Slunce zašlo, spěchej domů
už jsou tady, úder hromu.
Přidej přece, už tě cítí
zrychli tempo, hyne kvítí.
Od úst pára, náhlá zima
že jsi dítě je nezajímá.
Mělo by ses rady řídit
hnilobný pach už je cítit.
V lese temné páry očí,
celý svět se s tebou točí.
Už tě mají, jsou ti v zádech
zbývá ti poslední nádech.
Tesáky se zakusují,
temné mraky po nebi plují.
Hloupé dítě, smůla tobě,
nedojdeš klidu, neskončíš v hrobě.
Navěky teď budeš s nima,
navždy hlad a navždy zima.
Bůh tě proklel, odvrátil zrak,
Teď je z tebe Mrtvolák !
„básnička na strašení dětí“
Ignác byl největší podvodník, zlodějíček a darebák v celých Hlivojedech. Podle jeho zahnutého nosu mu však nikdo neřekl jinak než Sokol. Měl dobrou náladu. Dnes večer vyhrál ve Ferblu slušný obnos. Jako vždy podváděl. Nahlas se zachechtal při vzpomínce, jak při poslední partii měl fojt Makarius silnější karty, ale sokol využil chvíle, kdy do hospody přišel otec Jeroným a hbitě vytáhl trumf z rukávu. Bral vše. Na cestu si vzal láhev režné a při západu slunce vyrazil z nálevny. Aby si zkrátil cestu domů, vzal to přes Čertův les, který byl opředený mnoha legendami. Sokol na ně však nevěřil. Takové báchorky byly jen pro děti a staré báby.
Už dobrou hodinu šel lesem a přemýšlel, co udělá s nečistou výhrou, a proto si ani nevšiml, že není na hlavní vyšlapané stezce. Zastavil se. Naslouchal. V lese vládlo naprosté ticho. Slyšel jen tlukot vlastního srdce. Začínala se mu točit hlava. Nedokázal si vysvětlit, jak se mohl ztratit. Procházel tudy třikrát týdně, již několik let. Teď však les nepoznával, přišel mu cizí. V dáli zahoukala sova. Opilý nebyl. V hospodě toho vypil míň než obvykle a z láhve, kterou nesl s sebou, sotva párkrát usrknul. Něco zaslechl. Praskla větev. Začínal se bát. Byla to skutečnost nebo výplod jeho strachem ovlivněné mysli? Další prasknutí, tentokrát blíž. Teď už si byl jistý. Něco tu je. Vlk? Sáhl k opasku, kde vysela pět palců dlouhá dýka. Rozepl pouzdro a pomalu ji vytáhl. Chladná ocel v ruce ho malinko uklidnila. Teď už to i cítil. Hnilobný pach rozkladu. Tohle nebyl vlk. Mezi dvěma smrky několik desítek metrů od něj uviděl proti svitu měsíce zářit pár rudě žhnoucích očí, které patřili k mohutné siluetě. S otevřenou pusou sledoval bestii, která se k němu přibližovala. Teď už rozpoznal obrovskou mordu podobnou kančí. Na stehně ucítil teplý čůrek, který mu stekl až do boty. Pud sebezáchovy ho probral. Otočil se a začal utíkat. Větve stromů ho šlehaly do obličeje. Na zátylku cítil teplý dech, jak se bestie hnala za ním. Chňapla po něm pařáty a v tu ránu měl kazajku na cucky, která za ním vlála jako cáry rubáše. Věděl, že to nezvládne. Před očima mu proběhl celý jeho mrzký život. Bestie se dostala blíž a máchla svojí obří prackou. Čertovým lesem se rozlehl bolestný výkřik…
