Václav Nerud: Jeskyně hrůzy

Povídka, která se umístila na 35. místě ve čtvrtém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Jeskyně-tajemné, království věčné tmy, kde teprve světlo přinesené člověkem odhalilo tajemství podzemí, dosud skryté a nepoznané. Odpradávna přitahované svou neznámostí, tam dole, kde čas jako by ztratil svůj význam, zatím co nahoře se střídají dny a noci, proměny jara, léta, podzimu i zimy. Některé už jeskyňáři v naší zemi probádali celé, některé ale, si své tajemství střeží dál. Třeba tím že se ještě nepodařilo najít jejich konec, nebo neznámé prostory, které odolávají jejich nalezením. Někdy se nepodaří je proplavat, když jeskyňářům brání v cestě podzemní řeky, zatopené prostory a jiné věci.  Anebo si své tajemství stále schovávají pro sebe, proto, že mají svou tajemnou historii, kterou se doposud nepodařilo odhalit. Například propast Macocha, která je známá v celé Evropě, díky hlavně její pověsti o maceše, která zde shodila svého nevlastního syna. Ale tu jsem neměl zrovna na mysli. Pak je tu ještě jedna jeskyně, která se přímo nabízí jako ukázkový případ její tajemné historie. Jedná se o jeskyni Býčí skála, pojmenovaná podle nálezu bronzové sošky býka, ležící v samotném srdci moravského krasu, která se nachází v Josefovském údolí, mezi Adamovem a Křtinami. Ta má přímo krvavou historii. Nikdo dosud vlastně neví, co se zde asi před 2500 lety doopravdy stalo. Nejen, že se v jeskyni našel už zmíněný býk, ale mimo to, ještě hrůznější nález. A sice pozůstatky lidských kostí, kde se později zjistilo, že jejich části jako jsou ruce, hlava, byli useknuti v rámci krvavého rituálu jako oběti na počest pohřbu halštatského náčelníka. A to je jen jedna z mnoha verzí rekonstrukce události, o které se přesně neví, jak se skutečně stala a o její pravé příčině. A to jsem ještě nezmínil, že za druhé světové války, zde působili němečtí nacisté. Vypráví se, že tu čas od času straší. A právě do této jeskyně, se teď vydávají tři jeskyňáři, jménem Petr, Jirka a Luděk, aby se pokusili poodhalit jedno z dalších tajemství jeskyně. Tři kamarádi, kteří už spolu dlouho zkoumají různé jeskyně, se sešli u chaty, která stojí blízko dvou vchodů Býčí skály. Převlíkají se do jeskyňářského obleku, připravují si různé náčiní a provazy a kontrolují si ještě naposled světla, jestli jsou všechna v pořádku. Blíží se ke vchodu, ještě poslední kontroly a otevírají železná vrata do temnoty, tajemstvím zahalené jeskyně. Vchází dovnitř prostoru, který se nazývá halštatská předsíň, kde se v minulosti právě v této prostoře konaly údajně krvavé rituály. Dnes si ale na sebe jeskyňáři vzali zvláštní úkol, a sice na základě jejích přítele-léčitele a člověka zabývající se paranormálními jevy, který tvrdí, že se v jeskyni nachází dosud neobjevena prostora, jistá svatyně stará asi 2500 roků. Vzhledem k tomu, že zde dříve prováděli různé experimenty jistí okultisté a něco tím zřejmě probudili a začali se tu dít divné věci, které tu zažili už někteří jeskyňáři, vydávají se sem dnes tito tři přátelé, aby se pokusili nalézt zmíněnou svatyni. Táto svatyně má být prý za stěnou hlavní chodby nazvané prst. Když už se blížili, k místu kde má být svatyně, náhle Jirka zahlédl v dáli chodby světýlko svíčky. Napadlo ho, že to může být nějaký zbloudilec, který se sem tajně vplížil, ale jak? Když byly vrata zamčená a neporušená. Jirka se vydal směrem k světýlku, ale to se náhle ztratilo a nikde nikdo. Náhle tma. Jirka zvolal: „Je tu někdo?!“ Nikdo se neozval, nikdo nebyl vidět. Když se Jirka vrátil k ostatním, ptali se ho, kde byl. Odpověděl jim, co viděl a oni jen řekli, že ještě ani nejsou na místě a on už blouzní. Přišli k svatyni. Dlouho zkoumali to místo. Svatyně, podle jejich přítele léčitele, má být uzavřená jakýmsi velkým kamenným blokem, který se odklápí do boku. Ale žádný takový kamenný blok, nebyl vidět. Když už ztráceli víru v to, co jim jejich kamarád řekl, přišlo něco nečekaného, co je naprosto šokovalo. Všude okolo skalní stěny, se začalo rozsvěcovat zvláštní bílé světlo, které stále nabývalo intenzity víc a víc, až bylo skoro oslepující. A poté se objevil zmíněný kamenný blok, který se pomalu začal odklápět stranou. Jeho otevřením se odhalila obrovská prostora, která byla osvětlená krystaly, všemožných tvarů a velikostí, které byli rozmístěny v kruhu, kolem oltáře. O těchto krystalech právě léčitel hovořil. Chtěli se podívat dovnitř zblízka na ty krystaly, co jsou zač, ale v tom, jim něco zabránilo jít dál. Jako by neviditelná stěna, nebo jakési silové pole, přes které nešlo projít. Ale to nebylo všechno. Léčitel se totiž zmínil i o tajemném strážci, který hlídá tuto svatyni. A právě tento strážce se před nimi z ničeho nic zjevil. Byl vysoký jako hora, na sobě měl plášť, kterým měl zakryté celé tělo, ale do tváře mu nebylo vidět. Neměl žádný obličej, jen pod kapucí tma bez hlavy. Ale přece jen, z té tmy pod kapucí, začalo cosi svítit. Byli to jeho oči! Začali svítit taky tak bíle, jako to světlo předtím. „Pane bože!“  Vykřikl třesoucím se hlasem Luděk. „Léčitel měl pravdu“ reaguje na Luďka Petr. Strážce stál nehnutý a mlčky před nimi. To strážcovo mlčení bylo nesnesitelné, bylo to horší než, kdyby k nim strážce promluvil. Chtěli utéct, ale nemohli se ani jeden pohnout. Jakoby je držela neznámá síla. Sice to trochu šlo, ale velmi ztěžka a pomalu. Než se jim ale podařilo udělat alespoň jeden krok, světlo začalo pomalu zhasínat a kamenný blok se vracel zpátky na své místo, aby opět zakryl svatyni. Strážce se náhle pomalu začal rozplývat a za chvíli nebylo po něm ani stopy. Do jeskyně se vrátila její přirozená tma. Všichni stáli jako solný sloup i přesto, že už se mohli pohnout. Stále tomu nemohli věřit, co se před chvíli stalo před jejich očima. „Co to sakra mělo znamenat?“ povídá Jirka, ještě stále v šoku. „ Přesně o tomhle mluvil léčitel a my jsme mu nevěřili“, odvětí mu Petr. Začali debatovat o incidentu, který se právě stal před chvíli. „ Zajímalo by mě,“ pokračoval Petr, „ co se tu právě před okamžikem stalo. Je to zajímavé. Jakási brána se z ničeho nic otevře, odkryje své tajemství a pak se objeví tajemný strážce, který to tu vše střeží a hlídá. Jakoby nám dovolil se jen podívat, ale nic víc. Pak se brána znovu zavře, aby nám zabránila dalšímu vniknutí a bylo nám zakázáno cokoliv ze svatyně vzít.“ „ Ale to je blbost“ odporuje mu Luděk. „Proč by to ten strážce dělal? Proč by nám svatyni ukazoval, když jsme nemohli ani dovnitř?“ Petr se zamyšleně podívá na Luďka a povídá: „Bylo nám dovoleno to jen vidět. Jakoby ten strážce říkal, ať se jen podíváme, že to tu opravdu je, ale nic víc. „To je mi pěkná zlomyslnost říká trochu rozčíleně Jirka. „No každopádně s tím teď nic už nenaděláme, tam už se asi nikdy nedostaneme. Bylo nám souzeno jen vidět něco neuvěřitelného, ale řekl bych, že teď už máme vypadnout a nechat to být,“ uvažuje Petr nahlas. „Chlapi, ještě něco!“ zapomněl Jirka zmínit. „O tomhle raději pomlčíme,“ říká jim. „ No jasně, myslíš si, že by nám někdo uvěřil? Odpovídá mu trochu arogantně, Luděk. „Chlapi, sakra přestaňte se handrkovat a raději ať odsuď, vypadneme, ale to už jsem říkal před chvíli,“ oboří se do nich Petr. Ale když si mysleli, že tímhle to všechno skončilo, byli na velkém omylu. Jejich šokující zážitek byl teprve jen začátek. Naprosto netušili, že je čeká ještě mnohem hrůznější věci. Když už vycházeli s chodby zvané prst a byli už skoro v prostoře, která byla pojmenovaná „v hlínách“, čekalo je další překvapení. V tichu jeskyně, se ozvalo vzdálené bouchnutí dveří od jeskyně. Chvíli bylo ticho a potom se ozvalo zadunění spodní brány. „Co je zas tohle!“ vykřikl ustrašeným hlasem Jirka. Všichni tři, zhasli světla a čekali, kdo přijde. Petr se díval, kdy uvidí světlo baterky, ale místo toho, uviděl, jak se z černé temnoty, vynořuje lidská postava v uniformě německého vojáka z druhé světové války. Bylo absolutní ticho, rušené jen kapkami padající vody. Do toho ticha promluvil Luděk: „Tohle je nějaký vtip? To si to tady někdo s námi hraje nebo co?“ „Ticho!“ Vykřikl na něj Petr. Schovali se za skalní výklenek, odkud se dívali, jak voják v naprostém tichu prochází kolem nich a kráčí dál do hlubin jeskyně. Skoro jakoby se vznášel. Ale když si sotva stačili oddychnout, díky tomu, že si jich voják nevšiml, nastalo něco dalšího a ještě strašidelnějšího. Hned poté, co voják odešel a ztratil se v temnotě jeskyně, objevil se před nimi celý zástup bílých, průhledných gestapáků, kteří byli seřazeny v řadách a pravidelně kráčeli vedle sebe vpřed! Petr, Jirka a Luděk se už nestačili schovat. Už nebyl nikde žádný nějaký výklenek, kam by mohli do něj jít, aby měli možnost před nimi uhnout. Kráčeli stále vpřed, přímo k nim. Levá, levá, levá, pravá levá, pochodovali a pochodovali stále v tomhle rytmu, k nim blíž a blíž! Tři jeskyňáři nevěděli co dělat. Až už byl zástup úplně u nich, prošli skrze tři naprosto vystrašených přátel k smrti, jako nic a kráčeli dál v mlžném zástupu do hloubi temnot jeskyně. Všichni tři stáli jako přibití řebíky do země. Se zadrženým dechem. Ještě nějakou chvíli nemohli lapat po dechu. Až potom začali zhluboka všichni oddechovat. „Tak tohle je už na mě moc!“ začal Luděk, ještě udýchaný. „Tohle doprdele snad ani není možný.“ „Uklidni se,“ zvolal na něj Petr. „Jak vidíš, tak je to možný, spustil Jirka. „Jak můžeš být vůbec v takové situaci tak klidný?!“ říká Luděk Jirkovi. „Možná to tak vypadá, ale rozhodně nejsem klidný. Jen si chci zachovat chladnou hlavu a racionální myšlení,“ odpověděl mu Jirka. „Na téhle věci rozhodně nic racionálního nevidím,“ pokračuje Luděk. „Sakra, přestaňte se zas dohadovat chlapi!“ přerušil je Petr a pokračoval. „Teď už začínám věřit, že ty dřívější experimenty okultistů, co zde dělali, opravdu probudili cosi temného a zlého. Vždyť je známo, že tu byla i činnost nacistických němců za druhé světové války. To vysvětluje toho vojáka a ten zástup gestapáků.“ „Fajn, tak si nám řekl celou přednášku o tom, o čem už stejně víme a teď už můžeme konečně jít pryč odsud!“ vložil se do toho, ještě stále podrážděný Luděk. To už ale byli jeskyňáři za prostorou zvanou v hlínách a pomalu se blížili, k místu zvaný obří komín. Ne, nebyli už daleko od hlavní síně jeskyně a od jejího vchodu. Ale to by je nesmělo zase něco překvapit. Táhle jeskyně jak se zdá, jim nechce dát ani na chvíli pokoj a čas aby si mohli od těch hrůz alespoň odpočinout. Ne, nebyl to konec, nechtěla jeskyně přestat s těmi hrůznými jevy, které neustále předhazovala před ně, aby jim znemožnila cestu zpátky ven. Jakoby je nechtěla pustit. Další děsivý jev, je měl opět zbrzdit. „Tiše, tiše!“ zvolal Petr na Jirky a Luďka. „Slyšíte to taky?!