Plánovali jsme 2 roky, že dokážeme dojít z Česka do Knivskjelloddenu, nejsevernějšího bodu Evropy, kam se dá dojít bosou nohou. Těžko jsem se srovnával s tím, když mě kamarád zradil a vzdal svůj boj s TBC, půl roku předtím, než jsme měli v plánu vyrazit.
Rozhodl jsem se, že naše plány stejně dokončim za nás oba. Sbalil jsem nejpotřebnější, vzal si dovolenou, a vyrazili jsme. Nesl jsem jeho urnu s sebou s tim, že jeho loukou bude Barentsovo moře.
Cesta šla poměrně dobře, jen občas chcalo, ale dalo se to vydržet. Dokud byla civilizace okolo, tak to vlastně ani nebylo žádný dobrodružství. Čím dál na sever to bylo ale tím víc vzrušující, nakonec jednou až moc.
Bylo to hodně na severu, ve Švédsku, nedaleko Finskejch hranic. Už přes den jsem si všim, že mě občas obíhali vlci. Nevěnoval jsem tomu takovou pozornost, jelikož mi na začátku cesty říkali, že není důvod se jich bát. Jsou prý "velmi plaší".
Když ale zapadlo, měl jsem pocit, že mě někdo pěkně kecal, když mi říkal, že jsou ty kurvy plachý. Po osmý večer, když jsem už dobíhal ze všech sil, mě dostali. Stál jsem tam, uprostřed půlkruhu, čuměl do těch jejich odpornejch uštěkanejch tlam a měl jsem pocit, že za chvíli vyšlu hnědej signál.
Pak, jakoby se zastavil čas, vnímal jsem všechno strašně detailně. Jak chcalo, voda mi tekla po čele a míchala se s potem. Tenhle koktejl mi tekl do očí a šíleně to pálilo, ale já nemohl strachy ani mrknout. Myslel jsem, že tuhle cestu už asi nedokončim. A pak to přišlo, prostě obrovský zatroubení, jak kdyby zatroubil sedmej anděl, protože jsem myslel, že už si mě berou nahoru – vlastně mě asi dolu.
Vlci úplně zmagořili, žačli vít a pak se rozutekli, jako kdybych tam vůbec nebyl. Rozběhl jsem se. Pak začlo hnusný ticho, jediný co bylo slyšet, bylo, jak chcalo a jak mi pod nohama lupou klacky. Navíc se ve vzduchu vysrážela mlha, takže postup byl pomalej. Jelikož jsem už vyrost z období, kdy jsem za všim chtěl najít nějakou záhadu, snažil jsem si to, co se stalo, nějak logicky vysvětlit, ale nic mě nenapadalo.
Nakonec jsem doběh k nějaký budově, bylo to poznat podle vstupních dvěří, jinak na týhle části zdi nic nebylo. Myslel jsem, že to byl srub. Ve Švédsku jich je hodně, prostě je dřív pro lovce a dřevorubce stavěli, na "kdyby náhodou", hodně se mi to hodilo. Vešel jsem dovnitř a zkontroloval, jestli tam nikdo není. Zevnitř byl posouvací zámek, tak jsem za sebou zamkl. Nechtěl jsem poutat pozornost, tak jsem nesvítil. Poznal jsem, že v jednom rohu byla postel a po tom, co se mi teď stalo, jsem si chtěl odpočnout. Leh jsem si, ale cejtil jsem se strašně nepohodlně, navíc jsem na to, co se stalo, furt musel myslet.
Pak jsem si všim obrazů na zdech. Všechny vypadaly skoro stejně. Byly na nich portréty úplně zvláštních bytostí, kterejm svítily červený oči, jak kdyby přímo čuměli na mě. To mě dovádělo k šílenství, tak jsem se otočil hlavou ke zdi a snažil se usnout. Stejně jsem ale prožil neklidnou noc.
Ráno mě probudila neočekávaná sluneční záře. Až pak jsem to pochopil, když tam, kde měly bejt rámy obrazů, byly rámy oken...
