Přejela si žiletkou po vnější straně předloktí, jemné tmavé chloupky padly za oběť. Žiletka po sobě zanechávala široký pruh holé kůže, kde zůstávaly jen pařezy chlupů. Otočila ruku a prohlížela si zápěstí. Olízla si rty. Cítila slanost vlastního potu. Řízla poprvé. Krev vyhrkla a spěchala k hraně ruky. Uklidnila se. Řízla podruhé. Sykla bolestí i rozkoší. Řízla potřetí. Rozkoš přebila bolest. Všechno zmizelo. Řízla počtvrté. Ne moc hluboko, ne moc mělce. Už v tom měla praxi. Pocit žiletky pronikající pokožkou, přetínající staré jako vlas tenké bílé jizvy i rozdírající čerstvější strupy…
Rozkoš!
„Marie!“ Hlas ji vytrhl z příjemného snu.
„Marie, kde jsi?“
Nezpanikařila. Dlouhá léta pro ni panika v podobných případech neexistovala. Hrábla na postel, setřela si krev z předloktí připraveným kusem gázy. Zaslechla těžké kroky na dřevěných schodech venku. Krev netekla proudem, nikdy netekla proudem, spíše v kapkách prosakovala řeznými ranami. Zuby odtrhla krycí papír z leukoplasti a zručně si ji druhou rukou přilepila na správná místa. Jedním pohledem zkontrolovala výsledek, smetla odpadky za postel – uklidí je později – a na dveře zabušila hrubá mužská ruka.
„Marie!“
„Nebojte se, pane Vrdlovec, už jsem skoro připravená.“
„Že se neozýváš,“ mrzuté zabručení. „Jedou k nám hosti, tak ať jsi za minutu dole v plný parádě. Rozumíš?“
„Ano!“
Zase dupání po schodech, tentokrát opačným směrem, dolů.
Už už chtěla vyrazit z pokoje, ale ještě se zastavila. Musí se prohlédnout v zrcadle. Měla jedno velké hned u dveří. Přes přelepené předloktí měla stažené dlouhé rukávy upnutého černého trička, které nosila pod jakousi světlou „uniformou“ pokojské. Kulatý hluboký výstřih. Vypnula hrudník. Aspoň se budou mít kam koukat. Vždycky se pyšnila svojí postavou. Rozhodně lepší než celý zbytek jejího života. Prohlédla si zadek. Povzdechla si. Uvolnění se zase strašně rychle vytrácelo. Jako vždycky.
Bylo by lepší se zase chytnout žiletky…
Vyrazila ze dveří ven a za vteřinu již klapaly podpatky jejích bot po strmých dřevěných schodech.
***
Dorazila do miniaturní recepce ve chvíli, kdy tam přicházel solidně vyhlížející pár postarších manželů. On měl na sobě šedé sako a sportovní kalhoty, ona veselé letní šaty, které se jí rozverností, rozparkem a hlubokým výstřihem příliš nehodily k věku. Infantilní kabelka dokreslovala obrázek, který o sobě přestárlá dívčina chtěla šířit. Přesto vypadali lépe – rozuměj zámožněji – než obvyklá klientela, kterou měl hotel Pod lesem pochybnou čest hostit od chvíle, co tady Marie nastoupila. „Dobrý den!“ Skoro vykřikla. Zastyděla se, když on zvedl oči a prohlédl si ji. Měl pátravé, pichlavé, ne nepříjemné oči. Byla ráda, že to stihla. Majitel by ji zabil, kdyby ne. Mimoděk si pod žárem zelených očí přejela po vnitřní straně předloktí. Těšila se na večer. Bylo to jako droga… no, dobrá, byla to droga, kterou si nedokázala odepřít.
„Dobrý den,“ v jeho hlase bylo cosi uklidňujícího. Ona se připitoměle šklebila a kroutila širokými boky pod tenkou látkou, která odhalovala více, než by kdy vůbec měla. „Doufáme, že tu máte ještě volno, slyšeli jsme na vás samou chválu, ale jaksi jsme nestačili se ozvat předem.“ Ženuška si prohlížela nějaké staré kalendáře a cosi cvrlikala. On se postavil těsně k pultu, byl vysoký a Marie si byla jistá, že už jí alespoň dvakrát zabloudil očima do výstřihu. A nebylo by divu, byla na svůj výstřih – a to, co bylo v něm – nadmíru pyšná. „Těšíme se na naší skvělou dovolenou… a jak vidím, ta dovolená bude ještě lepší, než jsem vůbec čekal.“
„Určitě najdeme něco moc pěkného,“ zapředla svádivě a koketně zamrkala. Chlap se usmál a pokýval hlavou. Nechtěla se ptát, kdo jim hotýlek doporučil a jak vymyslel, že by tu mohli zažít skvělou dovolenou. Bývalá rekreační chata ROH zažila lepší chvíle, třeba v minulém režimu, nebyla nic výstavního. Přebarvená manželka přešla k pultu, opřela se o něj a zadívala se na Marii s nenávistí v očích.
***
Práce bylo trochu moc. Nezastavila se celé odpoledne. Všichni jako by se zbláznili, možná za to mohlo hezké počasí, ale hotýlek, kde by obvykle bylo možné spočítat hosty na prstech jedné ruky, praskal ve švech. Těsně po narychlo v kuchyni snědeném obědě donutila šéfa zavolat Jarce, druhé recepční (a současně pokojské), aby přece jenom dorazila. Bylo jasné, že sama to nemá šanci zvládnout.
„Čtyřicet lidí jsme tu ještě neměli,“ přifuněl do recepce šéf. „U bazénu se nám vyvaluje jedna…“ – rozhlédl se, aby ho nikdo neslyšel – „s obrovskejma kozama venku a za barákem řve asi deset dětí.“ Otřel si orosené čelo: „Ale hlavně všichni platili předem a nikdo neřekl ani půl slova.“
„Jenom mi připadá, že všichni tak trochu patří k sobě,“ špitla Marie myšlenku, která ji nešla celé dopoledne z hlavy.
„Cože?“
„Podívejte se na ně pořádně, vypadají jako kdyby to byli příbuzní. Ne úplně blízký příbuzní, ale něco je na nich docela podobného.“
„Máš halucinace, radši se starej o kšeft, mám dojem, že sem jede další auto. Jestli to není Jaruna, tak se to brzy zblázníme. Kolik nám zbejvá pokojů?“
„Tři dvoulůžáky, ty nejhorší.“
„Super.“
***
Blížil se večer. Mariin pocit příbuznosti u hostů sílil. Všímala si podobných pohybů, grimas a připadalo jí, že všichni skrývají jakousi nahrbenost a v obličejích neustále hledala prchavou odulost. Jako kdyby i nejhubenější dítě mělo naducané tvářičky a takové vypoulené žabí oči. Jako kdyby viděla něco, co by vidět neměla. Jako kdyby prohlédla iluzi. Šéf se vypovídával se čtyřicítkou, která seděla na terase před recepcí a dle Mariina názoru by potřebovala druhý stolek, kam by si odložila prsa. Něco takového nemohlo přece být přírodní. Šéf ji zcela nepokrytě civěl do výstřihu a Marie ho nenáviděla, protože veškerou práci musela zastat ona s ukrutně pomalou Jarkou. Všichni hosté se rozhodli v hotelu večeřet, takže v kuchyni nadával ukrajinský kuchař a hotelem se nesla vůně boršče a nějaké pečeně. Postarší fešák se u pultu zastavil jednou a pouze, aby odevzdal klíče, manželku měl za sebou jako stíhačku. Přesto na Marii mrkl.
Zajímavé.
***
„Nejsem si jistý, pane,“ slyšela šéfa, když se vrátila z teplého jasného večera zpátky do recepce. „Nejsem si jist, jestli jsem podnik, kde by se mohly konat nějaký náboženský oslavy. Moc se mi to nelíbí, byl bych nerad, aby nám to zkazilo jméno.“ Šéf stál u pultu a hovořil s obrovským mužem, který se ubytoval jako poslední. Byl vysoký, to ano, ale jeho obrovitost byla dána mohutným břichem, které bylo nepřehlédnutelné. Představila si ho nahého a skoro se rozesmála. Možná by ho nahého i ráda viděla. Třeba by si i připlatil za zvláštní služby. Co není může být, uchichtnutí skryla do dlaně, protože muž se obrátil jejím směrem, asi slyšel klepání podpatků na podlaze.
Zarazila se.
Mrkla.
Bylo to zpátky, už zase tlusťošský spokojený výraz, oči zalité v tuku a nepočítaně brad. Už neviděla vzájemně se proplétající chapadla pod bradou a pekelné vypoulené oči plné ohně a chtíče. Žádná zrůda s bradavicovitými výrůstky všude po tlamě, jen dobrosrdečně působící tlouštík. Otřásla se. Musela to být hra stínu a světla. Tlusťoch se otočil zpátky k šéfovi a plynulým pohybem z vnitřní kapsy saka vytáhl pořádně naditou peněženku. Marie vždy cítila peníze na dálku, a tady… peníze pro ní byly lepší než jakékoliv afrodiziakum a… Zadoufala, že to zasténání, které zdusila v hrdle nebylo slyšet až u obou mužů.
„Zaplatím, co budete chtít,“ pronesl muž pevně a otevřel portmonku. Ani šéf, ani Marie fascinovaní objemem náprsní tašky nezaznamenali, že za nabídkou se skrývalo jedno jako břitva ostré slovo.
A to slovo bylo „nebo“.
Vytáhl dvě tisícovky a položil je na pult. „Tohle je pro hotel,“ další tisícovku dal šéfovi do ruky: „To je jenom pro vás.“ Otočil se a s úsměvem – jeho rty se vlnily více, než by se lidské rty měly kdy vlnit – podal Marii také tisícovku: „A pro vás, protože vy nám určitě s naší zítřejší oslavou pomůžete.“ Ukázal jim nacpanou peněženku. „A to berte jako zálohu, stejnou částku dostanete ještě jednu, vy i všichni vaši kolegové, kteří nám budou pomáhat, na začátku večera jako pozornost za vaši nevšední ochotu a pohostinnost.“
Marie bleskurychle schovala tisícovku – vyvolala tím chtivý škleb na tlouštíkově ohromné tváři – a teprve potom se zeptala: „Co to bude za oslavu?“ Protože schovávala peníze, nemohla si všimnout tlouštíkova vilného a chtivého pohledu: „Vlastně oslava nového světa, slečno. Přijeli jsme se podívat na něco, co… nikdo z nás ještě nikdy neviděl, i když o tom sníme už dlouho.“ To již říkal se stejným dobrosrdečným úsměvem jako předtím. Pohledu si nevšiml ani šéf hotelu, toho přitahovala tlusťochova prkenice. A v zápalu peněz nedbali nejasného smyslu poslední věty.
***
„Tak co? Ty nás tu vážně necháš dělat všechno samotné?“ Obořil se šéf na Jarku a kuchaře, kteří nerozhodně – jako děti přistižené při nějaké nepravosti – stáli u zadního vchodu a chystali se odejít. Stmívalo se. Marie se opírala o veřeje a skoro nevnímala šéfova slova, v hlavě se jí stále převalovala rozkoš z předchozí noci, kdy ji přišel navštívit postarší elegán. Nechtěl nic zadarmo, chtěl hodně a dobře platil. Marie měla pocit, že sotva stojí na nohou. A uvědomovala si, že pokud dnes přijde znovu, nebude po něm chtít platit. Nepamatovala si přesně, co prováděl, rozkoš byla tak silná, že jí přemazala paměť. Od rána si ani nevzpomněla na břitvu a žiletky a strupy. Slíbil jí, že ji lásky k vlastní krvi sprostí. Slib splnil. Cítila se jako v jiném světě. Kdyby mohla, vyhrnula by si sukni a přejížděla po vnitřní straně stehen od slabin ke kolenům. Ty drobné ranky ji pokrývaly kůži v neskutečné hustotě. Drobné ranky, které jako kdyby způsobilo… nevěděla, jak se tam drobounká zranění ocitla, ale věděla, že jí způsobovala nepopsatelnou rozkoš k nepřežití. Ranky byly drobounké a všechny stejné, dokonale kulaté.
Cítila se jako v novém, jiném, lepší, jasnějším světě.
„Vaše poslední slovo?“ Zaječel šéf na pokojskou a kuchaře, kteří nasedali do jejího rozvrzaného opelu. „Už se nemusíte vracet!“ Opel zmizel ve tmě takovou rychlostí, že se to u takového starého šmejdu zdálo neskutečné. Bude zázrak, jestli to nenapálí do prvního stromu v první ostřejší zatáčce. Tak trochu čekali zvuk nárazu ze tmy.
Nic.
„Nebojte se,“ ozvalo se za nimi hlasem plným temného dunění. Vyděšeně se otočili, ale hned se uklidnili, byl tam jen přátelský bohatý tlouštík. Připadal jim ještě tlustší než včera. „Oni se asi nevrátí, ale to nevadí, ne? Pojďte, přátelé, potřebujeme nutně vaši pomoc.“
***
„Yog sothoth! Yog sothoth!“ Slyšela Marie, když vycházela z kuchyně a nesla na táce tucet otevřených lahví od piva. Arkham Dunkel, nikdy ten název neslyšela. Z hrdel baňatých bytelných láhví se zdvihala opojná vůně, která jí rozhodně nepřipomínala nakyslý pach českého piva. Jako kdyby to pivo ani nebylo. Nebyla si jistá, odkud podivná slova vylétla, protože všichni jejich hosté seděli v úplné tichosti na lavicích před hotelem. Co znamená Yok sotot? Po vteřině si nebyla jistá, zda je vůbec slyšela.
