Ten chlápek se jmenoval Rafabel Alva. Byl hubený až na rýsující se břicho, které mu dělalo nadutou košili. Měl černé vlasy a sem tam si je prohrábl rukou dozadu. Když kráčel chodbou, jeho boty šouraly miniaturním podpatkem o tlustý luxusní koberec.
Nebyl to přímo zářný příklad luxusních koberců, působil spíš jako z výprodeje. Byla jím pokrytá většina plochy hotelu Nazar. Byl to proslulý hotel na kraji města, kde se sjížděla smetánka.
Psal se rok 1987, který podle gregoriánského kalendáře začal čtvrtkem. I v srpnu jednoho letního dne byl čtvrtek. V ten den přijeli do hotelu dva hosté. Byl to mladý pár, muž se strništěm na tváři a velkou šálou okolo krku, a žena s vlasy po pás.
„Jsme Set a Zilla Apepovi, měl bych tady mít rezervovaný pokoj,“ řekl Set Apep a položil loket v pruhovaném saku na pult recepce.
„Jistě pane, podívám se do databáze,“ usmála se recepční a naťukala na klávesnici Setovo jméno. Zilla se mezitím hrabala v kabelce a hledala rudou rtěnku. Když ji našla, vytáhla i zrcátko a přejela si rty zprava doleva.
„Říkala jsem ti, ať zavoláme před příjezdem, už jsme tady mohli mít nachystaný klíč,“ řekla Zilla a pohlédla na recepční.
„Hned to bude paní, ještě je nahoře uklízečka. Tady máte klíč. Vydržte tak pět minut v hale a pokoj bude nachystaný,“ usmála se recepční a položila na pult mosazný klíč na kroužku. Set klíč sebral a otočil se zády k pultu. Zvedl ruku a luskl na chlápka stojícího u dveří: „Hej ty! Vezmi nám kufr,“ řekl a zapálil si cigaretu.
„Jistě pane, jak si přejete,“ prohodil s úsměvem chlápek u dveří. Byl to Rafabel Alva, patřil k personálu. Zamířil k Setovi a vzal ze země hnědý kožený kufr. Mezitím Set i Zilla zamířili k výtahu. Čekali pár vteřin, než výtah přijel. Zlatem pokryté mřížové dveře otevřela mladá žena stojící u tlačítek. Všichni tři nastoupili, a aniž by kdokoli řekl, do jakého patra jedou, žena zmáčkla tlačítko.
„Chceme do pětky,“ řekl Set s cigaretou v ústech.
„Jistě pane,“ odpověděla žena a dál nikdo neřekl ani slovo.
Po příjezdu do pátého patra šla Zilla napřed. Těšila se, až uvidí jejich pokoj a ráda by si sundala boty, které jí tlačily. Set ji následoval s občasným odklepnutím cigaretového popela na chlupatý koberec. Chodba, po které šli, byla úzká a dlouhá. Na stěnách byly připevněné žluté lampy.
Pokoj Apepových měl číslo 566. Když Zilla přišla ke dveřím, byly otevřené. Za prahem stálo koště s kýblem a dvěma hadry. Obezřetně kýbl překročila a vešla do pokoje. Byl velký a prosvětlený. Zem pokrýval stejný chlupatý koberec.
„Sakra ten koberec je všude. To měli v Amlodi park výprodej, nebo co kurva,“ řekl Set a špaček od cigarety upustil před prahem. Amlodi park byl božský obchoďák s levným nábytkem. Nábytek byl z čínského dovozu.
Zilla se mezitím posadila do kožené sedačky otočené zády ke dveřím. Jednu nohu položila na druhou a začala si rozepínat pásek od boty.
„Říkala jsem na recepci, že pokoj bude připravený až za pět minut,“ ozval se z koupelny hlas postarší ženy.
„Nepotřebujeme úklid. Chceme si odpočinout, už vypadněte,“ odpověděl Set a lehnul si na manželskou postel, která stála za rohem.
