Konečně pár dní dovolené… Strčil jsem tašku s oblečením do kufru a ještě jednou se přesvědčil, že mám občanku a peníze, které jsem si včera vyměnil na Eura. Chystal jsem se vyrazit do Chorvatska za kamarády, kteří už se tam týden slunili. Kvůli práci jsem nemohl vyrazit spolu s nimi. Bylo mi to líto, ale vzdát se plánované dovolené úplně se mi skutečně nechtělo. Spokojil jsem se tedy s tím, že místo čtrnácti dnů se budu rekreovat pouhý týden.
Jel jsem svým rozhrkaným autem už téměř čtyři hodiny bez zastávky, když jsem si uvědomil, že se mi začínají klížit oči únavou. Nemá cenu riskovat mikrospánek, pomyslel jsem si. Zároveň mi však došlo, že jsem za poslední hodinu cesty nepotkal jediný hotel nebo motorest, ba ani benzínovou pumpu. Při myšlence na benzínovou pumpu mě napadlo, podívat se na palubní desku, abych zkontroloval stav paliva.
Sakra, pomyslel jsem si při pohledu na ručičku, která se přímo nebezpečně blížila nule. „Tak to mi teda scházelo…“ Proč jsem nezastavil před 2 hodinami, když jsem míjel poslední pumpu? No jo, má šetřivá nátura usoudila, že jistě brzy pojedu kolem levnější benzínky a ušetřím tak pár desetikorun… Proklínal jsem se.
Co mi to Pavel doporučil za zkratku? Kdybych jel normálně po dálnici, už bych byl dávno na hranicích…
V té pusté lesní krajině se zdálo čím dál tím nepravděpodobnější, že bych narazil na prodejnu pohonných hmot stejně, jako se zdálo krajně nepravděpodobné, že bych s benzínem na dně nádrže dojel k nějakému stavení, kde bych mohl složit hlavu.
Máma měla asi pravdu, když mi tolikrát říkala, že nemyslím na zadní kolečka. Co tu budu dělat, jestli mi vyschne nádrž a zůstanu tady trčet? Začal jsem zoufale listovat mapou a k mému strašnému rozhořčení jsem zjistil, že nevím, kde jsem.
A pak se to stalo. Zůstal stát na opuštěné lesní cestě. Široko daleko nebylo vidět jediné světýlko, které by bylo produkováno čímkoliv jiným než hvězdami.
„No skvělý a co jako teď, jsi vážně asi největší trulant na světě, Jirko, ty hlavo děravá!“ nadával jsem sám sobě.
Když jsem se s nastalou situací trochu vyrovnal, začal jsem zvažovat chabý stav svých možností. Buď půjdeš po cestě dál a půjdeš, dokud nenarazíš na… Na co bys tu, troubo, asi tak chtěl narazit? Navíc takhle v noci. Je tma jak v pytli a jelikož nemyslíš na zadní kolečka, je přirozené, že baterku tě vozit v autě nikdy nenapadlo… Nezbývá, než přespat v autě a o pohodlné posteli si nechat zdát. Ale co, je to lepší než se teď někam trmácet.
Sklopil jsem sedačku, která dávala nahlas najevo, že už není pár let v záruce. Za několikanásobného zapískání se mi nakonec podařilo zvítězit nad hmotou a položit ji na lopatky. Kdybych sebou měl alespoň deku, posteskl jsem si a v duchu viděl svou drahou matičku kroutit hlavou. Přikryl jsem se bundou, kterou jsem měl hozenou na zadním sedadle a pomalu jsem začal uklidňovat svou mysl, abych mohl usnout.
