Michaela Cvejnová: Sss

Povídka, která se umístila na 5. místě ve třetím ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

24. 10. 2014

Jak mám být jen letos originální? Přemýšlím. Toto dilema mívám každý rok, ale (bohužel) to je čím dál horší. Abyste byli v obraze, povím vám, jak to u nás chodí. Žiju v malé vesničce jménem Duchov. Možná se vám to zdá jako pěkně uhozený název pro vesnici, ale je velice výstižný. V Duchově žije sotva padesát obyvatel a všichni tu přehnaně moc slavíme Halloween. Ale nejenže ho slavíme, my se dokonce předháníme, kdo bude mít strašidelnější výzdobu okolo i uvnitř domu. Pár týdnů před Halloweenem se ze všech vesničanů stanou nepřátelé a rivalové. Každý chce zkrátka vyhrát nad ostatními. Uhozené je, že za výhru nedostaneme nějakou super cenu. Jde pouze o čest.

Proto vzniká mé každoroční dilema. Letos už vážně musím porazit rodinu mé nepřítelkyně Ivet. Vyhrávají už pět let po sobě. Dělá mě a všem mým kamarádkám peklo ze života. Ve škole všechny ponižuje. Myslí si, jak je úžasná a krásná, ale vlastně vůbec není. Teda klukům se líbí, ale ti jsou zaslepeni tím, že Ivetina rodina je převelice bohatá. Také díky tomu Ivet, ať udělá, co udělá, její tatík ji z průšvihu vždycky dostane. To mi věřte. Ne jednou jsem se s ní dostala do slovní i fyzické potyčky. A hádejte, kdo měl z toho vždy problém. Já!

S Ivet jsme rivalky už od školky. Jednou mi vzala mou oblíbenou panenku a utrhla jí hlavu. A přesně od té doby se nesnášíme. Ale i kdyby se tato nehoda nestala, začaly bychom se nesnášet i tak. Protože mé kamarádky ze školy, jak už jsem řekla, s Ivet mají taky jen problémy. A to jim ani nezničila panenku. Prostě se ta holka neumí absolutně chovat.

Ale to jsem trošku odbočila. Po hodinách přemýšlení a přemýšlení se v mé hlavě začal pomalinku vyvíjet nápad. Ihned jsem svolala partu kamarádek ze školy – přesně ty, které nejvíc nesnáší Ivet.

Sešly jsme se v mém pokojíku přesně týden před Halloweenem – já, Nela, Monika, Sandra, Anet a Luisa.

„Tak cos vymyslela, El?“ vyhrkla Nela, jen co jsme se všechny sešly. S ní kamarádím už úplně od malička. Je to nejupovídanější a nejzvědavější člověk, kterého znám. Ale i přesto je to skvělá kamarádka, která by nikdy nevyzradila tajemství. Ivet jí jednou podtrhla nohy ve škole a Nela spadla ze schodů. Byl to ošklivý pád, ale nic se jí naštěstí nestalo. Jen bohužel spadla před starší krásné kluky, kteří se jí strašně smáli a od té doby jí říkají Nemehlo.

„Letos musíme vyhrát, porazíme ji.“ Ivet nikdy neoslovujeme, mluvíme o ní zkrátka v zájmenech.

„To nám je jasný,“ odsekla Sandra a zakoulela očima. Sandra je tak trochu drsná, největší rival z naší party. Už párkrát se dokonce s Ivet porvala. Ale ne jenom kvůli sobě, někdy bránila také nás. Stačí, aby se Ivet na některou z nás jen křivě podívala, a Sandra vybuchne. „Ale cos teda vymyslela?“ ptá se nedočkavě. I pohledy ostatních holek jsou velmi nedočkavé a napnuté.

„Spojíme se. Nebudeme zdobit každý domek zvlášť. Ozdobíme jeden, ale za to perfektně.“

Dívčí parta se začíná usmívat a pokyvovat hlavou. Věděla jsem, že se jim to bude zamlouvat.

