Tmavě červená
Profondo rosso
Itálie, 1975, 126 minut
Režie: Dario Argento
Scénář: Darion Argento a Bernardino Zapponi
Hrají:
David Hemmings (Marcus Daly)
Daria Nicolodi (Gianna Brezzi)
Gabriele Lavia (Carlo)
Macha Méril (Helga Ulmann)
Vítejte zpět na návštěvě v Itálii, u filmu, který není „hrůznou“ exploatací s takovými prvky gore, že by i Američani mohli závidět. Film Daria Argenta se vyznačuje násilnickými scénami, které nešetří na imaginaci, ale přesto na ně není zaměřeno, jsou pouze dokreslením děje. Důležitým dokreslením děje v duchu giallo. Přicházejí pravidelně, jako mezihry mezi jednotlivými akty divadelní hry. K divadelnosti nemá film daleko. Některé obrazy jsou tak kompozičně propracované, s takovými reáliemi, až to skutečně vypadá, že se jedná o kulisy, ale v exteriérních případech jsou to pouze architektonické krásy Itálie. Osobně mě neskutečně uchvátila scéna, kdy proti sobě na náměstí stojí Marcus a Carlo a křičí na sebe přes poměrně velkou vzdálenost. Mezi nimi se tyčí nádherná fontána s antickou postavou, která má značit boha Po (Pád). Jedná se o mužskou postavu. Řím se zde ukázal skutečně nádhernou kulisou a všechny architektonické památky, které zde hrají důležitou roli, jsou skvostně vybrány pro podtržení atmosféry.
V tomto prostředí se pohybuje hlavní postava Marcus Daly, v podání Davida Hemmingse, jednoho z důležitých herců italské historie, který není rodilým Italem. Marcus je pianista, původem s Londýna, který se usadil v Římě, aby zde učil na konzervatoři. Začátek filmu je velmi nejistý. Vidíme, že zde dochází k vraždě, ale nejsme si jisti, kdo ji spáchal, na kom, proč... Vyvstává spousta otázek, které nelze zodpovědět. Další scéna nás zavádí na seanci/přednášku, kde se nám prezentuje telepatka Helga Ulmannová, na jejíchž schopnostech skutečně něco bude, protože mezi diváky odhaluje vraha a jeho myšlenkami je úplně zděšená. Bohužel toto odhalení (Helga chtěla o pachateli napsat článek, protože věděla, o koho jde) rozvíjí události, které vedou k vraždám nevinných lidí.
Krása zápletky je v tom, že vrah neměl v plánu pokračovat ve vraždách. Vraždil jednou, jak nám ukazuje úvodní scéna, ale díky tomu, že byl odhalen telepatkou, musí zemřít další lidé, aby pravda nebyla odhalena. I když ta samozřejmě v úplném závěru odhalena je, a také je po zásluze potrestána.
Vraťme se však k hlavní postavě, kterou ztvárnil sympatický a lidský David Hemmingse, díky kterému jsem se rozhodl, že se budu zajímat o film Michelangela Antonioniho „Zvětšenina“. Nutno říci, že o devět let mladší „Tmavě červená“ má do jisté míry podobnou zápletku. Marcus Hemmings je svědkem vraždy telepatky Ulmannové, a když ji chce zachránit, do hlavy se mu zaryje obraz, který na místě činu později nenajde. Celý film pátrá po tom, aby zjistil, co je obraz zač. Pátrání ho málem zabije.
„Tmavě červená“ je silný film díky hercům, jejichž herectví, především pak u Hemmingse, je skutečně lidské, přirozené, a možná sem tam trochu přehrávané, ale do filmu mi sedí. Jeho hašteření s Darií Nicolodi (představitelkou Gianny Brezzi) je příjemným a vtipným zpestřením filmu, který rozhodně není čistým hororem, ale balancuje mezi několika žánry. Film je dvouhodinovou napínavou a tajemnou zábavou, která se možná rozjíždí trochu pomaleji, ale ke konci graduje v parádním finále.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Skvělý originální příběh, který nebyl napsán na základě předlohy. Ukázalo se, že Argento je skvělý režisér, ale také skvělý scénárista, i když o tento post se dělil. Film má nezapomenutelné obrazy, vraždění je zde nápadité, a přesto podané se vkusem.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Pro mě osobně je trochu zklamáním ta „tmavě červená“, protože krev zde tmavě červenou barvu rozhodně nemá. Má jí světlou, takže opět kečup nebo nějaká malinovka. Je to trochu škoda, myslím, že by šel namíchat lepší odstín. Ale je to jen maličká drobnost a můj subjektivní pohled na danou věc. Jinak je film skvělou ukázkou italského umění, které spojuje horor, detektivku, thriller a mysteriózní drama v giallo žánru.
