Stephen King: Právo nálezce
Finders Keepers
Vydalo nakladatelství Beta-Dobrovský, 2015, 299 Kč
Už je to nějaká chvíle, co jsem se dostal ke knize „Pan Mercedes“, která mě zaujala. Docela se mi líbilo, jak se Stephen King pustil do detektivky. Bylo to realistické, bylo to dobré, dávalo to smysl a – skoro se chce říct samozřejmě – tu měl autor naprosto skvělé postavy, jimž se dalo fandit. Takže jsem si říkal, že se dostanu k dalšímu příběhu Billa Hodgese někdy brzy. Nakonec se tak nestal a já jsem si druhý díl, knihu „Právo nálezce“, nechal až na rok 2020.
Kniha „Právo nálezce“ má zajímavou skladbu. Nejprve sledujeme zločin, který se stal v minulosti, konkrétně v roce 1978, tento je přitom prostřídáván pasážemi z minulosti poměrně nedávné, konkrétně roky 2009 až 2014. V roce 1978 sledujeme Morrise Bellamyho, který provedl něco hodně špatného. Vraždil. A z hodně pitomého důvodu. Překvapivě se ale dostal do vězení za něco jiného. Co je důležitější, nechal po sobě ale poklad. Lup v podobě peněz a zápisníků významného fiktivního amerického autora.
V letech 2009 až 2014 sledujeme Peteho Sauberse, který na poklad náhodou narazí. A pomůže tak rodině, která se díky finanční krizi, ale také díky tomu, že jeho otec byl jednou z obětí, které přežily Mercedesového vraha, dostala do pořádně špatné situace. Ale vše se v dobré obrací. Tahle první část tvoří zhruba třetinu knihy a je psána v minulém čase v er-formě. Pak následují další dvě části, které jsou stále psány v er-formě, ale již v čase přítomném.
Ve druhé části se nám ke slovu konečně dostává Bill Hodges, který se má docela dobře. Po událostech s Mercedesovým vrahem sice stále moc dobře nespí, ale má vlastní detektivní agenturu, která se jmenuje „Právo nálezce“ (v originále „Finders Keepers“), pracuje s Holly, která má mnohem lepší vztah k sobě i lidem, mají zakázky. A King zatím splétá hru s rukopisy, která na jednu stranu vyznívá tak, že je všechno provázané, na stranu durhou máte pocit, že tu hodně hraje na náhodu a nutnost mnohé až symbolicky spojovat.
Kniha „Právo nálezce“ už rozhodně není tak napínavá jako „Pan Mercedes“, i když Morris Bellamy je taky zajímavý magor. Ale ne tak dobrý. Mimochodem, Pan Mercedes, tedy Brady Hartsfield má i zde své místo, a popravdě poslední kapitola knihy je tím nejhorším, co mohl King udělat. Ale nechám si to ještě pro třetí díl, uvidíme, jak to nakonec splácal dohromady. Knize bych pak vytknul ještě pár drobných nepozorností, kdy například Harper Lee na straně 121 by určitě měla být žena a název filmu Kmotr část II v tomhle tvaru nebyl použit, prostě jen Kmotr II. Chyb bylo víc, na to, že je česky vydáván tak oblíbený autor, by to možná stálo ještě za jednu korekturu.
Kniha „Právo nálezce“ ale ukazuje, že Stephen King s ní nešlápl vyloženě vedle, jen se ukazuje, že to nejlepší už má za sebou a teď prostě píše, co ho baví. Tady se otevřeně vyžívá ve svých oblíbených amerických autorech, na jednoho klasika si tu vlastně i hraje. Ale když se to vezme kolem a kolem, on už americkým klasikem moderní doby asi bude. Kniha má náboj, je napínavá, zpočátku mě uchvátila, ke konci už byla příliš předvídatelná a popravdě mi přišla i trochu vyměklá.
Hodnocení: 60 %
