Rosemary má děťátko
Rosemary's Baby
USA, 1968, 136 minut
Režie: Roman Polanski
Scénář: Roman Polanski podle románu Iry Levina
Hrají:
Mia Farrow (Rosemary Woodhouse)
John Cassavetes (Guy Woodhouse)
Ruth Gordon (Minnie Castevet)
Sidney Blackmer (Roman Castevet)
Rovnou se přiznám, že po zhlédnutí „Rosemary“ mám chuť se podívat na všechny Polanskiho filmy. Polanski se pro mě stal režisérem, který je skutečně schopný natočit skvělé snímky a hlavně také skvělé horory. A to i bez toho, aby se zde vyskytla kapička krve, ale také bez toho, aby se ve filmu o satanském dítěti samo satanské dítě objevilo. Dokáže skvěle gradovat atmosféru a příběh vystavět takovým způsobem, že až do konce si divák není jistý, jestli je hlavní postava v podání úžasné Mii Farrow šílená, anebo skutečně má co do činění s čarodějnou sektou, která se snaží o to, aby byl ženou zplozen sám Satan. Pro lidi, kteří věří v čarodějnictví, je pak mnohem snazší uvěřit variantě toho, že se Rosemary skutečně stala obětí šílené sekty a nikoli pouze své vlastní zvrácené představivosti.
První hodina filmu sleduje, jak se mladý pár přestěhuje do nového bytu a téměř nic nenaznačuje tomu, že by se mělo jednat o film hororový, maximálně možná o drama, které bude způsobeno tím, že žena má problémové těhotenství, vyčerpává ji to a příliš se nemusí se svými sousedy, kteří jsou u nich až příliš často. Jako kdyby se s manželem vzdali svých starých přátel na úkor těchto nových. Ale na manželích Castevetových je něco podivného, vidí to však pouze Rosemary. Její manžel na nich nic špatného nevidí. Anebo vidět nechce? Film si s námi diváky pohrává, stejně jako si pohrává s osudem Rosemary, která se stává šílenější, roztřesenější... Anebo jen začíná hlouběji pronikat pod povrch a dostává se k pravdě? V podstatě až do poslední scény si nemůžeme být jistí, jestli šílí, anebo se skutečně dostala do spolku čarodějů a čarodějnic, kterému ale v tomto případě musel propadnout i její manžel, který tím získal mnohé výhody – především pak lepší role, a to na úkor herce, který najednou oslepl.
Scénář je výborně vystavěn a Polanski ukazuje, že je osobitým režisérem, který nezapadá do americké školy, alespoň tímto filmem a pro mě se spíše řadí k francouzskému nebo britskému hororu. I barevnost filmu je taková, že spíše vybízí ke srovnání s britskými než americkými filmy. Při prvním pohledu na film se mi vybavil snímek Peeping Tom, který měl velmi obdobnou, surreálnou barevnost.
Film je skvělou ukázkou toho, jak paranoidní dokáže člověk být. Soused nám něco přinese – není v tom jed, nebo nějaké jiné nebezpečné látky? Co ten doktor? Není nějaký divný? Není náš vlastní partner spolčený se silami temnoty? Na diváka samotného padají nejistota, strach, obavy. Polanski zrežíroval skvělý paranoidní horor, který rozhodně nezůstane zapomenut, a i když nezůstanou ve vzpomínkách celé scény, rozhodně zůstane v paměti film jako celek a jeho vyznění.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Stejně jako Hnus i „Rosemary má děťátko“ si zaslouží být mezi 101 nejlepšími horory, protože ukazuje, že Polanski je skutečně Pan Režisér a dokáže ukočírovat i poměrně dlouhý film, který je zaměřený v podstatě na jednu jedinou ženskou hlavní postavu.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Pro některé to může být rozvláčnost filmu, ale to já považuji za vykreslování, za seznamování a vplouvání do děje. Skutečně povedený film a já nemám co mu vytknout. Závěrečná scéna je silná, hlavně ve chvíli, kdy osazenstvo místnosti začne vyvolávat Satana.
