Jakub Zemánek: Nová adresa

Povídka, která se umístila na 3. místě ve čtvrtém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Ten dům vrhal na ulici mohutný stín a každý, kdo překročil hranice onoho šera, propadl pocitu nezvyklé ohromnosti. Čněl nad ostatními jakoby chtěl celé široké ulici vládnout, ale ve vší impozantnosti to byl chudý král. Sešlý a omšelý v měkkých večerních stínech. Plný řek rozpraskané omítky, zašlá okna v rámech ze zčernalého dřeva, nad jediným vyhlazeným schodem prázdná objímka.

Za nocí se od bronzové koule a sklíček složitě prokládaných dveří  odráží aspoň chabé světlo pouličních lamp. Z večera ale před domem, přímo pod hrotem vysokého štítu, kterým jakoby chtěl rozpárat tmavnoucí oblaka, trůní kout neprostupné tmy.

Mladík s kufrem - bez mála lodním - stanul před stavením právě v onu nepříjemnou dobu, kdy není vidět ani na zažloutlé jmenovky, natož na osm kulatých knoflíků. Posvítil si na zvonky telefonem a nakonec našel co hledal. Než mu přišli otevřít, zaobíral se původem iniciál F. K. vyrytých na desce prastarého panelu. Přišlo mu na mysl, jestli se nesetkal s originálem páně Křižíkovým.

Po deseti minutách, kdy už i zkoušel lehce lomcovat dveřmi, zazářila skleněná výplň. Rachocení klíče předcházelo vrzání, šouravé kroky a další tajemné zvuky, aby se z útrob domu vyloupnul zamračený obličej. Vysoký člověk nepozdravil. Neřekl vlastně ani slovo, jen si sjel příchozího pohledem.

„Dobrý večer, Petr Procházka, těší mě,“ mladík vsunul do originální věty omluvný tón a když se nedočkal nastavené ruky, strčil do dveří zavazadlo.

„Jdete pozdě. Měl jste tady být v šest hodin přesně,“ odtušil zamračený pán. Pečlivě zamknul a beze slov pokynul do schodů.

Byly to úchvatné schody, vysoké, sešlapané zrovna jako ten jediný venku, s prastarým ohlazeným zábradlím. Kufr se do nich táhl jedna radost. Ve druhém mezipatře musel Petr požádat o přestávku, aby té radosti nebylo moc najednou.

„Vidím, že se hodláte ihned nastěhovat,“ vyplnil dlouhán prodlevu na odpočívadle.

„Ano. Doufám… snad to nebude problém?“ měl trochu dojem, že na něj nevrlý průvodce vrčí.

„Ne. Většina lidí si ovšem dům a byt nejprve prohlédne. S kufrem se špatně utíká.“

„Tomu asi nerozumím,“ vydechl.

„Čemu nerozumíte?“

„Proč bych měl utíkat.“

„Je to velice starý dům s velice pohnutou historií. Většina lidí se v něm necítí dobře.“

„Vypadá, pravda, trochu sešle. Ale já staré domy rád, mají svoje kouzlo.“

„Jak myslíte. Můžeme pokračovat?“

„Jo,“ chopil se neochotně kufru.

Až při tom krátkém povídání si svého nerudného průvodce prohlédl pořádně. I přes výšku byl trochu seschlý věkem. V obličeji hranatý, kostnatý a toporný, neuvolněný. Oči měl mdlé, ale uměl jimi evidentně perfektně znázornit emoce. Třeba lhostejnost. Bílé vlasy nosil sčesané do hřebíků kopírujících tvar lebky od čela někam dozadu. Kdyby byl čas, daly by se ty tenké pramínky, lesklé něčím, co je drželo, spočítat.

O jedny schody výš prošli kolem dvojice dveří a Petr vzhlížel k poslednímu patru tak toužebně, že by to málem přehlédnul. Dveře s číslicí 5 byly pootevřené, za nimi tma a ticho. To se nestává, potkat jen tak pootevřené dveře.

„Promiňte, tady bydlíte vy?“ znovu zastavil.

„Já bydlím v přízemí.“

„Nechtělo by to třeba zaklepat, ať si zavřou?“

„Ti si nezavřou. A nikdy do toho bytu nechoďte. Ani klepat.“

„Ale…“

„Jdeme dál,“ domovník rázně utnul debatu.

