O psaní: Memoáry o řemesle

Už dlouho jsem pro Necronomicon nic nenapsal, tak jsem se konečně trochu rozhoupal a po recenzi na Misery, pro mě jednu z nejlepších kingovek, přináším recenzi na knihu, kterou by člověk od Kinga možná nečekal a která se zároveň s největší pravděpodobností nikdy nedočká zfilmování, ať už pro televizi nebo pro plátno. Ale ono u filmařů se nikdy neví. Pojďme se tedy podívat na knihu, kterou Stephen King přispěl do teorie literatury a která zároveň přináší spoustu informací o něm samotném.

 

Stephen King - On Writing: A Memoir of the Craft

Originální vydání: 2000

První české vydání: 2002, Beta-Dobrovský, Praha 

Překlad: Iva Pekárková

Druhé české vydání: 2005, Beta-Dobrovský, Praha

Překlad: David Petrů


   Pojďme se už klasicky na začátek podívat na to, jak je kniha vystavěna, co se týče rozložení kapitol. Zajímavé je, že kniha obsahuje rovnou tři předmluvy. Abych se ale přiznal, příliš mě to nepřekvapilo. U výřečného Kinga jsem na dlouhé proslovy zvyklý, takže tři předmluvy zas nejsou ničím tak prapodivným, co by se u něj dalo nazvat extrémem. Po těchto předmluvách následuje kniha, která je rozdělena do pěti částí. První se jmenuje „Curriculum vitae“, druhá „Skříňka s nářadím“, třetí „O psaní“, čtvrtá „O životě: Post scriptum“ a pátá „A dodatek: Dveře zavřené, dveře otevřené“. Tak se na těchto pět částí, které jsou dále děleny klasicky do očíslovaných kapitol, podíváme více zblízka.
   Část Curriculum vitae, jak už název sám o sobě napovídá, je Kingovým životopisem, vlastně lépe řečeno autobiografií. Není psán jako nějaký souvislý příběh, jak bychom možná od Stephena čekali, ale jsou zde vybrány pro něj nejdůležitější okamžiky v životě, které usměrňovaly nejen jeho život osobní, ale také jeho život literární. Sám říká, že tento svůj životopis do knihy vložil proto, aby objasnil, jaké podněty, pulsy chcete-li, ho vedli k tomu, co se z něj stalo, tedy k postu jednoho z nejoblíbenějších světových autorů, co ho přimělo zvolit si ten způsob tvorby, jakým nám každoročně prezentuje. Myslím, že tímto svým životopisem velice povzbudí začínající autory, neboť je vidět, že ani on neměl nijak skvělé začátky, že musel začínat od píky a zkoušet a zkoušet posílat povídky do všech možných i nemožných časopisů, než mu konečně nějakou za poměrně nízký honorář, někdy ani to ne, někdy pouze za autorská vydání, otiskli. Ovšem myslím, že toto příliš nepovzbudí české čtenáře, neboť částky, které King nakonec dostával a dostává za práva na svou knihu, jsou v našich končinách naprosto astronomické a nereálné.

Americké vydání


   Druhá část knihy, tedy „Skříňka s nářadím“, už se titulu knihy přece jen více přibližuje a čtenář zde konečně dostává nějaké ty rady do tvůrčího života. King zde vymezuje trojici důležitých faktorů, které musí mít spisovatel vždy po ruce a s kterými se naučí pracovat. Nebo spíše musí naučit pracovat. Samozřejmě je důležité mít talent, bez talentu je člověk ztracený, ale dále také musí mít nějakou slovní zásobu (nejde o to jí mít co nejširší, ale o to umět ji používat), nesmí mít příliš problémy s gramatikou (já osobně jsem se jako šéfredaktor i porotce setkal s články a pracemi, které bych se sám styděl někde nabízet, co se týče hlediska gramatiky, takže myslím, že to je skutečně jeden z velice důležitých faktorů tvorby) a nakonec se musí seznámit se stylistikou. Stylistika je ale už věcí každé autora, jak k ní sám osobně přistoupí. King dává rady čemu se vyhnout, co existuje a s čím se můžeme ztotožnit.
   A konečně se dostáváme k části „O psaní“, která je skutečně o Psaní. King má s psaním mnoho zkušeností, myslím, že to chápe každý, kdo o tomto muži něco ví, takže je nasnadě, že má o čem psát, i přesto, že tato jeho kniha není beletrií, jak jsme u něj zvyklí, ale teoretickou publikací, která má pomoci začínajícím, ale klidně i zavedenějším autorům. King radí, jak psát koncept, jak se k němu stavět, jak ho následně upravovat a dává poměrně dost rad, které mohou být ku prospěchu tvorby. Já říkám radí, ale ona to také není tak úplně pravda. King neradí, King nám čtenářům pouze předkládá to, jak on sám postupuje při psaní svých próz. Takže text, který si v „O psaní“ přečtete, nemá být míněn jako postup, kterým by se měl každý autor řídit, ale jako možný návod, jež může některý spisovatel-amatér přijmout za svůj. King netvrdí, že má vždy pravdu a že vše dělá nejlépe, ale myslím, že pokud se podíváme na úspěšnost a čtenost jeho děl, myslím, že na jeho postupu přece jen něco, co funguje, bude.

První české vydání je od toho amerického téměř k nerozeznání, ale pyšní se mizerným překladem


   Čtvrtá část této knihy je poměrně zajímavá. Ona je vlastně tak trochu zajímavá i historie psaní celé této teoretické publikace. Lze ji totiž rozdělit na dvě části. Před nehodou a po nehodě. Že nevíte, o jaké nehodě to tady mluvím? Samozřejmě o té nehodě, které Kinga málem zabila. Pokud jste o ní ještě neslyšeli, právě ve čtvrté části knihy O psaní se o ní dozvíte vše, co potřebujete. King skutečně málem zemřel a pro mě osobně je zajímavé, že o tom dokázal sám psát. To mě přivádí do paralely s jeho ságou Temná věž, jejíž dvě poslední knihy byly napsány právě po nehodě a kde je tato nehoda opět popisována a King se sám stává jednou z nejdůležitějších postav tohoto eposu.
   A závěr O psaní? Praktický příklad. Přiznám se, že na ten jsem se osobně velice těšil. Když čtu knihu, tak nikdy neskáču, vždy ji čtu stránku po stránce, takže jsem se nemohl dočkat, až tenhle praktický příklad přijde. King zde ukazuje část konceptu povídky 1408, který následně upraví, aby z něj mohla vyjít konečná podoba, jež je možno nabídnout k vydání. Tyto úpravy jsou zde naznačeny a ty důležitější i vysvětleny, skutečně skvělý příklad toho, jak na povídce i něčem delší zapracovat, jak k ní přistupovat, pokud už mám první koncept hotov a chystám se z něj vytvořit druhý.
   Tato kniha je naprosto bez čehokoli hororového, ale přesto ji na Necronomicon umisťuji, neboť se jedná o jednu z knih autora, jehož bibliografii bych zde rád představil celou, a hlavně ji chci předvést jako knihu, která by mohla nadějným začínajícím autorům ukázat cestu, kterou se dát, aby svá díla vylepšili a jednou také třeba publikovali veřejně, ať už povídky nebo romány, ne jen na internetu. Chápu, že psaní je skvělý koníček, mě osobně nic jiného tolik nebaví, skvěle mi to zaplňuje volný čas, ale dokážu si představit, jak skvělé musí být provozovat svůj největší koníček jako práci, za kterou dostanu zaplaceno. Na úspěch neexistují návody, ale existují rady, které se mohou hodit. V O psaní jich pár je, tak některé užitečné zkuste přejmout.