Carrie

   Stephen King je mnohdy nazývám mistrem horororové literatury. Když se podíváte na nějakou jeho fotografii, hlavně současnou, kdy už je to pán v letech, není se moc čemu divit. Jeho vysoká postava, zajímavě tvarovaná lebka a úzké oči schované za obroučkami poměrně nemoderních brýlí nabádají ke strašidelným představám, které jako by vyplynuly přímo z jeho knih.
   V současnosti je znám jako spisovatel, jehož koníček ho živí, ale nebylo tomu tak vždy. King se narodil v roce 1947, ale první román vydal až v roce 1974. Mezitím se věnoval všemu možnému, aby se uživil, ale nakonec se mu právě díky tomuto románu podařilo prosadit. Jeho prvotinou byla Carrie.
   Carrie se stala pro Kinga skvělým počinem, nastartovala jeho závratnou kariéru, s níž ještě nehodlá skončit. Díky ní se o něm začalo mluvit, což navíc ještě více umocnil film, který byl o dva roky později natočen. Carrie vymanila svého autora z finančních problémů a dala mu možnost více se věnovat tvorbě. Stačilo pak akorát napsat pár dalších knih - Prokletí Salemu (Salem’s Lot) a Osvícení (The Shinning) – aby se svému koníčku a lásce, tedy psaní, mohl věnovat jako povolání.
   Kniha je kromě příběhu zajímavá i tím, jak je napsána. Dělí se do kapitol, které nesou své názvy. Na tom by ještě nebylo nic tak převratného, ale zajímavé je, jak jsou ony kapitoly rozvrženy. Neobsahují totiž pouhý text s dějem, ale také úryvky z novinových článků, citace z knih, což má za následek jediné, hrůzy, které se v příběhu dějí, získávají na skutečnosti, protože se o nich psalo v tisku, vše je podloženo a zdokumentováno. Již zde King ukázal, že dokáže vytvořit atmosféru, která čtenáře pohltí a snaží se ho přimět uvěřit, že to strašné se skutečně může dít.
   Carrie je mladá dívka, nechodí hezky oblékaná, nemaluje se a straní se svých spolužáků, kteří ji mají za husu a dělají si z ní legraci. Mohlo by se zdát, že jde o příběh ošklivého kačátka, které si každý dobírá, ale nakonec se vše v dobré obrátí a v závěru se před nás postaví krásná a hrdá labuť. Ale jak je bylo uvedeno, knihu napsal Stephen King. Místo labutě bychom spíš měli čekat podsvětního Kerbera nebo Satanovo dítě. A autor nás nezklame.
   Již úvodní scéna, kdy Carrie dostává svou první menstruaci v šestnácti a navíc ve sprchách před zraky svých spolužaček, pro něž se její hrůza stává zábavou, svědčí o tom, že nepůjde o pohádku pro děti. Když se do hry dostává Carriina matka, náboženská fanatička, která věří, že její dítě je plodem ďábla, veškeré naděje na mírumilovnou povídačku se rozpadají. A aby toho ještě nebylo málo, Carrie není ani trochu obyčejnou holkou, ale vládne telekinetickými schopnostmi, které se projevují hlavně, když je velmi rozrušená a vzteklá. Co se stane, když se jedna její spolužačka rozhodne, že ji na plese z legrace polije prasečí krví – ani by se nebylo čemu divit, kdyby tohle Američené skutečně dělali – lze snadno předvídat. Carrie se rozhodně neotočí a neuteče s pláčem, ale spíše rozpoutá pravé peklo. A to poměrně doslova.
   U Kinga to není zvykem, ale stává se to poměrně často. Jeho hlavními postavami jsou ženy a to povětšinou ženy, které mají problémy hlavně psychického rázu, které pramení z nějakého utlačování nebo ošklivých událostí, které se jim staly. Jako příklad můžeme jmenovat hlavní hrdinku románu Rose Madder, kterou týrá její manžel, nebo román Geraldova hra, který je v podstatě „one woman show“. Příběhy jsou tím nápaditější a je zajímavé a nové dívat se na děj jinýma než mužskýma očima, což King dokáže velice dobře vykreslit.

   Na motivy Carrie vznikl v roce 1976 již zmiňovaný film stejného jména. Vlastně ani ne tak na motivy, film je víceméně doslovnou adaptací knihy. Carrie byla Kingovou prvotinou a film se stal prvním, který byl podle jeho románů, novel a povídek natočen. A nechopil se ho nikdo podřadný, ale režisér Brian de Palma. Carrie se pod jeho taktovkou stala klasikou žánru a i díky němu nebude příběh mladé šestnáctileté dívky s telekinetickými schopnostmi, kterou nikdo nemá rád, zapomenut.

   Role Carrie se ujala Sissy Spacek a de Palma asi těžko mohl vybrat lépe. Scéna, kdy Carrie v plesových šatech celá od krve sestupuje z hořícího pódia, je doslova démonická. Děsivě symbolická je chvíle, kdy Carrie, aby se zachránila před svou šílenou matkou, ji zastaví tím, že za pomoci špičatého i méně špičatého náčiní rodiče ukřižuje ve futrech kuchyňských dveří. Podobnost s malým ukřižovaným Ježíšem, který je mimo jiné pěkně odpudivý hlavně kvůli svým zářícím očím, v kamrlíku, kam matka nehodnou Carrie zavírala, je patrná na první shlédnutí. Ve filmu se mimo jiných objeví i John Travolta v roli prasečího vraha. Scénáře se ujal Lawrence D. Cohen, který má na svědomí dalších několik filmů podle Kingových knih.

   De Palmovo skoro geniální podívaná – chvíle, kdy se kamera točí okolo tancující Carrie a Tommyho Rosse, je úchvatná a hrozně dojemná, jeden by skoro věřil, že se nic ošklivého stát nemůže – se dočkala roku 1999 pokračování a o tři roky později také televizního remaku, ale někdy skutečně platí, méně je více. Kdyby se tyto dva filmy vůbec nenatočily, nikdo by příliš netruchlil. Snad kromě tvůrců, kteří z obou dvou počinů nejspíš přece jen něco vytřískali.

   Carrie se stala branou, kterou Stephen King vstoupil do paláce spisovatelů. Bránu za sebou zavřel a postupem času, když prošel nádvoří a všechny pokoje tohoto spletitého sídla, vyrobil si svůj trůn a stal se králem nad celým hororem. Dalším dílem, které mu na této cestě pomohlo, bylo Prokletí Salemu, ale o tom zase někdy příště.