„A čí domek ozdobíme?“ ptá se vždy přemýšlivá Luisa. S Luisou se kromě nás nebaví skoro nikdo. Všichni si o ní myslí, že je šprtka. Ale není, ona je jen vážně moc chytrá. Možná tomu také dopomáhá to, že chodí velice vzorně oblékaná a její obličej zdobí kulaté, jak říká Ivet „šprťácké“ brýle.

„Ten největší,“ navrhuje Monika, „ať se můžeme co nejvíce vyřádit.“ Vlastně ani nevím, jaké spory má ona s Ivet. Monika vždy bývá tajemná.

Chvíli se dohadujeme, čí dům je největší, a nakonec drobná blondýnka Anet rozhoduje, že dům mé rodiny bude nejideálnější. Myslím, že Anet má největší právo nenávidět Ivet. Ivet jí totiž přebrala kluka. Anet to dlouhou dobu těžce snášela. Chápejte, s oním klukem strávila dva roky a vypadali spolu tak šťastně. Jako kdyby byli pro sebe stvoření. Pak přijde nějaká… A všechno zkazí.

Když už víme, jaký dům ozdobíme, začneme si rozdělovat úkoly, kdo co má sehnat, přinést, koupit…

Vzhledem k tomu, že další den nás čeká škola, holky odcházejí okolo deváté večer. U vchodových dveří nás všechny ale překvapuje Monika. „Holky, vadilo by vám, kdyby nám pomáhal můj nový… Ehm přítel?“

„Ty máš kluka?“ vyhrkne jako první Nela. „Kdo to je? Známe ho? Jak dlouho jste spolu? A proč si nám neřekla nic dřív?“ Jak jsem řekla, Nela je krapet zvědavá. Samozřejmě že my ostatní taky, ale nedáváme to tolik najevo.

„Jmenuje se Edmund,“ začíná se svěřovat Monika, ale hned na to ji přerušuje Sandra: „Co to je za jméno proboha?“

„Hele jo,“ brání se Monika, „jestli chcete něco vědět, tak mě nepřerušujte.“

Tak všichni raději mlčíme.

„Určitě ho neznáte,“ pokračuje. „Seznámili jsme se o letních prázdninách, když jsem byla na dovolené. Byla to jenom taková letní láska. Ale sliboval mi, že za mnou přijede, jen co bude mít čas. A ejhle on vážně přijel. Je mu dvaadvacet.“

Takže je starší. Nám všem je sedmnáct. Ale co, na věku přeci nezáleží. A vidíte? Říkala jsem, že to je tajnůstkářka. My ostatní bychom se chlubily, i kdyby se na nás nějaký kluk jenom usmál.

Dlouho jsme ji nenapínaly a svolily, že s námi může spolupracovat. Všechny jsme na něj natěšené. Poznáme přece Moniky kluka!!!

31. 10. 2014

Moji rodiče nechávají přípravu domu každý rok na mě. V Duchově patří mezi ty normálnější obyvatelé, co Halloween tolik neřeší.

 Abyste si nemysleli, domy mých kamarádek budou také ozdobené, postarají se o to jejich rodiče. Ale náš dům bude stoprocentně nejlepší. Musí být! Letos to dopadne. Pevně tomu věřím.

S přípravami začínáme brzy ráno. Máme čas do desíti do večera. Pak to všechno začne. Každý by měl obejít všechny strašidelné domy. Vzhledem k tomu, že Duchov je vážně malá vesnička, obejít těch dvanáct domků není žádný problém. Po té se přesně o půlnoci sejdeme u ohýnku na malém odlehlém paloučku, kde se hlasuje, čí dům byl nejstrašidelnější. Takhle to u nás chodí rok co rok.

Kdybyste viděli, kolik stresu jsem dnes zažila! No snad si to ani nepřejte. Ale nakonec vše dobře dopadlo a s výslednou prací jsem byla více než spokojená. Hned bych vám povyprávěla, jak jsme to u nás s kamarádkami vyzdobily, ale nechte se překvapit. To nejlepší si nechávám až na konec.

