Petr Šulc: Přízrak ve městě

Povídka, která se umístila na 27. místě v pátém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Robert bydlel na okraji Prahy. Do centra chodil jen občas. Vadily mu hlavně návaly turistů. Někdy si, ale rád vyrazil. Po dlouhé době si domluvil přes internet schůzku. Už ani nevěděl, kdy měl naposledy rande.

            Prošli se spolu u řeky, pak šli na skleničku a samozřejmě do kina. Možná však měli obměnit pořadí. Ve vinárně si neměli téměř co říct a do kina už šli značně znuděni. No z tohohle asi velká láska nekouká, říkal si. Ale co, má se po práci nudit doma u televize, nebo počítače, tak se alespoň trochu zabavil. I když ta zábava nebyla moc valná. Už bylo docela pozdě, zdlouhavý film schůzku protáhl. Ona ani nechtěla doprovodit na metro. Domů se však Robertovi po nepříliš povedené schůzce, také ještě moc nechtělo. Řekl si, že se tedy projde centrem. Snažil se vychutnávat atmosféru, ale moc mu to nešlo. Jeho nálada už zkrátka nestála za nic. Lidé se mu nepříjemně pletli do cesty, nebo byli moc hluční.  I když bylo stále docela teplo, cítil, jako by vzduch byl tak nějak syrový. Velmi nezvykle. Jeho nálada se zhoršovala. Asi měl před tím také skočit na metro a vrátit se co nejrychleji domů. Třeba by to zaspal. A nebo taky možná ne. Poslední dobou se mu moc dobře nespalo. I proto doufal, že mu procházka starou Prahou pomůže. Ale ta schůzka s ne moc příjemnou slečnou… A vůbec, všechno ho tak nějak štvalo.

            Už byla skoro půlnoc, když vešel do Karlovi ulice. I přes pozdní hodinu oplývala množstvím lidí. Hlavně turistů. Rozhlížel se po barvitých nápisech, které ostře kontrastovaly s historickou zástavbou a opět vycítil tu zvláštní syrovost. Až ho to zarazilo. Na okamžik se zastavil. Pohlédl na lidi, ale ty se chovali pořád stejně. Vytáhl z kapsy telefon. Displej právě ukazoval půlnoc. Mezi lidmi, kteří přecházeli přes rozšiřující se ulici, stál nehnutě jakýsi starý muž. Jakoby tam vůbec nepatřil. Měl zvláštní kalhoty, zastaralou, historicky působící košili a na zádech obrovský naditý pytel. Obličej poněkud pobledlý. Obhlížel svoje okolí matnýma očima. Robert měl velmi zvláštní pocit, tak zvláštní, že zůstal stát a jen civěl na toho podivného muže. Pak raději popošel po chodníku. Napadlo ho, že ten člověk možná dělá jen svéráznou reklamu nějakému podniku. Ostatně v centru Prahy, by něco podobného, nebylo až zase tak ničím výjimečným. Tenhle člověk byl však až příliš zvláštní. Zdá se, že ostatní na něj nereagovali. Ten stařec tam prostě stál s rancem na zádech a jako by si vybíral z lidí kolem něj.

            Před Robertem na chodníku se někdo sklonil, aby si zavázal tkaničku. Robert tedy vešel na ulici a pokračoval v chůzi. Chtěl už si toho člověka přestat všímat, ale ještě se na něj podíval. A on teď pohleděl na Roberta. Zcela zřetelně. Díval se ulicí přímo k němu, se strhaným výrazem v bledém obličeji. Oběma rukama držel okraj rance přečnívající přes rameno. Levou ho na chvilku pustil a ukázal na Roberta. Pokynul mu, aby k němu šel. A znovu. Ten však zůstal stát jako opařený. Rozhlédl se kolem a z hrůzou zjistil, že tam stojí sám. Všichni lidé byli pryč, turisté, prodejci. Stál tam jen on a před ním ten divný muž. Podíval se na telefon, ale displej byl netečný a nešel zapnout. Schoval ho tedy do kapsy.

            „Pojď, prosím pojď,“ řekl zastřeným hlasem ten muž.

            „Co… co po mě chcete?“ zeptal se vyděšeně Robert.

            „Pojď prosím, pomoz mi, pomoz,“ stále muž opakoval a prstem ukazoval na narvaný pytel na zádech.

            Robert nevěděl co má dělat. Už si ani pořádně neuvědomoval to, že zmizeli všichni ostatní lidé. Možná, že ve skutečnosti nezmizeli. Třeba tam stále byli, jen v tu chvíli v jiné realitě. Teď byla jen ulice, Robert a stařec s pytlem na zádech.

            „Tak pojď už prosím pojď. Pomoz mi.“ při těchto slovech s pytlem trochu na zádech zatřásl. Tak, jak to jen šlo. Očividně byl velmi těžký.

            „Pane já nevím kdo jste, ani co se tu děje.“ Robert stále stál nehnutě uprostřed ulice.

            „Tak už pojď prosím. Jen pojď.“ Stařec se lehce otáčel do stran, aby byl zřetelně vidět obrovský pytel, který bez  tak nešel přehlédnout.

            „Kam s tím pytlem chcete pomoc?“ osmělil se Robert.

            „Na Staroměstské náměstí. Až tam, tam to potřebuji odnést.“

            „No já nevím pane, snad...“

            „Tak pojď už, prosím pojď.“

            „Pořád nevím, ale tak snad...“ Robert se opravdu začal ke starci přibližovat.

