Sirotčinec
El Orfanato
Španělsko, Mexiko, 2007, 105 minut
Režie: Juan Antonio Bayona
Scénář: Sergio G. Sánchez
Hrají:
Belén Rueda (Laura)
Fernando Cayo (Carlos)
Roger Príncep (Simón)
Mabel Rivera (Pilar)
„Sirotčinec“ je dle mého názoru koncipován jako klasické pohádky. Je zde něco, co mění poklidné období na dramatické. V tomto případě je to nastěhování se do nového domu, respektive zmizení syna. V případě Červené Karkulky je to první setkání s vlkem v lese, u Jeníčka a Mařenky je to vyhnání do lesa. Poté dochází k děsivým událostem. Karkulka je sežrána, děti jsou vykrmováni v cele, v Sirotčinci je to matčino strádání a duchové, kteří se projevují jako pěkně temní parchanti.
Tenhle první odstavec je citací z mojí vlastní recenze na „Sirotčinec“, která se již kdysi na Necronomiconu objevila. Vlastně s tím názorem docela souhlasím, i když si říkám, jak mě to tehdy vlastně napadlo. Srovnání s pohádkou je sice na místě, ale musíme chápat pohádky jako původní hororové příběhy, nikoli jako večerníčky, jak je tomu v současné době. Pohádky jsou plné strachu a obav, děsu, který nás naplňuje. Moderní pohádky, které jsou určené dětem, to nesplňují, ale podstata starých, původních pohádek ano. A takový je i španělsko-mexický horor „Sirotčinec“.
Vzbuzuje strach, který je daný nikoli tím, co vidíme, ale tím, co nevidíme. Ale vlastně ani tak nejde o duchy. Většina strachu je způsobena tím, že vidíme ženu, která se snaží najít své dítě. Ztráta dítěte je jedna z nejhorších v životě, pokud ne vůbec ta nejhorší. Laura je přesvědčena o tom, že její dítě není mrtvé, že je prostě jen někde... jinde. V tom jí usvědčují i duchové a my jsme opět svědky toho, že se nám realita dostává do konfliktu s nadpřirozenem, což je pro některé jedince naprosto nepřijatelné.
Sirotčinec je samo o sobě prostředí, které není právě dvakrát lákavé, hlavně pokud se jedná o starý rozsáhlý dům, který má mnoho pokojů, mnoho zákoutí a také tajemství, které se zde skrývá. Laura se svým manželem a adoptovaným synem se sem přestěhovali, aby pokračovali v činnosti sirotčince, a také, aby se o adoptovaného syna mohli starat – je totiž nemocný, má v krvi vir HIV. On je tím prvním, kdo se setkává s duchy, kteří jsou ale součástí Lauřiny minulosti. Když Simon zmizí, je to právě Laura, kdo se rozhodne s duchy vyrovnat a pochopit pravdu.
Snímek je silný ve své prostotě, kterou vidím především v tom, že sledujeme osudy obyčejných postav, což je španělskému i mexickému hororu blízké, hlavně když se na tom podílí del Toro, i když jen jako producent. Dokázal to svým filmem „Princ bez království“ a dokazuje to i „Sirotčinec“. Kdyby mi někdo neřekl, že Guillermo jen produkoval, klidně bych věřil tomu, že to sám natočil. Výkony herců jsou adekvátní, vyzdvihnout je potřeba hlavně výkon představitelky Laury, která je onou silnou, co se snaží najít svého syna a za každou cenu jej zachránit.
Jestli máte rádi duchařské filmy a užíváte si je více, než horory explicitní s obrovským množstvím kvalitního i méně kvalitního gore, Sirotčinec je právě pro vás. Budete se u něj bát, to vám můžu slíbit. Hlavně když na něj budete koukat uprostřed noci se zhasnutými světly. Některé horory by se takhle rozhodně měly vychutnat.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Skvělý horor s propracovanou atmosférou a poměrně zajímavým příběhem, kde jsou dětští duchové. Co si budeme povídat, dětský duch je mnohdy horší než duch dospělého člověka.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Filmu se dá vytknout, že je přece jen trochu roztahaný a v jednom momentě (smrt staré sociální pracovnice) se snaží být až příliš explicitní se snahou maximálně šokovat, což se zdá zbytečné.