Jediné co vám mohu říct je, že ten Moniky kluk je zvláštní. Pěkný, ale zvláštní. Má tmavé oči, že v nich skoro ani nejsou vidět panenky a jeho pohled je dost strašidelný. Dívala jsem se mu do očí, on mě a já to po pár vteřinách vzdala. Jeho pohled se nedal vydržet. Edmundův oválný obličej zdobí kudrnaté, též tmavé vlasy. Má skoro dva metry a je vidět, že sportuje, protože pod přiléhavým trikem se mu rýsovaly břišní svaly. Když jsem si s ním potřásala rukou, měl jí úplně ledovou. Jako když saháte na nějaký kov. To jsou mé hlavní poznatky z našeho prvního setkání. Ale co, můj názor není důležitý, hlavně že je Monika šťastná. A když je šťastná ona, tak samozřejmě i já.

Chvilku po desáté sama vyrážím na pochůzku okolních domků. Ještě jsem však vše již po sté zkontrolovala a dala kamarádkám potřebné instrukce. Protože právě má holčičí parta je klíčovou atrakcí v našem domku. Ale už mlčím, víc nic neprozradím, než bude ta správná chvilka.

Nejdříve se vydávám ke starším obyvatelům z Duchova. Jejich domy jsou každoročně stejné - sem tam nějaká ta dýně, strašák, netopýr… Žádná změna, žádná novinka. Ale já tomu naprosto rozumím, komu by se chtělo už snad po šedesáté vymýšlet nějakou originální dekoraci?

To samé se dá říct o domech mých kamarádek. Jejich rodiče se s tím moc nenadělají. Vytáhnou z půdy starou výzdobu a je to.

Pár domů mi vykouzlí dokonce i mráz po zádech, ale nic se nevyrovná opět Ivetinu domu. Dům mě uchvacuje již zvenčí. Díky nějaké drahé videoprojekci se na fasádě domku objevují temné stíny, duchové, kaluže krve, pařáty a další strašidelné věci. Řekla bych, že pět minut jsem se na to s úžasem vydržela dívat. Při vchodu do vstupní haly si hned stoupnu do lavoru jakéhosi zeleného slizu. S odporem z něj opatrně vylézám, abych se ještě více neumazala. Zrovna dneska jsem si vzala své nové značkové boty. Sakra! Sahám na kliku, abych vešla do další místnosti, a umažu se od krve, co byla na klice. Samozřejmě to není krev, pouze červená barva. Ale nedá mi to a přičichnu si k ruce. Cítím kovový zápach krve. Ihned odeženu takovéhle stupidní myšlenky. Je to normální červená barva. Vstupuji do rozlehlého obývacího pokoje, kde na mě ihned začnou sahat čísi kostnaté ruce. Nelekám se, protože tohle už znám. Je to kostlivec. Pojmenovala jsem si ho Ernie. „Ráda tě zase vidím,“ špitnu. Zjistila jsem, že když si strašáky pojmenuju, nemám důvod se jich bát. Zní to asi bláznivě, ale je to tak.

 Dále potkávám čarodějnice Prašivku a Muchomůrku, upíra Toma, vlkodlačí rodinku Hrachových, krysy pojmenované od A do Z, démonici Lanu a další.

Víte, proč Ivet každoročně vyhrává? Prozradím vám to. Její figuríny působí jako živé, jsou to totiž takoví roboti, hýbou se, vydávají skřeky, ale po pár letech si na ně zvyknete a přestanete se jich bát. Jenže Ivetiny figuríny se každým rokem rozrůstají a je jich víc a víc, tudíž v ložnici jejich rodičů vidím zkrvaveného chlapíka, který má v hlavě zaseknutou sekyrku a z břicha mu kouká meč. Je nadmíru jasné, že se ho leknu a udělá se mi z něj i trochu špatně. Ale je to robot, uklidňuju se. Není vám jasné, jak se to pozná? Když figurínu budete pozorovat déle, bude dělat tentýž pohyb pořád dokola. To ale většina lidí nezjistí, protože se leknou chodící příšery a berou nohy na ramena. Proto zkrátka Ivet vždy vyhrává! Ale letos tu má velkou konkurenci. Její roboti jsou nic proti tomu, co uvidí u nás.

