„Pomoc! Ježiši Kriste, pomozte někdo!“
Zvednul jsem hlavu z deky a rozhlédl se. Kolem proběhlo několik postav.
„Pomozte! Vždyť se utopí!“ ženský jekot se mi nepříjemně zakousnul do uší.
Lenka následovala příkladu ostatních. Vyskočila na nohy a svýma modrýma očima hledala zdroj rozruchu. Dlouhými prsty si clonila oči před sluncem. Sledoval jsem jí z deky a dost se mi líbilo, co jsem zespoda viděl. Její tělo mě vždycky fascinovalo. A ona to moc dobře věděla.
„Neměl bys tam jít?“ zeptala se za stálého rozhlížení.
„Vždyť už jich tam běžel dav.“
Podívala se na mě ze své výšky, odhrnula si z obličeje nepokojné kudrny blonďatých vlasů a zamračila se. Tohle dokázala dobře. Rty sevřené do tenké linky, víčka trochu přivřená a vlasy si několikrát stáhne rukou dozadu za uši. A rázem je tu paní učitelka. A já malý kluk, kterého přistihla s rukou v kalhotách.
„No jo, vždyť už jdu,“ pomalu jsem se začal zvedat.
„Neskládal jsi náhodou na takové věci přísahu?“
„Hm. To by mě zajímalo, jestli ostatní složili přísahu na to, že nepolezou do vody, když neumí plavat, nebo když předtím jeli dvacet kiláků na kole v tomhle vedru.“
„Cyniku!“
„Někdo být musí,“ ušklíbl jsem se na ní a lehkým klusem vyrazil k vodě.
To nám ta dovolená pěkně začíná. Tři dny výletů po perlách jižních Čech, a když už se konečně chce člověk natáhnout k vodě, najde si parádní místo v bývalých pískovnách, tak aby se zase vrátil do práce. Nejhorší na tom nebylo, že mě Hippokratova přísaha zavazovala pomoct v nouzi. Na to jsem mohl počkat na břehu. Ale několik, teď už možná desítek medailí z různých plaveckých soutěží, by vedlo k všetečným otázkám. A v očích Lenky by mě asi deklasovalo úplně. Odrazil jsem se a skočil.
Voda mě přivítala svým chladivým objetím. Tohle jsem miloval. Chvíle kdy se nad vámi zavře hladina. Zvuky celého světa utichnou a jste jen vy, ticho a všeobjímající a všemu rozumějící masa tekutého živlu. Nechal jsem pracovat setrvačnost. Trochu jsem tomu pomáhal vlnivým pohybem celého těla. Jakmile jsem začal zpomalovat, zabral jsem rukama. Tři, čtyři, pět temp. Při sedmém jsem zamířil k hladině a s devátým vynořil hlavu. Rychlý výdech. A nasát do plic vzduchu, co se vejde.
Vynořil jsem se v polovině vzdálenosti od ostatních plavců. Volně jsem přešel na kraula a během několika okamžiků je nechal za sebou. Místo, kde se naposled objevila hlava nad hladinou, se rychle blížilo.
Několik posledních temp a byl jsem na místě. Sám. Rozhlížel jsem se kolem. Ale nad hladinou se nic neobjevilo. Rychle jsem se prodýchal, zhluboka se nadechnul a potopil se.
Voda byla čistá, ale i přes dobrou průhlednost jsem zprvu nic neviděl. Potom jsem zahlédl stín. Tak tři metry pode mnou. Ne jeden. Dva stíny. Zprvu mě napadlo, že mě předběhnul někdo ze zachránců. Jedna z postav se nehýbala. Spíš se jen tak vznášela ve vodě, zatímco druhá, menší, se kolem ní hbitě obtáčela. To podivné sousoší ale vůbec nestoupalo. Spíš naopak. Pak se ta menší postava otočila, odstrčila se od dál klesajícího bezvládného těla a vyrazila směrem ke mně.
Pokusil jsem se vykřiknout, ale akorát jsem přišel o všechen vzduch. Postava, hbitě se ke mně blížící, byla všechno, jen ne lidská. Krátký soudkovitý trup, ruce a nohy neúměrně dlouhé z něho trčely na všechny strany. Mocně zabíraly v pravidelných tempech, ale vypadaly téměř bez svaloviny. Jen kosti potažené šedou slizkou kůží. Vyboulené klouby pak vynikaly nejvíce na prstech ruky, mezi nimiž jsem si všimnul plovacích blan. Hlava byla vůči tělu také neúměrně velká. Byla jen o trochu menší než tělo. Vypoulené oči se na mě upíraly, bez jediného mrknutí. Dominantou tváře pak byla protáhlá ústa, kruhovitého tvaru, plná drobných zoubků.
Nestvůra ke mně doplavala během chvíle. Točila se kolem mě a nakláněla hlavu na strany, jak si mě prohlížela. Ústa se rytmicky stahovala, ale v očích nebylo nic jiného než strnulost.
Vystřelil jsem k hladině. Ještě nikdy to nebylo tak daleko. Každý centimetr jsem vnímal jako míli. Na plicích pálilo, tlak v hlavě začal dorážet na vědomí. To se začalo zvolna ztrácet. Přesně ve chvíli, kdy už jsem myslel, že je konec, se mi kolem hrudníku sevřely něčí ruce. A v posledním záblesku vědomí jsem cítil, jak se mi o nohy otřelo něco slizkého.
…
Seděl jsem na zahrádce vyhlášené třeboňské restaurace a zamyšleně točil vínem ve sklence. Chlápka, kterého jsme se všichni tak vehementně snažili zachránit, nenašli a pískovny jsou plné potápěčů. To mě netrápilo. Já věděl, co s ním je. Je mrtvý. A ani ne tak pro plíce plné vody, jako proto, co s ním dělala ta bytost.
Lenka si odkašlala.
„Promiň?“ zvednul jsem hlavu.
„Vůbec jsi teď nevnímal, co jsme ti říkala, viď?“
„Moc ne,“ usmál jsem se provinile.
„Pořád myslíš na to dopoledne?“
Znovu jsem před očima viděl tu tvář. A zkusil jsem si vybavit, jak by se na mě dívala moje partnerka, kdybych jí zkusil říct, co jsem viděl. Láska neláska. Po psychiatrické diagnóze jsem netoužil. Stejně jako moji zachránci, i Lenka se smířila s tím, že jsem dostal křeč.
„Přehrávám si to pořád dokola,“ přiznal jsem. „Přemýšlím nad tím, kde jsem udělal chybu.“
„Ale to přece není tvoje chyba.“
„Nejsem si jistý.“
„Do večera na to zapomeneš,“ usmála se na mě, nahnula se dopředu, aby mi nabídla pohled do svého plného dekoltu. „Slibuju!“
Do večera jsem nezapomněl. A to se Lenka snažila opravdu hodně. Naopak jsem si vzpomněl, kolikrát už jsem se ocitnul v podobné situaci. Vloni na dovolené na Rhodosu spadnul jeden mladík z trajektu. Předloni jsem pomáhal resuscitovat ženu ve středních letech, která skočila do řeky z mostu. Neúspěšně. A další dovolená, kterou jsem trávil ještě se svojí předchozí přítelkyní v Egyptě. Tam se utopili rovnou dva.
Začínal jsem si rozvzpomínat na další a další případy, kterých jsem byl přímým, nebo nepřímým účastníkem. Z jejich počtu mě zabolel žaludek.
…
Druhý den jsme se vrátili do pískoven. Až navečer. Jednak proto, že dopoledne našli potápěči chlápka a až po obědě vyklidili pole. A jednak proto, že Lence trvalo skoro celý den zjistit, že se mnou nic nebude, když se tam nevrátíme. Nevím co mě tam táhlo. Někde v hloubi duše jsem měl pocit, že je to špatně. Že bych měl mít strach se tam vrátit. Místo toho, jsem si to chtěl celé zopakovat.
Lenka se uvelebila na dece, slunce pálilo se stejnou vervou, jako včera.
„Opravdu tam chceš vlézt? Po tom včerejšku?“
„Miláčku, víš, jak to dělají Izraelci?“
„Cože?“
„Když je Izrealský bojový pilot sestřelen a zachrání se katapultem, do druhého dne se s ním o tom nikdo nebaví. Žádná psychoanalýza, žádný pláč na rameni, žádné diskuze co by kdyby. Prostě se všichni chovají jakoby nic. A druhý den si sedne do letadla a letí na další bojovou misi. Buď to zvládne, nebo ne.“
Pořád na mě nechápavě zírala.
„Prostě to musím udělat teď. Čím dřív, tím líp.“
„Hm. Ale slib mi, že když se ti něco nebude zdát, tak hned vylezeš.“
„To víš, že jo,“ zamumlal jsem napůl pusy a rozeběhnul se do vody.
Co jsem ucítil, když jsem se ponořil pod hladinu, bylo nepopsatelné. Úžasný pocit úlevy. Jako když si popálíte ruku a pustíte si na ni studenou vodu. Jako první chvíle, kdy je bolest během zlomku sekundy pryč.
Udělal jsem několik temp a vynořil se. Bylo to dobré. Víc než dobré. Bylo to perfektní. Zamával jsem Lence. Ta mi v odpověď taky zamávala a otočila se ke knížce.
Strávil jsem ve vodě asi půl hodiny a pořád se nemohl nabažit. Doplaval jsem na ostrůvek zdvihající se z vody téměř uprostřed vzdálenosti mezi břehy, tak tři sta metrů od místa, kde se Lenka slunila. Sedl si na břeh a díval se do vody. Byla jen mírně zakalená.
Odpočíval jsem tam asi dvacet minut. Pak jsem skočil do vody a plaval zpátky. Po několika metrech se mi něco otřelo o nohu. Strnul jsem. Pak mě něco stáhlo pod hladinu.
…
Bylo to stvoření, které jsem včera zahlédl. Svíral mi kotník jednou rukou a druhou mohutně zabíral. Zkusil jsem ho kopnout, ale minul jsem. Přitáhnul jsem si nohy k bradě a podařilo se mi chytit ho jednou rukou.
Přestal rukama hrabat vodu a zkusil mě praštit. Pěst ale sklouzla po rameni. Tak jsem ho praštil já. Voda většinu síly úderu pohltila, ale zasáhl jsem ho lépe než on mě. Cítil jsem, jak se mi ruka zabořila do kožnaté tkáně hlavy. Bušili jsme tak chvíli do sebe. On mě ránu, já jemu ránu. Cítil jsem, že to takhle nemůžu dál. Kyslík mi docházel příliš rychle.
Pustil nohu, dosud svírající jednou rukou a skočil mi po krku. Studené prsty mi obemkly krk a tlakem začal drtit hrtan. Bušil jsem mu do hlavy jako smyslů zbavený. Jeden úder za druhým. Moc to nepomáhalo a tlak na krku sílil. Okolí začalo tmavnout. Každý pohyb byl těžší než ten předchozí.
Drtil mi krk dál a díval se mi zblízka do očí. Jeho vypoulené oči, ve kterých jsem se odrážel. Díval jsem se zblízka na odraz mojí tváře zkřivené úsilím. Hnusná vlhká ústa, otvor plný drobných zoubků se mi blížil k čelu.
Sebral jsem poslední zbytky vědomí a sil a narval pěst tvorovi přímo do rozevřené tlamy. Ostré zuby protínaly kůži, ale já sahal dál a dál. Hledal jsem v tom studeném chuchvalci tkáně něco, čeho se zachytit. Nahmátnul jsem prsty nějakou nerovnost a zatnul do ní nehty.
Netvor sebou škubal, ale já rval a rval. Tkáň se mi pod prsty trhala. Jeho ruce povolily sevření krku. Teď už se jen bránil. Neúspěšně. Zapřel jsem se druhou rukou o jeho čelo a naposledy trhnul. Povolilo to a já vytáhnul chuchvalec neforemné hmoty. Bytost sebou zmítala. Zanechávajíc za sebou pruh špinavé stopy zmizela u dna.
Vyplaval jsem na hladinu a konečně se nadechnul. Boj sice trval jen pár sekund, ale vyčerpal mě až na dno mých sil. Vrátil jsem se na ostrůvek a chvíli sbíral síly a odvahu přeplavat na břeh. Když jsem se vynořil z vody vyčerpaný a s rozedřenou kůží vyjekla, ale uklidnil jsem jí, že jsem se odřel o kameny. Rychle jsme se oblékli a odjeli pryč.
…
V noci mě vzbudil pocit nesnesitelného horka a žízně. Sice bylo hlášeno, že noční teploty budou dosahovat až k pětadvaceti stupňům, ale takový pocit sucha jsem nezažil. Vešel jsem do koupelny a pil vodu přímo z kohoutku. Trochu to pomohlo, ale nohy mi úplně žhnuly. Napustil jsem vodu do vany a strčil je do ní. Úleva se týkala zase jen nohou. Tak jsem do ní vklouznul celý.
Až ve vodě jsem si všimnul, že mám na noze kromě modřin kolem kotníku i vyrážku. Podobná se mi začala dělat i na místě, kde mi zuby protrhnuly kůži na ruce. Otřásl jsem se hnusem. Co to sakra bylo? Nebo mám jen halucinace? Někde jsem se opravdu odřel a můj přepracovaný mozek si vymýšlí šílené vize o nějakých vodních monstrech?
Chtěl jsem vylézt ven z vany, ale okamžitě se do mě zase dalo horko. Nakonec jsem ve vaně usnul.
Ráno se mi podařilo vylézt dřív, než se Lenka probudila. To bylo dobře. Kůže na noze i ruce mi zmokvala a nabrala šedavý nádech. Nevím, co by mi na to řekla. Asi infekce, pomyslel jsem si. Počkám, jestli se s tím moje tělo popere a pokud ne, tak si zajdu pro nějaká antibiotika. Orazítkovaný recepty sebou vozím vždy.
Po snídani jsme vyrazili na další výlety a prošli několik hradů. Počasí se naštěstí zhoršilo. Slunce bylo schované za mraky, podle jejichž barvy se dalo čekat i pár kapek deště. Ještě, že tak. Pocit horkosti mě ale neopouštěl. Naopak. Pálilo mě celé tělo a jen ztěžka jsem byl schopný soustředit se na něco jiného než na představu hluboké, studené vody
„Nepojedeme se vykoupat?“ zeptal jsem se dřív, než mi napadlo, jak divně to dneska musí znít.
„Teď? Vždyť bude každou chvíli pršet,“ podivila se Lenka.
„Ale to je nejvíc osvěžující. Plavání v dešti,“ přitáhnul jsem si jí k sobě a začal pohupovat boky. „A nejromantičtější.“
Zasmála se.
„Ani nápad, vždyť máš studený i nos. Zajedeme zpátky na hotel a půjdeme někam do města na večeři, jo?“
„Dobře, když chceš,“ otřásl mnou naprosto neočekávaný nával vzteku. Představa vody mi přišla až příliš lákavá, než abych jí odbyl jen kvůli večeři.
…
Na hotelu jsem řekl, že jdu na záchod a v koupelně se podíval na ruku. Šířilo se to. Od předloktí se mokvající šedá rána rozlezla až na rameno. S obavou jsem sundal kalhoty. Noha už byla šedavě mokvavá celá. Překvapivě nebolela a neměl jsem ani problémy s chůzí, ale bylo mi jasné, že tohle se samo nevyřeší. A před Lenkou to nemůžu schovávat věčně. Navíc ta věčnost s tou rychlostí šíření může přijít až zatraceně brzy.
Počkám do večeře, řekl jsem si, a pak uvidím.
Večeři jsem moc nedal. Neměl jsem chuť na nic. Zato vody jsem vypil skoro tři litry. Svojí oblíbenou skotskou jsem si ale neobjednal. Představa, že jí piju, mi obracela žaludek naruby.
Když jsme se vraceli na hotel, objevil se zase pocit urputné horkosti. Zalezl jsem si do koupelny a natočil si vanu. Už jsem do ní lezl, když se otevřely dveře. Sakra, blesklo mi hlavou. Ve dveřích stála Lenka, v průsvitných kalhotkách, nahoře bez. Jindy bych při takovém pohledu myslel jen na jediné, teď jsem se ale snažil natočit, aby neviděla barvu téměř už poloviny těla.
„Dáváš si koupel? Můžu se při…“ návrh na milostné hrátky skončil vyjeknutím.
„Co to je? Lásko, co se ti stalo?“ Lenka rázem zapomněla, že do koupelny vešla s úplně jiným úmyslem, než se starat, co mě bolí.
„Nic, prosím tě. Klid. Jen mě něco kouslo,“ snažil jsem se jí uklidnit.
Stejně tak sebe. Při pohledu na její odhalená ňadra mě náhle nenapadalo, jak je polaskat, ale jak by jim to slušelo, vznášet se volně ve studené vodě. V příšeří hloubky. Tiché. Studené. Mrtvé. Teprve tato představa u mě vyvolala svrbění v podbřišku.
„Kouslo? To si děláš srandu. Vždyť máš zanícenou půlku těla. Jedem do nemocnice. Hned!“
„Neblbni. Bylo to něco ve vodě. Asi cerkárie, nebo co. Za pár dní je to pryč.“
„Ani nápad,“ oponovala.
„Hele, tak se domluvíme takhle jo? Já se naložím do vany. To je na to nejlepší. Když to do zítra nezmizí, tak někam sjedeme. Vždyť nemám ani horečku.“
„Nepřipadá v úvahu, jedeme do nemocnice. A jedeme tam hned.“
Na tohle byla pes. Nezlomitelná. Jak si vezme něco do hlavy, Tak to musí udělat. A já nemohl přestat myslet na její nahé tělo ve vodě. Svrbění přešlo v erekci.
„Prosím tě, asi jen alergická reakce,“ pokusil jsem se ještě naposledy změnit její rozhodnutí.
„Ať je to co je to, jedeme.“
„Dobře,“ pokrčil jsem rameny. „Pojedeme do nemocnice. Ale stavíme se v pískovnách.“
„Proč? Tam už nechci.“
„Jen tam nabereme trochu vody. Jako vzorek. Kvůli tý alergický reakci, víš?“ usmál jsem se.
Podle toho, jak se na mě dívala, to asi nebyl jeden z mých nejupřímnějších úsměvů.
…
Dojeli jsme k pískovnám. Vzal jsem sklenici, a šli jsme ke břehu. Díval jsem se na hladinu čeřenou větrem. Slunce už zapadlo a díky šedému příkrovu padala tma rychle. Kousek od ostrůvku uprostřed vodní plochy se hladina zavlnila proti směru větru.
„Lásko, mám na tebe strašnou chuť,“ chytnul jsem Lenku kolem pasu.
„Ty si děláš srandu!“ vykřikla. „Vždyť jsi nemocný.“
„Nikdy jsem se necítil líp!“
Pevně jsem jí přitisknul a skočil s ní do vody. Místo jsem vybral dobře, byla tu hloubka minimálně tak tři metry.
Nejprve nechápala a držela se mě.
Pak pochopila.
Pak bojovala.
Když už ji pálení na hrudi donutilo se nadechnout a plíce jí poprvé naplnila voda, přestala konečně vzdorovat. Jen se na mě dívala. Po chvíli se jí pohled zakalil. To už jsem nedokázal dál odolávat vzrušení. Začal jsem z ní rvát oblečení.
Kolem se míhaly postavy. To se ostatní připlavali podívat na můj první úlovek. Vzal jsem si jí přede všemi. Beze studu. Nebylo proč se stydět. Byla to rodina.
