Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy

Povídka, která se umístila na 19. místě ve čtvrtém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Vaše tělo je unavené a vaše mysl chce odpočinek. Dech máte rychlý a skříň, ve které jste schoulená připomíná kryptu. Temnou a strašidelnou. Ne, nevylezete ven. Rádi byste, ale něco ve vaší hlavě vám říká, že je to tady bezpečné, aspoň víc než venku. Hlavu máte položenou na kolenou a snažíte se zastavit slzy. Nejde to… proč jen to nejde? Vzpomínky. Proudí vámi jako krev. Trhnete sebou. Tlumené kroky na schodech a náhlá bolest, která vás zasáhne je horší než smrt. Tiché otevření dveří. Na chvíli zadržíte dech. Doufáte, že to co je venku o vás neví, že netuší, kdo jste zač. „Dceruško? Bětko?! Vylez a pojď k mamince! Já si tě najdu!“ Slzy začnou téci rychleji a vy už je neotíráte, necháváte je kapat na vaše nohy. „Sluníčko, vím, čeho se bojíš. Je to… je to strašné, ale u mě si v bezpečí.“ Slyšíte ženský hlas. Někdo za skříní nejspíše odhazuje věci. Tic – tac, hodiny v pokoji tikají a hlas je stále silnější. „Už jsi přeci velká, ale přeci víš, jak tě miluji. Bet.“ Bet, vaše matka je jediná kdo vám říká Bet. Kopnete do skříně a vyvalíte se ven.

                Venku nikdo není. „Mami?“ Zvednete se ze země a přistoupíte k oknu. Podzimní listí léta po asfaltové ulici naproti Masaryčce a hraje všemi barvami do noční oblohy. Z nádraží zahouká vlak, vy sebou trhnete, odvrátíte se od okna a zatáhnete závěsy. „Mami… kde jsi?“ „Copak je?“ ozývá se zezdola, nejspíše z kuchyně. Běžíte dolů. Za ní. 

                Ale nic se nestane. Ona vám řekne, že se přeludy vrátili. I ve své skoro plnoletosti se stále vracejí. Děsí vás, jako nikdy nic. „Já… měla jsem strach. Bylo to tak živé. Pokaždé je to tak skutečné.“ „Doktor povídal, že to takové bude, přeci jenom… léčba je pořád možná a…“ „Nikdy! Já nechci umřít… ještě ne.“ Léčba je nebezpečná a vy to víte. Schoulíte se do křesla a roztřeseným hlasem zašeptáte: „Je mi to líto,“ na nic víc se nezmůžete a rukou si zakrýváte tvář, možná v naději, že zastavíte slzy, ale nepomáhá to. „Bude to dobré,“ usměje se na vás a pohladí vás po vlasech. Uklidníte se a s myšlenkou na to, že máte někoho, kdo vás milujte, přestanete brečet. Užijte si ten pocit bezpečí a lásky, protože za chvilku ho ztratíte navždy. 

                „Myslím, že už si půjdu lehnout,“ zašeptáte a zvednete se ze židle. „Večeřet nebudeš?“ „Ne, já totiž… ne, díky,“ nuceně se usmějete a vyjdete pryč z kuchyně. Když přijdete do pokoje, zatáhnete závěsy. Učili vás, když jste byla malá, že se s nimi lépe usíná. Snad kvůli světlu, snad kvůli tomu, aby vás to venku nemohlo pozorovat. Lehnete si do postele a zhasnete. Pořád roztřesená se snažíte usnout. „Nic to není,“ šeptáte a v nasládlé melancholii konečně usínáte.

