Suspiria
Suspiria
Itálie, 1977, 98 minut
Režie: Dario Argento
Scénář: Dario Argento a Daria Nicolodi
Hrají:
Jessica Harper (Suzy Bannion)
Stefania Casini (Sara)
Flavio Bucci (Daniel)
Miguel Bosé (Mark)
Podruhé tu máme Daria Argenta v roli režiséra a scénáristy. Za scénáristickým stolkem spolu s ním usedla Daria Nicolodi, jeho budoucí manželka a mimochodem hlavní ženská postava z filmu „Tmavě červená“. Tito dva stvořili příběh, ale také počátek trilogie, velmi volné trilogie, která pokračovala filmy Inferno (1980) a „La terza madre“ (2007). Jak je patrné, natočení celé trilogie trvalo poměrně dlouho. Ale hned prvním dílem se Argento opět zapsal do historie a ukázal, že je jedním z nejlepších italských filmových tvůrců – svědčí o tom i skutečnost, že se podílel na scénáři k filmu „Tenkrát na Západě“.
Film „Suspiria“ je pro mě osobně trochu slabší než „Tmavě červená“, a to možná proto, že se zde setkáváme s nadpřirozenem, které v rámci „Tmavě červené“ neexistovalo. Na „Tmavě červené“ se mi líbila právě realističnost a logičnost, se kterou se snaží hlavní hrdina, sám na vlastní pěst, zjistit pravdu o jednom jediném záblesku, který mu utkvěl v paměti.
Tím rozhodně nechci tvrdit, že „Suspiria“ je špatný film, to rozhodně ne. Je, abych tak řekl, velmi barevný. Ano, na barvu se tady hodně hraje, a to především proto, že motiv snímku je v podstatě pohádkový. A tak mi v tomhle případě ani tak nevadí Argentova světle červená krev, která je děsivě nerealistická. Efekty ve filmu také trochu malinko váznou, i když se je režisér snaží dokreslit nápaditostí, která mu vskutku nechybí.
Úvod filmu je dech beroucí, hlavně proto, že již v prvních minutách sledujeme vraždu, a to opět vraždu násilnou, jak je Argentovým zvykem. I v tomto filmu se setkáme se scénami, které jsou typické pro o hodně mladší sérii „Saw“. Útok netopýra, zapletení dívky do drátu, kdy její trápení ukončí břitva, pes, který prokusuje hrdlo svému slepému pánovi (asi nejméně povedený trik), ale hlavně nůž, který se zabodává do tlukoucího obnaženého srdce. Vynalézavost nechybí a každá smrt je zde jiná. V tomhle je Dario Argento prostě mistr.
S „Tmavě červenou“ má film společného ještě mnohé. I zde je určitá úvodní scéna, která utkví hlavní hrdince v paměti a která nakonec vede k rozuzlení a pochopení toho, co se ve škole tance vlastně děje. V „Suspirii“ je také hrdinka, která se prostě nemůže – nebo spíš nechce? – na nikoho spolehnout a pravdu musí najít sama. Ale hlavně, jako zvukový doprovod je zde opět hudba skupiny The Goblins (někdy uváděné jako Goblin), která je prostě geniální a k Argentovým filmům neodmyslitelně patří. Setkáme se s ní ještě u dalšího významného filmu.
„Suspiria“ je dalším geniálním počinem v italské režii a musím říci, že Argento je pro mě skutečně umělec, který dokázal natočit filmy jedinečné, silné, strašidelné a unikátní. Vypracoval si vlastní osobitý styl, který je rozpoznatelný, ale hlavně stal se úspěšným i mimo svou zemi.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Film disponuje nápaditými scénami, které jsou pro Argenta typické a které se vryjí do paměti. Kromě již výše jmenovaných je to i jedna z posledních scén, kdy mrtvá kamarádka hlavní hrdinky vstává, celá pořezaná a od krve, lačná vraždit. Nesmím opomenout skvělý hudební doprovod.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Film má své slabiny především z hlediska efektů, které jsou zde použity. Někdy jsou skutečně chabé. A stejně tak nemusí každému sedět barevnost, kterou nám Argento prezentuje. Ale ladění filmu do „pohádkového“ hávu je na druhou stranu zajímavé a osobité.
