Vracejí se… znovu (1996)

85%
Už jsem si pomalu zvykl na to, že kdyby se Stephen King vysmrkal do papírového kapesníku, někdo by se pokusil to zfilmovat. Nikdy by mě ale nenapadlo, že z jedné z jeho nezajímavých průměrných povídek vznikne tak dobrý film.

Vracejí se… znovu

Sometimes They Come Back… Again

USA, 1996, 98 minut

 

Režie: Adam Grossman

Scénář: Guy Riedel, Adam Grossman

 

Hrají:

Michael Gross (Jon Porter)

Alexis Arquette (Tony Reno)

Hilary Swank (Michelle Porter)

Bojesse Christopher (Vinnie Ritacco)

 

Jonu Porterovi náhle zemře matka. Obyčejná nehoda. Pád ze stoličky. A tak se Jon se svou mladičkou dcerou Michelle vypraví do rodného domu svou matku pohřbít a vyřídit pozůstalost. Jenže se mu začínají vracet vzpomínky na jeho mládí a na jistého mladíka jménem Tony Reno, který při jakémsi rituálu zavraždil Jonovu sestru. Jonovi se alespoň povedlo rituál narušit. A teď se ukazuje, že jeho matka nezemřela tak zcela náhodou při nehodě a Michelle začíná obletovat přidrzlý mladík jménem Tony Reno, který chce narušený rituál pomocí Michelle dokončit. A tak se zdá, že svou práci bude muset dokončit i Jon a rituálu zabránit jednou pro vždy.

Plakát filmu.

„Vracejí se… znovu“ je pokračováním hororu „Sometimes They Come Back“ z roku 1991. A možná to je klíčem k onomu úspěchu, o němž jsem mluvil na začátku. Ony totiž dějově na sebe tyto filmy nijak nenavazují, spíše naopak, oba jen jinak převyprávějí základní zápletku a pointu, jež u obou zůstala v podstatě stejná, obměnily se jen hlavní postavy. S tím rozdílem, že film z roku 1991 je adaptací Kingovy povídky a „Vracejí se… znovu“ se povídkou nechal jen velmi volně inspirovat, přidal spoustu nových věcí a vydal se trochu jiným, novým, směrem. Aby byly informace kompletní, v roce 1999 vznikl ještě film „Sometimes They Come Back... for More“, který už se vydává úplně svou vlastní cestou. „Vracejí se… znovu“ mi z těch tří přijde jednoznačně nejlepší.

Že by kruh pekla?

Řečeno jinak, mám pro něj jistou slabost. Z mnoha důvodů. Hlavní je ten, že se mi líbí. Líbí se mi zápletka a příběh, protože podobný hororový žánr mám nejradši. Nenacházím na filmu nějak moc základních a do očí bijících hrubých chyb (dobře, herec hrající přitroublého idiota sekajícího trávu dost přehrává, ale dočkáme se zadostiučinění). Naopak, příběh mi připadá na svou dobu a žánr (démonický horor) docela přijatelně vymyšlený, ochucený mnohými třešničkami a velmi povedeně natočený.

 

Obsahuje několik až takřka dokonalých scén, které se mi vryly do paměti a nechce se jim z ní pryč. Tou nejlepší je samozřejmě zabití tarotovými kartami, velmi vymazlená scéna, jíž musí ocenit i naprostý hororový nekulturní ignorant. Velmi povedenou a z mnoha ohledů (masky, speciální efekty – ten ocas mě pokaždé fascinuje a odvádí pozornost natolik, že si ani nevšímám polonahé Hilary Swank – herectví, kamera) výborně natočenou scénou je bezesporu Jonova noční můra, v níž načapá svou dceru, jak si to rozdává s démonickým Tony Renem. A i zrod Renových pobočníků patří trikově k tomu lepšímu, co jsme v devadesátých letech v démonických hororech mohli spatřit.

Každý má nějaký fetiš, třeba démony...

K pozitivům určitě patří mnozí herci. Alexis Arquette, hrozná „držka“ již sama o sobě, se postavou Tony Rena zařadil mezi nejdémoničtější herecké představitele démonů, co znám, a od této role ho mám rád. Táhne a vede celý film. Určitě potěšující stránkou filmu je možnost spatřit mladičkou Hilary Swank v jedné ze svých prvních hlavních rolí (přesněji řečeno druhé hlavní filmové). Je to výborná herečka, ale tady je tak strašně miloučky nevinná a roztomilá, že Michelle patří mezi mé nejoblíbenější role této herečky. A i ten Michael Gross, kterého si všichni určitě pamatují jako potrhlého fanatika do zbraní ze série „Chvění“ svou roli starostlivého otce zvládá tak nějak přijatelně.

Tahle se karty nehrají.

Krátce řečeno, na svou třídu a dobu vzniku (na skvělé horory skoupá devadesátá léta) je „Vracejí se… znovu“ poměrně dost slušný kousek. Má všechno, co pro mě dělá horor dobrým hororem a co na hororech oceňuji, i ta nahá prsa (ve druhé půlce devadesátých let ve v podstatě teen hororu, to je skoro na bouchnutí šampaňského) zde vyjuknou. K tomu klasická Kingovská atmosféra. Kdybych měl napsat pět mých nejoblíbenějších hororů devadesátých let, tenhle tam určitě bude.