„Jak si přejete,“ odpověděla uklízečka a aniž by ji kdokoli viděl, odešla. Zilla si sundala obě boty, a položila je vedle sebe na pohovku. „Měla jsem si koupit radši ty růžové. Tyhle na denním světle vypadají, jako by je poblil pes.“
„Nechceš nám nalít skleničku?“ zeptal se Set a posadil se. Rozepnul si sako a pověsil ho na věšák ve vedlejší skříni. Zilla se mezitím probírala malým barem a hledala whisky.
„Kam chcete ten kufr, pane?“ ozvalo se zpoza dveří.
Set sebou škubl: „Sakra ty jsi ještě tady? Měl jsi ho sem položit a vypadnout,“
„Dovolím si vás požádat o spropitné, pane,“ řekl Rafabel.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Set.
„Říkejte mi Rafa, pane,“ odpověděl Alva a poslušně složil ruce za záda.
„Takže Rafo, na, tady máš stovku a dej nám pokoj,“
Rafabel Alva se pokorně uklonil, převzal nabízené peníze a se zavřením dveří odešel. Zilla nalila do dvou skleniček zlatavou tekutinu. Jednu skleničku pozvedla k přípitku: „Na naši dovolenou,“ řekla a vypila obsah sklenice na ex. Set ji napodobil. Pak sklenici odložil na skleněný stůl a objal Zillu kolem pasu.
„Co kdyby sis kromě bot, sundala i šaty?“
„Jasně, brouku, jen si předtím skočím do sprchy,“ odpověděla Zilla a vyvlékla se ze sevření. Když se za ní zavřely dveře koupelny, rozepnul si Set košili a svlékl ji. Hodil ji na zem vedle postele a zul si boty i s ponožkami. Lehnul si na záda. Ruce založil za hlavu a díval se do stropu. Tělo měl šlachovité a hruď porostlou a mohutnou. Byl unavený po dlouhé cestě a tak na chvíli zavřel oči.
Když se Set probral, pokoj byl zahalený do tmy. Měl pocit, že snad ani venku nesvítilo žádné světlo. Byl celý rozbolavělý a měl pocit, že se nevzbudil jen tak. Když chvíli zíral do tmy a pomalu se mu vracely všechny smysly, něco uslyšel. Tiché, malé štkaní. Jakoby pláč dítěte. Vycházel ze stropu.
Pomalu se posadil. Ruce měl ztuhlé a bolely ho, od toho, jak na nich ležel. Promnul si oči a snažil se pohledem proniknout tmou. Neměl však šanci. Vypadalo to, jako by v pokoji byla hustá černá mlha, která se rozhodla zahalit všechno, co se jí dostalo do cesty. Posunul se na kraj postele a postavil se.
„Do prdele!“ zařval a nohy zase vrátil na postel. Na podlaze byla voda. Ledová. Byl jí nasáklý ten tlustý chlupatý koberec z Amlodi park. Sundal si mokré ponožky a znovu si stoupl bosýma nohama na zem. Neubránil se zlostnému zasyčení, ale postavil se. Nohy se mu zabořily do chlupaté bažiny.
Poslepu pomalu postupoval pokojem a šátral po vypínači. Žádný nenašel.
„Zillo?!“ zavolal a čekal. Žádná odpověď. „Do prdele Zillo!“ naštvaně plácl rukou do stehna a zkusil se dostat ke koupelně.
Cítil se dezorientovaný. Šátral rukama kolem sebe, každou chvíli o něco zakopl a zanadával si. Pak se jeho ruka dotkla chladivé lesklé kliky. Stiskl ji a otevřel dveře.
„Co to kur-“ vykřikl a zakryl si oči rukou při náporu světla na jeho oční bulvy. Na chodbě svítila všechna žlutá světla po stěnách. Setovi se dokonce zdálo, že svítí víc, než by bylo normální. Když si jakž takž zvykl na světlo, vyšel z pokoje. Jeho nohy se překvapivě zanořily do suchého a teplého vlákna koberce. Mžoural před sebe a pomalu postupoval dopředu.
„Haloo?! Je tu někdo?“ zavolal a zaklepal na vedlejší dveře s číslem 565. Z pokoje se ozvalo zašustění. Pak nastalo ticho.
