nic neví.
Petr si strčil cigaretu do pusy a začal hledat zapalovač. „Nebojte se, jenom povídačky. Když jsme byli s bratrem u strejdy, dozvěděli jsme se o jedné paní, která žila se svou dcerou o samotě. Strejda říkal, že prý jí na vojně zemřel manžel se synem. Zůstala jí doma jenom dcera. Jenže ta dcera byla bláznivá. Řekl, že prý chtěla zamordovat sama sebe. Jak se tomu říká sakra…“
„Sebevražda.“
„Jo, Michale, chtěla spáchat sebevraždu! A proto ji musela matka neustále hlídat, protože neměla jinou šanci. Rozumíte, pak mi strejda řekl, že to šlo s oběma z kopce. Prý si mladá zlomila ruku. Matka ji odvlekla do garáže (ve které žádné auto nikdy nestálo) a tam ji pak umlátila k smrti kladivem. Nelžu, tak ro říkal strejda. A víte co pak? Stará Lemková se oběsila nad tělem své dceři.“
„Takže tam teď nikdo nežije?“ ujišťoval se Martin.
„Vůbec nikdo.“
„A proč tam teda chceš jít?“
„Ach bože, není to jasný? Kvůli duchům!“
Martin svou cigaretu už típl. Jako kdyby si až teď plně uvědomil, o čem to Petr mluvil. „Duchové? Hele s tím si nezahrávej.“
„Snad na ně nevěříš.“
Martin mlčel.
„Petře, jenže oni existují!“ řekl Michal.
„Jak to víš?“
„Jednoho jsem sám viděl.“
„Nechceš nám o tom povědět?“
„Nic na tom není. Matka mi koupila takové ty svítící planetky, které se lepily na stěny a nábytek. Když jsem byl sám doma, tak jsem je nalepil snad všude. I na záchod a do koupelny. Věděl jsem, že bych je měl rychle odstranit ještě předtím, než se matka vrátí. Řeknu vám, že se mi moc do toho nechtělo. Lepit to byla sranda, ale odlepovat… a navíc byla všude tma. Musel jsem stáhnout rolety, víte, aby ty nálepky svítily. Šel jsem do koupelny, tam jich bylo nejvíc, když v tom jsem něco spatřil. Byl tam stín. Jenže to nedávalo smysl; všude byla tma a stažené rolety. Nejdřív jsem si myslel, že to je můj stín. Vzápětí se ten stín rozběhl po stěně směrem ke mně. V tom okamžiku se mi zdálo, že mi vybouchne srdce. Měl jsem vážně na mále.“
Petr s Martinem vypadali překvapeně. Tolik slov ze sebe Michal často nedostal.
„A co bylo pak?“ zajímal se Petr.
Michal pokrčil rameny. „Otočil jsem se a utekl jsem.“
„A co ten stín?“
„Ten už jsem nikdy neviděl.“
Táhlo na půl devátou a oni brzo dorazili k odbočce, která je zavede k jistému domu. Michalovi bylo lhostejné, jestli tam půjde nebo ne. Martin radši mlčel, přestože by radši seděl doma na gauči a koukal na nějakou blbost v televizi. Petr si prohrábl vlasy a usoudil, že něco na té Michalové historce bude.
Stáli tam ještě patnáct minut, než se rozhodli. Mezitím začalo hustě sněžit a po silnici projel pluh - to rozhodlo. Cestou zpět by se museli opět brodit. Záhy trojice vykračovala směrem k domu, o kterém se vyprávělo, že tam straší.
Netrvalo to ani pět minut a dostali se ke starému zrezivělému oplocení. Za ním se nacházel obrovský dům se špičatou střechou a rozbitými okny. Fasáda na pár místech již začala opadávat a odkrývala červené cihly. Vchodové dveře byly zabarikádované starými deskami, které tam někdo přibil ve tvaru písmene X. Vedle domu stála garáž, podobající se spíše chlévu.
„Tam se nedostaneme,“ poznamenal Martin. Byla mu stále větší zima a nejraději by se vrátil zpět, ale nechtěl před Petrem a Michalem vypadat jako strašpytel.
„A kdo říkal, že musíme jít do toho domu. Není snad garáž lepší? Tam se přece odehrála vražda a sebevražda.“
Martin se podíval na Michala, který se evidentně vůbec nezajímal o to, co Petr právě řekl.
„Pokud nemáte nic proti, tak bych tam už šel.“
„A jak se tam chceš dostat?“
„Ach, Martine, jak asi?“ řekl Petr. Byl podrážděný. Už ho nebavilo, jak si Martin neustále stěžuje.
„Ty máš klíč od brány?“
„Ne, a ani ho nepotřebuju.“ Petr se postavil k zrezivělému oplocení a začal přes něj lézt. Během několika sekund stál na druhé straně. Michal ho následoval, teď byla řada na Martinovi.
„No, pojď,“ vyzval ho Petr.
Martin se bál, že by mohl na těch zrezivělých bodácích uvíznout. Jednou se mu to už stalo. A to byl v dobré kondici. Teď byl mírně obtloustlý. Tenkrát (když se mu to stálo poprvé) ho museli odvést na pohotovost. Natrhl si nějakou šlachu a hodně dlouho pak nemohl sportovat. Pamatoval si, jak ho doma za to seřvali. A přitom lezl přes plot jenom kvůli tomu, aby matce utrhl pěkný květ na den matek.
„Nic to není, pojď!“
Váhal. Najednou celý ztuhl, protože Petr pozdvihl obočí a Michal sebou vylekaně trhl. Za zády uslyšel zavrčení.
Pomalu se otočil. Doufal, že to není to, co si myslel.
Stál před ním obrovský černý bernardýn. Takhle velkého bernardýna jsem ještě jakživ neviděl. Chvíli se zdálo, že se nic nestane; pak se pes rozštěkal a Martin skočil.
Za jeden rukáv ho uchopil Petr, za druhý Michal. V momentě, kdy ho táhli na druhou stranu, se mu bunda zachytila o oplocení a natrhla se. Když dopadl do sněhu, zdálo se mu, že je mrtvý. Neustále štěkající pes a kamarádi ho přinutili postavit se.
„Není ti nic?“ zeptal se Michal.
„Ne, jsem v pohodě.“
„Tvoje bunda…“
Ano, moje bunda – ta už v pořádku není. „Tak jdeme do té garáže nebo jak?“
Michal s Petrem se na něj překvapeně podívali.
Štěkot bernardýna se utišil a noc prořízl nový zvuk. Něco se zabořilo do sněhu. Když se všichni tři otočili, zjistili, že to byla jenom stará dvířka od garáže, kterých by si jinak nevšimli.
„Ty jsou od půdy,“ řekl Petr.
„Půda v garáži?“
„Jo, v té době ji měli všichni. Kde jinde by asi skladovali seno.“
Garáž se od domu moc nelišila. Byla to vlastně jeho menší napodobenina. Výrazným rozdílem byla díra na půdu, do které chtěli vlézt.
„Hodil by se nám žebřík.“ Petr opět pozdvihl to své obočí.
„Myslím, že jeden musí být támhle.“ Martin ukázal na tmavý obrys, který byl připevněn k boční stěně garáže.
Žebřík to nebyl nijak nový ani pevný. Některé příčky už někdo vylomil. A dokonce vypadal, že se každou chvíli rozpadne. Jenže nic jiného neměli. Museli použít to, co bylo k dispozici.
Když žebřík opřeli o stěnu, dosahoval přímo k otvoru.
„Kdo poleze první?“ zeptal se Michal.
„Já určitě ne. Byl to hlavně Petrův nápad, ať jde on.“
Petr na vteřinu zaváhal. Pak jako kdyby na něj zaúčinkoval nápoj odvahy – začal intenzivně lézt nahoru. Poté co se ztratil vevnitř, dostal Martin strach.
„Petře, není ti nic?“
Ticho. Rázem se žebřík podobal starým opotřebovaným kolejím, vedoucím do pekla. Oblaka a obloha se stáhly blíž k sobě.
„Petře!“
Najednou vylétlo z otvoru něco zažloutlého. Martin vykřikl, no Michal se jenom zasmál a řekl: „Opravdu dobrý vtip, ale slámou nás nevystrašíš.“
„Že ne?“ ozval se Petr, stojící v otvoru. „Martin vypadá, jako by měl každou chvílí omdlít.“
„Ty seš takový debil!“
„Ale klid Martine, chtěl jsem jenom trochu zažertovat. No polezte nahoru.“
Michal byl v mžiku nahoře, kdežto Martinovi trvalo dobré dvě minuty, než se tam dostal. Nastávala taková zima, že si pomalu necítil prsty. Při lezení musel být opatrný.
Na půdě to vypadalo dost bídně – země byla pokrytá suchou slámou, která dost smrděla, nehledě na to, že vzadu při sklonu jí byla celá kupa. Podkrovní došky na některých místech chyběly.
„Dělá se vám taky z toho šoufl?“
„Jo, a jak dlouho tu chceš být?“
„Martine, s tebou není žádná sranda.“ Petr sáhl do kapsy a vytáhl si jednu Petru.
„Neměl bys tady kouřit.“
„A kdo mi to zakáže?“
„Je tady suché seno!“
Petr mávl rukou na znamení, že ho to vůbec nezajímá.
Pomalu táhlo na jedenáct a dál se ochlazovalo. Tři kamarádi zůstávali na chatrné půdě, přímo, pod kterou se oběsila stará paní Lemková. Měsíc se skrýval za oblaka, světla v domcích pohasínala. Schylovalo se k půlnoci.
„Jsem rád, že tu můžu být s vámi,“ poznamenal Petr.
„A proč bys nemohl?“
„Po zimních prázdninách se odstěhujeme.“ Z cigarety stoupal sivý proužek dýmu. „Půjdeme daleko. Do města.“
Nastalo ticho.
„Víš,“ začal Michal, „je jedno, kam půjdeš, lidé jsou všude stejní. Minimálně v téhle republice.“
„Jenomže já nechci nikam jít. Tady jste vy, tam nebude nikdo.“
Martin si odkašlal. „Ani my nechceme, abys šel. Ale zamysli se. Co by si z toho měl, kdybys zůstal? Vystudoval bys nějakou pošahanou školu. Pak by se z tebe stál elektrikář nebo opravář a to je všechno. Nic víc v téhle vesnici nehledej. Na druhé straně; v městě můžeš vystudovat práva, může z tebe být úspěšný právník a…“
„Jenže já po ničem takovém netoužím.“
Náhle všichni zmlkli, jelikož se něco stalo. Byla příliš velká tma… dvířka byla přece vyvalená, když šplhali nahoru, nebo ne?
Otočili se a unikl z nich výkřik. Dvířka byla zpět na místě, odkud spadla na zem. Zámek byl upevněn zvenčí, což jim znemožňovalo je otevřít.
„Co se to sakra stalo?! Jak se teď dostaneme ven?“ naříkal Martin.
Michal se k dvířkám přiblížil a zkusil je vykopnout. Po první ráně přestal a posadil se na zem. „To nepůjde, jsou dost pevná.“
„Sakra, co se to stalo, ta dvířka byla přece na zemi!“
Petr si zapálil další cigaretu. „Někdo nás tady uzavřel.“
„Jak můžeš být tak klidný? Co když to byl duch staré Lemkové?“
„Pochybuju, to jsou jenom takové povídačky, které mají vystrašit malé děti a odradit zloděje.“
„Jak se teď dostaneme ven?“
Petr ani Michal nic neříkali. Přemýšleli. Musí tu být přece i jiná cesta.
„Mám to!“ vykřikl Petr. „Musíme se dostat do garáže pod námi. Odtamtud stačí vyjít ven.“
„Ale dveře pod námi můžou být taky zamčené, a co pak? A ještě k tomu, jak se tam chceš dostat?“
„Poslouchejte, stačí, když najdeme slabé místo v podlaze, ujistíme se, že pod námi nic není a pak se propadneme. Samozřejmě se senem, aby se nám nic nestalo. A dveře v takovýchto garážích by pro nás neměly představovat žádný problém. Při nejhorším se zevnitř dají vytáhnout z pantů. Myslím si ale, že to nebude potřebné. To dřevo stačí nakopnout a je po nich.“
Nikdo neměl lepší nápad, a tak se pustili do realizování toho Petrova. Nejdřív hledali místo, kde byla podlaha nejslabší. To se nacházelo pod zkosenou střechou. Tam naházeli kupu sena.
„A co teď?“ zeptal se Martin.
„Půjdu první.“ Petr se postavil na kupu sena. Mnoho riskoval, protože nevěděl, jestli se pod ním nenachází třeba vidle, nebo nějaké nářadí.
Vyskočil poprvé a pořádně doskočil na podlahu, která se pod ním mírně prohnula. Další skok. Ještě jeden a prásk. Podlaha se pod ním prohnula, dřevo zapraskalo a najednou Petr zmizel. Propadl se.
Michal s Martinem se přiblížili k díře, aby zjistili, zdali to jejich kamarád přežil.
„Hej, seš v pořádku?“
„Jo,“ ozvalo se zdola. „Naštěstí pode mnou nic nebylo. Naházejte si tu víc sena a skočte taky.“
Michal skákal jako druhý. Martinovi to opět chvíli trvalo. Nakonec si pod sebe naházel téměř polovinu sena z půdy a skočil taky.
Místnost, ve které se ocitli, byla plná pavučin. Betonová podlaha, stará skříň s nářadím (pokrytá hrubou vrstvou prachu) a malá pícka byly věci, kterých byste si všimli nejdřív. Potom tu stálo ještě kolečko plné shnilého listí.
„Ty vole, koukněte se na tohle!“ Petr ze skříně vytáhl malé kladivo. „Tímhle musela stará paní Lemková zabít svou dceru.“
„Pochybuju, že je to totéž kladivo.“
Petr ze skříně vytáhl provaz. „A tímhle se oběsila.“
„To, co jsi vytáhl, jsou obyčejné věci. Nic víc.“
„Martine, a to místo, kde jsme se propadli… tam se musela oběsit, proč jinak by bylo tak labilní?“
,,Na tom něco bude, ´´pomyslel si Martin.
„Vyzkoušej radši ty dveře.“
Dveře byly opravdu odemčené; stačilo je jenom otevřít. Jenže když Martin vyšel ven, něco na tom všem nehrálo. Bylo takové ticho… Obloha byla moc tmavá. I zima venku se zdála být drobet drsnější. Odněkud se ozývalo funění. Ve tmě zablikaly červené oči a mihl se stín. Rázoval si to přímo ke garáži. ,,Nějak se dostal přes plot! ´´pomyslel si Martin. Z bernardýnovy papule na všechny strany létaly sliny.
Jak to dokázal? Martin na toho psa úplně zapomněl.
Petr s Michalem se chopili iniciativy. Odstrčili Martina do garáže a začali zavírat. Bernardýn stihl celou váhou narazit do dveří. Michal se tvářil pochybovačně, jakoby nevěřil, že ty dveře náraz vydrží. Vydržely.
„Budeme tu muset přečkat až do rána,“ řekl Petr.
„Cože? A co řeknu rodičům?“
„Že ses musel schovat před bernardýnem, který tě chtěl zabít.“
Martin si najednou připadal unavený. „Vůbec nechápu, odkud se mohl ten pes vzít.“
Michal zívl a opřel se o kolečko. „Něco mi napovídá, že to není obyčejný pes.“
Nárazy ustaly.
Nenadále ticho porušil Petr: „Já nechci nikam jít!“
„Petře, musíš to přijmout,“ řekl Michal. „Vím, jak se cítíš. Mně odvezli přímo před očima otce do psychiatrické léčebny.“
„Promiň.“ Najednou vypadaly Petrovy problémy nedůležitější. „Kéž by prázdniny nikdy neskončily.“
„To neříkej,“ naježil se Martin. „Ano, byl bych za to rád. Ale v tomhle s tebou nesouhlasím. Má matka říká, že člověk by se neměl zastavovat na jednom místě víc, než je potřeba. Ty bys chtěl celou svou budoucnost zahodit jenom kvůli jedné zastávce? Neblázni!“
„Co byste dělali VY na mém místě?!“
Michal si odkašlal. „To samé, co ty. Chtěl bych zůstat.“
„Já taky,“ přiznal se Martin.
„No vidíte!“
Zapálili si cigaretu a pokračovali v rozhovoru. Ani si neuvědomovali, že bernardýn dávno zmizel.
Když nastalo ráno, vykoukli ze dveří, ale pes nikde nebyl.
„Možná jenom čeká za rohem,“ řekl Martin.
„Ne, už odešel.“
Vyšli ven na dvůr. Táhlo na sedmou a bernardýn nikde nebyl.
„Koukněte se na to!“ Petr ukázal prstem na stopy vedoucí k žebříku. Jedny patřily chodidlu bez bot, druhé psovi. „Kdo by chodil po sněhu bos?“
Martin tušil, kdo to mohl být, ale mlčel.
„Jde se domů,“ řekl Michal. Petr přikývl. A tak šli.