Když odcházím z jejího domu, je už půl dvanácté. Rychle běžím domů, abych si také vychutnala tajemnou prohlídku mého domova. Sice jsem vše již viděla, ale ne ve tmě. Chci se také trochu bát, jako se u nás určitě báli ostatní sousedé.

Náš domek zvenčí vypadá jako každoročně. Plot je ozdoben černými papírovými netopýry, cestičku ke dveřím lemují dýně a přede dveřmi leží rohožka, která vypadá, že je potřísněna krví a na ní nápis: Dnes zemřeš! Chtěly jsme, aby si Ivet myslela, že jsme se letos opět na nic lepšího nezmohly. Ale první pohled může klamat!

Celá napnutá vstupuji do naší malé předsíně. Nad hlavou mi hned začínají poletovat malý netopýří s rudě žhnoucíma očima. Motají se mi do vlasů a vypadají jako živí. Sehnal je Edmund, a když mi je ukazoval, byli to neškodní vycpaní netopýři na provázku reagující na senzor pohybu. Takže jakmile jsem vešla, začali mi létat nad hlavou a kvílet. Byl to tak nepříjemný zvuk, že jsem odklopýtala do chodby a užívala si chvíli ticha. Na chodbě vládla temno temná tma. Po špičkách jsem vešla do prvních dveří. Ocitla jsem se v naší koupelně. Ve vaně leží bledá dívka, hlavu má zhroucenou na levé rameno a vypadá skoro jako mrtvá. Ještě že vím, že tomu tak není. Je to Luisa a vůbec jsem nevěděla, že je tak dobrá herečka. Šlo o to, aby k ní lidé přišli a ona na ně bafla, až by byli těsně u ní. No kdo by se nepolekal?

„Výborně, Luiso,“ chválím ji. „Už můžeš vylézt, myslím, že jsem poslední, budeme moct jít na vyhlášení. Je skoro půlnoc.“

Nedočkávám se ale žádné odpovědi.

„Na mě to hrát nemusíš,“ směju se.

Pořád nic.

„No dobře, tak já ti tu radost udělám.“ Přistupuji k ní, aby mě mohla vylekat. Už stojím jen pár centimetrů od ní a čekám, kdy začne křičet. Ale pořád nic.

„Už to stačilo,“ začínám se pomalu zlobit. Beru ji za ramena a cloumám s ní. Ale ona jen leží a hlava jí bezvládně poskakuje ze strany na stranu. Pak si všímám něčeho strašného. Vždyť ona leží ve vaně plné tmavé tekutiny. To jsme si nedomlouvali. Už trošku panikařím. Co si to na mě sakra vymyslely? Běžím k vypínači, abych rozsvítila, ale nic se neděje. Musely vypadnout pojistky. Ach jo!

„Vypadly pojistky, Luiso,“ zkouším to ještě jednou. „Tak nech tý komedie a jdeme dál. Abychom stihly vyhlášení.“

Luisa ale stále nereaguje. Ještě že mám chytrý telefon, který má v sobě zabudovanou led žárovku, a tak si na kamarádku mohu posvítit. Opatrně přistupuju zpět k ní. Ta tmavá tekutina musí být krev, napadá mě. Ale hned to zavrhnu. Znovu s kamarádkou cloumám. Vůbec se nehýbe. Vypadá to, jako by ani nedýchala. Dávám svou tvář k jejím rtům. A nic. Zkouším nahmatat tep, a pak si všímám, že má podřezané zápěstí. Obě zápěstí! Pane bože… Co se to jen mohlo stát? „Luiso, ty nemůžeš být mrtvá! Prober se,“ pláču. Proč by Luisa chtěla zemřít? Jen pro to, že jí spousta lidí považuje za šprtku? To by nikdy neudělala. Ona byla vždy z nás ta nejrozumnější.

Musím dojít pro pomoc. Ve vedlejší místnosti musí být Nela. Ta zvládá stresové situace lépe než já. Vbíhám do kuchyně, kde měla být Nela v krvavém oblečení schovaná pod stolem a honit lidi, sápat se na ně. Jenže ji pod stolem nenacházím. Kam se poděla? V kuchyni je ještě jedno strašidelné místo, a to v rohu za lednicí. Opatrně tam jdu, nechci se polekat. „Nelo,“ zvolávám, „pomož mi. Luisa je asi mrtvá. Co budeme jenom dělat?“

Jenže se opět nikdo neozývá a pak spatřuji od stropu lano, na kterém kdosi visí. Zavřísknu. Mobilem na onu osobu posvítím. Je to Nela. A mrtvá. Modré oči ji vylézají z důlků a tvář má křečovitě napnutou. Je mi špatně. Strašně špatně. Zvracím přesně pod mrtvou kamarádku. Po té si všímám, že má sevřenou ruku, jakoby v ní něco držela. Tuším, že je to důležité, hodně důležité. Uvolňuji prst po prstu a nakonec vidím, že má na dlani vyřezané E. Proč E? Nemám čas zjišťovat, co se tu děje, a tak běžím dál. Přes slzy nic nevidím a vpadávám do obývacího pokoje. Zde má být Anet. Leží na bílé pohovce. Vypadá, jako kdyby spala. „Ty žiješ,“ skoro se zaraduju a klekám k ní. „Děje se tu něco strašného,“ vysvětluji. Pak mi ale dochází, že mě nevnímá. Přitom vypadá tak normálně. Snažím se ji posadit a zjišťuji, že má v zádech zaražený jakýsi ostrý předmět a krev po kapičkách dopadá na světlou pohovku.

Zdrcená padám k zemi. Nechápu to. Co se to stalo s mými kamarádkami? Hledám mobil, abych zavolala pomoc, ale nemohu ho najít. Musela jsme ho někde upustit. Nemám čas ho hledat. Ale musím pokračovat. Co Sandra a Monika? Třeba žijí…

Sandru nacházím v ložnici mých rodičů. Šaty má roztrhané. Nevím, jestli to byla součást jejího strašidelného oděvu, nebo to jsou důsledky boje? Snažila se snad bojovat? Zachránit se? Nic méně hned ode dveří je mi jasné, že ji nezachráním. V hlavě má zaseknutou sekyrku jako figurína z Ivetina domku.

Poslední možnost je Monika. Ta má být v mém pokoji, ale nikde ji nenacházím. Je to dobrá nebo špatná zpráva? Mám možnost ji najít.

Vybíhám zadním vchodem do zahrady a do někoho narážím. Do vraha, pomyslím si. Začnu křičet, kopat kolem sebe, škrábat… Ale tajemná postava mě neuvěřitelnou silou tiskne a povídá klidným hlasem: „To jsem já, Edmund. Neboj se, pojď, musíme utéct.“ Chytá mě za ruku a vleče mě do blízkého lesíka.

„Co se stalo?“ blekotám. „Kdo jim to provedl? Viděl si ho? Moniku?“

Edmund neodpovídá a vleče mě dál a dál. Klopýtám přes kořeny stromů, na krok nevidím přes uslzené oči a cestu vůbec nevnímám. Přemýšlím, proč se to všechno stalo. Chtěla jsem jen vyhrát. Chtěla jsem, aby mé kamarádky, byly těmi nejlepšími strašáky. U nás ještě nikdy nikdo neměl v domě živé příšery! Muselo to vyjít. Musely jsme vyhrát! Roboti jsou jen roboti. Ale živé příšery? To tu ještě nikdo nezažil. Z mého přemýšlení mě vytrhne, až Edmund když se zastaví na temném paloučku.