„Já vím, že tam někdo je. Tak mi otevřete,“ řekl klidně Set a opřel se rukama o futra. V pokoji se rozsvítilo a Set si všiml stínu pode dveřmi. „Tak otevřete prosím vás. Myslím, že jsme si vytopili pokoj,“ řekl. Stín za dveřmi se pohnul a pak zmizel. Set znovu zabouchal na dveře: „Chci od vás jen pomoc, kurva!“ zařval a praštil do dveří silněji, než čekal a ruka mu začala nepříjemně brnět. V pokoji se zhaslo. „Táhněte do prdele!“ zařval ještě jednou a znovu praštil do dveří i přes brnění. Otočil se a pokračoval chodbou dál.
„Halooo!! Tak mi někdo odpovězte do prdele!!“ řval a bouchal do všech dveří, kolem kterých prošel.
„Je tu někdo?! Nebo celý hotel vymřel? Uklízečko? Rafe!“ hulákal Set.
„Přejete si?“ ozvalo se mu za zády. Set se polekaně otočil. Za ním stál muž v červené vestě se zlatými knoflíky. Byl vysoký a pod vestou se mu rýsovalo břicho.
„Rafe?“ zeptal se Set.
„Byl bych radši za oslovení pane Rafe,“ řekl Rafabel Alva a usmál se.
„Cože? Já ti nebudu, ty zmetku poskoková, říkat pane!“ sotva to Set Apep dořekl, Pan Rafa zmizel. Dočista jakoby se do země propadl. Set chvíli zíral na místo, kde před chvílí Rafabel stál. Ticho přerušilo vzlykání, které Seta probudilo v pokoji. Zvedl hlavu a zahleděl se na strop, odkud vzlykání vycházelo.
„Utište si toho haranta!“ zařval náhle z plných plic. K jeho zděšení se vzlykot ještě zesílil.
„Slyšíte? Ticho tam!“ zakřičel znovu, ale vzlykot se stále stupňoval, až si Set musel zacpat uši. Sklopil hlavu a držel si dlaně na uších. Otočil se a zamířil k výtahu. Zmáčkl tlačítko a čekal. Ozval se zvuk přijíždějícího výtahu, ale výtah nikde. Pak zvuk utichl. Set přimáčkl obličej k mřížím, aby nahlédl do šachty. Výtah stál o patro níž. Znovu zmáčkl tlačítko, ale kabina se ani nepohnula. Znovu zmáčkl tlačítko, až mu zbělel prst. Pak znovu a znovu. Mlátil do tlačítka jak zběsilý.
„Tak se kurva pohni!“ nadával a jednou rukou si pořád přidržoval zacpané ucho. Pak mřížové dveře výtahu nakopl a obrátil se k odchodu. Mířil podle malých cedulek, které hlásaly Nouzový východ. Dostal se ke schodům. Nasupeně vydupal o patro výš a mířil ke dveřím, ze kterých vycházel vzlykot. Nebyl překvapený, když zjistil, že je to pokoj přímo nad jejich. Na dveřích bylo číslo 666.
Zvedl ruku a zaklepal. „Haloo?“ zvolal, „můžete si to dítě uklidnit?“
Za dveřmi se rozsvítilo a byl vidět zase stín. Tentokrát byl pohyblivý. Pak jakoby se o dveře někdo těžce opřel a Set uslyšel vzlykot zřetelněji a hlasitěji. Už to neznělo jako malé dítě, ale dospělý člověk.
„Co se to tam sakra děje?“ Set bouchl pěstí do dveří. A uslyšel smích. Někdo se mu za dveřmi smál. Zůstal zaraženě stát a poslouchal. Kromě smíchu se nadále ozýval vzlykot a bouchání o dveře.
Set vzal za kliku a zmáčkl ji. S překvapením zjistil, že pokoj není zamčený a zámek vyklapl z futer. Opřel se o dveře, aby je otevřel dokořán. Ve chvíli, kdy to udělal, toho zalitoval: „Co-to-kurva-doprdele-je,“ vyrazil ze sebe při pohledu na Rafabela, který klátil jeho vzlykající ženu. Byla nahá, od hlavy k patě zlitá něčím, co odérem připomínalo víno. Měla slepené vlasy a tváře jí brázdily potoky slz.
