Silnice jako by ubíhala s každým dalším metrem stále rychleji; bílá přerušovaná čára se slévala v jednolitý pás stejné barvy, jakou nesly drobné nadýchané obláčky, za nimiž se dosud schovávalo plaché slunce. Sarah pro jistotu koutkem oka - aby si toho Malcolm nevšiml - zašilhala k tachometru, ale výsledkem bylo jen to, že ji rozbolela hlava i oči a když si je pak protřela, rozmazala si pečlivé líčení, kterému ráno věnovala notnou porci času, který měla přidělený na přípravu na cestu. Elinor sedící za ní se zlomyslně zachechtala. Sarah mlaskla nelibostí a raději se zadívala z okna.
Malcolm po ní střelil pohledem. „Všechno v pohodě?“ zeptal se se svým typickým nadhledem. Vždycky jí připadalo, že by položil stejnou otázku, i kdyby byla směřována k někomu, kdo skučí bolestí, drží se za břicho a pod prsty mu prosakuje krev.
„Bolí mě hlava,“ zabručela polohlasem.
Malcolm se zasmál. „Ale lásko, teď s tebou nechci spát, tuhle výmluvu si nech na večer.“
Elinor se znovu zasmála, byl to však značně neveselý smích. Bylo v něm slabě patrné jakési znechucení a také ubíjející znuděnost. Hned poté obrátila oči v sloup.
„Hahaha,“ reagovala na to Sarah otráveně. „Dobře víš, že tohle není můj styl.“
„Jo, ty si radši dáváš podezřele dlouhé koupele,“ okomentovala to polohlasem Elinor a přehodila si jednu nohu v kozačce vysoké až po koleno přes druhou. Na okamžik se jí vyhrnula černá saténová sukně a odhalila snědou pokožku nohy, která však působila zvláštně popelavě. Nejspíš za to mohlo šero klesající z podmračené oblohy.
„Jen si s tebe střílím. No tak, proč ten výraz?“ Krátce se na ni podíval, jak upírá oči do čelního skla a mezi prsty si mne stříbrné oční stíny, které jí ulpěly na bříškách prstů. „Jedeme na rekreovat, děvče, tenhle obličej jsi měla nechat doma. Stejně jako asi polovinu svejch věcí.“
I přes další jím oblíbenou a stereotypní urážku se Sarah musela usmát - oslovení „děvče“ ji vrátilo nejméně o deset let zpátky, kdy byli oba bezstarostní, mladí a zamilovaní. Teď už byli jen zamilovaní, ačkoli jejich dvacetiletá já by se nad jejich současným vztahem nejspíš nespokojeně ošklíbala. Ta si však také dosud neprožila žádnou tragédii, která se mezi nimi dvěma stále vznášela a jako upír z nich vysávala veškerou nevinnost, která jim dosud zbyla, i životní optimismus. Věděla, že Malcolm to bere jako zocelení. Jako by si s každou takovou událostí připjal na srdce ocelový plát, který ho pak chránil před dalším utrpením.
„Zato ty sis své duchaplné vtipy doma evidentně nezapomněl,“ odvětila trochu kousavě.
Malcolm se zatvářil smířlivě. „Tak se tak nečerti, Sáro. Jedeme přece na dovolenou, tam budeme mít spoustu času se hádat. Nemusíme s tím začínat už teďka v autě.“
Sarah se trochu neklidně ošila. „Na dovolenou… Pořád jsi mi ještě neřekl, kam to vlastně jedeme.“
„Hele, na mě to neházej. Ty jsi domů přinesla ten leták.“
Sarah si vybavila v pestrých barvách vyvedený prospekt nadepsaný „Dovolená vašich snů“, v němž s bodrou neupřímností tak typickou pro všechny reklamy slibovali, že každému na základě jednoduchého dotazníku vyberou dovolenou šitou na míru. A jelikož ona tehdy prohlásila, že nemá čas se takovými nesmysly zaobírat, Malcolm, kterému to samozřejmě připadalo jako náramná legrace, se toho rozhodl ujmout sám. A aby jí „nezkazil překvapení“, držel jazyk za zuby celé tři týdny a dával si dobrý pozor, aby mu neuklouzlo ani slůvko. Teď byli konečně na cestě a ona neměla nejmenší tušení, kam vlastně tou nepříjemnou rychlostí silnice pod nimi ubíhá ani kde končí.