            Již byl skoro u něj. Ten se na něj podíval s umrlým výrazem na tváři. Pokožka na obličeji a rukou začala měnit strukturu. Košile náhle vzplála jasným ohněm. Robert v šoku ucukl dozadu. Muž tam stál zahalen v plamenech. Maso se na něm za praskotu ohně odpudivě škvařilo, až zbyly jen bělavé rozžhavené kosti. Z očních důlků se dívaly žhnoucí uhlíky. Kostlivec udělal pohyb směrem k Robertovi. Kostnaté údy olizovaly plameny. Na zádech měl však pořád ten ranec.

            „Tak pojď,“ promluvil. Již neměl lidský hlas, vyluzoval spíše jakési syčení. Přesto mu bylo stále rozumět. „Pojď, pomoz mi s tím pytlem.“ Naklonil se k Robertovi. Čelist klapala, občas se v ní objevil ohnivý jazyk.

            Robert opět couvl. Chtěl se dát na útěk, ale nešlo to. Teď nemohl udělat krok dozadu ani dopředu. Jako by se mu nohy přilepily k povrchu. Kostlivec se přibližoval. Na zádech, která lemovaly plameny, měl pořád naditý pytel. Ten oheň vůbec nezasáhl.

            „Tak pomoz mi s tím pytlem,“ opakoval kostlivec stále dokola. Přitom záměrně ranec Robertovi nastavoval.

            Robert konečně pohnul nohama, zavrávoral a ztratil rovnováhu. Ocitl se na zemi. Snažil se vstát, ale hlava se mu motala. Udělalo se mu špatně. Ztratil orientaci, chvíli vůbec nevěděl, kde je. Pak si opět uvědomoval šokující přítomnost děsivé bytosti. Co podivného se muselo asi stát v nějaké pokroucené realitě. Malátně vstal, otáčel se dokola, nechtíc si připustit to, co se tu tady před ním odehrávalo. Kostlivec se však nevzdával a následoval potácejícího se Roberta. Ten se na okamžik zastavil a upřeně sledoval přibližující se přízrak. Pak se chtěl dát opět na útěk. Nohy ho však příliš neposlouchaly. Znovu padal k zemi a znovu se pokoušel vstát, narovnat a zmizet. Přítomnost strašlivého zjevení ho však vždy dostala do kolen. Přízrak se pokaždé objevil před ním a nastavoval mu ranec na kostnatých zádech, z nichž vyšlehovaly plameny.

            „Jdi už pryč! Odejdi!“ vykřikl konečně Robert rozhodným hlasem.

            Kostlivec zůstal stát. Byl najednou zcela nehybný. Plameny na něm začaly ustupovat, ztrácely se v jeho kostech. Pak se však po něm opět divoce rozjely, celého ho zahalily a proměnily v ohnivý sloup. Oheň potom postupně slábl, až zmizel a sním i celý přízrak. Šokovaný Robert stál uprostřed ulice. Kolem něj se znovu začali objevovat lidé. Zase tu stáli turisté s mobily v rukou. Popíjeli kávu a povídali si. Robert se snažil trochu vzpamatovat a také pochopit co se tu vlastně stalo. I když se mu udělalo lépe, měl zvláštní pocit neklidu v sobě. Rozhlížel se po ulici, ale toho pocitu se nemohl zbavit. Již se nebál toho přízraku, jen měl prostě divný pocit.

            Došel k řece a opřel se o zábradlí. Díval se přes řeku a nechával se lehce ovanout slabým vánkem. Napadlo ho se podívat na telefon. Teď již byl zcela v pořádku a fungoval. Snažil se zapomenout na to co prožil a šel čekat na noční tramvaj. Vracel se v ní potom domu, ale pořád měl ten divný pocit.

            Druhý den  byl televizní program a internet plný zpráv  o rozsáhlém požáru v centru Prahy, který vypukl v ranních hodinách. To muselo být krátce potom co se Robert vrátil domů. Oheň prý zapříčinil plyn. Robert teď již věděl, proč měl ten zvláštní pocit poté, co zmizel ohnivý přízrak. Zřejmě jako by tušil, že se něco závažného stane.

            Nedalo mu to a začal pátrat na internetu a potom v knihách. Objevil zajímavou pověst o tom, že v Praze měl kdysi žít chamtivý lichvář. Člověk pro kterého bylo shromažďování peněz zcela na prvním místě. Půjčoval na vysoký úrok i těm, kteří to nemohli nikdy splatit. Řadu lidí tak připravil i o střechu nad hlavou. Toho, ale vůbec nezajímalo. Nezajímal ho vlastně vůbec nikdo. Pouze jeho majetek. Nevadilo mu být k ostatním krutý a sdírat je z peněz. Pak jednou vypukl v Karlově ulici velký požár, který uchvacoval postupně všechny domy, kromě domu lichváře. Ten přesto ve strachu o svůj život a majetek, nacpal co nejvíce zlaťáku do velkého rance a vyřítil se s ním ven z domu ulicí, směrem k řece. Nikomu nepomohl při vynášení dětí, nábytku nebo hašení. Hnal se sám jako umanutý s obrovským pytlem plným peněz na zádech. Od té doby ho už nikdo neviděl. Tedy ne živého. Občas se o půlnoci objeví jeho přízrak. Nejprve vypadá prostě jako starý muž s rancem na zádech. Vyhlíží osamělé chodce. Potřebuje, aby mu některý z nich s tím pytlem pomohl a mohla tak být spasena jeho duše. Když už se však k němu někdo přiblíží, tak se promění v děsivého ohnivého kostlivce. Jeho zjevení prý navíc vždy předznamenává nějakou tragédii, jakou může být velká nehoda, povodeň, nebo požár.

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia