Rychlá jsou křídla smrti,
brzy dostihnou ty, kdo znesvětí hrob Božského krále.
„No photo, no photo!“ pokřikoval muž v bílé galábii na skupinku turistů, kteří čekali před vstupem do hrobky Božského krále.
Jeden po druhém odkládali fotoaparáty, kamery i chytré telefony na oprýskané police a brali si za ně od hlučného strážce umolousané lístky s čísly.
„No photo, no photo!“
Poslechli všichni – až na jednoho.
Rychle skryl malý foťáček v kapse. Výmluvně rozhodil prázdnýma rukama. Na tváři vykouzlil nevinný úsměv.
Strážce mu bez jakékoli pochybnosti pokynul, aby šel dál.
Uvnitř bylo šero. V porovnání se sluncem zalitým údolím prakticky tma. Klopýtal spolu s ostatními úzkou chodbou, která se svažovala do nitra hory, až vyústila do pohřební komory. Vzduch zde nebyl chladný, jak by se na podzemní prostor slušelo, ale překvapivě vlhký a horký, jen těžko dýchatelný.
Tma se změnila v nažloutlé přítmí.
Obrazy bohů provázejících na věčnost mladého krále shlížely ze stěn na kamenný sarkofág. Namísto zdobeného víka byl zakrytý zaprášeným sklem. Pod ním, uložen ve zlaté rakvi tvaru lidského těla, navždy odpočíval dávný král.
Rozhlédl se nevelkou hrobkou.
Neměl moc času, a tak musel jednat rychle.
Zatímco ostatní si šeptem vyměňovali vzrušené poznámky a obdivovali věkovité malby, on sáhl do kapsy, kradmo zamířil objektiv přímo na zlatou tvář Vznešeného. Fajánsovýma očima hleděl k nekonečným obzorům věčnosti. Chlapecká ústa měl semknutá ve vědoucím úsměvu.
Jeden snímek, druhý, třetí.
A pak ještě několik záběrů nesmrtelných bohů na časem poznamenaných stěnách.
Přístroj nastavený na nejvyšší citlivost do paměti ukládal obrazy, jež neměly být nikdy vytvořeny. Věděl, že snímky pořízené za takových okolností nebudou nijak kvalitní, ale kdo z běžných návštěvníků se může pochlubit, že si přivezl z dovolené fotku nejznámějšího z egyptských faraonů.
Ostatní ani nepostřehli, že se po jejich boku odehrává cosi nepatřičného. Ještě chvíli vychutnávali ponurou krásu hrobky, než se vypravili chodbou zpět.
Chtěl je následovat, ale něco ho přimělo, aby se zastavil. Měl dojem, jako by zaslechl hlas.
Tichý, podmanivý.
Promlouval k němu nesrozumitelným a přece naléhavým šepotem.
Vzápětí pocítil na tváři závan vzduchu. Letmé pohlazení podobné dotyku motýlích křídel, ze kterého mu přeběhl po zádech mráz. Byl si jistý, že kromě něj už není v hrobce živého tvora.
Raději se otočil na patě a rychle odspěchal za ostatními.
***
Hluboká noc.
Mrtvé ticho spící pouště.
Čas, kdy půlnoc už dávno minula, a nový den dosud nenastal, kdy země nepatřila životadárnému slunci, ale smrtící temnotě.
Ležel na lůžku, rozpraskanými rty lapal po dechu zmítán nesnesitelným horkem, aby se vzápětí roztřásl zimou.
V uších pořád dokola slyšel onen tichý, a přece naléhavý šepot, jenž v nekonečném přívalu opakoval stále stejná slova. Chtěl věřit, že je to jen šum jeho vlastní, horečkou rozbouřené krve, avšak něco v jeho nitru mu říkalo, že sám sebe neošálí.
Už zase pocítil na tváři důvěrně známý dotek nehmotných křídel.
Už zase se cosi otřelo o jeho tvář.
Šepot sílil a nabýval na zřetelnosti, až burácel silou nahněvaných nebes. Nerozuměl jazyku, kterým k němu promlouval, avšak poselství v něm ukryté pochopil dokonale.
Rychlá jsou křídla smrti ...
Široce otevřenýma očima zíral do tmy, ze které jasně jako za bílého dne vystupoval obraz zavěšený na opačné stěně pokoje. Byl replikou starého papyru zobrazujícího rituál vážení srdce.
Avšak postavy nesmrtelných bohů již nebyly pouhými malbami. Měnily se a rostly, ploché postavy se obalily masem, až nabyly hmotné podoby.
Bohové i bohyně se shromáždili kolem trůnu vládce mrtvých Usira, který zahájil prastarý obřad.
***
Mihotavé světlo lampiček.
Hrubě omítnuté stěny pokryté texty z Knihy mrtvých.
Tajemství ukryté v kameni. Nekonečný šepot dávno mrtvých úst.
Horký a zatuchlý vzduch. Nedýchatelná směs nasládlého pachu kadidla a myrhy, pryskyřice a smrti.
S narůstajícím děsem si uvědomil, že neleží v posteli uprostřed hotelového pokoje, ale na ebenových nosítkách v obrovité síni, kterou lemovalo nekonečné sloupořadí.
Chtěl vstát a zjistil, že nemůže. Od hlavy k patě byl pevně ovinutý pruhy bílého pohřebního plátna.
Na vyřezávaném stolku vedle nosítek stály čtyři alabastrové kanopy. Hieroglyfy zdobené nádobky s uzávěry ve tvaru hlav nesmrtelných bohů, do kterých se ukládají vnitřnosti zemřelých, zatímco srdce je ponecháno v těle, aby mohlo být zváženo při soudním obřadu.
Kdosi se dotkl jeho hrudi.
Bůh Anup, statný muž s černou šakalí hlavou, se sklonil nad lůžkem. Průvodce zemřelých položil ruku s nepřirozeně dlouhými prsty na místo, kde cítil zběsile tepající srdce.
Jen nekonečná hrůza zabránila muži na nosítkách řvát bolestí, když mu Anup vyjmul srdce z těla. Obřadně pozvedl sídlo duše do výšky a představil jej Usirovi. Bohu, jenž sám zemřel na úsvitu věků, a nyní v podobě bílé mumie vládl mrtvým.
„Zvážíme tvé srdce ...“ prohlásil vznešený Usir ze zlatem zdobeného trůnu.
Až nyní si nešťastník všiml věcí, které mu předtím unikly. Obrovitých vah, jejichž sloupu se lehce dotýkala elegantní kráska. Dlouhé černé vlasy jí zdobila čelenka s pštrosím perem.
„... a bude-li těžší než pírko bohyně Maat,“ pokračoval Usir, „Velká požíračka jej spolkne a ty budeš navždy zatracen!“
Co mu obvazy dovolovaly, vzepřel se na loktech. Pohlédl k patě vah.
V životě nespatřil nic odpornějšího.
Nechutná obluda, kříženec lva, hrocha a krokodýla, hladově zírala na tepající srdce, které šakalí bůh s bezcitným šarmem hodil na misku vah.
Maat, bohyně neměnného řádu, ladným pohybem uvolnila pírko z čelenky. Nechala ho zlehka se snést na druhou misku.
Bohové kolem Usirova trůnu zatajili dech.
Amemait, Velká požíračka, s chrčením otevřela krokodýlí tlamu. Thovt, božský písař s hlavou posvátného ibise, přiložil pisátko k papyru, aby celý proces náležitě zapsal.
Miska se srdcem začala pomalu, avšak nezadržitelně klesat dolů, zatímco miska s pírkem zamířila vzhůru.
Usir neznatelně povytáhl obočí. Z tlamy Amemait odkápla lačná slina.
„Znesvětil hrob Božského krále,“ vysvětlila bohyně Maat, proč je srdce těžší než její pírko.
Božský zapisovatel Thovt každé slovo pečlivě zaznamenal.
Amemait se vztyčila na lvích tlapách, ztěžka zvedla hroší zadek. Kolébavě, jako tlustá nilská husa, vykročila vpřed. Krokodýlí tlamu přiblížila k srdci. Avšak miska ještě nedosedla na zem. Hostina nemohla začít.
„Porušil příkaz strážce hrobky,“ štěkavým hlasem doplnil Anup.
Výčet provinění byl úplný. Miska se srdcem třeskavě udeřila o kamennou podlahu.
Usir královským žezlem pokynul Amemait.
Čumákem šťouchla do divoce tepajícího srdce. Odsouzený zakvílel, jako by ho přímo doprostřed hrudi udeřili obrovitým kladivem.
Chtěl vyskočit z pryčny, avšak padl zpět znehybněn obinadly. Divoce sebou zmítal, jak se snažil za každou cenu osvobodit.
Hlavou mu vířil roj překotných myšlenek. Prázdnou hruď mu drtila nesnesitelná bolest.
Cožpak spáchal zločin, aby byl takto mučen?
„Počkejte!“ huhlavě zachroptěl přes obinadla.
Ale nakonec se mu z nich podařilo vyprostit. Spadl z nosítek. Marně se pokoušel vstát. Nohy už nebyly schopné nést váhu těla.
„Nikdy jsem neznesvětil hrob božského krále!“ zavřískal svou negativní zpověď.
Amemait k němu obrátila potměšilá očka. Zbystřili i bohové. Hluboké ticho vyplňovalo jen skřípání Thovtova pisátka.
„Porušil příkaz. Tím znesvětil hrob Božského krále,“ zopakoval Anup.
„Ne, tím jsem uchoval jeho obraz pro věčnost!“ zaječel zoufalý argument.
Okamžik se nedělo nic. Pak se vahadlo pohnulo, misky vah si vyměnily místo. Pírko kleslo k zemi, srdce se vzneslo do výšky.
Amemait zklamaně protáhla tlamu. Maat pokrčila rameny.
Také ostatní bohové si vyměnili tázavé pohledy. Zdálo se, že něco podstatného není v pořádku.
„Copak, bratře, zmýlila se snad křídla smrti?“ jízlivě se ušklíbl bůh Sutech, proradný bratr Usirův.
Byl to on, kdo Usira kdysi zabil a tím z něj učinil krále říše mrtvých. Svět živých musel Usir přenechat jiným bohům. Například Amonovi, který se časem vypracoval až na nejuctívanějšího z bohů. Nyní, jak ostatně bývalo jeho zvykem, stál Amon tak trochu stranou hlavního dění a skrytý mezi stíny se pobaveně usmíval.
Vládce mrtvých ponechal poznámku závistivého bratra i Amonův výsměch bez komentáře. Jen nepatrnou chvíli přemítal, než si očima vyžádal souhlas ostatních bohů.
Pochopil a oni pochopili také.
Tutanchamon.
Tut anch Amon.
Živoucí obraz Amonův.
Tak znělo královo jméno.
A ten, který uchoval králův obraz pro věčnost, svým činem nikdy nemohl znesvětit jeho hrob.
Usir povstal z trůnu. Zlatým žezlem ukázal na Anupa, průvodce mrtvých. Slavnostním hlasem přikázal: „Ten muž byl shledán nevinným. Doprovoď jej do ...“
Ale kam ho má Anup doprovodit, se už nedozvěděl.
***
Otevřel oči, zamžoural do růžového světla nového dne.
Ještě okamžik se zmateně rozhlížel kolem, než si uvědomil, že horečka je pryč a s ní i děsivé můry předešlé noci, že neleží na dřevěné pryčně ve smrdutém podsvětí, ale v pečlivě uklizeném hotelovém pokoji.
Cítil se slabý a vyčerpaný, přesto šťastný. Žádnými slovy by nedokázal popsat, jak moc se mu ulevilo.
Krátce se zahleděl na zažloutlý papyrus zavěšený na opačné stěně pokoje. Bohové na něm právě vykonávali obřad vážení srdce. Věnoval jim přezíravý úsměv. Vždyť šlo o pouhý sen vyvolaný horečkou a lacinou kopií dávného papyru.
Spokojeně se obrátil na bok. Zrakem spočinul na nočním stolku.
V němém výkřiku otevřel ústa. Vytřeštil oči na čtyři alabastrové kanopy, které sem kdosi pečlivě vyskládal.
Srdce, které bylo jako jediné vráceno zpět do těla, se mu zastavilo. A i když si chtěl namlouvat, že vše je jen škodolibé pokračování strašlivého snu, v hloubi duše věděl, že pravda je dočista jiná a křídla smrti umí být až neuvěřitelně rychlá.
KONEC
