Michal Horák: Motel

Povídka, která se umístila na 13. místě ve 2. ročníku Literární soutěže Necronomiconu. Povídka není redakčně upravována.

„Pokud pojedeme celou noc, do rána jsme doma.“ Henry se usmál na svou ženu a zabubnoval prsty na volant. Stáhl ji tak pomalu zpátky z okraje studnice spánku, z kterého se již chystala spadnout.
   „Ne,“ odtušila zasněně a otevřela oči. Změnila trochu polohu na sedačce a ještě než stihl její choť protestovat, pokračovala již daleko bdělejší hlasem: „u prvního motelu prostě zastavujeme.“
   Henry prstem ťuknul do přehrávače a zvuk dešťových kapek rozbíjejících se o kapotu auta vystřídala kytara Teda Nugenta. „Zvládnu to“ stál si za svým a mlaskl jazykem o horní patro.
    Kim přehrávač vypla, zvuk deště byl pro její proslov dostatečným doprovodem.
   „Vážený pane Batesi, jestli si myslíte, že je tak skvělý nápad zakončit naše jinak dost povedené druhé líbánky touto vaší typickou tvrdohlavostí, poslužte si. Určitě máš zas pravdu, stejně jako s tím opalovacím krémem, žejo!?“ plácla ho po sluncem spáleném rameni, až sykl bolestí.
   Byl už napevno rozhodnutý, že pojede celou noc, ale ta slova se ho dotkla. Neklapalo jim to už delší dobu, přesto se však tato dovolená skutečně povedla. Společně strávený čas na písečných plážích Virginie spravil něco, co už vypadalo nenávratně ztracené. Dokonce oba začali po pěti letech manželství uvažovat o dítěti. Bylo by třeba menších ústup v jejich kariérách. Oba však souhlasili, že si to už za ty roky mohou dovolit.     Zívnul a v očích se mu objevily slzy únavy.
   „Máš pravdu, jako vždy…“ Naklonil se k ní a chtěl jí dát pusu. Poskočila skoro stejně jako on, když se poprvé dotkla jeho spálených zad. „Chceš nás zabít? Sleduj laskavě cestu! …A vyhlížej nějaký ten motel.“
    „Dobrá, budiž tedy motel…“ Henry zaostřil skrz slzy do dálky, skoro jakoby čekal, že se nějaký zázračně zjeví hned na jeho přání.
     „A poznám, když ho přejedeš, i když budu spát,“ dodala s pozvednutým ukazováčkem.
    Za ani ne deset minut už stáčel auto k motelu ve tvaru L, na který ze silnice odkazovala velká šipka. V záři rudého neonového nápisu- že jsou volné pokoje k dispozici, sváděly svůj boj roje mušek. Nejednalo se o žádný řetězec motelů, jakým byl ‚Motel 6‘, vlastně si Henry nevšiml žádného názvu. U motelu parkovalo ještě jedno auto.

    „Dobrý večer vážení hosté, to je ale překvapení!“ zpoza pultu vyskočil starý brýlatý pán v bílém tričku se zeleným nápisem ‚vše je v pohodě‘, ke kterému však mužovy únavou povadlé tváře působily zcela kontrastně. Přesto se pokusil o úsměv. Možná by bylo lepší, kdyby to nedělal, pomyslel si v tu chvíli Henry, zatímco si otíral bláto z podrážek do rohožky uvnitř.
      „Správně jste se rozhodli, správně. Pokračovat v takovém počasí by mohl jen blázen,“ spustil muž a Kim se pobaveně zadívala na Henryho.
      „Bylo pro vás těžké přesvědčit ho?“

      Mužova prozíravost měla na Henryho okamžitý negativní vliv. Zhmotnil se v něm zvláštní pocit. Kombinace strachu, nervozity a paranoie. Předzvěst něčeho zlého zhmotněna do jedné veliké kapky. Ale stejně jako kapka inkoustu ve vodě se pocit okamžitě začínal rozplývat. Stále však v Henrym zůstával jemný bleděmodrý nádech, který vyčkával, až se bude moct opět zhmotnit.
      „Mám zaručené metody jak si prosadit své…“ zasmála se na majitele Kimberly a vytrhla tak svého muže z myšlenek.
      „Budu potřebovat nějaký průkaz totožnosti.“
      Henry pomalu a netečně kráčel k pultu, na který upustil řidičák. „Stačí? Budeme tu jen na jednu noc,“ zamumlal. Zatímco muž něco zapisoval do své knihy, Henry zíral na automat s kávou. V hlavě se mu rodil nápad nadopovat se pořádně kofeinem a pokračovat v cestě a ten zlý pocit uvnitř něj naléhal, aby to udělal.
      „Ani na to nemysli, bude lepší, když půjdeme rovnou spát.“ Henry byl díky své ženě opět myšlenkami přítomen a neuvěřitelně ho to potěšilo. Cítil se na chvíli dobře a cesta do pokoje už proběhla poklidně. Před usnutím se snažil přijít na to, co ho tak rozrušilo na té kratičké konverzaci dole, ale zpětně nedokázal na nic přijít. Usoudil, že je prostě jen unavený a těší se na pohodlí domova, proto je možná trošku podrážděný. Když jeho žena vedle něj začala spokojeně oddychovat, netrvalo dlouho a usnul taky.

Správně jste se rozhodli.
      Správně.
Ve spánku se kapka opět zhmotnila.
   Auto se řítilo deštěm jako střela. Na silnici nebylo žádné jiné vozidlo a tohle se řítilo rovnou do stromu. Stěrače nestíhaly ten nápor vody a řidič za volantem spokojeně podřimoval. Když se ve snu stane něco příšerného, člověk se obvykle hned probudí. Henryho noční můra pokračovala i poté co se plnou rychlostí rozbil o strom. Jeho žena to odnesla nejhůř, to její půlka auta trefila kmen. V sekundě se před Henrym rozplynula do jakéhosi krvavého obláčku. Henry to tak aspoň viděl, strom ji však jenom zatlačil daleko za něj, takže neviděl její zbytky. Jemu auto ‘pouze‘ rozdrtilo nohy, přišel při nárazu o ruku a o dva prsty na druhé ruce. Zuby měl vkousnuty hluboko do jazyka. Čas plynul neurčitě, ale on věděl, že tam takhle strávil aspoň dvě hodiny, než si jich kolemjedoucí auto všimlo a řidič zavolal záchranku. Žil, celou tu dobu žil. Trpěl. I v tom snu cítil bolest.