Zastavili se u čísla 8, posledního v domě. Zámek neochotně povolil, byt vydechl odérem dlouhého osamění.  U stropu velké předsíně to po cvaknutí vypínačem zabzučelo a předpokoj zalilo světlo stíněné hromádkou mrtvých much v lustru. Prohlídku dvou pokojů a titěrné kuchyně zvládli asi tak za půl druhé minuty. Přitom stihli názornou ukázku všeho, co v bytě funguje. Nebylo toho moc.

„Ale jo, není to nejhorší. Na hlavu to napadá...“ povzbudil nový nájemník sám sebe úsměvem.

„Okno v prvním pokoji nejde otevřít,“ oznámil suše domovník.

„Nevadí, venku teď bývá chladno.“

„Okno v tom druhém nejde dovřít.“

„No… to zase přijde k duhu v létě, že ano.“

„Optimismus si uchovejte, budete ho potřebovat. Váš klíč. A váš klíč od hlavních dveří.“

„Děkuju. Takže... na schledanou?“

Dočkal se přikývnutí. Vidět toho nepříjemného podivína odcházet způsobovalo Petrovi nevšedně příjemný pocit. Částečně si tím vynahradil i první dojem z levného bytu a možná by si ho vynahradil úplně, kdyby se dlouhán na prahu z ničeho nic neotočil.

„Je to velmi starý dům, mladý pane. Velmi. Plný tajemství, která nepotřebujete znát. Držte se zpátky a příliš se o ně nestarejte.“

Celou tajemnou promluvu pronesl zvláštně strojeně a kdyby k němu něco takového sedělo, dalo by se říct, že mu zasvítily oči. Že v nich vůbec něco má, že trochu ožil. Snad i zájmem.

 *

 Usínalo se toho prvního večera na nové adrese těžce. 

Starý dům s nocí ožil tlumeným životem. Zvuky zesílenými půlnočním tichem. Rádio z vedlejšího bytu. Auto z ulice a jemné chvění okenních skel. Třesknutí domovních dveří, dost silné aby znělo až nahoru, do nejvyššího poschodí. Těžká kovová rána, jako když někdo udeří do ústředního topení. Ta ho probudila. Muselo být kolem třetí. I když na něj ze tmy svítily jedovaté číslice budíku, nepodíval se na ně. Chtěl znovu usnout. Netrvalo by to dlouho, ale zaslechl kroky. Šoupavé, přerušované a blízko. Za dveřmi vlastního bytu.

Každou chvíli utichly a pak, zrovna když se zdálo, že utichly úplně, objevily se znovu. Dvě minuty, pět. Deset. Čtvrt hodiny. Nevšímal by si jich, kdyby tam nebyly tak dlouho. A kdyby se z nich nestal ten protivný zvuk, co nebrání spánku hlukem ale frekvencí, neodbytností s jakou zalézá do hlavy.

Došoural se ke skleněnému kukátku ale neviděl v něm nic než tmu. V ní snad trochu tmavší, černější stín, který s ní splýval a zase z ní vystupoval. Ale to byly možná jen mžitky před ospalýma očima. Už se chtěl odlepit a vklouznout zpátky do postele, když cosi tiše cvaklo. Chodbu a schodiště domu zaplavilo oslnivé světlo.

Skleněnou dírkou ho bodlo do oka a ve stejné půl vteřině rána a tma. Na kukátko dopadla těžká ruka. Petr před dutým úderem uskočil tři velké kroky dozadu, kde se zarazil o stěnu. Tam venku zatím někdo stál, jen dva metry od něj, opřený o dveře. Někdo schválně bránil výhledu a dole u prahu zářila zlatá linka.

A tak to zůstalo celou noc.

Chtěl několikrát otevřít, ale nepovedlo se mu to. Neotevřel hned, zaváhal a nechal toho tam venku u dveří stát moc dlouho. Tak dlouho, že ať už byl důvod jeho přítomnosti jakkoli banální, změnil se v něco nenormálního, děsivého. Kdo stojí půl noci bez hlesu za dveřmi a nevydá hlásku?

Ráno se svítání prodralo pokoji až do tmavé chodby. Petr na to světlo čekal, uložil si při něm znovu nahlédnout za dveře. Byla tam prázdná, němá chodba.

A najednou obličej.