Rafabel se začal znovu smát. Držel Setovu ženu za zadek a přirážel si jo do klína. Její zadek narážel do chladivého okna. Set byl z toho výjevu, který se mu zobrazoval před očima dočista paf. Jakoby zkameněl. Jen stál a díval se.
„Pěkná podívaná, že? Tvoje žena je jako koláček. Jako vdoleček, do kterého můžu zabořit svůj klacek. Skoro jako do mráčku,“ smál se Rafa a přirážel a přirážel.
Jeho slova probraly Seta: „Ty-!“ vykřikl a vrhnul se na Rafa hlava nehlava. Výsledek však byl pouze takový, že narazil tváří do studeného okna, kde se před chvílí otíral zadek jeho ženy. Pan Rafa se přemístil se Zillou na stůl. Ona ležela na zádech a on stál u hrany. Její nohy si hodil na ramena a zase se začal smát. Set viděl, jak ňadra jeho ženy skáčou sem a tam. Ona neustávala ve vzlykotu.
Set se znovu rozběhl, tentokrát opatrněji, přesto Rafabela ani Zillu nechytil. V první chvíli nevěděl, kde jsou. Pak se ozval starý známý smích a Set pohlédl nad hlavu. Jeho žena s Alvou byli na stropě. Tentokrát Rafabel ležel na zádech a Zilla mu hopsala na klíně. Oba byli hlavami dolů.
„Vypadá to, že už svůj klacek z tvé ženy nikdy nevytáhnu, kovboji,“ zasmál se Pan Rafa a jednu ruku si založil za hlavu.
„Ty zmetku! Hajzle! Co jsi zač?! Je tohle nějaký zkurvený sen nebo co?“ zařval Set a chytil se za hlavu. Dělalo se mu zle. Zle z toho, co viděl. Klekl si na zem a zacpal si uši. „Už dost, už dost, už dost, už dost!“
I přes jeho křik se mu v hlavě stále ozýval Rafabelův smích. Tak posměšný a upřímný. Ten zmetek se opravdu bavil.
„Řek-ni-mu-to-co-chtěl-sly-šet,“ zašeptala jeho žena mezi přirážením a slzami.
„Co? Co chtěl slyšet?“ nechápal zbědovaný Set. Klečel na koberci a urputně hleděl do země, jen aby se nemusel podívat nahoru.
„Říkala jsem na recepci, že pokoj bude připravený až za pět minut,“ ozval se za Setem ženský hlas. Polekal se a podíval se tím směrem, ale nikdo tam nestál.
„Říkala jsem na recepci, že pokoj bude připravený až za pět minut,“ ozval se znovu stejný hlas.
„Jak si přejete. Říkala jsem na recepci, že pokoj bude připravený až za pět minut. Jak si přejete,“
Set těkal pohledem sem a tam. Hlas se ozýval znovu a znovu. Pořád dokola opakoval ty dvě věty. Do toho se mísil Rafabelův smích a nepříjemné plácání a vzlykání.
A pak to Set uviděl. Klečel u stolku se zacpanýma ušima, uslzenýma očima a mokrými kalhotami. Díval se přímo před sebe, směrem ke dveřím. Na koberci stál kýbl s hadrem a mop. Vedle nich potřásala hlavou velká bílá koza.
„Říkala jsem na recepci, že pokoj bude připravený až za pět minut,“ vyšlo z jejích úst, „jak si přejete.“
Set na kozu zíral a měl pocit, že každou chvíli omdlí. Potily se mu dlaně a po obličeji mu stékala kapka slané vody.
„Tak jak se ti to líbí, Sete? Mě teda rozhodně! Tvoje šťavnatá žena mě přivádí do extáze. A víš, co je nejlepší? Že ona zažívá orgasmus. Celou tu dobu, co jsi tady má jeden velký orgasmus. Mám obavy, že už pak s tebou nebude moc spokojená, Sete,“ řekl Pan Rafa a jeho zvonivý hluboký smích otřásl pokojem.