     Naposledy si projel ručníkem své mokré vlasy a hodil jej na křeslo. Klekl si na postel a uklidňoval se pohledem na svou ženu. Žádné krvavé *puf…*, je tu přede mnou, v celé své kráse. Taková jaká byla, když jsem se do ní kdysi na první pohled zamiloval. Stále zrychleně oddechoval a srdce uvnitř něj bušilo.
   „Byl to jen zlý sen zlato.“
   „Jo… no…“ políbil ji na koleno a pak se natáhl, aby ji mohl políbit i na ústa. „Jsem rád, že nám ta dovolená tak hezky vyšla,“ usmál se a snažil se zapomenout na ten hrůzný výjev.
   „Bude ti vadit, když se trochu projdu?“
   „Jen běž,“ napůl už zase spala.
    Henry vzal ručník a pověsil ho vedle sprchového koutu, voda stále trochu odkapávala a tak dotáhl kohoutek. Odněkud se ozvalo tiché pípnutí, tak tiché že pravděpodobně pocházelo z vedlejšího pokoje. Alespoň tak Henry usoudil a dál nad tím nepřemýšlel. Hodil na sebe kalhoty a košili, obul se, a vzal si ze stolku klíče jak od auta, tak od pokoje.
      Vyšel ven a doběhl k autu. Parkoviště osvětlovalo pouze pár lamp a svit měsíce nacházejícího se téměř v úplňku. Už nepršelo. Henry sáhl na zadní sedačku a protáhl mezerou dopředu velikou cestovní tašku. Otevřel ji a vnořil dovnitř ruku. Zhruba odněkud z poloviny vytáhl zmuchlanou mikinu a sáhl do kapsy pro krabičku cigaret, nebyla tak zmačkaná, jak očekával. Upustil cigarety na sedačku, oblečení natlačil zpátky a tašku s žuchnutím hodil zas dozadu. Poté otevřel kufr a vytáhl z něj batoh, kde z boční kapsičky vydoloval zapalovač.
      I v té tmě zářivý úsměv a pocit vítězství v něm nepřetrval dlouho.
      Co to jen sakra dělám. Henry se pokáral a v myšlenkách si nafackoval, měl chuť to udělat i fyzicky. Vzpomněl na svůj slib Kim, jak přestane s tímto zlozvykem, a tak ještě než si stačil zapálit, několikrát jen naprázdno křesl zdobeným zapalovačem na uklidněnou a hodil ho do auta, celou cigaretu odpinkl někde do tmy a krabičku upustil taky někam na sedadlo. V tom za sebou uslyšel ťapkání kroků v bahně a tiché pípnutí. Samozřejmě se jeho mysl zaměřila jen na ty kroky.
    „Taky nemůžete spát?“ Henryho cizí hlas zpočátku vyděsil, ale o chvíli později byl rád, že zde není úplně sám. Civěl na něj mladík, mohl mít tak pětadvacet, ale spíš míň. Hodně přidávalo strniště na jeho tváři. „Potřebujete připálit?“ sám už pomalu dokuřoval.
    „Ne… zrovna jsem… Zrovna jsem dokouřil.“ Henry zabouchl auto a představil se, „Henry Bates, těší mě.“
    „Mike Galvin,“ než Henrymu podal ruku, schoval do kapsy kalhot zapalovač, kterým mu chtěl připálit domnělou cigaretu.
    „Takže, co vás žere? Vím, že něco jo, vaše obočí by v nějakém animáku vypadalo, jako ležaté S. Soráč, potřebuju se jen trochu rozptýlit. Vážně: neberte mé vtípky vážně! Ale něco vás žere…“
     Henry byl chvíli zaskočen, ale nakonec odpověděl, i když trochu ušetřil na upřímnosti: „Chtěl bych už být doma, nic víc.“
    „Vracíte se z dovolené, co?“ Samozřejmě že to uhádl správně, Henry byl i v chabém světle žlutých lamp dokonale poznamenán sluncem.
     „Jo, měli jsme se ženou něco jako druhé líbánky. Virginie: pláž, procházky a luxusní hotel, a vy?“
     „Ách, chlape to je úžasné! Já chtěl tento víkend mou Susan požádat vo ruku. Bohužel mi štěstí fakticky nepřeje.“
    „Ach…“ Henry sklopil oči do země a už chtěl říct, že je mu to moc líto.
    „Ále né, žádný vodmínutí nebo tak. Jen se to všechno trochu voddálilo.“ Mike se poškrábal na hlavě. „Ale měl jsem to vymyšlené fakt echtovně. Nikdy bych neřek, že budu schopný přijít s něčím tak dokonalým. Znáte to, když překvapíte sám sebe?“ Mike si potlesknul. „Ale varuju vás, opovažte se říct, že to byla pitomost!“ ukázal na Henryho vyzývavě prstem. „Měl jsem opravdu blbé spaní a nejsem v nejlepší náladě!“ Spíš se smál, než aby to myslel upřímně.
      Henry byl momentálně tak zaskočen Mikovou zvláštní hořko-veselou náladou, že jen zíral a koutky úst pomalu tvaroval do pobaveného výrazu. Připadal si jako na divadelním představení. Mike musí být komikem, jinak si to vysvětlit nemohl. A ten jeho akcent…
    „New Orleans! Vyhlídkovej let pekelně vysoko nad pobřežím Lousiany, možný jen díky společnosti ‚Lakefront airport‘ Ta-tadadá!! Letadlo Cessna 172, zvané též Skyhawk, něco kolem 700kg a prej by nevzlétlo, pokud bychom vážili nad 400kg. Člověka až láká to vyzkoušet, co? Provokativně vážit pět metráků a dožadovat se letu,“ zahihňal se. „Susan ale nevaří zas tak dobře, aby ve mně to lákání zvítězilo. No, pohon to má Lycoming IO-360-L2A,“ každé písmenko a čísýlko musel v hlavě chvíli lovit, ale nakonec to s jistotou dořekl celé, jako básničku. Určitě si v duchu tleskal. „2400 otáček za minutu! Což se, jak si teď uvědomuju, vlastně nezdá tak moc. Ale co já vlastně do prkýnka vím,“ dělal u toho humorné gesta rukou a smál se. „Povím vám, vím kulový vo letadlech, ale když se plánuje taková velká událost, člověk si holt zapamatuje každičkej detajlíček. No a plánoval jsem ji tam požádat vo ruku. Přivobjednal jsem si k běžný vobjednávce ještě jakýsi ‚romantický balíček‘- šáňo, čokoládu, toasty a podobný serepetičky. Ale Sue,“ na okamžik se odmlčel. „Srač… eh…Zkurvená střevní chřipka. Chlape, povím ti, když jsem si uvědomil, že z toho nic nebude, začal jsem opravdu panikařit. Ale né, nezkurvím si to tím, že bych ji požádal vo ruku teď. To by bylo asi pěkně…posrané. Hehe… Vymyslím něco jinýho. Prachy mi prej vrátěj, tak vo co de?“ zazubil se. Jeho oči však upozorňovaly, že se jedná pouze o strojené úsměvy, protože zůstávaly chladné, ztrápené.
    „No… A už je jí aspoň líp?“ Otázal se Henry ve chvíli ticha.
    „Jo, bylo to před dvěma dnama…tedy… dny, nebo dnami?“ Čelo se mu humorně pokřivilo a rty v přemýšlení špulil do stran. Henry správně odhadl, že je to jen součástí jeho představení. A tak se poctivě usmál, aby herce potěšil.“Ále, sper to ďas, každopádně dneska už normálně večeřela. Tady mají jídlo opravdu hrozné, ale povím vám, pár kilometrů támhle: mwuah! Lepší burgery jste jaktěživ nejedl.
     Typické. Bude mi doporučovat burgery k večeři. Henry možná přišel na příčinu střevních problémů jeho přítelkyně, ale jen dodal: „díky za tip.“
    „No… asi se už vrátím, je tu docela zima.“ Henry měl stále ještě trochu vlhké vlasy ze sprchy.
      Mike odpinkl nedopalek. „Pane Batesi?“
     „A klidně mi tykej, takhle je mi to trochu nepříjemné.“
     „Jak libo. Nevšim sis tady kolem něčeho divnýho?“ Luskal prsty do vzduchu, zíral do bláta a vymýšlel pro to vhodné označení. A když ho nic nenapadlo, pozvedl oči směrem k Henrymu a pozoroval, jestli se náhodou nechytne. Ten jen kýval hlavou do stran. Tak si Mike dodal odvahu a hluboce se nadechl, protože věděl, jak bláznivě to bude znít. „Prostě blbej pocit úplně ze všeho. Jako bych to vůbec nebyl já a někdo řídil každej můj krok. Víš, jako nějakej spisovatel mýho života, nebo tak něco. A moc dobrého mi poslední dobou nepřeje, ludra jedna.“ Pokoušel se o veselou grimasu, ale Henry viděl, že už mu to tolik nejde. „Tak trochu jsem doufal, že na tom budete podobně, když jsem vás poprvý zahlíd.“ 
     Opět něco v dálce píplo. Henry to zvládl -jako už párkrát- zase ignorovat a vydal se k autu. „Jak jsem řekl, jen už bych byl rád doma. Nic víc,“ zalhal, otevřel dveře od auta a vzal z něj krabičku cigaret.
     „Udělej mi laskavost, a zbav mě toho. Víc ti asi nepomůžu,“ hodil mu krabičku a on ji ladně chytil. „A pamatuj, dávám ti je já, ne nějaký pitomý písálek, řídící tvůj život.“
       Oba se zasmáli.
      „Tak se měj Miku. Rád jsem tě poznal.“
      „Jou, ty taky. Díkec za ty cíga, a dej radši majzla, nikdy jsem z ničeho neměl tak blbej pocit, jako z toho místa.“
     A já děkuji tobě, za další přísadu do receptu na noční můry. Mám na vršku hlavy ocelový půlkruh s deseti hřebíky a každý mě přibližuje k naprosté nepříčetnosti. Pan správce mi jich tam vjebne jednou větou hned první polovinu a další osoba kterou dnes potkám, v tom úspěšně pokračuje. Říkal si Henry v duchu, když se vracel do pokoje. Znovu měl chuť na cigaretu a tak byl trochu rád, že se jich takto elegantně zbavil.
      Mikova slova ho nutila přemýšlet. Nemohl jít jen tak do postele, pravděpodobně by stejně neusnul. Otevřel dvířka ledničky a usmály se na něj lahvičky whiskey. Henry nikde neviděl ceník, ale bylo mu to jedno, ať to stojí, co to stojí. Cigarety versus chlast, jako z deště pod okap, opět se pokáral, ale tentokrát ve svém záměru nedokázal nepokračovat. Byly čtyři, držel je mezi prsty a okem kontroloval, jestli Kim spí. Spala a docela tvrdě, jak se zdálo. Dovolil si tedy zapnout televizi, jen jako prostředek k rozehnání toho depresivního ticha a soustavného cvrkání cvrčků z venku a...
      …Nebylo to pípnutí, co jsem právě teď slyšel?
      Nacházel se už téměř v polospánku, čtvrtá, stále ještě plná lahvička se kutálela po stole a zastavila se až na samém okraji. Než Henry usnul, usoudil, že bude lepší, když tu poslední nechá tak, vzhledem k tomu že odsud chce ráno odjet co nejdříve.

      Ve snu se nacházel stále v motelovém pokoji, ale místo televize před ním stál obří obraz. Nejdřív obdivoval překrásný rám z tmavého dřeva a pak ručně malovanou krajinu, když ta z plátna zmizla. Jakoby tam nikdy nebyla. Na černém pozadí se objevil -jako naškrábán křídou na černou tabuli- bílým písmem text.
       Vážený obyvateli pokoje 6. Snažíme se, co můžeme, abyste se u nás měl dobře a zdržel se co nejdéle. Ale přiznejme si: podvědomí má své způsoby, a realita je fakt děvka!
      Henry si uvědomil, že text vlastně nečte, ale tichým hlasem mu ho předčítá postava, stojící za ním. Brýlatý majitel motelu, který se mu poté naklonil k uchu a pronikavě mu do něj pípnul.
-PÍP!-
 
Ze snění ho vyrušil křik a bušení na dveře. Henry vystřelil z křesla a jeho srdce téměř vyskočilo z těla. Přešel ke dveřím a otevřel je.
-píp-
     Byl to Mike. A asi se snažil něco říct.
     Házel hlavou sem a tam a než si Henry uvědomil vážnost situace, myslí mu problesknul obrázek dětí s Tourettovým syndromem. Účastnil se kdysi dávno jisté charitativní akce a Mikova gesta: házení hlavou, kvíkání a tik ve tváři v něm teď procitly tyhle vzpomínky. Pak –jen co si všimnul, že Mike slzí- mu ale došlo, že tohle bude zlé. Podivné házení rukou ustalo a Henry si v šoku uvědomil, že si Mike zaryl nehty vzájemně do rukou, až z nich prýštila krev. Snažil se brečet, ale vůbec mu to nešlo. Byl to pláč člověka, který se nemůže nadechnout a hruď se mu svírá v tisících kilech betonu, v podobě nějakého tragického zjištění. A proto zvládl jen kvíkat. Nic není tak zlé, pokud brečíte. Když už nezvládnete ani brečet, je to hodně zlé.
-píp-
     A najednou se jako lusknutím prstu proměnil ve znetvořený kus masa. V mžiku se mu seškvařily vlasy. Vypadly mu oči tak rychle, až málem jedno z nich trefilo Henryho a záhy mu odpadla i celá tvář. To málo co z něj zbylo, poté co mu odpadly i končetiny, připomínalo neustlanou peřinu pokrytou texturou krve a masa.
-píp-
     Mike ječel i když už neměl jak. A možná už to taky byla jen ozvěna. A v momentu byl fuč. Henry udělal pár kroků zpátky a podíval se na obrazovku televize. Tak jako Mike, i on nyní vše pochopil. Pomalu se snažil šourat k posteli. Na chvíli se zvládl přinutit ignorovat pravdu, ale chránila ho před ní jen mýdlová bublina. Hrál takovou tu karetní hru, kde se tahají karty zpoza stříšky a komu stříška spadne ten prohraje- hrál ji však sám se sebou. Vsadil při ruské ruletě vše co má a byla mu podána plně nabitá zbraň – což bylo vlastně stejně jedno, protože ji taky hrál sám se sebou. Prohraje, ale ještě zvládne chvilku hrát o čas. Poklekl před postel.
-píp-
     „Promiň, že jsem tě neposlechl,“ potahoval a proklínal slzy, protože přes ně svou ženu téměř neviděl.
-píp-
     Ta ale byla už pryč a místo ní na posteli ležela bílá svítící koule.
-píp-
     Henryho mozek omotal pohybující se ostnatý drát. Začala v něm hrát hotová symfonie utrpení.  Intro netrvalo dlouho a přidal se soubor bicích. Cítil, jak se mu do levé ruky zabodávají tisícovky střepů, opakovaně.
-píp
      Do předloktí mu střílela podobná ostrá bolest, jakoby mu praskaly žíly a následně zase srůstaly. Druhou ruku neměl. Nyní se měl k bicím přidat samotný zpěv. Uvědomil si, že neklečí. Postel mi byla jen po pás, ale neklečel…
      …Kim…
-píp-
     Symfonie bolesti hrála svou vrcholnou část, žádná pauza na záchod. Světlo z postele před ním bylo stále jasnější. I když měl televizi potichu, slyšel jasně a zřetelně to, co už na obrazovce před okamžikem četl.
-píp-
     Havárie letadla Cessna 172 se stává ještě smutnější, mezi troskami letadla byl nalezen snubní prstýnek. Dalo se neštěstí nějak zabránit?
      Někde v bílé záři spatřil záblesk muže, majitele motelu. „Pokračovat v tomto počasí by mohl jen blázen!“
-píp-
       Promiň, že jsem tě neposlechl. Ach Kim…
     
 Chtěl by jí toho tolik říct, zdržet se tu o něco déle, ale…
       …realita je fakt děvka!
     Henry otevřel oči do oslňující zářivky na stropě. Šokem si ze sebe málem strhal všechny hadičky, které do něj byly zavedeny. Řval, pištěl, kvílel …
-píp-píp- píp-
     „Je vzhůru, sakra, zavolejte doktora, a dejte mu další sedativa, dělejte!!“
      Symfonie mohla trvat tak půl minuty, ale Henrymu to připadalo jako celá věčnost. Celou dobu ječel. Když si uvědomil, že nemá jazyk, ječel ještě víc, až nakonec opět usnul.

     „Ne, opovaž se jet dál, u příštího motelu zastavuješ!“
Henry vypnul přehrávač a usmál se na Kim. „Dobrá tedy, jak si přeješ. Neexistuje přece věc, kterou bych pro tebe neudělal.“

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články