                Celý sen padáte, ale nedopadnete. Kolem vás je spousta barev, zatočených do různých spirál a hvězd. Hvězdy… je jich tam plno. Zelené, žluté, červené, modré barvy se prolínají a vzniká něco, co neumíte popsat. Přibližujete se k nějakému tunelu. Na jeho konci někdo stojí. Je ticho, chcete natáhnout ruku, ale nejde to. Postava se začne otáčet a vy, plna úžasu nevěřícně hledíte na černý hábit. Černá uprostřed duhy? Pořád se otáčí a zpoza hábitu… kosa. Začnu se smát, barvy jsou pořád stejné, to vy je vnímáte jinak. Už natahuji ruku, abych kosou mávla, když…

                ze snu vás probudí volání. Je půlnoc, to vy, ale nevíte. „Tak půjdeš na tu večeři, nebo ne?“ Rozespalá se snažíte odpovědět. „Ne, už jsem to říkala,“ zašeptáte. „Tak jdeš nebo ne?“ „Nejdu!“ to už zakřičíte a znovu zavíráte oči. „Pojď dolů!“ „Mami! Já se snažím usnout!“ „Neodmlouvej, nebo si pro tebe dojdu.“ rozsvěcíte světlo a zvedáte se z postele. Otevíráte dveře a dost neochotně a pomalu vycházíte z pokoje. Jdete po chodbě. Potmě, bohužel, protože žárovka je už celý měsíc prasklá. Dojdete až ke schodům, když v tom se zarazíte. U schodů stojí vaše matka, v pyžamu. „Mami… co?“ „Pššt – já to taky slyšela,“ zašeptá a zakryje vám ústa.

                Hned potom vás matka chytne za ruku a táhne vás pryč od schodů. Začnete rychleji dýchat, ničemu nerozumíte. Spolu s ní doběhnete zpátky do vašeho pokoje. Sednete si na postel. „Mami, co se děje… co je… tam dole? Proč mě…?“ Zašeptáte roztřeseným hlasem a slzy vám rozmočují pyžamo. „Já nevím, nevím co se děje. Vážně ne, ale bude to v pořádku, všechno bude v pořádku,“ matka vás chytla za ramena a utírá vaše slzy. Ticho, je až zarážející, jak velké. Zvednete se z postele a přejdete k oknu. „Já jen zatáhnu ty závěsy, nějak jsem na to zapomněla,“ usmějete se na půl nuceným a napůl nenuceným úsměvem.

                Najednou uslyšíte kroky. Matka se zvedne a chytne vás za ruku. Vy ukážete na skříň a ona z vašeho nočního stolku vyndá švýcarský nůž, který vám dala k Vánocům. Otevíráte skříň a spolu se do ní soukáte. Jen tak, tak jí zavřete, když zaslechnete, jak se potichu otevírají dveře. Ale i vy sama musíte vědět, že vás nějaká „skříň“ nezachrání.

                Vaše tělo je unavené a vaše mysl chce odpočinek. Dech máte rychlý a skříň, ve které jste schoulená připomíná kryptu. Temnou a strašidelnou. Ne, nevylezete ven. Rádi byste, ale něco ve vaší hlavě vám říká, že je to tady bezpečné, aspoň víc než venku. Hlavu máte položenou na kolenou a snažíte se zastavit slzy. Nejde to… proč jen to nejde? Vzpomínky. Proudí vámi jako krev. Trhnete sebou. Na chvíli zadržíte dech. Doufáte, že to co je venku o vás neví, že netuší, kdo jste zač. „Dceruško? Bětko?! Vylez a pojď k mamince! Já si tě najdu,“ ozývá se z pokoje a slzy začnou téci rychleji a vy už je neotíráte, necháváte je kapat na vaše nohy. „Sluníčko, vím, čeho se bojíš. Je to… je to strašné, ale u mě si v bezpečí,“ slyšíte ženský hlas. Někdo za skříní nejspíše odhazuje věci. Tic – tac, hodiny v pokoji tikají a hlas je stále silnější. „Už jsi přeci velká, přeci víš, jak tě miluji. Bet.“

                „Bet,“ jediné slovo, vás přiměje pochybovat. Pochybovat o zvucích o tmě, o vás. Ale vedle sebe jí máte. Matku. Zašeptá: „Já se o to postarám,“ rozevírá nůž a otevírá skříň. Vy zavřete oči, všechno jde moc rychle a nemůžete jí zastavit. Jeden výkřik, pak ticho. Ticho je nejhorší. Slyšíte, jak někdo v pokoji odhazuje věci. „Můžeš vylézt… všechno je v pořádku,“ vnímáte zvuk, ale nereagujete. Bojíte se, až moc. Matka otevře skříň a s úsměvem vám podává ruku. Chytnete jí a roztřeseně se zvedáte ze skříně.

               

Na podlaze nic není a pokoj je přesně takový jaký jste ho nechala. „Co se tady stalo?“ ptáte se. „Nic… tedy, měla jsi zase tu svojí příhodu a křičela jsi, tak jsem přišla. „Ne!!“ vykřiknete. „Byla jsi se mnou celou dobu!“ „Ale sluníčko, celou dobu jsem byla dole, v obýváku,“ usměje se, možná až moc soucitně. Vy se svalíte na zem a chytnete se za kolena. „Já nevím…, je to pořád silnější. Myslím, že už si nemůžu být ničím jistá.“ Vaše matka vás pohladí po hlavě, zvedne se ze země a přistoupí k oknu.

Zatáhnout závěsy.  

Vaše komentáře

Estrellita
Dobrá schíza! Je vidět, že se atmosféra dá vybudovat i na malé ploše. Jedná se o krátký vhled do hlavy duševně nemocného člověka, který čtenáři umožní pochopit bezvýchodnost takové situace. A právě ona bezvýchodnost nakonec funguje jako stimul strachu. Představte si, že se ocitnete v situaci, kdy nevíte, jestli je vaše matka opravdu vaše matka nebo jestli strom, který vidíte, stojí opravdu tam, kde stojí... jestli tam náhodou není spíše hluboká propast nebo třeba bažina. Vidíte něco, někoho, a nevíte, jestli to existuje nebo jestli vůbec existujete vy... A nejhorší je, že to NIKDY nebude lepší a NIKDY to nebudete vědět s jistotou. To je ta pravá beznaděj. Fuj. Děsivá představa. 84%
Estrellita 20.09.2016 11:08:56 Reagovat Přidat nový komentář
HOROR WEB
Děkujeme za všechny parádní komentáře, snad se dostanou i k autorům.
HOROR WEB 26.09.2016 16:30:22 Reagovat Přidat nový komentář
Anna Štětková
Děkuji za komentář, moc mě to potěšilo. Vždycky jsem ráda, když mi někdo k mým dílům něco řekne :)
Anna Štětková 04.03.2017 10:43:51 Reagovat Přidat nový komentář
Estrellita
Tohle je správný přístup autora. I když je samozřejmě v tomto případě vstřebání komentáře snazší, pochvala se totiž snáší rozhodně lépe než kritika. :)
Estrellita 20.03.2017 08:17:03 Reagovat Přidat nový komentář
Anna Štětková
To je samozřejmě pravda, i když občas je ta kritika o hodně lepší. :) Teď když se na to podívám, říkám si, kolik věcí je na tom špatně a kolik bych změnila, ale není se co divit, když už to jsou dva roky zpátky. :)
Anna Štětková 21.03.2017 07:39:10 Reagovat Přidat nový komentář
Estrellita
Já si spíš říkám, jestli vás tady tím hodnocením neotravuju... Většinou vypíchnu hlavně negativa, tak aby se snad někdo neurazil. :) Na druhou stranu jsem tady našla několik opravdu dobrých počinů, na které je prostě potřeba upozornit. Chtěla jsem se u vás registrovat, ale služba nějak nefunguje, takže budou komentáře nadále anonymní. Nebo je na to nějaký fígl? Srdečně, Estre
Estrellita 06.10.2016 11:19:51 Reagovat Přidat nový komentář
Roman Štefko
Opraveno. Registrace již funguje.
Roman Štefko 08.10.2016 18:26:18 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia