Teď se nedívej
Don't Look Now
Velká Británie, Itálie, 1973, 110 minut
Režie: Nicolas Roeg
Scénář: Allan Scott podle příběhu Daphne du Maurier
Hrají:
Julie Christie (Laura Baxter)
Donald Sutherland (John Baxter)
Hilary Mason (Heather)
Cleila Matania (Wendy)
A opět se vracíme na evropskou půdu, tentokrát rovnou do jednoho z nejkrásnějších a nejjedinečnějších měst v Itálii (a vlastně i na celém světě) – do Benátek. Sem se přestěhovali manželé Baxterovi, aby našli útěchu po smrti dcery, které jsme svědky v úvodní scéně. Když Donald Sutherland vytahuje mrtvé tělo dívky z vody, je to skutečně velmi přesvědčivé a velmi silné. Osobně mám navíc Donalda Sutherlanda velmi rád, takže z toho důvodu pro mě další body navíc.
Opět se ukazuje, že evropský film je jiný než americký. Má své kouzlo, svého ducha, svou hloubku a jedinečnost, kterou u většiny amerických hororů nenajdeme. Neříkám, že zde nejsou výjimky, ale evropští filmaři jsou prostě jiní. A je to jen dobře. Hollywood je továrna na zázraky, jen ty zázraky jsou někdy takové obyčejné.
Evropský film je mnohem přirozenější. Pro mě osobně je to vidět především na tom, jak se manželé milují. Je v tom lidskost, kamera přesto nezabírá všechno. Herci jsou zde skutečně výborní a především Donald ukazuje, že mu při hraní není nic cizí a že dokáže být neskutečně uvěřitelný. Nebojí se ani náročnějších scén, jako byl pád, který málem podstoupil na krkolomném lešení.
Film má zvláštní střih, který spolu se samotným stylem vyprávění vytváří zvláštní iluzi nejistoty, kdy není úplně jasné, co se vlastně děje, jaké jsou pohnutky některých postav a hlavně, co se dít bude. Právě to je zvláštní kouzlo tohoto filmu. Je zde minulost, je zde přítomnost a je zde budoucnost. A to vše je na sobě na první pohled nezávislé. Ale s postupem času, jak film ubíhá, si uvědomujeme, že čas je jen jeden a vše, co se stalo v minulosti, muselo ovlivnit přítomnost, ale stejně tak vše, co se děje v přítomnosti nějakým způsobem a někdy způsobem poměrně zvláštním, utváří budoucnost. Každá událost má nějaký svůj následek, i když se na první pohled zdá, že zde vlastně žádné příčiny nejsou, závěr filmu nám dá jasně na srozuměnou, že tomu tak není a že vše zapadá do sebe. Nedostanou se nám všechny odpovědi, ale přesto nám to, co se dozvíme, stačí.
Příběh filmu je vlastně o tom, jak se dva manželé vyrovnávají se smrtí své dcery, jak odjedou do Itálie za manželovou prací a své druhé dítě nechají v internátní škole. Žena se vyrovnává se ztrátou po svém, kdy se setkává se dvěma ženami, jedna z nich, ta slepá, jí říká, že její mrtvá dcera je šťastná a Laura jí věří, moc jí chce věřit. John si ale myslí, že dvě ženy jsou podivné a nechce s nimi nic mít. Vidí je na každém kroku a nás napadá, co je na nich divného. A jakoby v pozadí se v Benátkách dějí vraždy, které jsou jen jakousi ozvěnou, jež se ale se závěrem filmu dostává do popředí.
Musím říct, že snímek mě prostě bavil. Ať už svým příběhem, zpracováním, hereckými výkony, anebo zvláštním barevným provedením, kdy červená je „silver lining“, které se táhne celým filmem a cosi předznamenává – změnu, ale je otázka zda změnu ve formě smrti anebo narození.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Film není hororem proto, že jsou zde násilné realistické scény, ale film si naopak hraje s atmosférou, podivnými postavičkami a se samotným divákem, kdy vlastně až do konce filmu není jasné, o co tady sakra jde. A to sakra myslím opravdu pozitivně.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Děj může být pro někoho poměrně rozvleklý, některé scény absurdní až nesmyslné, a někdo se s tím prostě stěží vyrovnává. Já si ale myslím, že film je ukázkou evropské jedinečnosti a toho, že evropské horory, thrillery anebo prostě filmy s napětím jsou skutečně speciální a jedinečné a zaslouží si pozornost.