***
Slunce se pomalu dralo nad horizont. Snad to bude klidný den. Své dlouhé nohy jsem si natáhl na stůl, zapálil cigaretu a usrkával ranní kávu. Byla odporná. Mé myšlenky se ubíraly k minulému týdnu, kdy jsem dostal za úkol vypátrat čarodějnici z Frýdlantu v jejím doupěti. To jsem sice dokázal, ale dobrý pocit jsem z toho rozhodně neměl. Ta žena čarodějnice nebyla. Byla jen šílená. Zbláznila se po tom, co jí zabili muže. Věděl, jak jsou na tom špatně a že nepřežijí zimu pokud církvi zaplatí pravidelný desátek který vyžadovala. Odmítl. Lynčovali ho a nakonec svým zraněním podlehl. Pak přišla na řadu ona. Když ji celá četa vojáků opakovaně znásilňovala, dokonale jí přeskočilo. Není divu. Nakonec se s vypětím všech sil jednomu vysmekla, pořádně ho pokousala a utekla do lesa. Když mizela mezi prvními stromy, zběsile volala ďáblovo jméno. Proklínala celou církev a jejich černé duše. Prohlásili ji za čarodějnici a mně svěřili úkol, abych ji vypátral. Chtěl jsem ji nějakým způsobem varovat. Zachránit ji, ale věděl jsem, že mě sledují. A znepřátelit si církev znamenalo jediné. Smrt. Nakonec ji upálili. Je to moje práce. Jsem detektiv. Detektiv a ritualista. Jeden z nejlepších. Specializuju se na paranormální jevy, okultismus, přízraky a čarodějnictví. Většinou stačí nějaký rituál, správná modlitba nebo pole či les posypat správnou směsí bylin a nezvaný host jej opustí. Není to lehká doba a mé služby nejsou zrovna levné, ale v poslední době vezmu i práci, o které bych dříve ani neuvažoval. Když se u sedláků na poli objeví polednice nebo práci dřevorubců ruší hejkal, většinou pomůžu. Asi mám měkké srdce. Nebo stárnu.
Najednou někdo rozrazí dveře dokořán. A já myslel, že dnes bude klidný den. Jsem bláhový. Je to můj pomocník Jakub. Udýchaný.
„Pane, zrovna přišla pošta. Máme práci.“
„Klid. Popadni dech, chlapče.“
Jakub je ve tváři celý červený. Asi celou cestu běžel. Dává si na čas. Když nakonec přece jen začne, nestačím se divit.
„Pane. Mord ve Hlivojedech.
***
Hrozná cesta. Ze všeho toho drncání mě už pořádně bolí zadek. Nic jsme s Jakubem nenechali náhodě a kočár naplnili veškerým vybavením, které bychom mohli potřebovat. Ještě nevíme, proti čemu stojíme. Konečně jsme na místě. Bohem zapomenutý kraj. Osada má sice přes tisíc obyvatel, ale jinak tady chcípl pes. Hospoda, radnice, kostel, řeznictví, trh, hřbitov. Vítejte ve Hlivojedech.
Na náměstí jsme dorazili přesně na čas. Jeden by si mohl podle nás řídit hodinky. Vítá nás fojt. Malý, úlisný a cítit lacinou kolínskou. Ve tváři mi připomíná krysu. Nelíbí se mi.
„Vítám vás pane Maxime“ pozdraví mě. Už v kočáře jsem si přichystal veškeré podklady, co jsem sehnal. Přípravu jsem vždy bral vážně, takže první otázku jsem vystřelil jako z kanónu.
„Co se stalo tomu darebákovi?“ zeptal jsem se.
„Sokola našli mrtvého v lese, pane“ povídá fojt.
„Prý to byl rváč, zloděj a podle mnohých i vrah“ přerušil jsem ho.
„Nemohlo to být vyřizování účtů?“
„To určitě ne. Ne že by si to Sokol nezasloužil, ale tohle nemá na svědomí člověk. Byl potrhaný, podrápaný a málem jsme ho ani nepoznali.
„Nějaké divoké zvíře? Medvěd? Smečka vlků?“ Zkusil jsem. Starosta se na mě smutně podíval.
„Chybělo mu srdce pane Maxime.“
Na to jsem neměl co říct
***
Jistojistě to byla práce pro mě. Tohle opravdu žádné zvíře neudělalo. Alespoň ne žádné takové jaké jsem znal. Ubytovali jsme se v hostinci. Jeden pokoj pro nás oba. Za ty roky na cestách jsem si už na Jakubovo chrápání zvykl. Hospodský nám pomohl se zavazadly. Chlap jako hora. Určitě měl přes dva metry. A ty kladiva. Ten nemá problém sjednat si v nálevně pořádek.
„Je to všechno?“ zahřměl.
„Ano, děkujeme. Snad jen zdali byste věděl o někom, kdo nás zavede na místo činu?“
„To nebude problém. Už jsem na to myslel. Půjčte si mladého Ondřeje, je to můj pacholek. Teď je u výčepu. Není to žádný velký myslitel, ale les zná dobře. Jo a do večera mi ho vraťte. To je tady práce dost. Každý chce zvlažit hrdlo po náročném dni.
Poděkoval jsem. Vybalování věcí jsem nechal na Jakubovi. Ze svého kufru jsem si vzal do kapes jen pár nejnutnějších věcí včetně starého revolveru. S Ondřejem jsem se domluvil za půl hodiny za vesnicí a vydal se ještě do kostela, kde měly být v márnici uloženy Sokolovi ostatky, jak mě sdělil fojt.
V kostele mě uvítal ministrant. „Dobrý den pane, čekám na vás. Otec Jeroným říkal, že se stavíte. Mám vám vše ukázat. Otec spí, víte? Je už moc starý.“
Zavedl mě do márnice k tělu mrtvého lotra. Tohle opravdu neudělalo zvíře. Tam kde mělo být srdce zela jen prázdná díra. Hnus. Co za bestii tohle mohlo udělat?
Spolu s Ondřejem jsme přišli k místu, kde se mord odehrál. Nebylo to daleko. Viděl jsem na něm jak je nejistý a nervózně přešlapuje tak jsem mu poděkoval a poslal ho zpátky. Očividně mu spadl kámen ze srdce a v mžiku byl pryč. Začal jsem prohledávat místo. Zválená tráva. Polámané větve víc než v dvoumetrové výšce. V kůře na kmenech stromů v blízkosti hluboké zářezy. Tohle se mi opravdu nelíbí. Vrátím se sem později. Ne že bych měl strach, ale už začínám mít tušení, o co by mohlo jít. Už jsem si chystal odejít, když jsem na něco šlápnul. Prsty jsem rozhrabal udusanou trávu. Nešlo to nenajít. Velký zahnutý tesák. Teď už jsem si jistý. Musím rychle do hospody ke svým věcem. Jsme v hajzlu.
***
Do hostince jsem se hnal jako splašený kůň. Slunce už pomalu zapadalo, a to nevěstilo nic dobrého. Lepší nebýt venku. Rozrazil jsem dveře našeho pokoje, až jsem vylekal Jakuba, který stále třídil a vybaloval naše věci. Na začátku cesty jsme sice vtipkovali o tom, že vezeme celý náš majetek, ale nakonec jsem rád. Bude se hodit. Jakuba jsem ani nepozdravil a začal se přehrabovat ve velké truhle, kterou ještě nestihl přebrat. Vytahoval jsem věci a rozhazoval jsem je po pokoji. Na Jakubovi dotazy jsem nereagoval a jen si mumlal pod svůj pěstěný knír. Musel jsem vypadat jako blázen, ale věděl jsem, co hledám a taky zanedlouho našel. Ze spod truhly jsem vytáhl starou knihu v kožené vazbě a hodil ji na stůl. Pokrouceným děsivým písmem na ní byl napsán její název. „DEMONICA“. Jakub zalapal po dechu.
Knihu jsem pročítal a studoval celou noc. Nebylo to jen tak, latinu jsem už dlouho nepotřeboval. Avšak našel jsem to! S velkou pravděpodobností se jedná o běsa. Pekelné stvoření, s ostrými a dlouhými drápy, tesáky, popřípadě rohy. Muže mít vzezření jelena, vlka nebo kance. Pořádná bestie. Podle mé knihy se na našich územích vyskytl naposled před tři sta lety. Co tu jen pohledává? A jak ho zastavit? Na chodbě jsem uslyšel těžký dupot. Že by nějaký další host, který jde usnout do svého pokoje? Nevěnoval jsem tomu velkou pozornost, i když hostinec byl nezvykle klidný. Moje hodinky ukazovaly půl třetí ráno. Opět jsem se zadíval do knihy, text už byl pro moje unavené oči malinko rozostřený. Seděl jsem přímo naproti dveřím a svíce postavená na stole osvětlovala dveře. Pod prahem jsem jasně viděl stín. Dupající postava se zastavila přímo před našimi dveřmi. I přes dveře jsem cítil silný zápach. Takhle můžou dupat jen okované boty, nebo snad… kopyta? Slyšel jsem funění jako od lokomotivy. Seděl jsem jako přibitý, strachem jsem se nemohl ani pohnout. Zamrznul jsem. Kapka potu mě kanula po obličeji. Chvíli se nic nedělo, bylo absolutní ticho. Ať to byl kdo chtěl, zřejmě odešel. Zaklonil jsem hlavu a oddechl si. Prásk! Dveře do místnosti se rozletěly na třísky a stál tam. Běs, prasečí morda se které čněly dva dlouhé zahnuté kly. Sliny mu tekly po ohavném rypáku až na štětinatou hruď. Byl obrovský, když procházel do místnosti musel se sehnout a do světnice strčit jedno rameno po druhém. Hrdelně zavřeštěl a hnal se přímo na mě. Konečně jsem začal alespoň křičet. Řval jsem jako smyslů zbavený. Ááááá! Tlapa s půlmetrovými drápy se zvedla a dopadala přímo na mě…
Ááááá! „Pane Maxime, pane Maxime. Proboha vstávejte něco se vám zdá“ Jakub se mnou třepe, div mě neupadne hlava.
Sen? Proboha, takže sen? Byl jsem tak rád, že jsem vzhůru, až jsem se začal chechtat. Byl to ale smích zoufalce. Dlaně jsem měl od krve, jak se do nich zatínaly moje nehty. Když jsem se dal trochu dohromady, smyl ze sebe pot a převlékl se, sešli jsme s Jakubem na snídani. Vidina míchaných vajíček a pár plátku usmažené slaniny zahnala noční chmury do povzdáli. Avšak ne na dlouho…. Hostinský neměl moc chuť se s náma vybavovat. Vypadal fakt hrozně. Kruhy pod očima, velké jako kola od vozu. Buď tu do rána obsluhoval opilé štamgasty nebo se radovánek účastnil sám. Kdo ví? Byly jsme asi v půlce snídaně, když do hospody vtrhla postava. Periferním viděním jsem zaregistroval, že je to Ondřej. Věnoval jsem se své snídani a chtěl jsi ji vychutnat do posledního sousta, takže mě chvilku trvalo, než jsem zjistil, že celá hospoda se dívá jedním směrem – na Ondřeje. Otočil jsem hlavu a málem se udusil, jak jsem se lekl. Ondřej vypadal jako kdyby viděl ducha. Pusa dokořán, nepřítomný pohled mu tikal ze strany na stranu, a dokonce byl špinavý jako prase. Bylo mě jasné, že se něco stalo. Vyskočil jsem tak prudce, až jsem převrhl židli. Jakub mi byl v patách. Vlastně celá hospoda mi byla v patách. Všichni jsme se shlukli kolem Ondřeje. Chytil jsem chlapce za ramena a povídám.
„Proboha, co se stalo Ondřeji?“
„Pane Maxime. Běžím od Fojta. V noci. v noci …
„Mluv chlapče!“ okřikl jsem ho.
„V noci se staly dvě vraždy pane. Kupec Bartoloměj a pekařův synek. Dítě.“
***
V noci se našla dvě těla. Jedno patřilo kupci Bartolomějovi, zámožnému chlapíkovi. Patřilo mu v okolí téměř vše. Kamenolom, dřevařská dílna, jatka a taky pila. Právě pilu se v podvečerních hodinách rozhodl zkontrolovat. Parta dřevorubců už týden pracovala na velké zakázce a bylo třeba je trochu popohnat. Proto se jeho tlusté tělo zapírané dřevěnou holí vydalo pomalou chůzí k pile, která těsně sousedila s hranicí čertova lesa. Nikdy nedošel. Jeho tělo bylo nalezeno u remízku vedle potoka, sotva pár minut chůze od pily. Nikdo nic neslyšel. Nikdo nic neviděl. Tlustý kopec Bartoloměj se nezmohl na žádnou obranu natož pak na útěk. Ležel tam, již nevidomé oči stočené k nebi. Celý život byl bezohledný, chamtivý a zlý. Lidé říkali že nemá srdce. Teď už ho opravdu neměl.
Druhá vražda byla daleko horší. O život přišel pekařův malý, sotva sedmiletý synek. Časně ráno chodil k lesu sbírat plody. Ostružiny, borůvky a jiné pochoutky, aby jeho otec mohl brzy upéct výtečné koláče, na které pravidelně chodívala takřka celá ves. Chlapec byl nalezený sotva dva kilometry od domu. Zřejmě se již vracel, jelikož košík s lesními plody ležel rozsypaný okolo jeho bezvládného těla. Ze slabounkého hrudníčku čněla velká díra.
***
Tak takhle už to dál nejde, dnes v noci s tím musím skoncovat. Všechno co tu mám je mě k ničemu. Zaklínadla, jedy, byliny, to všechno je mě na nic. Leda, že bych chtěl běsovi svoje srdce okořenit troškou česneku. Jedna věc se však hodí. Stříbrné kulky a můj starý dobrý revolver. Ten platí vždy. Na lidi i na netvory. Jediné co je třeba udělat tak kulky posvětit. Musím tedy do kostela. Ondřej mi všechno vylíčil a teď sedel se zoufalým výrazem na lavici v hospodě.
„Ondřeji, budu tě potřebovat zavedeš mě večer na místo činu“ povídám mu.
„Pane já nemůžu. Večer to nejde.“
„Proč by to nešlo?“
„Pane Maxime. Moje děvče má večer narozeniny. Chceme to spolu oslavit. Mám pro ni dárek, šetřil jsem na něj celý rok a chci ji požádat dnes o ruku.“
„Ať vás ani nenapadne někam večer chodit. Budeš tady a počkáš na mě. Zavedeš mě a Jakuba do lesa a Jakub tě potom odvede zpátky.“
„No ale…“
„Řekl jsem ne!“
Do kostela jsem se dohnal jako vítr a zabušil klepadlem na vrata. Otevřel ministrant.
„Potřebuju rychle za otcem“ povídám mu.
„Pane, otec spí. Nesmíme ho budit.“
„Je to nanejvýš naléhavé“ zdůraznil jsem.
„Ne, v žádném případě to nejde“
Začala mi docházet trpělivost. Rozrazil jsem vrata a vešel do kostela. Hnal jsem se schody nahoru, do míst, která jsem odhadoval na knězovu světnici a nevnímal ministranta, který mě visel na zádech. Přece jen vážím o pár desítek kilo víc než on. Klepu na dveře. Nic. Buším a pořád nic. To mě přišlo už hodně divné a tak jsem se rozběhl a ramenem vyrazil dveře. Pěkně to bolelo. Vpadl jsem do místnosti s ministrantem v patách a zůstal jako opařený. Nikde ani noha. Měl jsem dojem, že kněží skládají slib chudoby, ale tady všude byly jen zlaté svícny, hromady zlatých mincí a dalších bohatství. Na stole stála rozhořená svíce a velká prastará kniha, která vypadala dost bizarně, jelikož na ni byl namalovaný nějaký rohatý démon. Co se to tu ksakru děje?
