Fantom opery
The Phantom of the Opera
USA, 1925, 107 minut
Režie: Rupert Julian, Lon Chaney, Ernst Laemmle, Edward Sedgwick
Scénář: Raymond L. Schrock a Elliott J. Clawson podle románu Gastona Lerouxe
Hrají:
Lon Chaney (Fantom)
Elith Pio (Christoine Daae)
Oscar Stribolt (Vikomt Raoul de Chagny)
Exkurze po hororových filmech 20. let minulého století pomalu končí. Mezi 101 nejlepších hororů jich bylo vybráno celkem 5, ale nutno říci, že se povětšinou skutečně jedná o filmy, které by neměla historie zapomenout. Posledním němým filmem z této éry je Fantom opery, filmové zpracování velmi slavné knihy Gastona Lerouxe. Román nebyl zfilmován pouze jednou, ale za celou historii kinematografie nesčetněkrát. Přesto zůstává verze z roku 1925 nejslavnější. Konkuruje jí pouze muzikál, který složil Andrew Lloyd Webber a jehož skladby jsou doslova nezapomenutelné.
Ale vraťme se zpět k filmovému zpracování, kde se poprvé setkáváme se jménem Lon Chaney. A rozhodně ne naposledy, i když později to bude s přídomkem Jr. Lon Chaney stvořil postavu, jedno z nezapomenutelných monster první poloviny 20. století. V podstatě se jednalo o prvního skutečně legendárního netvora, který vzešel z amerických studií. Lon Chaney nikdy nebyl krasavec, jeho obličej přímo vybízel k tomu, aby hrál různé příšery a děsivé postavy. Erik, fantom pařížské opery, je tou nejslavnější z nich. Jeho skvostnost tkví v tom, že Chaney nepřehrával, dával důraz na pohledy a výraz, podobně jako tomu bylo později ve filmu Dracula, který bude předmětem další recenze. Mimochodem Tod Browning původně uvažoval právě o Lonu Chaneym jako o herci, který by ztvárnil postavu transylvánského hraběte.
Pohled se stal pro Fantoma zásadní a určující, a to především proto, že většinu filmu vystupuje v masce. Ale ve chvíli, kdy přichází na scénu celá jeho tvář, se jedná o skutečnou eskalaci hrůzy v jejím němém podání. Chvíle, kdy je Fantom odmaskován, je skutečným triumfem filmu. Nesmělá Christine se naklání, aby Fantomovi, který pro ni v tu chvíli hraje, sundala masku. Neustále se odtahuje, aby vybrala ten správný moment. A když se jí to konečně povede, kamera rychlým střihem zabírá Fantomův obličej, který je rozšklebený ve své odpornosti a nelidskosti. Naprosto dokonale si dovedu představit, jak tahle jediná scéna dokázala tehdejší diváky v kinech doslova vyděsit k smrti. Její síla zde stále existuje.
Ve filmu zůstává i hra stínů, která je pro filmy 20. let typická a která je v současné době tolik podceňovaná a nahrazovaná obyčejnými lekačkami, jež jsou většinou tím jediným, co staví hororovou atmosféru. Pokud se týká zbytku vyznění filmu, je skutečně úchvatné, jak velkolepé scény bylo možné v této době natočit. Jednou z nejlepších je jednoznačně maškarní bál, na který dorazí v podstatě celé město – berte s nadsázkou. Navíc zde získal film barvu a nutno říci, že to byl tah geniální. Ve chvíli, kdy se na scéně objevuje Fantom ve své masce červené smrti, je téměř nezbytné, aby zde barva figurovala. Lze ji tak pojmout jako experiment, ale stejně tak jako nezbytnost pro efekt filmu. Jen podotýkám, že jsem viděl černobílou verzi, kde je barvena právě pouze maškaráda. Jedná se o scénu vskutku impozantní, a to především díky tomu, jak Fantom schází po schodišti a lidé se před ním rozestupují. Mají z něj strach. A on z něj děs čiší. Jeho tvář, kterou zdobí maska lebky, respektive spíše přímo lebka, je skutečně děsivá, stejně jako předzvěst červené smrti Edgara Allana Poea. Obdobně strašidelné až děsivé jsou pak záběry na Fantoma, jak ve své rozšklebenosti sedí na soše na střeše budovy opery a kolem něj vlaje jeho rudý plášť.
Pokud se týká samotného příběhu, nutno říci, že jej lze srovnávat například s Frankensteinem. Jeho finální myšlenka mi přišla naprosto shodná, hlavně ve chvíli, kdy se Fatnom, netvor, snaží uniknout před rozlíceným davem, ale jeho únik se nezdaří a je davem zabit. Ale přesto přese všechno, je Fantom v podstatě pouze hříčkou přírody, která se zamiluje, ale ve své nestvůrnosti není schopna Christine opustit, žárlí a chce zničit vše, na čem mu kdy záleželo. Příběh je tak v podstatě hororovým zpodobněním lidské žárlivosti a snahy mít to krásné jen pro sebe, a schopnosti ničit vše, co kdy bylo důležité.
Jen ještě poznámku na závěr. Když jsem projížděl fotografie z filmu na internetu, velmi mě zaujala jedna, kde je Fantom srovnáván s Voldemortem. Podoba, zde skutečně existuje. Nutno říci, že obličej, který byl pro Chaneyho vytvořen, je ukázkou skvělého umu maskérů tehdejší doby, a v podstatě nelze vůbec srovnávat novodobého nepovedeného Fantoma v podání Gerarda Butlera s „pár škrábanci na tváři“, s děsivým vzezřením Lona Chaneyho. Pravda, Schumacherův Fantom opery nebyl pojat jako horor, ale jako kýč, který se pokusil stavět na úspěchu skvělého muzikálu.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Lon Chaney. Postava netvora je sama o sobě silným argumentem. Děsivost je navozována postupně, je v krásném kontrastu s velkolepostí a nádherou pařížské opery. Je stavěno na velmi silných obrazech – podzemní království, kde se Fantom pohybuje na člunu a na koni, odmaskování, maska červené smrti, finální Fantomův smích v momentě, kdy ví, že je s ním konec.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Jedná se o němý film, jehož délka může být pro některé diváky skutečně nestravitelná. Příběh, který je ve Fantomovi prezentován, je v současné době poměrně neoriginální, ale je zasazen do krásného a monumentálního prostředí.