„Doufám, že jsi nevybral nějakou blbost,“ neodpustila si.
Malcolm vydal uražený zvuk a naklonil se nad volant. „Jako bych já někdy dělal nějaký blbosti… Byl jsem u toho pečlivější, než když da Vinci kreslil Monu Lisu.“
„Já pomáhala,“ ozvala se zezadu Elinor hlasem přespříliš aktivního dítěte. Na Malcolmově a jejím obličeji se v tu chvíli skvěl stejný dobromyslný úšklebek, přestože v tom jejím by se dal při bližším hledání nalézt jistý podtón zlomyslnosti. Byli si v tu chvíli neobyčejně podobní. Sarah si toho naštěstí nevšimla; taková připomínka by jí nejspíš vehnala slzy do očí a to teď potřebovala ze všeho nejméně.
Odevzdaně si povzdychla. „To se teda mám na co těšit.“
Malcolm tentokrát postesknutí své ženy nijak nekomentoval, jen se letmo podíval na vesele poblikávající GPS. „Už tam budem,“ zabroukal si tiše na jakousi vymyšlenou melodii a prsty několikrát poklepal o volant. Nadechl se, opět vydechl a olízl si rty. „Doufám,“ začal pak trochu hlasitěji, než mluvil předtím, „že je ta adresa správná. Včera večer, když jsem si ještě kontroloval ty zadaný údaje, mi připadalo, že je tam něco jinak. Jenom jsem nemohl přijít na to co. Pročítal jsem si ty odpovědi skoro půl hodiny, ale stejně jsem na to nepřišel.“
„Piješ moc kafe,“ řekla Sarah. „Za chvilku z toho budeš mít halucinace.“
Malcolm se trochu kysele ušklíbl. „Já ti dám halucinace… Ty budeš mít halucinace z toho, co ti dneska večer udělám.“ Přejel po ní smyslným pohledem, chvíli na ní setrval, a teprve když ho sjela káravým pohledem, pomalu vrátil oči zpět na prázdnou vozovku.
Elinor obrátila oči v sloup a beze slova se začetla do knížky, kterou měla položenou vedle sebe. A zatímco její rodiče mlčky očekávali konec jejich cesty, který měl přijít co nevidět, ona ponořila svou nepokojnou mysl do fantaskních příběhů E. A. Poea a zdálo se, že zcela zapomněla na skutečnost.
Ta kniha, jejíž vazba byla i po několikerém čtení stále dokonale neporušená, byla jediným předmětem, který si s sebou na dovolenou vzala.
* * *
Začalo pršet. Sarah se ošklivě mračila na kapky na skle a pak s povzdechem odvrátila pohled do klína, když je začaly stírat neúnavné stěrače. „To nám to teda hezky začíná…“ podotkla.
Malcolm vypadal, že tentokrát její názor sdílí; jen Elinor na zadním sedadle pozorovala přicházející šedá mračna s potěšením ve stejnobarevných očích.
Silnici, která je vedla k nevyhnutelnému cíli, obklopilo tísnivé dusno bouře. Ve vzduchu visela změna, to cítili oba. Jen si nepřipouštěli, že by se jich měla jakkoli dotýkat. Dosud příliš lpěli na původní myšlence, avšak tu nyní nemilosrdně smýval neustávající déšť.
Silnice se zúžila. Na hladkém povrchu se objevily hrboly, praskliny a začalo skrz ni prorůstat zelenkavé býlí, v mnoha případech porostlé bělavým povlakem připomínajícím plíseň. Spáry v silnici se stále rozšiřovaly a nakonec se změnily v zašlé kočičí hlavy.
Auto s jakousi rozpačitostí zastavilo před budovou, která jakýmkoli myslitelným způsobem nezapadala do doby ani myslí zmatených příchozích, přesto děsivě dotvářela dojem celé scenérie až do celé své bolestné úplnosti, která se neúprosně tlačila do mysli, jako by za každou cenu chtěla, aby byla vnímána. Prach zašlých staletí se zde snoubil s mrazivým chvěním v páteři, jako by je odevšad pozorovaly čísi mrtvé oči.
„Male…?“
„Jel jsem podle GPSky…“ Malcolmův hlas se vytratil.
Dům se před nimi tyčil jako výsměch samotných pekel. Z otevřené tlamy širokých vrat dýchala plíseň a zmar.
Sarah vykřikla, když se náhle mocně zablesklo a nad nimi třeskl hrom. Dům jakoby ožil; břečťan pevně ovinutý kolem jeho šedých zdí zamával uvolněnými šlahouny a ty se jako jedovatí hadi natáhly návštěvníkům vstříc.
Sarah se nejistými kroky vydala vpřed.
„Co to děláš?“ vyjekl Malcolm šokovaně.
Nejistě se zastavila. Déšť jí stékal po nalíčené tváři a rozmazané zbytky barev se zvolna slévaly do groteskní černorudé masky. „Nevím,“ hlesla. „Tohle bude nějaký omyl, asi ti dali špatnou adresu. Půjdeme se schovat dovnitř před tím deštěm a zeptáme se, kudy máme jet. O nějaký muzeum, strašidelný zámek nebo co to je, fakt nemám zájem.“
Malcolm jen bezradně pohodil rameny a následoval svoji ženu. Elinor ještě chvíli nastavovala tvář chladivému dešti a pak s grácií vplula dovnitř, následujíc své bezradné rodiče. „Žádný omyl, jsme přesně tam, kde máme být…“
* * *
Dveře za nimi zapadly a pak už neexistoval žádný bůh, kterého by se mohli dovolat. A že se snažili… Sarah se teď jen křečovitě držela Malcolma za cíp kabátu, zatímco tápal vpřed kalným pološerem. Světlo se i během těch pár vteřin stalo jen polozapomenutou vzpomínkou. Jejich oči však na tmu dosud neuvykly. „Už s tebou nikdy nikam nejedu,“ úpěla tiše, ale přesto ho nepouštěla.
Elinor v uctivé vzdálenosti cupitala za nimi, knížku v podpaží, a s němým úžasem se rozhlížela. „Fascinující…“ uklouzlo jí. „Je to vážně jako…“
Vzduch prořízl strašlivý jek probuzené bestie. Sarah vykřikla, kupodivu ani ne tak úlekem, jako spíš proto, že se jí Malcolm vytrhl a začal se divoce rozhlížet. „Co to bylo? Co to bylo?!“
„Já nevím!“ Narazili do sebe. Sarah se k němu opět přimkla. „Kterým směrem jsme vůbec přišli…?“
„Ne-…“ Bílý záblesk světla jasného jako výšleh z hlavně pušky ozářil okolní pošmourné stěny. Před jejich vytřeštěnýma očima na ně ze stěny zírala rozšklebená tlama šelmy černé jako dehet, s jediným rudým okem a tesáky, z nichž odkapávala krev.
Jejich křik se vsakoval do kamenných stěn, když prchali chodbou bez jasného cíle i myšlenky, jako by celý dům hladově vsával jejich panickou hrůzu a živil se jí. Zvětšoval se. Přibývaly nové chodby a z těch natahovaly chapadla plazivé stíny, které nestvořil žádný zdroj světla.
Elinor se zastavila a pozorovala, jak za nimi zapadly jedny z masivních vyřezávaných dveří. Zakroutila tmavovlasou hlavou a zatvářila se ukřivděně. „Tohle sis nezasloužil,“ řekla, něžně hladíc pekelnou stvůru mezi roztřepenýma ušima. Kocour jí líně olízl ruku.
* * *
Sarah usedavě plakala a tiskla se ke svému muži. Malcolm by jí nejradši vrazil facku, ale to jen proto, že i jeho nervy se chvěly jako přeladěné struny na kytaře a on musel jen vší silou vůle bojovat s tím, aby si své rozčilení nevybil na své ženě.
Rozhlédl se kolem sebe. Neměl vůbec ponětí, jakým směrem běželi, jak daleko od vchodu se teď asi nacházejí ani odkud se bere ta přízračná záře, když v místnosti nebyla jediná lampa ani svíce (jiné zdroje světla ho ani nenapadly, jeho myšlenky se až podivuhodně přizpůsobily vzezření toho domu, třebaže byl jako z jiného století). Spatřil několik výklenků, které se odívaly do různobarevného svitu, ale když přistoupil blíž, seznal, že pokud jde o okna, jsou dokonale neprůhledná. Okamžitě mu připomněla kostelní vitráže, což bylo poněkud zvláštní, protože do kostela nikdy nechodil.
„Slyšíš to?“ Málem se lekl, když zjistil, že Sarah stojí přímo za ním. V očích měla vepsaný děs a její bledá tvář v okolním šeru svítila jako měsíc. Poslouchej, říkaly její vytřeštěné oči. A tak bez dechu naslouchal.
Dvojice pravidelných úderů rozeznívaly dubovou podlahu, která sténala jako umírající stařec s každým sebemenším pohybem; bylo v nich cosi odporně živočišného, jako by je vydával zvuk mokvající rány, která ožívá, zasažena hnilobnou infekcí.
Sarah při každém dalším hlubokém zadunění proběhl tváří krátký třas. Začala ustupovat pryč směrem k druhé straně místnosti a Malcolm ji s jakousi zoufalou potřebou vedení pomalu následoval. Za hranicí vlnících se stínů, které jim dovolovaly zhlédnout jen omezený okruh kolem sebe, se za nimi plížila Elinor. Když se ozvalo pochmurné odbíjení půlnoci, usmála se. Malcolm se Sarah mezitím procházeli a posléze prchali jedněmi dveřmi za druhými, kde je vítaly honosné sály plné různobarevných stínů a světel, na jejichž konci došli až k odbíjejícím hodinám.
Elinor se zvědavě přikradla blíž.
Na úzké římse, lemující spodní stranu číselníku, ležela malá vyřezávaná truhlička a přes ni kousek rudého sametu ozdobeného stejnobarevnými pery, vystřižený do tvaru masky. „To není moc přesné,“ zabručela si pro sebe a nespokojně nakrčila hladké bílé čelo. „Ale co už. A teď se podívejte dovnitř!“
Po chvíli to vážně udělali. Tedy, Sarah plaše sáhla po bedničce, zatímco Malcolm už mířil k dalším dveřím, zahaleným černým skládaným závěsem. Ale Elinor to nevadilo. Stejně ji zajímala především Sářina reakce.
„Říkali mi druhové, že navštívím-li hrob své milé, mým strastem se trochu uleví,“ zacitovala si pro sebe, zatímco Sarah nelidsky vykřikla a rozběhla se za svým druhem. Na zemi zůstalo rozsypáno dvaatřicet bílých perliček. Na některých byla dokonce ještě krev. Také nepřesné, přesto dokonalé, pomyslela si dívka.
* * *
„Nevřískej, sakra,“ vyjel na ni hrubě, když k němu doběhla. „To nám fakt nepomůže.“
Sarah na něj bezhlesně hleděla a otevírala naprázdno ústa jako ryba, které se už odráží v oku lesklé ostří vrahova sekáčku. „M-male…“ vypravila ze sebe.
„Co?“ vyštěkl ostře. „Seber se, kurva. Ne, já taky nevím, kde jsme. A vyvádím tu snad kvůli tomu? Co? Neslyším tě, teď něco říkej, když se tě na něco ptám!“ Na odpověď samozřejmě nečekal. Sarah na něj jen tupě zírala, zatímco se vydýchával z hněvivého výbuchu, a škubla sebou, když ji po chvíli prudce objal. „Promiň, lásko, omlouvám se, já to tak nemyslel,“ šeptal jí do rozcuchaných vlasů. Její doširoka rozevřené oči svítily do šeravé tmy. Neodpověděla, ani se nepohnula. Pustil ji. „Tak pojď, vypadneme odsud,“ vyrazil ze sebe chraplavým šepotem a vzal ji za ruku.
Za dalšími dveřmi na ně dýchl chlad zatuchlého sklepa. Podlaha se však nesvažovala ani je nepřivítaly žádné schody vedoucí dolů, a tak šli bez rozmyslu dál. A když za nimi dveře zapadly, bylo už pozdě.
Oba byli na smrt vyčerpaní. Sarah stále stékaly po tvářích slzy, ze rtů jí však neunikl ani hlásek, téměř to vypadalo, že nedýchá. A šílené odhodlání v očích Malcolma Hayese také zvolna pohasínalo. Nezbyla žádná rozumná myšlenka, co dělat, jen jít dál, dál po praskající chladné podlaze a nerozhlížet se, neboť oba měli neodbytný pocit, že je někdo pozoruje. Ani jeden o tom nepromluvil, neboť ve skrytu duše nechtěl, aby mu ten hrůzný dojem ten druhý potvrdil.
Sarah se zastavila přede dveřmi, které vedly do místnosti v levé stěně chodby, v níž se momentálně nacházeli. „Co to zkusit…“ hlesla.
Zavrtěl hlavou. „Ty nikam nepovedou. Bude tam nějaká místnost, nic víc.“
„Jak to můžeš vědět,“ hájila se Sarah v slzách. Rozmazaná líčidla z ní učinila groteskního ducha s bledými lícemi, který sem nějakým ohavným způsobem téměř patřil. Malcolma se zmocnila vlna odporu. „Fajn, zkus to,“ souhlasil nečekaně klidně. Hlas se mu ani nezachvěl, jen ústa mu při řeči trochu pocukávala.
Sarah se vděčností rozechvěly rty. Její iracionální pocit, že všechno bude opět v pořádku jen proto, že se shodli na společné cestě, skonal ve chvíli, kdy vstoupila dovnitř a těžké dveře, které se nestihly ani pořádně rozevřít a už se zavíraly, utlumily její výkřik. Něco narazilo o podlahu. Sarah byla zjevně moc slabá, aby je dokázala zase otevřít. „Proboha, tady je jenom stěna…! Male…“ Zpod dveří začala vytékat karmínová tekutina.
„Male…!“ Teď už křičela. Zvuk rezonoval prostorem, který nejspíš končil tak půl metru za dveřmi a pravděpodobně byl stejně vysoký jako vchod. Nejspíš komora. Nebo sklad. Malcolm udělal několik pomalých kroků dozadu, toporně se otočil a vydal se chodbou dál.
„Male!“
Několikrát úporně zamrkal a upřel pohled na své nohy. Začal potichu počítat jednotlivé kroky. Okraje nohavic měl nasáklé vínem.
* * *
„Zasloužil sis to. Nechal jsi ji tam.“
Malcolm ten hlas neslyšel, ani neviděl jeho původce. Neviděl už nic. Ležel na dřevěném stole, kam se dostal jakousi hrou vyšších sil, které vládly tomuto domu a které neměl nikdy pochopit, a tělo měl přeseknuté v půli blyštivým ostřím vražedného půlměsíce, které se ještě mírně houpalo. S každou vteřinou z něj ukápla kapka krve na Malcolmovu hrůzou vytřeštěnou tvář nebo na kamennou podlahu, která jej obklopovala. Pobíhaly po ní krysy a sem tam se některá zastavila a začala rozlévající se krvavá jezírka olizovat. Dívka, která stála vedle mrtvého, však zůstala nedotčená. Ruce měla založené na prsou a knihu měla uvězněnou mezi nimi. Z očí jí hleděla nesmiřitelná nesmlouvavost. „Oba dva jste si to zasloužili. Ale ty víc. Ona se aspoň chtěla dostat ven s tebou. To, že jsi ji neměl jak zachránit, je druhá věc, ale mohl ses aspoň pokusit. Nikdy jsi ji neměl doopravdy rád. Stejně jako mě.“ Elinor zúžila oči, jako by byla rozmrzelá z toho, že jí rozseknutá mrtvola neodpovídá. Zaměřila pohled na růžový spletenec, který se Malcolmovi dral z útrob. „Uvnitř jsme všichni hrozně odporní, víš to?“ zavrčela. „A to doslova i metaforicky. Vlastně buď rád, že už je ti to teď jedno. Já nad tím musím přemýšlet dnes a denně, jak jsme všichni politováníhodní.“
Divoký vítr cloumal větvemi stromů a divoce z nich rval nažloutlé listí, až zůstávaly zcela nahé pod šedivým okem nebes, která prolévala studené slzy nad vyhaslým světem. Elinor neuspěchaným krokem vyšla z domu a rozhlédla se kolem sebe. Neohlédla se, ani když se ozvalo zaúpění rozpraskaných podlah, zaskřípění lámajících se dveří a nad tím vším čistý zvuk tříštícího se skla v oknech. Když se vedle ní v nastávajícím soumraku objevila temná postava, jejíž kontury se rozplývaly ve večerním šeru, nevěnovala jí jediný pohled.
„Brzy bude po všem.“
Elinor ohrnula rty. „To „všechno“ tedy za moc nestálo,“ prohlásila. „Chvílemi jsem málem umírala nudou.“ Podívali se na sebe a pak se oba nahlas rozesmáli. Elinor si otřela slzu, na tváři shovívavý úsměv. „Ale bylo to lepší než nic. Alespoň jim se to podle všeho líbilo.“
„To jistě. Myslím, že za to, co bude následovat, budou skoro rádi.“
„Tak o tom dost pochybuji.“
Od jejího společníka se ozval další smích, tentokrát tichý a se zlovolným podtónem. „Však ty se o tom taky přesvědčíš. Pořád mi dlužíš za tohle divadlo.“
Elinor chvíli hleděla před sebe a pozorovala, jak starý dům umírá. „Stálo to za to,“ prohlásila poté. „Ale ty,“ obrátila se k němu, „ty by sis měl rozhodě doplnit znalosti.“
Podala mu knihu. Vzal si ji trochu štítivě a otočil pár stránek. „Ten chlap byl blázen. Ty věci, co on, bych nevymyslel ani já.“
„Byl to strašný parchant,“ přerušila ho Elinor, která se už zabývala svými vlastními myšlenkami. „Nezáleželo mu na nikom jiném, než na sobě. Sarah mi to nevěřila, ale teď mám konečně důkaz.“
„O kterém se ona stejně nedoví,“ namítl druhý.
Elinor se usmála. „Ale ano, doví,“ řekla sladce. „Ty jí to řekneš. To, aby lidé trpěli, je přece tvoje práce. A já ji občas taky navštívím, abych jí to připomněla. A taky to, že může za smrt svojí dcery. Že kdyby tehdy nebyla s tím kreténem, tak jsem mohla žít. A on jí potom ani nedovolil, aby se na mě šla podívat do márnice! Jenom by tě to rozrušilo, tvrdil ten hajzl, a přitom jenom nechtěl, aby ji náhodou nenapadlo, že je to jeho vina.“ Elinor si znechuceně odfrkla a otočila se ke starému domu zády.
„Vážně, přečti si něco z toho,“ doporučila svému společníkovi a pohodila hlavou směrem ke knize. Tmavé vlasy jí zavlály ve větru.
S výrazem nevole úsečně přikývl. „Tak dobře. Díkybohu, že na to mám celou věčnost.“
