Les lèvres rouges
Belgie, Francie, Západní Německo, 1971, 100 minut
Režie: Harry Kümel
Scénář: Harry Kümel a Pierre Drouot
Hrají:
Delphine Seyrig (Hraběnka Bathory)
John Karlen (Stefan)
Danielle Ouimet (Valerie)
Andrea Rau (Ilona Harczy)
Na jednu stranu se mi chce říct, že evropští filmaři jsou skutečně jedineční, a to v tom dobré slova smyslu, ale na druhou stranu se mi chce říct: „Panebože!“ Tak asi začneme tím lepším, abychom si kritiku nechali na závěr. „Les lèvres rouges“ je ukázkou toho, jak dokáže být film, kde jsou násilné scény, nahota, vše poměrně explicitní, uměleckým. U amerických filmů se tohle příliš nevidí a v tomhle jsou Evropané skutečně jedineční.
Film čerpá z pověstí o vampýrech a z legendy o hraběnce Alžbětě Bathory, která se koupala v lidské krvi. Tyto dvě legendy snímek spojuje do jediné a poukazuje na jejich možná i logické propojení. Hraběnka Bathory, která je upírkou, je stejně uvěřitelná, jako hraběnka Bathory, která se v krvi pouze koupe. Tento příběh je pak zasazen do poměrně komorního belgického prostředí, kde se objevuje minimum herců, ale přesto se na plátně rozvíjí poměrně zajímavý koncert, kdy od začátku není divákovi jasné, jaké jsou pohnutky postav a kým vlastně jednotlivé postavy jsou.
Máme zde čtyři postavy, na něž se soustředí pozornost – manželský pár (Stefan a Valerie), který se ubytovává v chátrajícím hotelu, kde nikdo jiný ubytovaný není, a dvojice žen, jedna starší (Bathory) a jedna mladší, její přítelkyně. Anebo spíše konkubína? Dámy přijíždějí do hotelu po mladém páru.
Film zůstává nejasný ve vykreslování charakterů. Jako první sledujeme milostnou scénu ve vlaku mezi manželským párem, ale postupně začínáme chápat, že se Stefanem není něco v pořádku. Je nedůtklivý, při pohledu na ruku mrtvoly, která vyklouzne zpod rubáše, se mu na tváři objeví potěšený výraz. Vrcholem je pak scéna, kdy po telefonátu se svou matkou (mimochodem velmi zajímavá a zvláštní vsuvka) přivolá ženu k sobě a začne ji mlátit, nejprve rukama, později i páskem. Střihem se dostáváme k ránu, kde manželé leží nazí v posteli, očividně si po mlácení užili ještě sexu. Ale Valerie odchází a chce odjet vlakem zpět domů. V tuto chvíli nastupuje na scénu hraběnka Bathory a my se dovídáme, jak to s ní vlastně je. Zároveň se stáváme svědky toho, jak je zabita její konkubína, když ta se nejprve miluje se Stefanem, poté s ním odmítá jít do sprchy, a pak se děje cosi, co mohu nazvat pouze zmatkem a naprostou neschopností vytvořit efektní scénu s blízkými záběry. To, co se v koupelně děje, je naprosto nelogické, pitomé a pro mě osobně to kazí dojem z celého filmu. Umocněno je to ještě tím, že podobná scéna se odehraje ještě jednou.
Druhou scénou je chvíle, kdy Stefan pochopí, že Bathory ovládá jeho manželku. Chce, aby se mu manželka vrátila, aby s ním odešla, ale ona nechce. Zde opět dochází k tomu, že režisér, kameraman a trikaři nebyli schopni dát dohromady pořádnou rychlejší a akčnější scénu, která znovu vyznívá směšně, nelogicky a hloupě. Je to škoda, protože ve filmu jsou velmi silné scény, pokud jsou zabírány z větší vzdálenosti. Detaily tady prostě nefungují. A krev... No nutno říci, že mi připomíná film recenzovaný minulý – Ohavný dr. Phibes, který si však s barvou krve pohrával s nadhledem.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Velmi silné scény násilí, které umějí podobným způsobem natočit snad skutečně jen Evropané, silné záběry, které se zarývají do paměti a výborná hra s barvami se světlem a tmou.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Nelogičnost mnohých momentů – pokoušet se udusit někoho pod skleněným poklopem mi přijde skutečně idiotské. Stejně tak předposlední scéna, kdy Bathory jede se svou novou společnicí vozem a najednou je oslepí světlo je děsivá, ale především ve způsobu natočení – při záběru na nebe je zde jasné světlo, při záběru na vozovku je zde tma. Tohle pro mě osobně sráží filmu velké množství bodů.
