Teplota stačila vyšplhat o půl druhé ke 40°C, proto si vybrali tohle skryté, trochu tajemné místo, v severní části ostrova, nedaleko Sister Beach, na okraji národního parku Rocky Cape, ale dost daleko od shluků lidí a řvoucí hudby.
Milovali se v chladném stínu na konci písčité pláže, za zády měli neuvěřitelně bujnou vegetaci, která tvořila sytě zelenou hradbu. Dominovaly tu především kapradiny, vzrůstem se podobaly palmám, tvořily fantastický kapradinový les. Ohromné vlny se ve zpěněném příboji tříštily o skalnaté útesy.
Jitka se polekaně otočila dozadu směrem k sytě zelené hradbě pralesa. „Slyšel jsi?“
„Pořád slyším, zpěv ptáků, šumění moře – tvůj hlas.“
„Tohle ne, to nemám na mysli, ale za našimi zády.“
Šramot za jejich hlavou zesílil. Jitka se prudce otočila po zvuku.
„Teď, jsi ale slyšel.“
„Ano, teď jsem něco zaslechl.“
Spatřili ohavné stvoření. Vzpřímeně stálo na zadních tenkých nožkách. Bylo chlupaté, černé, mělo nadmíru velké oči a upřeně je pozorovalo. Ostatní zvířata obvykle zaměří pohled na lidi jen krátce a potom uhnou očima, možná je pohled na lidi děsí, ale tohle na ně upíralo z temného stínu zářivé a lítostivé oči. Škublo sebou. Otevřelo malou tlamičku, uslyšeli řezavý skřek, pak zadupalo tenoučkýma nožkama, otřáslo se, splynulo se stínem, zmizelo v sytě zeleném pralesním vlhku.
„Co to bylo? Ještě pořád mě brní v uších. Zvedneme se a zmizíme. Jestli jich je tu víc…“
„Ani já tu nebudu!“
Nevěděli nic o tom, že za hustou hradbou mohutných kapradin, ve vzdálenosti tisíc kroků, ve zvláštním tichu, ve chvějivém bezhlasém šumu, rostl eukalyptus, jehož kořeny svíraly vlhkou zemi. Stvoření, které Jitku s Petrem tak vyděsilo, zmizelo v kmeni stromu. Velký Duch, tak ohyzdnému zvířátku říkali obyvatelé ostrova.
Jitka pozorovala Petra, zatímco stmívání do sebe vpíjelo světlo a teplo ona vnímala cosi podezřelého a zlověstného v přicházející noci. Obě ruce s široce roztaženými prsty si položila na břicho, chtěla chránit rostoucí život uvnitř dělohy.
„Dělej, sakra Petře! Pohni sebou! Proč ti všechno tak dlouho trvá?“
Hvězdy prosakovaly jako kapky potu na nahém těle tančící černošské dívky. Petr se oblékl. Posbíral věci, nastrkal je do batohu. Prales jim ševelil za zády, jako kdyby si mohutné listy kapradin špitaly dávná tajemství.Dnes měla Jitka poprvé v životě pocit, že jí sleduje nějaká tajemná bestie. Potlačila nutkání ohlédnout se přes rameno a zabořit oči směrem k pralesu, možná by se rozkřičela, nejspíš by se dala v bezhlavý úprk. Děsivě dusivý pocit. Jímala jí čirá hrůza. Chvilku si nebyla jistá, zda skutečně zahlédla tmavé stíny. Nevěřícně zírala na siluety, které se vylouply ze tmy. Skřek se opakoval a uslyšela štěkot psů. Petr pevně uchopil její ruku, dali se před nimi na útěk. Útočníci ale byli velmi rychlí. Vrhli se na oběti. Povalili dvě bezbranná lidská těla do písku. Viděl, že jeden z útočníků se zakousl do Jitčina krku. Rval se jako lev, ale neměl proti přesile nejmenší šanci. Jeden z útočníků se mu zakousl do ruky a druhý mu rval nohu. Omdlel krutou bolestí.
Petrovo roztrhané tělo našli místní rybáři, při východu slunce. Mluvili mezi sebou domorodým jazykem.
„Tady je posvátné místo, neměli sem chodit, varovali jsme je.“
„Má cenu něco vykládat těmhle potrhlým turistům z Evropy?“
Z husté zelené hradby pralesa se vynořil velmi starý muž, dlouhovlasý, scvrklý, jako by byl ze skla, téměř slepý, pokorně čekali, dokud k nim pomalou chůzí nedošel. „Velký duch nás očekává. Pojďme.“
Pomalu se vydali k sytě zelené hradbě kapradinového pralesa. Našlapovali opatrně, aby nesešli z klokaní stezky a nepřivolali tak na sebe hněv Velkého Ducha, který se volně vznášel pralesem, vciťoval se do stromů, popínavých rostlin, kalných jezírek, zpěvu flétňáků, kvákání žab a čerpal sílu ze stromů, bylin, z řek, skalisek a oblak.
Brzy se ocitli u prastarého eukalyptu. Větve tiše šuměly. Vzduch byl prosycený pralesním vlhkem. Jitčino bezvládné tělo leželo na širokém plochém kameni. Nebyla mrtvá, ještě ne. Čekali, mlčeli, dokud se objevilo ohyzdné stvoření, které tak vyděsilo Petra s Jitkou, když je zahlédli na pláži. Stvoření se už nedívalo lítostivě. Lidé zvedli ruce vysoko nad hlavu, stařec mumlavě prozpěvoval prastarou píseň a ostatní se pohupovali do rytmu. Jitka otevřela oči. Měla svázané ruce i nohy. Křičela. Brečela. Prosila. Nikdo neposlouchal. Byli zcela ponořeni do monotónního zpěvu a pomalého tance. Velký Duch vydal drásavý skřek a ostrými drápy rozdrásal Jitčino břicho. Z otevřené rány vysoko tryskala krev. Vytáhl lidský plod, hltavě ho snědl. Velký Duch, tady n ostrově mu říkali Tarner, ten kdo chránil ostrov dávno před příchodem lidí, dávno předtím, než se první člověk objevil na Zemi. Byl tady ještě před vznikem času. Modlili se k Tarnerovi, vzývali ho. Každý první den v měsíci mu přinášeli oběť. Kdysi se Velký Duch spokojil se zvířetem nebo ptákem. Ale když začali přijíždět na ostrov turisté, vybral si za oběti je.