„Už mluv!“ zlobím se. „Co se tam stalo?“

„Zabil jsem je,“ odpovídá ledově klidným hlasem.

„Nedělej si srandu,“ vykřiknu už celá zoufalá.

Edmundovi začnou rudě žhnout oči. „Jsem démon,“ říká hrubým hlasem. „Zabil jsem je, zabil jsem všechny, teď jsi ty na řadě.“

„Démoni přece neexistují,“ bráním se, snažím se vše logicky vysvětlit, ale přesto od něj začínám opatrně couvat. „A co Monika?“ napadlo mě.

„Otoč se,“ zavelí.

Nevím, proč jsem to udělala, proč jsem ho poslechla… Chvíli mžourám do tmy a po té spatřuji ve křoví čísi ruku. Musí tam být ukrytá Monika. Vstoupá ve mně naděje. A Edmund není démon. Jen mě chtěl vystrašit. Jeho červené oči dávám za vinu očním čočkám. Utíkám ke křoví a chytám Moniku za ruku. Jenže místo celé mé kamarádky vytahuji pouze ruku. Zavřísknu.

„Nohy jsou o kousek dál. A hlavu jsem ti nechal v pokojíčku pod postelí,“ ozve se znenadání za mnou.

Vylekám se a dávám se doběhu od té zrůdy.  Edmund se jenom směje.

Ještě že tento les znám dobře.  Vím, kterým směrem je palouček, kde budou všichni obyvatelé vesničky, aby vyhodnotily letošní Hallowenské domky. Zachrání mě. Je to odsud jenom kousek. Běžím doslova jako o život a přemýšlím, co se to jen dnes přihodilo. Přišla jsem o ty nejlepší kamarádky. Co si jen počnu? A kdo je ten Edmund zač? Proč tohle všechno udělal? Pak si vzpomínám, že jedna z kamarádek měla na ruce vyryté E. Že by to bylo E jako Edmund? Proboha. Snažím se zrychlovat, ale už jsem celá zadýchaná.

Něco se vedle mě šustne a já si všímá, že vedle mě běží démon. Jak mě jen mohl dohnat? A vůbec není zadýchaný, jen se usmívá. „Neboj, nechám tě doběhnout za tvými známými, oni ti stejně už nepomohou,“ volá na mě.

 A opravdu mě na palouček nechal doběhnout. Jenže tam mě vážně nikdo nezachrání. Kolem ohně leží spousta mrtvých. Všichni jsou od krve. Je to strašlivý pohled. Obracím se na Edmunda: „Co jsi to jen provedl?“ hystericky křičím.

„To ne já,“ usmívá se. „Já se postaral o tvé kamarádky. Ivet mi pomohla s ostatními.“

Jakmile vyslovil její jméno, vynořuje se za ním.

„Cože? Ty? Tys je zabila?“ nevěřím svým uším.

Přistupuje ke mně blíž, obličej má sotva pár centimetrů ode mě a jako kdyby měla nějaký spínač, rudě jí začnou svítit oči. „Jsem také démon,“ vysvětluje.

Teď už všechno dává smysl. Jestli byla vždycky démon, tak je jasné, že všem bude dělat peklo ze života. Ale démoni přece neexistují. Vůbec nic nechápu. Ničemu nerozumím.

Umřu? Umřu. Zemřeli všichni, zemřu i já. I přes tyhle myšlenky se dávám do běhu, pryč od těch zrůd a zabijáků. Ani ne o vteřinu později mě něco bodá do zad. Padám k zemi. Vidím jen tmu… Pak světlo… Žiju?

Jsem? Nebo už nejsem?

Možná proto, jste nikdy neslyšeli o vesničce jménem Duchov…

 

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia