Stephen King: Hodina děsu

80%
Pětice povídek nejznámějšího současného hororového spisovatele ukáže, že na několika stránkách dokáže napsat opravdu silný, ale i slabý příběh.

Stephen King: Hodina děsu

Odeon, 1992, 128 stran

 

Kingovy povídky z osmdesátých let, vybrané pro toto vydání Pavlem Medkem z jeho sbírky Mlha(1985), jsou takřka reprezentativní ukázkou jeho schopností narušit všeobecně známou, běžnou a v podstatě nudnou realitu plíživým nástupem čehosi nadpřirozeného, neznámého a děsivého a spojit to v jeden zajímavý příběh. Ukážou však i to, že ne vždy je to trefa do černého.

Hodina děsu

„Zkratka paní Toddové“ je zajímavě pojatý a povedeně podaný příběh o alternativních světech, které zde umožňují zkracovat jednotlivé vzdálenosti. Mrazivý příběh o jedné ženě, posedlé hledáním nejkratších cest z bodu A do bodu B, jeho poetičnost, svižnost a zábavnost (tohle King opravdu umí, občas se při čtení jeho příběhů nemohu zbavit neustálého úsměvu na rtech) pohltí natolik, že si ani neuvědomíme, že nás to nepřirozené, děsivé a strašidelné už doslova drží kolem ramen. Navíc s tím příběhem i tak nějak souzníte, možná se i vám při cestování někdy stalo, že vám okolní svět připadal nereálný a tak nějak mimo běžnou realitu.

Prám“ o čtveřici studující mládeže, která se v nastupujícím podzimu rozhodne ještě naposled užít radosti koupání a vydá se k jednomu jezeru, na němž je starý prám a neočekávaný jezerní obyvatel, se dočkal i filmové verze jako jeden z příběhů hororového filmu „Creepshow 2“ (1987). Filmový a literární „Prám“ se liší svým závěrem, je však těžké rozhodnout, který z nich, jestli ten původní literární, nebo ultimativnější filmový, je lepší. Oba jsou povedeným zakončením zajímavého příběhu se skvělým nápadem.

„Textový procesor bohů“ je jakousi reflexí nástupu počítačů do všedního života obyčejných lidí. I přesto, že možná dnes, kdy se počítače staly nedílnou součástí života obyčejného člověka, už by nemusela působit tak, jako v době svého vzniku, kdy počítače byly ještě často považovány hlavně za záležitost sci-fi, či rozsáhlých vědeckých konglomerátů, si stále udržuje vysokou laťku neobyčejnosti a napětí. Silnou zbraní povídky je samotná její podstata, která staví na hlavu zažité normy chování a uvažování. Povídka z jedné strany končí dobře a dalo by se říct happy endem, jenže přistoupíme-li na jakési pole morálky, toto dobro je v podstatě zlem. Z filosofického hlediska však ukazuje, že všechno zlé, je pro něco dobré a že dobro a zlo jsou relativní pojmy. Jestliže zlo, aniž by nějak zřetelně, viditelně a z obecného hlediska vlastně nezjistitelně (dle hesla, není žalobce, není soudce) někoho poškodilo, je pro někoho dobrem a přínosem, je to vlastně pořád ještě zlo? Kdybyste měli mašinku, která by plnila všechny vaše sny (a řešila by veškeré možné vedlejší účinky) a mohla by napravit všechny osudové chyby ve vašem životě, i ty, na které jste jaksi neměli žádný vliv, zabývali byste se nějakou morálkou?

Tyto tři povídky jsou bez výjimky výborné. Dobré nápady, dobré zpracování. Příjemné, mrazivé, v konečném důsledku strašidelné. Mohly by být zmíněny ve slovníku hned vedle hesla moderní horor. Co se týče hodnocení, čisté stoprocentní záležitosti. Měl-li bych vytvořit pětici Kingových nejlepších povídek, dvě z nich tam určitě budou.

Horší už to je s následujícími dvěma povídkami.

Nona“ mohla zaujmout možná ve své době. Zpověď odsouzeného vraha o jeho setkání s osudovou ženou, pro kterou by jste byli schopni udělat cokoliv – zmlátit hromotluckého řidiče v baru plném jeho kámošů, zabít policajta a podobné věci, které obvykle neděláte a o nichž si myslíte, že byste jich nikdy nebyli schopni. A to všechno pro její krásné oči, tvář a neustále sílící pocit jakéhosi osudového setkání a možnosti dostat se k lizu. Jenže zrovna tohle se Kingovi moc nepovedlo. První, co mě při čtení napadlo bylo, tuhle povídku asi četl Quentin Tarantino a pak napsal scénáře k „Pravdivé romanci“ a „Takovým normálním zabijákům“. Mám docela rád různá přirovnání, takže, „Nona“ má asi stejnou sílu, jako když si nahlas uprdnete v rachotícím vlaku projíždějícím tunelem. Prd je na světě, ale málo kdo to postřehne. V tom okolním hluku se prostě ztratí. A „Nona“ je na tom stejně. Prostě se svou podprůměrností (nejen v rámci Kingovy tvorby) ztratí v podobně laděných příbězích nebo v samotných Kingových povídkách.

Poslední „Úžina“ se ze všeho nejvíce jeví jako Kingovo vypořádání se se strašákem stáří a smrti. Spíše než hororový, je to poetický příběh o nepoetických věcech (odhalení sepjatosti ostrovní komunity, která zásadně své problémy řeší mezi sebou, například), o stáří, uvědomění a pevném odhodlání odejít, když na to přijde čas a v neposlední řadě o zpívání mrtvých. Určitě se trochu zasníte, možná setřete slzu, bát se ale určitě nebudete. Kingovým štěstím prostě je, že umí dobře a čtivě napsat i blbost. Teda ne, že by „Úžina“ byla blbost, to v žádném případě není, ale žádná bomba to taky není. I když je to dobře napsané. Slabší nadprůměr.

Hodina děsu“ jen potvrzuje, že Stephen King kromě románů dobře zvládá i povídky (a to ne každý spisovatel umí a v žádném případě neplatí, že kdo zvládá dobře povídky, zvládne v klidu román a naopak). Nebo bych možná spíše napsal zvládal. Tento kratičký výběr je v podstatě povedený, dvě slabší povídky z pěti je dost dobrý průměr. Na seznámení s Kingovým dílem obecně, nebo jeho povídkovou tvorbou speciálně, mohu jen vřele doporučit.