Zpočátku jsem knize vůbec nerozuměl, ale po čase jsem se zorientoval. Když to řeknu zjednodušeně, tak to byl návod, jak vyvolat samotného satana, který odmění toho, kdo mu dopomohl na zem věčným životem. Zapotřebí bylo pět lidských srdcí. Srdce zkaženého, to byl Sokol. Srdce nevinného, to byl zase pekařův synek. Srdce chamtivého – kupec. Zbývala dvě srdce. Srdce neposkvrněného a srdce statečného. Takže ještě musí dojít ke dvěma vraždám. Musím jim zabránit. Zajímalo by mě, jak kněz spolupracuje s běsem. Ovládá ho snad nějak? Začetl jsem se natolik, že jsem si nevšiml přicházejícího večera. Knihu jsem hodil do krbu a zapálil v něm. Na odchodu jsem si ještě pokropil náboje svěcenou vodou. Nejsem sice kněz, ale snad to bude stačit.
Přes vesnici jsem se hnal jako o závod. Už si nevzpomínám, kdy jsem šel krokem. Na náměstí jsem se málem srazil s Ondřejem.
„Co tu děláš. Máš čekat v hospodě.“
„Pane. Moje Markétka. Měli jsme sraz na palouku za vesnicí. Nepřišla. Doma taky není. Mám o ni velký strach. Řekněte, že jí nic není.“
„Ty idiote, říkal jsem nikam nechodit.“
Ondřej chtěl něco namítnout, ale byl přehlušen hlubokým hlasitým zaklínáním, které sem doléhalo až odněkud z lesa.
***
Běželi jsme za hlasem. Nechápal jsem, jak je možné, tak nahlas zaříkávat. Snad nějaké kouzlo? Začalo pršet. Vypadalo to na bouřku. Nikdy bych neřekl, že jsem takhle rychlý a za několik minut jsem byl hluboko v lese. Ondřejovi jsem dočista utekl. Hlas mě zavedl až před nějakou jeskyni. Pomalu jsem našlapoval a snažil se opatrně vejít dovnitř. A opravdu tam stáli. Běs i otec Jeroným. Na zemi spoutaná mladá dívka v bezvědomí. Zřejmě Markéta. Byli zády ke mně, chtěl jsem se dostat ještě blíž, abych měl jistotu, že zasáhnu cíl. Udělal jsem ještě několik kroků. Praskla mě pod nohou větev, a co čert nechtěl, zrovna ve chvíli, kdy byla v zaříkávání malá pauza. Otočili se. Běs se rozběhl a tak jsem po něm vypálil a minul. Než jsem stihl podruhé vystřelit tak byl u mě a mocnou tlapou mě srazil k zemi. Revolver odletěl několik metrů za mě. Konečně jsem však poznal, jak to je.
Byl to hospodský v přestrojení. Sakra dobrá maska, ale z blízka jsem ho poznal. Proto ty kruhy pod očima každé ráno.
„Páté srdce dorazilo“ vzal si slovo otec Jeroným. Jeho hlas zněl děsivě.
„Celou dobu s námi detektiv hrál naši hru. Ve vesnici nebyl nikdo opravdu statečný, tak jsme si pro něj poslali. Stačilo si vymyslet báchorku o běsovi. Ale dost už řečí. Bratře, dokonej dílo a naše jména se stanou legendami.
Běs hospodský pozvedl svoji okovanou rukavici s půlmetrovými bodci. Jeho velká tlapa dopadala přímo na moje hrdlo. Tentokrát to nebyl sen. Prásk! Prásk! Jeskyní se ozval zvuk dvou výstřelů. Dvě těla padla k zemi.
„Ondřeji, ty blázne.“
To byla moje poslední zakázka. Brzy jsem odešel do důchodu.