Najednou jsem však ucítil na spodní straně víček světlo tak pronikavé, že vstupovalo i přes zavřené oči přímo do mé hlavy. S překvapením jsem otevřel oči. Neviděl jsem nic než bílou oslnivou prudkou zář. Nebyl jsem ani schopen zjistit, odkud to světlo vychází. Vyděšeně jsem zíral do toho světla, ale byl jsem slepý. Bedlivě jsem se snažil poslouchat, ale nic jsem neslyšel. Najednou mi došlo, že se nemohu ani pohnout, že necítím své tělo. Jediné, čeho jsem byl schopen, bylo, že jsem mohl myslet. Mé myšlenky však ovládl strach. Stach z toho světla a z vlastní neschopnosti cokoliv udělat. Neměl jsem pojem o čase, ale trvalo to takhle nelidsky dlouho. Hodiny, týdny nebo roky? Nevím… Pak jsem cítil, že se má mysl vzdaluje také…
Když se můj mozek opět probral a chtěl jsem otevřít oči, nešlo to. Jako by mi víčka k sobě někdo přilepil lepidlem. Tělo jsem měl stále bez vlády, necítil jsem ani, v jaké poloze se nacházím. A pak jsem zdálky něco zaslechl.
To, co jsem slyšel, mě vyděsilo ještě víc, než to bílé světlo. Bylo to jako zvuk cirkulárky. Přesně tak ostře řezavý a pištivý zvuk to byl. Nejhorší na tom zvuku bylo však to, že se pomalu, ale neúprosně přibližoval k mým uším. Co to proboha je? Co se to děje? Proč se to přibližuje? Cítil jsem, jak mi hoří mozek v plamenech úzkosti. Pak se zvuk změnil. Něco řezal. Něco řezal v bezprostřední blízkosti mých uší! Můj Bože! Co jsem udělal, že mě tohle potkalo?
Řezání trvalo dlouho. Nelidsky dlouho…
Najednou to ustalo. Jako když švihne bičem. Následovaly tišší, sotva slyšitelné zvuky, které kovově cinkaly, cvakaly a klepaly. A pak mě ochromila nepředstavitelná bolest. Bolelo mě všechno, co jsem do té doby necítil. Stále jsem se nemohl ani pohnout a nezvládl jsem si uvědomit, kde začíná a končí mé tělo. Začaly se o mě pokoušet mdloby. Má poslední myšlenka byla: Nechci takhle umřít!!!
Přišel jsem k sobě. Bolest byla pryč. Slyšel jsem ptačí zpěv. Zkusil jsem otevřít oči a ono to šlo. Spatřil jsem interiér svého starého dobrého auta. Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího. Byl den. Pohnul jsem se. Rukama jsem se dotkl nohou a pak hlavy. Pomalu jsem se posadil s myšlenkou, že už nikdy nezapomenu natankovat. To byla teda noční můra… Snad nikdy jsem tak rád nevstával. Pomalu jsem vystoupil a otevřel kufr svého vetchého auta a vyndal kanystr. Strašně mi zakručelo v břiše. Procházka mi udělá dobře, pomyslel jsem si. A vydal jsem se za štěstím, benzínem a jídlem.
Trvalo mi 2 a půl hodiny, než se na mě usmálo štěstí. Když jsem spatřil benzínovou pumpu, začal jsem se neskonale radovat. Skákal jsem snad metr do výšky. Prázdný kanystr jsem vyhazoval do vzduchu. Musel jsem vypadat jako blázen, protože člověk, který stál v dálce u pumpy, se tak na mě díval. Byl to starý pán v montérkách, který se do teď vrtal v motoru modrého traktoru. Pán s šedivým plnovousem si mě tázavě měřil. Rozběhl jsem se, jako bych viděl fata morgánu. Měl jsem strach, že než se k čerpací stanici dostanu, rozplyne se mi před očima.
A už jsem čepoval do bílého kanystru benzín. Stařík předstírající práci ze mě nespouštěl podezřívavý zrak. Když byl kanystr plný, zašrouboval jsem víčko a znovu mi zakručelo v hladových útrobách. Snad bude uvnitř něco k jídlu, prolétlo mi hlavou. Teď už normálním krokem jsem se přibližoval ke dveřím prodejny. Zpoza ušmudlané výlohy jsem viděl regály, které nabízely ukojení mého obrovského dřevorubeckého hladu. Popadl jsem hned 3 bagety různých ingrediencí a velkou oříškovou čokoládu. Koupím si cigarety a je mi jedno, že už rok nekouřím, napadlo mě. Dneska si to zasloužím.
U pokladny stál mladý, lacině oděný hoch. Tvářil se ustaraně. Vyměnili jsme si pozdravy. Vyložil jsem mu na pult bagety a čokoládu a nadzvedl jsem ruku s kanystrem, aby se na něj mohl podívat.
Mladík soucitně pokýval hlavou a povídá: „Došel vám benzín?“
„Ano, Strávil jsem noc v autě bez benzínu,“ odpověděl jsem mu a pousmál jsem se. Teď už mi bylo do smíchu, když jsem držel v ruce plný kanystr.
„Vidíte… nebyl jste sám, komu se to stalo. Právě jsem viděl ve zprávách, že několik kilometrů odsud v noci zůstalo stát na kraji silnice auto. Mezi tím co řidič spal, to auto sešrotoval náklaďák, který za městem špatně odbočil. Je to neuvěřitelná shoda náhod, co říkáte? Buďte rád, že se to nestalo Vám.“ „Máte pravdu, to je neuvěřitelná shoda náhod. Jak to s těmi lidmi dopadlo?“ Tázal jsem se ho.
„No co myslíte? Dobře ne…,“ kasa mu vysunula šuple s penězi. „Řidič kamionu je po smrti a ten druhý bojuje v nemocnici o život. Je prý v kritickém stavu.“
Natáhl jsem ruku, do které mi mladík položil drobné nazpátek. Poděkoval jsem a odešel. Celou cestu k autu jsem nemohl přestat myslet na to, co mi vyprávěl. Měl jsem se ho zeptat, kde se to stalo, vyčítal jsem si. Rozhodl jsem se, že se za mladíkem zastavím, ještě jednou a zeptám se ho. Nevěděl jsem proč, ale cítil jsem, že se mě ta tragédie nějakým způsobem týká.
Vždyť jsem to mohl být klidně já, kdo teď mohl ležet v nemocnici v kritickém stavu. Nemohl jsem to pustit z hlavy. Když jsem konečně nastartoval, sešlápl jsem plyn a rozjel se směrem k benzínce.
Vystoupil jsem z auta s mapou v ruce a namířil si to dovnitř. Prodavač mě pozdravil úplně stejným způsobem jako poprvé.
Přistoupil jsem k němu a začal rozkládat mapu. „Mohl byste mi ukázat místo, kde se ta nehoda stala?“ Nasměroval jsem mapu směrem k němu.
„No jistě, proč ne? Stalo se to tady.“ Zapíchnul prst do mapy a otočil jí tak, abych na ni lépe viděl. Zaostřil jsem na místo, kam ukazoval. „Počkejte, to není možné, tohle je místo, kde mi došel benzín.“
„Pane, neurazte se, ale znám to tu jako svoje boty, vím, kde se to stalo určitě líp než vy, kde jste zůstal trčet s autem.“
Podíval jsem se ještě jednou a nevěřil svým očím. Najednou mě oslnilo prudké sluneční světlo. Řízlo mě skrz oči až do mozku. I přes zavřená víčka jsem to světlo viděl. Vybavil se mi ten hrůzný sen, co se mi zdál v noci. To světlo bylo úplně stejné. Zmocnila se mě panická hrůza.
„Probuďte se,“ blíží se ke mně z dálky cizí hlas. „Slyšíte mě?“
Pomalu otevírám oči a řízne mě do nich pronikavé světlo kulaté zářivky. Bolí mě celé tělo, nejvíc břicho.
Nechápu, co se to se mnou děje. „Kde to jsem?“ těžko se mi mluví. Můj jazyk je jako ze dřeva.
Postava v bílém nade mnou ke mně tichým hlasem promlouvá: „Měl jste autonehodu. Do vašeho vozu narazilo nákladní auto. Byl jste v kritickém stavu a museli jsme vás operovat. Protože byla vaše zranění vážná, byl jste několik dní v umělém spánku. Teď už to s vámi vypadá lépe, takže jsme vás probudili. Jak se cítíte?“
Najednou mi to celé došlo a s náznakem žertu v hlase jsem odpověděl: „Jako když mě porazil náklaďák.“
