Jmenuji se Harry Campbell, narozen 5. září 1874, ve městě York, v Británii.
Přeji si, aby bylo mé tělo převezeno zpět do mého rodného města a vlasti a řádně pohřbeno. Následují řádky, jsou strohým popisem mých posledních chvil na tomto světě.
V roce 1907, jsem odcestoval do Egypta za účelem vykopávek. V Káhiře, jsem proto nakoupil nezbytné vybavení a najal několik dělníků na výkopové práce.
Roky úsilí, nepřineslo žádné ovoce a mně pomalu vysychaly mé finanční zdroje. Nebýt několika drobných nálezů, hrobů z řad chudších vrstev obyvatelstva, byl bych již zcela na mizině. Hnala mne dál víra, že jednoho dne, naleznu královskou hrobku a způsobím průlom v archeologii. To jsem skutečně dokázal, ale jen z části. 11. ledna 1922, dělníci narazili na něco, co zprvu považovali za základ nějakého domu, ale jak se později ukázalo, jednalo se o kamenný schod. V následujících dnech, jsme odkrývali další a další stupně. Schodiště vedlo hluboko pod zem a na jeho konci stál kamenný portál. Při představě, jaká krása se musí ukrývat za ním, se mi tajil dech. Vstup byl zatarasen těžkou kamennou deskou. Sám jsem s ní nemohl pohnout, nařídil jsem proto dělníkům, aby ji rozbili. Rázně však odmítli. Pověrčiví zaostalci! Obávali se kletby, jež má chránit klid faraona. Nedokázal jsem je přinutit, aby mě nadále poslouchali. Dokonce se vzdali své výplaty. Rozhodl jsem se proto pokračovat v práci sám. Stálo mne to mnoho úsilí a dva dny dřiny ale nakonec se mi skutečně povedlo vytvořit v desce otvor a vstoupit do prostoru za ní. S sebou jsem si vzal jen svůj zápisník a lampu a bez dechu vstoupil do chodby. Ta nebyla nikterak dlouhá a já nakonec stanul v hrobce. Tolik nádhery co jsem já spatřil za ten krátký okamžik, nespatříte vy za celý život. Stěny pokrývaly hieroglyfy, jaké jsem dosud nikde jinde nespatřil. Podél stěn byly naskládány poklady, jídlo ale i hračky zemřelého krále. Uprostřed toho všeho, na kamenném podstavci sarkofág. Umělec, jež ho zdobil, používal dosud nevídané techniky a vytvořil tak jedinečné dílo. S nesmírnou námahou, jsem odsunul těžké víko a užasl. Hleděla na mě posmrtná maska z ušlechtilého kovu a já tak byl po tisících let první, kdo pohlédl faraonovi do tváře. Pocit, jaký jsem při tom zažíval je nepopsatelný.
Uvědomil jsem si, že mi v lampě dochází olej, bylo třeba se vrátit a doplnit ho. V témže okamžiku se ozval jakýsi šramot a já strnul. Když jsem konečně nalezl odvahu znovu se pohnout, uvolnil se ze stropu nějaký kámen a odstartoval tak lavinu, jež končila mým uvězněním v hrobce. Zprvu jsem nebyl schopen ničeho, ale jakmile jsem si uvědomil závažnost celé situace, začal jsem horečnatě odklízet menší kameny z cesty. Mé snažení bylo bohužel marné, jelikož za nimi byl balvan, jenž svou obří velikostí, naprosto znemožňoval jakkoli se kolem něj protáhnout. Pokoušel jsem se ho rozbít předměty, které jsem našel v hrobce, ale vyjma několika škrábanců, jsem kámen nijak nepoškodil. Musel jsem si přiznat, že jsem tu vězněm a že světlo dne, již patrně nespatřím. Nebudu zde líčit svůj strach, pocit bezmoci a paniku. Ničeho nelituji. To by bylo jen zbytečné plýtvání zbývajícím časem. Tu trochu, co mi ho zbývá, strávím studováním těch zvláštních znaků na stěnách.
Bojím se jedině temnoty, až lampa zhasne.
Dnes je 23. ledna 1922 a toto datum považujte za den mého úmrtí.
Sbohem H.C.
