Pan Dvořák si otřel zpocené čelo předloktím a natáhl se pro plechovku piva. Slunce pálilo víc, než bylo za jeho mladých let zvykem a on horko zrovna v lásce neměl. Navíc mu i to pivo zteplalo rychleji. Polknul posledních pár doušků Březňáku a odhodil plechovku vedle hromádky cihel u skleníku. „Zasraný globální oteplování,“ ulevil si a pak říhl, (jak mu bublinky z piva stouply do krku). Chopil se znova rýče a jal se prohlubovat jámu v křoví za skleníkem.
Sindibád byl nejhezčí kocour jeho sousedky, paní Kučerové. Byl. Teď ležel na zapleveleném trávníčku vedle cestičky z rozpraskaných betonových dlaždic. Zrzavá srst, jindy tak hebká a na sluníčku lesklá, byla slepená zaschlou krví a kdysi zářivě zelené oči hleděly skelným pohledem do prázdna. Pan Dvořák opřel rýč o skleník a ohnul se pro mrtvolu kocoura. V bedrech ho zapíchalo, když zvedal Sindibáda za ocas. Přesunul ztuhlého kocoura nad jámu a zamračil se. Sindibádova hlava visela jen na úzkém proužku kůže a v parném letním dni se pohupovala sem, tam, sem, tam, jako kyvadlo kukaček v jeho kuchyni. Jako by mu Sindibád vyčítal, že své psy neuhlídal. Jako by mu kocour chtěl ještě něco říct.
Pan Dvořák pokýval hlavou a povolil sevření. Sindibád s měkkým žuchnutím dopadl do jámy a stačilo jej už jen zasypat dřív, než se sousedka vrátí z nákupu. Pan Dvořák o žádné spory nestál.
Jen zřídka některý z jeho psů kočku opravdu dohonil. Rotvajleři, které celý život choval, sice vzbuzují v lidech obavy, ale zdaleka nepatří mezi obratné psy a málokdy dokážou vyvinout tolik rychlosti, aby jim mrštná číča přeci jen neutekla přes plot. Ale ne tak zřídka. Za tu dobu, co se psům věnoval, vykopal za skleníkem pěknou řádku kočičích hrobů a paní Kučerová vždycky věřila, že se kočka zaběhla, nebo že ji někdo přejel. Zvlášť Argo, ten starý rošťák, co vběhl pod náklaďák tehdy v pětasedmdesátým, ten dostal tři kočky a jednu srnu. Jo, to byl dobrej strážnej pes, vzpomínal pan Dvořák, zatímco zahazoval místo Sindibádova posledního spočinutí. Nakonec na jeho hrob postavil květináč s napůl uschlou rostlinkou balkonového rajčete. Tak. A nikdo nic nepozná.
Pan Dvořák si otřel ruce do nohavic pracovních montérek a uklidil rýč do kůlny. Na tom kocourovi se mu něco nezdálo. Vždycky, když jeho pes dostal nějakou kočku, byla to - jak to říct - čistá práce. Překousnutý vaz nebo prokousnuté hrdlo. Tomuhle kocourovi něco hlavu téměř urvalo, visela jen na zbytcích kůže a šlach, jak se tak houpala nad hrobem... Pan Dvořák zatřásl hlavou, aby obraz kocoura vyhnal z mysli a vydal se do mírného svahu své zahrady změrem k domovu. Slunce ho pálilo do zátylku a on cítil, jak mu stužka potu nepříjemně stéká mezi lopatkami. Za domem, ve stínu barelu na dešťovku, ležela na boku Brita, jeho stará pracovní fena. Vzal si ji s sebou, když odcházel na důchod. Stejně už byla půl roku mimo službu. Pan Dvořák nespokojeně mlaskl. Ti dnešní psi jsou přešlechtěný, pomyslel si. To se za jeho mladých let nestávalo, aby měl pes epilepsii. To byla nemoc nedonošených dětí, nebo tak něco. Jenomže dneska nikdy nevíte, kdy to přijde a pes sebou začne škubat. A to je přece každému jasné, že se na ostrahu nehodí. Velká černá fena spokojeně oddechovala a její žebra se zvedala v pravidelném rytmu nahoru a dolů. Koryna, její dcera, vesele likvidovala klacek z ořešáku a přidržovala si ho mezi předními packami. „Tak co, vy bestie,“ zeptal se pan Dvořák svých psů, „která z vás dostala toho kocoura?“ Koryna nadšeně zareagovala na hlas svého pána, zavrtěla pahýlem ocásku a nadšeně mu přinesla oslintaný kus ořešákového dřeva. Brita zastříhala ušima a zvedla hlavu, ale když zjistila, že se nic neděje, se zafuněním položila hlavu zpět na chladivý beton a pokračovala v odpočinku.
„Sedni,“ zavelel pan Dvořák a vzal si od Kory klacek. Mohutná fena poslušně dřepla na zadek a veselé jiskřičky jí v očích jen hrály. Pak odhodil dřevo na trávník a Koryna nadšeně vyrazila. Pan Dvořák pokračoval přes dvorek a vešel do domu. Za dveřmi stálo několik kýblů, na věšácích na stěně visel jeho pracovní vaťák a zelená kapsová vesta. Posadil se na stoličku, aby si mohl sundat holinky a levou rukou odstrčil nadšeně slintající hlavu Koryny, která se mu snažila znova vnutit klacek znovu do ruky. „Dej pokoj, náno bláznivá,“ zahučel pan Dvořák a stáhnul si holinky, které vyměnil za domácí pantofle. Koryna ještě chvíli stála ve dveřích, ale když se k ní její pán otočil zády, zřejmě pochopila, že další aport nebude a odklusala kamsi do zahrady.
Pan Dvořák došel až do kuchyně a natočil si do sklenice vodu z kohoutku. Vedro v baráku nebylo o moc menší než venku. Kuchyně byla prostorná místnost vymalovaná žlutou barvou. Na mnoha místech bylo jasně znát, že zde chybí ženská ruka. Kuchyňská linka, o kterou se pan Dvořák opíral, byla poškrábaná od nožů, na sporáku po jeho levačce ulpívala vrstva připečených zbytků jídla a pod prastarou lednici značky Profesor, hučící na druhé straně, nacpal hadr na podlahu, aby neprotékala.
Slunce vytrvale pralo paprsky do oken na protější stěně, mezi kterými na stěně visely vyřezávané kukačky. Kyvadlo se s pravidelným cvakáním komíhalo ze strany na stranu, sem, tam. Pod jedním z oken byl přistaven čtvercový stoleček ošklivě zelené barvy, na kterém stál starý telefon. U stolku byla zasunutá osamocená jídelní židle. Pan Dvořák upřel pohled na hodiny a usmál se. Je právě ten správný čas, aby se převlékl, dal si něco malého na zub, nakrmil psy a vyrazil na pravidelnou páteční partičku mariáše. Padne pár piv a užije si pokec s Jirkou a Zdendou o životě, zahradě a tomhle úmorném počasí. Promnul si rukou bradu a zamyslel se nad tím, že by se mohl oholit. Ale co, ve svém věku už nikoho oslňovat nemusí. Postavil prázdnou skleničku do dřezu na talíř od oběda a zamířil do spíže.
Než odcházel, postavil na zem dvě misky s kolínky a vařenými plícemi. Každá fena dobře věděla, která miska je její, však je to pan Dvořák učil už od štěňátek. Otevřel zásuvku a do misky blíže kuchyni vytlačil z platíčka tři bílé tabletky. „Kora, Brita, ke mně!“ zavelel, když otevřel dveře od zahrady(, aby vpustil feny do chodby v domě). Mladší Kora přiběhla okamžitě a s takovou vervou, že porazila holinky svého majitele, nežmu ukázkově předsedla, neustále šilhajíc po své večeři. Z jednoho koutku tlamy jí odkápla slina a pleskla o dlaždičky. Konečně se objevila i Brita a pan Dvořák za ní zavřel dveře do zahrady. „Tak dobře, už můžeš,“ usmál se na Koru a ta se na svoji misku doslova vrhla. Brita ani nečekala na vyzvání a rovnou začala svoji porci očichávat. Pan Dvořák nazul venkovní boty, zkontroloval, že má v náprsní kapse peněženku a do labužnického mlaskání Kory zaklaply vchodové dveře.
Klíč vklouznul do zámku na třetí pokus. Škrábance okolo klíčové dírky naznačovaly, že to není poprvé, co se pan domácí vrací v podroušeném stavu domů. Dveře se s vrznutím otevřely a pan Dvořák se vpotácel do předsíně. Nacvičeným pohybem pověsil klíče na háček vedle dveří a strčil do nich, až se s prásknutím zabouchly. To byl zase večír, pomyslel si pan Dvořák a těžce dosednul na dřevěný botník v chodbě.
Neobratně rozvázal tkaničky tenisek a s hledáním pantoflí se ani nenamáhal. Pomalu, opatrně vstal a bolestně syknul, když ho známá bolest v kříži bodla mezi obratle. S rukou stále opřenou o dřevěné obložení chodby pokračoval směrem ke schodům do patra. Noha v děravé ponožce šlápla do studené vody rozlité na dlaždičkách předsíně. „Doprdele práce, Koryno, ty prase!“ zanadával pan Dvořák hlasitě a kopal nohou ve vzduchu, až kapky vody odstřikovaly z ponožky. „Ty se nikdy nenaučíš... Pít,“ poslední slovo už jen tak hlesl. Proč ho Koryna, rozmazlený psí puberťák, nevítá jako vždycky u vchodu? Jaktože mu nestrčila svou velkou uslintanou hlavu do klína stejně jako každý pátek, když se vrací z hospody? „Koryno?“ zavolal pan Dvořák nervózně a ruka na dřevěném obležení zašátrala po vypínači.
Cvak. Světlo se rozlilo po předsíni a donutilo pana Dvořáka několikrát zamrkat, než se jeho alkoholem omámené oči dokázaly záři žárovky přizpůsobit. V dlážděné chodbě to vypadalo jako po boji. Miska na vodu byla převrácená a voda z ní utvořila před schodištěm jednu velkou louži. Zbytky rozmočeného psího žrádla tvořily uprostřed vody groteskní ostrůvek. Stolička u vchodu na zahradu ležela na boku, na ní ležel stržený pracovní vaťák a společně s rozvrácenými holinkami vytvářel iluzi ležícího člověka. Kýble u vchodu někdo povalil a ty se rozutekly každý na jinou stranu. Dřevěné obložení chodby neslo stopy drápů a trčely z něj třísky, skoro jako kdyby je někdo rozpáral nožem.
Zloděj! Pomyslel si pan Dvořák a znova stoupl do rozlité vody. „Brita, Kora, ke mně!“ zavolal, co mu hlas dovolil, ale kýžený efekt se nedostavil. Ticho v domě nepřerušovaly ani věčně hlučné kukačky po babičce. Pan Dvořák ucítil, jak mu strachem stoupají chloupky na zátylku a alkoholové opojení začíná pomíjet. Pomalu se vydal dopředu k pootevřeným dveřím do kuchyně a ledové mrazení v žaludku panu Dvořákovi připomnělo, co všechno dnes večer v hospodě vypil. Opatrně, v podřepu, seč mu stařecké klouby dovolovaly, se přišoural ke dveřím.
V nose ho polechtal nasládlý pach připomínající Vaňkovo řeznictví. Strčil do dveří špičkou mokré ponožky a zarezlé panty zavrzaly léty ohranou písničku domu starého mládence. Pan Dvořák nahmatal vypínač a rozsvítil světlo v kuchyni.
Vypadalo to, jako kdyby Koryna spala, nebýt toho, že jí chyběla hlava. Pach krve a vnitřností pana Dvořáka obklopil a projela jím vlna nevolnosti. Do očí mu vhrkly slzy, ale to už poklesl na jedno koleno a vyzvrátil vše, co pozřel za posledních několik hodin, přímo na okrové linoleum svojí kuchyně. Natrávenina se rozprskla a potřísnila panu Dvořákovi nohavice. Utřel si zhořklá ústa rukávem košile a pak se za pomoci dveřního rámu postavil na roztřesené nohy. „Korynko, Koro, kdo ti tohle jen udělal?“ zašeptal pan Dvořák slabě a opatrně překročil obsah svého žaludku na podlaze. Zápach mršiny byl takřka hmatatelný. Tělo velké černé feny leželo zády ke dveřím u převržené židle v louži tmavorudé tekutiny, která se pomalu měnila v rosol. Když se její pán přiblížil ještě o kousek, naskytl se mu pohled na rozpárané břicho, ze kterého vyhřezly kličky střev jako obludní červi. Na jednom místě bylo střevo přetržené a hnědý obsah vytvářel s krví velkého psa odporně vypadající kaši. Z rozdrásaného krku Koryně trčel zlomený obratel a pod ním se z krvavé změti šlach a svalů dala rozeznat část průdušnice, na které zůstal zaklesnutý zářivě žlutý obojek, který jí koupil k letošním vánocům. Kukačky na stěně se zastavily v pozici za pět minut půlnoc.
Pan Dvořák pevně semknul víčka a odvrátil hlavu. „Koryno, Koro,“ zanaříkal a otevřel oči, které se znova zalily slzami. Několikrát zamrkal, aby se mu pohled vyčistil a zjistil, že ta černá skvrna, ležící před dveřmi od spíže, je hlava jeho psa.
Hlava mrtvého rotvajlera byla otočena obličejem ke svému pánu. Z mírně pootevřených čelistí s hrozivými zuby visel bezvládně fialovošedý jazyk. Na pyscích měla Kora stopy zasychající krve a v jindy veselých očích jen tmu. Upřený pohled svému pánu opětovala nevědomky, jako by se mu chtěla omluvit, že jej neuhlídala, jako by chtěla být poslušná i po smrti.
Pan Dvořák popotáhl nosem a už se ani nesnažil zbrzdit slzy, stékající mu po tváři. Kdo by si na mně co vzal? ptal se sám sebe. Jsem jen starej chlap a nic kromě psů nemám, který parchant mi tohle udělal? Udělal ještě dva kroky vpřed a sklonil se, nedbaje vrzajících kolen a bolavých zad, aby svoji milovanou Koru ještě jednou pohladil mezi ušima, jak to mívala nejraději.
Za zády se mu ozvalo temné zavrčení. Byl to hluboký, táhlý, hrdelní zvuk. Pan Dvořák se s trhnutím ohlédl a psí hlava se překulila ke sporáku.
„Brito?“ zašeptal potichu. Jeho stará fena stála ve vchodu do kuchyně, svaly na celém těle napnuté a připravené ke skoku. Srst na kohoutku měla zježenou, uši nastražené dopředu, zuby výstražně odhalené, v očích jakýsi temný stín. Nezdálo se, že svého pána poznává. „Šš, holka, to jsem jen já, notak, hodná holka,“ pokoušel se fenu ukonejšit pan Dvořák. Natáhnul jejím směrem otevřenou dlaň.
Brita udělala krok kupředu a mírně sklonila hlavu. Našlapovala opatrně, jako lvice na lovu a znova zavrčela. Pan Dvořák začal pomalu ustupovat vzad, zlehka, aby fenu nevyprovokoval. „Notak, Brituško, ššš, kliiid, to jsem já,“ uklidňoval třesoucím se hlasem rotvajlerku. S měkkým žuchnutím narazil zády na dveře od spíže. Fena se přiblížila o další dva kroky a nozdry se jí jemně chvěly hrozivým zvukem. Pan Dvořák marně šátral volnou rukou za zády a v duchu se modlil, aby to stihnul včas. Čůrek ledového potu mu stékal po pravém spánku. Kapka dopadla na podlahu. Brita se vymrštila. Nahmatal kliku.
Dveře se otevřely dovnitř a on po zádech vpadl do spižírny. Vší silou za sebou dřevotřískové dveře zabouchl a pevně se o ně zapřel. Tělo rotvajlerky dopadlo na vchod do spíže s nečekanou razancí, až mu ve starých kloubech zápěstí zakřupalo. Nerozuměl tomu. Jeho milovaná služební fena Brita... Roztrhaná Kora... V hlavě se mu znova objevil ztuhlý kocour paní Kučerové a udělalo se mu mdlo. Na dveře dopadla další rána. Pan Dvořák zavrávoral. Bestie za dveřmi zaútočila znova na lacinou dřevotřísku. Možná v tom sehrál svou roli vypitý alkohol, možná artróza. Pan Dvořák upadl po zádech na regál se zavařeninami. Některé z nich náraz převrhnul, až se vykutálely z polic ven a roztříštily se o podlahu. Loňské třešně ve sladkém nálevu, okurky a houby tvořily se střepy na zemi bizarní salát. Ve dveřích stála Brita a prázdnýma očima zírala na pana Dvořáka. Z tlamy jí odkapávaly zpěněné sliny, prudce oddechovala.
Pan Dvořák se pozpátku plazil do útrob spíže a bezhlavě šátral po čemkoliv, co by mu mohlo pomoci. Brita vykročila přední tlapou do rozlité zavařeniny a rozbité sklo pod její vahou zakřupalo. Pan Dvořák narazil zády na pytel brambor, opřený o navlhlou zeď. Pach plísně a láku od okurek vyplňoval spíž. Pan Dvořák se potil a třásl a strach jej obklopoval jako svěrací kazajka. Brita znova zavrčela a vykročila vpřed. Panu Dvořákovi zastínila celý výhled, obrovské monstrum proti záři z kuchyně, bohyně smrti se zvířecí tváří. Přišla si pro Sindibáda, přišla si pro Koru, přišla si i pro něj. Pokoušely se o něj mrákoty. Mrknutí oka a Brita letí, odrazila se, cvičené tesáky proti krku majitele. Inkstinktivně zvednul ruku, aby si chránil krk.
Řezavá bolest na předloktí mu okamžitě vrátila vědomí. Brita drtila jeho pravou paži mocnými čelistmi, které tolikrát viděl zadržovat figuranta. Levou rukou zoufale pátral po čemkoliv, čím by mohl Britu praštit. Nahmatal plechovku psího žrádla, které si nakoupil na horší časy. Kost v jeho ruce povolila pod psím sevřením a s nechutným zakřupáním praskla. Zalila jej další vlna bolesti. Zařval a vší silou praštil fenu do hlavy. Stisk nepovoloval. Rozmáchl se, co mu regály dovolovaly a udeřil znovu. Fena zavyla a pustila jeho předloktí. Bezvládná pravačka dopadla panu Dvořákovi do klína. Stiskl zuby a udeřil plechovkou fenu znovu. A znovu. Cosi povolilo. Temný stín v Britiných očích se ztrácel. Udeřil znova. Feně podklesly přední nohy. Pan Dvořák se vzpřímil do kleku. Rány bezhlavě pršely.. Fena padla na bok. Hrana plechovky prosekla kůži a odhalila bílou lebku. Plechovka dopadala v pravidelném rytmu, jako kyvadlo vyřezávaných kukaček. Mozek a krev a úlomky lebky pokrývaly veselého labradora na obalu psího žrádla. Panu Dvořákovi pomalu docházel dech. Třásl se po celém těle a ruka mu slábla. Plechovka mu vyklouzla z dlaně, dopadla na zem a odkutálela se. Udeřil do rozmlácené hlavy svého psa naprázdno . Dlaň mu zajela do teplé kaše. Neměl sílu, aby ji znova zvednul. Z pokousané pravačky mu do směsi zavařeniny kapala teplá krev. Byl tak unavený... A byla mu taková zima... Zavřel oči, jen na chvilku, aby si odpočinul. Pan Dvořák přepadnul dopředu.
Známá vůně mokré psí srsti vrátila panu Dvořákovi vědomí. Jak dlouho tu ležel? Minutu? Hodinu? Věky... Zamrkal a pevně stisknul zuby. Bolest v pravé ruce pulzovala k nesnesení. A ty sis myslel, že žlučníkový záchvat bolí, pomyslel si pan Dvořák a ústa se mu roztáhla do nepatřičného úsměvu. Zvednul hlavu.
Světlo. Ano, v kuchyni je světlo, je tam mrtvá Kora, je tam telefon! Myšlenky se mu honily v hlavě jako splašené. Představa telefonu v něm vzbudila touhu zachránit se, zbavit se té otravné, ochromující bolesti, otravné zimy. S námahou zvednul hlavu z těla své Brity a pokusil se vzepřít na levé ruce. Svaly se mu třásly zimnicí, těžce oddechoval námahou. Pravačku za sebou bezvládně vláčel. Jako postřelený pes se začal plazit ke kuchyni. Koleno dopadlo na zadní tlapu černé feny a ona sebou škubla. Pan Dvořák sebou poplašeně trhnul, otočil hlavou, aby na Britu viděl. Zrak mu zakryly žlutočerné obrazce, jak pokousanou rukou zavadil o střep zavařeniny. Je mrtvá, říkal si v duchu. Byl to jen reflex. Musíš jít dál, přemlouval sám sebe, zatímco zhluboka dýchal a dveře do kuchyně začínaly dostávat zpět své obrysy.
Zelený stoleček byl jen pár metrů vzdálený. Zakroucená šňůra sluchátka byla vše, co pan Dvořák z telefonu viděl. Stala se jediným cílem, smyslem života, stéblem, kterého se mohl chytit. Levačka mu podklouzla na něčem, co bývalo Korynou. Dopadl na ústa, oči se zatměly.
Uslyšel za sebou chroptivé zavrčení. Drápy zaškrábaly na linoleu. Z posledních sil otočil hlavu, aby pohlédl Britě do očí. Stála ve dveřích. Udělala další těžký krok k němu, hlavu na jedné straně rozmlácenou, jedno oko mléčně slepé, kašovitá hmota jí stékala po boku tlamy. Snížila hlavu, naježila hřbet, odhalila špičáky.
Krok, druhý, třetí. Pan Dvořák zíral do rozšklebené tlamy nad sebou. Chuchvalec slin a krve dopadl na jeho tvář. Brita rozevřela čelisti. Pan Dvořák zavřel oči.
Žádná bolest nepřišla. Ozvala se tupá rána. Pan Dvořák se s trhnutím nadechnul a oči doširoka otevřel. Brita sebou škubala na podlaze vedle něj v dalším šíleném epileptickém záchvatu.
