Z otevřených dveří přede mnou se linulo teskné blues. Vstoupila jsem a opatrně se rozhlédla… Jo, to je ono. Dobře jsem zvolila.
Jednou za rok si vezmu týden dovolené a pustím z řetězu svou vášeň. Navléknu si černou minisukni, černý přiléhavý top s hlubokým dekoltem, vklouznu do černých lodiček na vysokém podpatku a vydám se na lov. A jako kontrast k té černé přidám sněhobílou hřívu vlasů. Kontrast bílé uprostřed černé – to v přírodě znamená nebezpečí, znamená blízkost lovce. V přírodě. Jenže lidé instinkty dávno ztratili.
Kdybych tu dnes narazila na kolegy z práce, určitě by si mě s tou šedou myší z kanceláře vůbec nespojovali… Tak hodně se jednou do roka ona nevýrazná a neprůbojná žena promění… Ale nikoho známého tu nepotkám, mám své zásady – jedenkrát a vždy jiný klub v jiném městě pod jiným jménem. Vybírám si místa, kam chodí lidé středního věku. Žádné techno nebo hard rock, kde se slejzají party nadržených puberťáků a kde není slyšet vlastního slova.
Pomalu kráčím k baru. Už si mě všimli. Vzácný okamžik, kdy zpěváka neruší žádný hovor ani smích, desítky očí hledí na mě a… váží, představují si a hodnotí… Tak si dávám záležet a předvádím své dlouhé nohy i vypnutou hruď. Usedám u baru a objednávám si pití. Po očku sleduju dění za mnou a počítám: jedna, dva… Tak co? Tři. Jak dlouho to bude trvat? Čtyři, pět… Stejně jste sem všichni přišli s nadějí, že klofnete nějakou babu. Šest. Tak pojďte, lovci… Sedm…
Teď… první se zvednul osamoceně sedící chlápek u zadního stolu. Podle obleku a vzhledu je to úředníček, nejspíš jedináček, o kterého se stará maminka, co žádnou další ženskou doma nesnese, tak chlapeček loví po barech. Výborná kořist.
Ale… Co jsem vlastně já? Lovec nebo kořist? Nejsem vlčice, abych oběť štvala, dokud nepadne únavou. Můj způsob lovu je jiný, líčím na jiné lovce, vnadím je, aby sami přišli a v domnění, že to jsou oni, kdo tady loví, se zapletli do mých sítí.
Ten týden dovolené je jen můj. Chci si ho užít. Jsem lovec i kořist. Jsem lořist!
Jenže jako by zvednutí toho chlápka byl nějaký signál, vyskočili před ním další tři a téměř se porvali o místa vedle mě. Jako kohouti! Když ovšem úředníček zjistil, že to prošvihl, zastavil se pět kroků před barem a chtěl to vzdát. Ale, no tak! Otočila jsem se do sálu, zvedla jsem ruce a jen tak mimoděk si prsty pročísla vlasy. To gesto tak podobné bezbrannému vzdávání se, ta obnažená podpaždí naznačující podřízenost… Málokterý lovec odolá…
Zarazil se a zíral. Nemohl uvěřit, že se vrací do hry - nebo ho varoval instinkt? Uvidíme.
„Ahoj,“ usmála jsem se na něj. Pokud si to ostatní vysvětlí tak, že se známe, jenom dobře.
„Ahoj,“ vydechl stále ještě nedůvěřivě.
Sebrala jsem sklenici a sklouzla ze židličky. „Půjdeme k tvému stolu?“
Jen němě přikývl a následoval mě. Posadili jsme se proti sobě a já se k němu naklonila: „Jill,“ představila jsem se. Nezmohl se na odpověď. Jeho zrak se zatoulal k mým ňadrům a – jak se takové okamžiky popisují v červené knihovně – utopil se v hlubině mého výstřihu. Možná až do této chvíle váhal, teď ale jako by se kolem něj obtočilo lepkavé vlákno, zatáhla první smyčka.
„A ty?“ pokračovala jsem.
„A-aaa.“
Výborně. Zrovna si všiml té malé nerovnosti na jinak dokonalých oblinách a došlo mu, že není od švu na košíčku podprsenky. Druhá smyčka. Už je skoro můj.
„To je jméno nebo příjmení?“
„Co-o? Cože?“ Konečně odtrhl oči od mých ňader.
„To Aáááá, jak jsi říkal, je jméno nebo příjmení?
„Éee… Já… Ray. Jmenuji se Ray.“ Nevěděl, co s rukama, tak se chytil sklenice – a přihnul si. Proč ne, alkohol tlumí zábrany a… instinkty.
„Ahoj, Rayi. Ještě si pamatuješ, jak se jmenuji já?“
Tváří mu prolétl záchvěv zděšení.
„Nooo,…“
Zasmála jsem se. Nahlas a zvonivě, aby to bylo slyšet na celý sál. „Jill se jmenuji. Za to ale půjdeme hned tančit.“ Malá zkouška pevnosti smyček.
„Ale…,“ zděšeně pohlédl k parketu a zaprotestoval, „nikdo tam ještě není.“
„Právě proto.“ Zvedla jsem se a Ray mě poslušně následoval. Samozřejmě se na nás ihned zaměřili všichni lovci v klubu. Na to ovšem Ray nemohl nereagovat… Předešel mě, aby to byl on, lovec, kdo rozhodl, kde budeme tancovat a jak těsně u sebe. No, tancovat. Na tuhle hudbu se toho moc dělat nedá. A když vás kořist přimáčkne k sobě, tak už vůbec ne. A proč taky. Jo, jsem vyvinutá právě tak, jak to mají chlapi rádi. Pevná prsa, tvrdé bradavky. Nemohl je necítit a najednou byl překvapivě vláčný. Třetí smyčka. Teď už by za mnou šel jako bejček na porážku.
Chvíli jsme se zmítali jakž takž v rytmu. Pak se chtěl předvést a natiskl tvář k mé tváři, jen ať ostatní lovci závidí. Jenže tím sám zatáhl čtvrtou smyčku. Uslyšela jsem, jak nasál vzduch – a pak zabořil nos do mého ramene a čmuchal jako pes. Obzvlášť pevná smyčka.
Pátou přidám jen pro jistotu. Přenesla jsem váhu a zasunula svoji nohu mezi jeho a přitiskla se lýtkem, kolenem, stehnem… Zavrněl blahem. Jo, je můj, je tvrdě připravenej…
„Nepůjdeme někam… do soukromí?“ spíš zachrčel, než promluvil.
„Můžeme, mám byt kousek odtud.“ Přesně z tohoto důvodu si pokaždé na ten týden pronajímám luxusně zařízený byt, nejlépe garsonku někde poblíž zvoleného podniku.
„Prima!“
To bych řekla, určitě sis spočítal, že ušetříš za hotel.
Vyšli jsme do noci. Cítila jsem, jak se v Rayovi zmítá touha se na mě hned tady na ulici vrhnout, ale světlo lamp a okolojdoucí lidé ho nutili držet se zpět. Nechtěl riskovat, že by ho někdo viděl objímat se s… děvkou. Za nic jiného než děvku mě nemohl považovat. Sice možná trochu zvláštní, protože předem nesmlouvala cenu, zato si ho vede do vlastního hnízdečka. Nejspíš zvažoval, jestli ho neokradu nebo… Tak si zase vyzkoušíme pevnost smyček.
Zastavila jsem se a pohlédla na Měsíc. „Není krásný?“ Miluji úplněk. Ne, nepotřebuju ho k milování, ani se neměním každé čtyři týdny a nevyju na něj jako nějaká čuba. Prostě se mi líbí jeho dokonalý a přitom každý den jiný tvar.
Vydržel tak dva nádechy, pak mě chytil kolem pasu a vlekl mě dál: „Nezdržuj!“
No, kolem pasu. Už za okamžik měl ruku poněkud výš a hlavou se mu honilo něco úplně jiného než myšlenky na možné okradení.
Otevřela jsem dveře pronajatého bytu a rozsvítila lampičku na chodbě. Světlo, které jen stěží prosvítalo z pod černého sukna, působilo depresívním až strašidelným dojmem.
„Zvláštní,“ přelétl pohledem po bytě. „Tady žiješ sama?“ Znělo to jako otázka, ale vlastně se neptal, jen to s uspokojením konstatoval.
„Proč tě to zajímá?“
„Aby na nás nevlítnut ten tvůj, jestli nějaký je.“ To už za sebou zavřel dveře a mě postrkoval do šera pokoje k obrovskému gauči. Přitom mi už stahoval triko. Nedokázal čekat ani okamžik. Žádná romantika, žádné něžnosti. Ale ve mně se už také začalo probouzet zvíře. Či spíše, přestala jsem ho krotit. Ta živočišná touha, kterou celý rok držím na uzdě, nade mnou rychle přebírala vládu. Jo, miluju přesně tuhle chvíli, kdy si lovec a kořist vyměňují role. Kdy jeden je už na dosah cíle…, kdy lovec chce jednu, jedinou věc – skolit kořist.
Jen ze mě Ray serval triko, strčil do mě tak neurvale, že jsem neudržela rovnováhu a spadla zády na gauč.
Ray ze sebe během okamžiku serval košili a sápal se po mé minisukni. „Sakra!“ vztekal se netrpělivě. „Pomoz mi trochu!“
Nechala jsem ho, ať se snaží, ať se vzteká, jen střevíce jsem si skopla na zem. Zatímco lovec se přestal úplně ovládat, za oknem se na nás díval velký kulatý měsíc. Už to bude, za pár okamžiků…
Co víc si můžu přát? Kořist pevně připoutaná a já se můžu soustředit na sebe, na svoje tělo.
Ray stále zápasil s těsnou minisukní. Čím větší silou táhnul, tím bolestivěji se mi zařezávala do těla, ale tím víc držela. Střelil ke mně pohledem. „Nečum na měsíc a snaž se!“
Když mně se měsíc tak líbí. Ta tajemná studená zář, která vypadá jak síť upletená z jeho paprsků Už, už…
Rychle jsem nadzdvihla boky a nechala ho stáhnout sukni i kalhotky. Černé samozřejmě. Odhodil je a plný nezvladatelné touhy se na mě vrhl. Nezajímalo ho, co chci já, co cítím, žil jedinou myšlenkou - dorazit svou kořist.
Z posledních sil jsem zašeptala: „Jak ses ptal, jestli žiju sama, tak ano, jsem vdova.“ Teď!
A když ho osm nohou přitisklo k mému tělu, dodala jsem: „Černá vdova.“
----------------------------------------------------
(Za námět dík Kmotrovovi a jeho básni)