„Ty hajzle! Drž hubu, ty hajzle! Nech ji na pokoji, slyšíš?! Pusť ji! Pusť ji ty zmetku!“ rozkřičel se Set a postavil se na nohy. Stoupnul si na konferenční stoleček, kde ještě nevyschly skvrny od doby, kdy na něm ležela jeho žena, a chytil Zillu za hlavu, která jí vysela ze stropu dolů.
„Zillo, zlato. Mrzí mě to, já nevím, co bych měl udělat, slyšíš? Odpusť mi to. Zkus, zkus to nevnímat, potlač to, prosím, zlato,“ řekl Set a roztřepanýma rukama objížděl obličej své ženy.
„Nechci přestat, Sete, nikdy! Líbí se mi to, je to božské! Božské!“ vykřikla Zilla. Mezi jednotlivými slovy jí z úst tekly sliny. Stékaly jí po obličeji od rtů až k očím. Rozmazávaly jí červenou rtěnku. Její oči byly obrácené v sloup. Byl to strašný pohled. Set se díval na svou ženu, která byla v extázi tak moc, až jí z toho tekly sliny.
Odvrátil se. Nemohl se na to dívat. Zvedl hlavu a přímo nad ním ležel na stropě Rafabel Alva.
„Nevím, co po mě chceš, ale ať je to cokoliv, udělám to. Jenom ji, prosím, nech na pokoji,“ řekl Set a se svěšenou hlavou se díval na kozí uklízečku u dveří.
„Říkala jsem na recepci, že pokoj bude připravený až za pět minut,“ zamečela a vzala z kýblu hadr a začala ho žvýkat.
„Chceš, abych ti řekl, co máš udělat? Já ti to mám říct? Myslím, že ty sám bys na to měl přijít, Sete Apepe!“ zahromoval Rafabelův hlas. Pokoj se otřásl. Světlo zablikalo, až zhaslo. Set chvíli stál na místě a pak měl pocit, jako by byl jinde. Najednou nestál, ale ležel. Ležel na měkké matraci postele.
Prudce se zvedl na loktech a vykřikl.
„Sete? Miláčku, co se děje?“ ozval se vedle něj rozespalý, tenký hlas jeho ženy. Set prudce oddechoval, pot mu stále stékal po tvářích, kalhoty měl pořád vlhké od promočeného koberce. Srdce mu tlouklo a byl vyděšený. Měl vyschlé hrdlo. Posadil se.
„Ááá!“ vykřikl, když se jeho bosé nohy dotkly koberce nasáklého ledovou vodou.
„Proč je tady všude voda?“ zeptal se.
„Jaká voda? O čem to mluvíš, zlato? Něco se ti zdálo, pojď si lehnout,“ odpověděla jeho žena a položila mu ruku zezadu na rameno. Jemně ho pohladila a prsty zajela do zpocených vlasů.
„Jsi celý mokrý, Sete. Pojď si lehnout,“ zesílila stisk na rameni a zatáhla ho k sobě do postele. Položila si jeho hlavu na břicho a výskala ho ve vlasech.
Set nehybně ležel v té tmě a nechal se hladit.
„Mám žízeň,“ řekl tiše.
„Donesu ti vodu, jen lež,“ řekla Zilla a opatrně jeho hlavu přemístila na polštář. Připadal si těžký a nemotorný. Poslouchal Zillu, jak jde k malému baru, otevírá ho a sahá pro vodu. Její kroky byly lehké a čvachtavé.
„Zillo? Ty necítíš tu vodu?“ zeptal se a pomalu otevřel oči. Pokoj prosvětlilo zářivé světlo z baru, když ho Zilla otevřela. Stála před ním a nalévala do sklenice tekutinu. Její chodidla byla ponořená do koberce nasáklého vodou. Set se už chystal jí říct, co ta voda znamená, když si všimnul, že je jeho žena nahá. Nahá a mokrá. Od hlavy zlitá červeným vínem. Usmívala se. Víno z ní bylo cítit velice nepříjemně. Set pokrčil nos.
Když Zilla vrátila láhev do baru, nechala ho otevřený, aby viděla na cestu.
„Tady máš vodu,“ řekla a podávala Setovi sklenici.
„Zillo, proč jsi nahá?“ zeptal se a chtěl se jí taky zeptat na to víno. Proč je politá vínem a proč má uplakané oči. Uplakané? Chtěl ji vzít do náruče, ale něco mu v tom zabránilo. Uvědomil si, že to, co cítí, není jen víno. Byl to taky pot. Ale nebyl její. Znal ji a věděl, jak voní. A pak si taky všiml toho bílého proužku na vnitřní straně jejího stehna. Stékal jí po noze dolů.
Znovu se celý rozklepal, zvedl hlavu a upřel oči na Zillu. Chtěl jí něco říct, ale ona uchopila jeho hlavu do dlaní a přitiskla si ho uchem na prsa.
„Šššš,“ zašeptala, „vypij tu vodu,“ poradila mu a konejšivě ho kolébala. Set zvedl ruku se sklenicí. Tekutina v ní nebyla čirá, jak obvykle voda bývá, ale sytě rudá.
„Co to-„
„Šššš,“ zašeptala znovu jeho žena, „jen to vypij.“
Set přiložil sklenici k ústům a pil. Lokal tu teplou tekutinu doušek po doušku. Bylo to příjemné. Chutné. Bylo to božské. Odložil sklenici a objal Zillu kolem pasu. Sjel jí rukama k nahému zadku a pohladil ho. Pak ho stiskl. Přivoněl si k jejím prsům a jedno lehce olízl. Zilla zvedla jeho tvář a své rudě rozmazané rty skláněla k těm jeho.
„Sete! Sete! Drahoušku! Co je to s tebou?! Prober se, prosím!“ uslyšel Set volání. Bylo vzdálené a tiché. Ozývalo se vedle něj. Chtěl otočit hlavu a podívat se, kdo to na něj volá. Nešlo to. Jeho hlava byla těžká a strnulá.
„Doktore, co mu je?“ ozval se hlas znovu. Tentokrát už nebyl tak vzdálený. Byl to hlas jeho ženy. Chtěl otevřít ústa a promluvit, ale podařilo se mu jen slabě zamručet.
„Pane bože! On je vzhůru! Sete? Sete? Zlato, prober se,“ řekla Zilla, „pane doktore, on se probírá, slyšela jsem ho!“ vykřikla a stiskla jeho dlaň. Pak Set uslyšel kroky, otevírání dveří a následné zabouchnutí. Dlaň mu stále svírala jeho žena.
„Doktor teď odešel, Sete. Přinese ti něco, po čem ti bude líp, slyšíš mě?“ řekla a položila obličej na jeho dlaň.
„Mu-musím…“ vysoukal ze sebe Set, „musím mu říct pane,“ vysoukal chraplavým hlasem.
„Cože? Nerozumím zlato. Komu?“
„Musím počkat, počkat pět minut, než uklidí pokoj,“ řekl znovu Set, než začal upadat zpátky do tmy. Jeho hlava ztěžkla ještě víc, víčka jako by byla přilepená a ústa vyschlá a prázdná. Když se ponořil zpátky do tmy a otevřel oči do hotelového pokoje, Zilla mokrá a páchnoucí potem ležela vedle něj a spala. Usmívala se a spala.
Na pravém okraji postele někdo stál. Cítil jeho přítomnost a věděl, kdo to je.
„Pane Rafo-“ vypravil ze sebe a než stačil dopovědět všechno to, co měl na mysli, Rafa zvedl ruku.
„Tak jsi to pochopil? Výborně, Sete, výborně,“ řekl Rafabel Alva a zmizel. S ním zmizela i hustá tma, těžká hlava i slepená víčka.
Když Set otevřel oči, ležel v nemocničním pokoji. Byl tam sám, ale vedle za skleněnou zdí stála jeho žena a bavila se s doktorem. Nerozuměl jim, co říkají, až na jednu jedinou větu, kterou Zilla řekla: „Víte, pane doktore, takhle jsem si dovolenou nepředstavovala.“