“ Všichni se zaposlouchali. Stáli mlčky, ani se nehýbali a poslouchali prazvláštní zvuk, který připomínal dýchání nějakého obrovského monstra. Jakoby přímo chrápalo. Zhluboka to dýchalo a dýchalo, stále pravidelným rytmem. Až pak z ničeho nic, nastalo náhle naprosté ticho a asi tak po půl minutě z hlubin jeskyně se ozval hrozný řev, dost podobný řevu masožravých dinosaurů, ze Spilbergova Jurského parku. Všichni tři se rozběhli okamžitě pryč a utíkali směrem ke vchodu k vratům, ale zjistili, že chodba co tam byla předtím, tam nejednou není. „Sakra, kde je ta chodba!“ křičí Petr. „Přece tady byla, co pak jsem se dočista už zbláznil?!“ „Ta jeskyně si s námi hraje,“ poznamenal Jirka. Když už dávno řev ustál, tak pro změnu slyšeli za sebou jakési chroustání a ťapání. Když se za sebou Petr otočil, viděl obrysy nějakého zvířete, které se jakoby vynořilo ze samotného pekla. A když už měli pokoj od toho zvířete, tak pro změnu uslyšeli zvláštní bouchání, které znělo jako údery obřího kladiva do skály. Byli to docela pravidelné rány, které se opakovaly asi dvacetkrát za sebou, a když najednou ustali, hned poté, začali z ničeho nic odkud si hrát varhany. Bylo to neskutečně děsivé. Ale to už byli konečně všichni tři v hlavní v halštatské síni. Konečně před východem. Ale čekalo je další překvapení. Dveře nešli otevřít. „Tohle už snad není pravda, už chci jít z téhle jeskyně pryč!“ křičí Petr. V tom se v síni rozsvítilo světlo. Halštatské dávné pohřebiště se začalo probouzet. Před nimi se pomalu začala objevovat, jako když se pomalu rozsvítí světlo, hrůzostrašná scéna. Viděli, jak plameny ohně osvětlují špinavé stěny jeskyně. Ve studeném koutě se tísní desítky vystrašených mužů a žen. Obrovský chlap přistoupí k ženě, která je na obětním oltáři a rozsekne jí lebku. Tak postupuje i s ostatními. Vzduchem proto lítají kusy masa a kostí. Jinému muži zas pak pro změnu ten obrovský chlap, usekne obě ruce. Nebohý muž strašlivě zaječí. Petr, Jirka a Luděk se snaží otevřít dveře, ale stále nic. To nejhrůznější se jim ale mělo teprve ukázat. Před nimi ležela na zemi lidská useknutá hlava, která ale byla živá a začala na ně něco mluvit cizím jazykem. Ta hlava stále mluvila a mluvila a až domluvila, tak jen zamrkala a zavřela oči. Všichni tři jeskyňáři začnou strašlivě řvát: „Chceme ven! Chceme ven! Obrovský chlap odříkává neznámé věty, rozdmýchá plameny tak silně, že dojde k výbuchu. A v tom se náhle celá příšerná krvavá scéna rozplyne jako mlha. Dveře se náhle sami otevřou a jeskyňáři konečně vyběhnou na denní světlo. Oddychli si, že už to všechno mají konečně za sebou. Že konečně se dostali z té jeskyně hrůzy. Další skupina jeskyňářů právě přijela, a když uviděla vystrašené výrazy třech jeskyňářů, zeptali se jich, co se jim stalo. Ale ti jen beze slov nastoupili do auta a rychle odjeli. V autě se jim ještě stále přemítali ty děsivé chvíle, co před chvíli zažili. Jedno je jisté. Do smrti na to nezapomenou. Od té doby nebylo už slyšet, že by ještě v jeskyni strašilo, ač mlha ve vstupní síni, bývá i nyní!   

Vaše komentáře

Estrellita
Tohle je samozřejmě hrozná katastrofa. Odporná forma jde ruku v ruce s autorovou neschopností vyprávět, některé věty nedávají smysl, vyprávění je nekonzistentní, atmosféra mizerná, pointa žádná. Pravopis je pro autora ne španělskou, ale spíš nějakou hodně malinkou australskou vesnicí, čárky se objevují na naprosto nečekaných místech a postavy jsou v příběhu jen proto, aby tam byly, nedělají nic, jsou zkrátka pouhými technickými loutkami nutnými pro text. Jediná pozitivní věc, kterou dokážu najít, je dobře splněné zadání kola. 9%
Estrellita 08.11.2016 12:08:46 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss