Nikdy jsme nebyli na pořádné dovolené. Máma říká, že se tam něco může stát, ale já si spíš myslím, že na to nemáme peníze. Zrovna jsem tátu týden neviděl, a tak těžko na něj pak můžu začít křičet, ať někam jedeme, sotva se objeví ve dveřích. Každý rok jen vyčkávám, až se rodina zblázní a někam vyrazíme. Asi byla moje přání vyslyšena! Bůh byl milosrdný a táta opravu zaplatil dovolenou. Nevěděl jsem, kam to máme jet, ale byl jsem tak udivený, že mě to moc nezajímalo. Mamka trochu šílela. Co trochu.. hodně. Řvala na tátu, že se může stát něco strašného a křičela na mě, ať z toho nemám radost, protože nikam nejedem. Totálně jsem nechápal. Stejně jsem si šel sesbírat věci do zavazadel.
Stál jsem u skříně a přemýšlel, co bych do kufru mohl nacpat. Ucítil jsem zápach a začal čichat k tričkám. Žádné tím pachem nesmrdělo. Šlo to spíše od podlahy. Myslel jsem, že mamka něco zrovna vaří. Jenže zatuchlý smrad se nedal vydržet, a tak jsem balení o trochu zrychlil. Když jsem došel za rodiči, chovali se divně.. Ale co. Na společných prázdninách si to užijeme!
,,Naložte to sem!“ volal táta, abychom naložili kufry do auta. Stali se z nás objevovatelé světa!
Letěli jsme letadlem. Bylo to rychlejší, takže máma neměla tolik času na vyšilování. Ani nekřičela, byla úplně v klidu. Divný. Jenže po příletu jsme museli jet chvilku autem. Jedno menší vozidlo tam na nás čekalo. Podle mapy jsme nemohli zabloudit. Alespoň to trvdil táta. Nevěřil jsem tomu. Vždycky, když s tátou někam jedu, ztratíme se.Tentokrát jsme se neztratili. Šikovný řidič. Vystoupili jsme z auta a zůstali stát jako přikovaní. Hotel, ve kterém jsme měli bydlet, byl úžasný! Vypadal tak moderně. Zvenčí měl čistě bílé zdi, jakoby je právě domalovali, dřevěné balkóny jak z filmu. Nádhera! Sebral jsem své saky paky a utíkal dovnitř. Tam to žilo! Všude se hemžili lidé. Neměli veselé výrazy a já je nechápal. Jak si tenhle hotel nemůžou užívat?
Šedivé zdi zdobily barevné obrazy a kříže. Zřejmě turisté byli často pobožní. Otočil jsem se a hledal svou rodinu. Těsně před tím, než jsem si málem ukroutil krk, jsem je zahlédl u recepce. Doběhl jsem k nim a dostal klíče od svého pokoje. ,,Samostatný pokoj! Uau!“ Vybíhající schody jsem div nenarazil do lidí procházejících kolem. Radostně jsem hledal svůj pokoj. Nemusím ho popisovat. Jedním slovem paráda! Lehl jsem si, hlava mi dopadla na polštář. Z polštáře se začaly vinout oblaky bylinné směsi.. a já usnul.
Probudil jsem se. V hotelu byla zhasnutá všechna světla. Pohnul jsem zapínačem, ale tma zůstávala. Zkusil jsem tedy televizi. Z ní (krom přeskakujících šedočerných vln) se ozývalo strašidelné šumění. Všiml jsem si zatáhnutých závěsů. Roztáhl jsem je, ale za oknem nic nebylo. Vážně. Nebylo tam nic! Černá tma požírala všechno kolem, a já tak nevěděl, kde co je. Na okenici jsem zahlédl divnou svrknu. Přiblížil jsem se, abych ji prozkoumal. Byl to otisk něčí ruky. Okamžitě jsem ustoupil a vydal se hledat rodiče. Otevřel jsem dveře z mého pokoje. Nebylo tam moc světla, ale bylo ho tam dost na tolik, abych si všiml, že hotel vypadá najednou staře, oprejskaně a mrtvě. Na chodbách nikdo nebyl, ze stěn padala omítka. V pátrání po rodině nastal problém. Já se neptal, kde se nachází jejich pokoj. Musel jsem proto na recepci. Na recepci by přece někdo měl být nonstop! Tady ne. Žádní lidé, žádné památky po životě. Přišel jsem ke stolu a koukal na chátrající hotel. Koukal jsem na něj tehdy jinýma očima? Co se změnilo? Lekl jsem se! Zarachotila (stejně fungující jako u mě v pokoji) televize kousek ode mě! Před ní někdo seděl v křesle a moc se nehýbal. ,,Prosím vás, můžete mi pomoct?“ Věřil jsem, že je to někdo z recepce. Zřejmě zabíjel čas koukáním na televizi. Počkat.. Ta televize byla rozbitá! Nedávalo to smysl. Člověk nereagoval. ,,Halo? Prosím, pomůžete mi?“ ptal jsem se dál.
Člověk se křečovitě zvedal z křesla. Spatřil jsem jeho tvář. To nebyl člověk! Okamžitě jsem se dal na útěk. Běžel jsem k východovým dveřím. Ty ale byly zamčené. Bouchal jsem do nich jak největší maniak, až se odlomil kus dřeva. Mlátil jsem dál. Dokud se dveře trochu nepohly. Otočil jsem se a po monstru ani pamatáky. Odlomil jsem tak obrovský kus dřeva, že jsem dveřmi jimi mohl už projít. Ale byla tam další překážka. Za dveřmi byly další dveře! Byl jsem hodně vystrašený, ale nepřestával jsem ničit. Jak je možné, že v hotelu je všechno tak staré, ale jediný východ je dvojí?
Padl jsem na kolena, když jsem zjistil, že i za těmito dveřmi jsou další. Uslyšel jsem mé jméno. Povědomý hlas. Máma! Rozeběhl jsem se tím směrem, ale něco mě chytlo. Studené ruce, strašně ostré. Strnul jsem. Začalo mě to řezat do kůže, zvedat ze země a zároveň celého drtit. Hodně silně. Myslel jsem, že se mi rozpoltí všechny kosti v těle. Najednou něco křuplo. Moje ruka! A já spadl opět na zem. Urychleně jsem vstal, držel se za ruku a utíkal po schodech nahoru. Zahlédl jsem další tvář a obrátil směr! Znovu moje jméno! Tentokrát to znělo jako táta. Běžel jsem za ním. Bál jsem se. Potřeboval jsem ho obejmout. ,,Tati!“ zakřičel jsem přes celou chodbu. Zahlédl jsem ho! Stál ke mně zády a zřejmě mě hledal. Přidal jsem na rychlosti, abych u něj byl dřív. Už jsem se ho mohl skoro dotknout. Sáhl jsem na jeho paži. Byla studená a vyčnívaly z ní kosti. ,,Tati? Co se ti stalo?“ Byl jsem vystrašený ještě víc. On se ohlédl a.. švihl se mnou o zeď. Přistoupil blíž, chytil mě za krk a držel zády ke stěně. Dusil jsem se! Falešný otec se jen škodolivě usmíval. ,, Něco sis doma zapomněl,“ dodal. Vzhlédl jsem. ,,Rodiče.“ Jeho úsměv se protahoval. Moji rodiče? Doma?!
,,Kde..s..s..sou?“ vydal jsem se zebe přes drtící se hrdlo.
,,Co třeba u tebe pod postelí?“