Hosté si snesli lavice, sestavili je do jakéhosi hlediště, jenže nebylo tam žádné pódium. Improvizované hlediště čelilo dlouhému údolí směrem do vnitrozemí. Budou sledovat co? Tím směrem nebyl ani západ slunce, to mizelo za stromy po jejich levici.
Dívají se na sever.
Proč?
Než se rozkoukala, tác byl prázdný a slyšela ze šera hltavé bublavé zvuky, jak se láhve vyprazdňovaly. Nečekala a vrátila se do hotelu. Velká lednice v restauraci byla plná láhví. Šílenci si na oslavu přivezli i vlastní pivo a jídlo. Nějaká náboženská sekta? Blesklo jí hlavou a rozhodně ne poprvé. Vrátila se do kuchyně a naskládala na pult další láhve z lednice. Každou z nich opatrně otevřela a nadechla se podivné vůně, která vždy z láhve vyrazila. Proč je má otevírat tady? Nebyla si jistá, ale tlouštík jí to řekl, poslechla ho. Znovu se nadechla vůně. Pivo nikdy moc nemusela – smrdělo jí, ale byla zvědavá. Podívala se znovu do lednice. Je možné, že podivní hosté – podivní, ale za všechno dobře platí – všechno vypijí, ale rozhodně si nevšimnou, když jedna láhev zmizí… rychle se napila přímo z flašky.
Podivná nahořklá chuť jí přejela po jazyka a sklouzla do hrdla. Bylo to na nápoj dost husté, jako melasa, možná cítila drobné částečky. Nos jí ovládla tak plná vůně, že jen s vypětím sil udržela žaludek na uzdě a nepozvracela se. Nedokázala se rozhodnout, jestli je to neskvělejší nebo nejodpornější nápoj, který kdy pila. Uklidila láhev do dveří lednice a rychle naskládala otevřené láhve na tác.
Odnesla ven. Všichni seděli na lavicích a dívali se do prázdna.
***
Když se vrátila asi podesáté do kuchyně – jejich spotřeba piva byla neskutečná, přistihla šéfa s plnou pusou. Když ji zahlédl, strašně se lekl a začal kašlat. Z úst mu padaly nechutné kousky čehosi, co vypadalo jako napůl rozžvýkaný velký červ. Určitě to sebral z táců, na nichž připravoval občerstvení pro hosty. I to si dovezli sami.
Páchlo to.
Nevšímala si kuckajícího šéfa a utekla k lednici. Napila se znovu z láhve. Když on krade, nemusím se před ním skrývat. Napila se pořádně a láhev schovala k dvěma prázdným do skříňky pod dřez. Pivo jí hladilo a trhalo hluboko uvnitř, otřásla se odporem a otevřela si další.
***
„YOG SOTHOTH! YOG SOTHOTH!“ Zaburácelo celým hotelem.
***
Marie se šéfem vyběhli ven před hotel. Jejich hosté vstávali z improvizovaného hlediště, tleskali, povzbuzovali a křičeli jako na fotbalovém zápasu.
Krkla si a znovu ucítila pach piva.
Začala zvracet. Zvratky jí tekly po přední straně uniformy i do ohromného výstřihu.
Nedokázala spustit oči z oblohy.
Noční nebe bylo roztrženo vedví a trhlinou se odněkud do jejich světa dralo cosi chapadlovitého, ohromného, slizkého, medúzovitého, zvráceného… Obzor hořel a v údolí pod nimi proráželi úbočí kopců ohromní slepí červi a vzývali nechutnost na obloze. Všechno se rozpadalo na kusy.
Tlusťoch se otočil s úsměvem na nelidské tváři. Z rozepnuté košile mu na hrudi vyrážely desítky drobných i větších chapadel. Elegán vedle něj si rozepínal sako, které zevnitř cosi nadouvalo. Každé chapadlo mělo malé drobné přísavky. Kroutila se a natahovala nahoru k obloze, k tomu… Marie si přes sukni přejela po stehnech. Rozkoš! Konečně si vzpomněla, co způsobilo drobné ranky… „Nejlepší místo na dovolenou,“ zaskuhrala tlustá věc. „Nejkrásnější výhled na světě. Jsme rádi, že jsme přijeli zrovna sem. Děkujeme za vaši pohostinnost.“ A potom už byl jenom konec.