Tvář se zjevila tak náhle, že se málem znovu odtáhnul. Ale nesnažila se skrývat. Taky o sobě dala vědět zaklepáním, takže neochotně otevřel.

Z výšky zhruba sto padesáti centimetrů k němu vzhlížela stará paní, ještě sešlejší než domovník. Chvíli ji chtěl podezírat z nočního bouchání, ale vypadala spíš jako kouzelná babička, než jako strašidlo.

„Dobré ráno, já bydlím naproti, Marie, těší mě,“ sevřela mu chabě ruku. „Jdu vás pozdravit a přeptat se, jak se vám u nás líbí.“

Zakoktal dobré ráno.

Pak dával dohromady použitelnou odpověď, ale než ji stačil vyslovit, rozpovídala se ona. Spíš na ten příval slov mrkal, než že by ho poslouchal.

„…a ten co tady byl před váma potom taky…“

„Promiňte,“ našel skulinu v jinak dokonale plynulé promluvě. „Já trochu... na mě je asi ještě moc brzo.“

„Cože to?“

„Rád bych si s vámi povídal, ale... nešlo by to později?“

„Och ano! Kdykoli, stačí zaklepat. Zastavíte se brzo na kávu?“

„Určitě, rád. A, to... já jsem Petr...“ představil se pozdě ale přece.

„Těší mě,“ zopakovala. „Tak brzy na shledanou!“

„Naschle... pardon, ještě, neslyšela jste v noci něco? Tady venku, na chodbě? Měl jsem takový pocit... zdálo se mi, jakoby tady někdo chodil.“

„Já nic neslyšela, dobře spím.“

„Myslím, že tady někdo chodil a pak se mi opřel o dveře. Uprostřed noci.“

„A jéje,“ rozšířily se stařeně oči. „Eduard!“

„Kdo?“

„Manžel. On se tak někdy vrací. Plete si byty, oni u karet dost pijou. Přišel až nad ránem. Omlouvám se!“

„Aha. To nic. Dovnitř se nedobýval,“ pokusil se o úsměv a trochu i smích.

„To on nedělá, on je zvyklý, že ho nechám stát na chodbě. Za trest. Tak čeká až ho pustím domů,“ i ona se usmála, jen bezzubě. „Tak na shledanou.“

Rozloučil se s agilní sousedkou a při snídani doplnil seznam nedostatků o ty, které byt zjevil až ráno. Cestou dolů pak minul pořád ještě otevřenou pětku - tentokrát už mu opravdu začala hlodat v hlavě - a v přízemí zabouchal na domovníka se škodolibou radostí, že ještě pořád není dvakrát křesťanská hodina. Potřeboval nahlásit vodu. Ten dobrý muž včera ochotně předvedl, že teče, ale jenom v kuchyni. Předpokládat automaticky i fungující koupelnu bylo zjevně naivní.

Domovník otevřel zamračený a nevrlý. Přes všechnu nevlídnost nevypadal, že by ho časný vpád nájemníka překvapil. Skoro jako by to čekal. Petr si proto rozmyslel omluvu i pozdrav a šel přímo k věci.

„Jsem bez vody. Co s tím hodláte udělat a jak rychle to bude?“

„Sám jsem kontroloval, že vám voda teče.“

„Ale ne v koupelně.“

„V koupelně vám voda neteče.“

„Ano. Moment! Vy jste o tom věděl?“

„Věděl. Neteče a dlouho nepoteče.“

„A to prosím proč?“

Domovník pokrčil rameny. Krátce, nebylo by těžké to gesto přehlídnout. „Voda vám v koupelně neteče už sedm let. Od chvíle, kdy se tam oběsil nájemník. Říkal jsem vám, že má dům pohnutou historii. Nepoužíváme například sklep, domu kdysi ustoupil obecní hřbitov. Dějí se tam podivuhodné věci. Radím vám koupelnu nepoužívat.“

„Cože?!“

„Voda vám v koupelně neteče už…“

„Já slyšel… takže podle vás mi doma straší, ano?“

„Ne.“

„No proto.“

„Straší vám jen v koupelně. A ve vaší části sklepa, stejně jako v částech nás ostatních. A samozřejmě na půdě. Taky oběšení,“ pronesl domovník ve vší vážnosti a slabě zívnul.

„Jistě, půda, ta nesmí chybět. Máme i meluzínu v komíně?“

„Ne, a nedělejte si srandu z věcí vážnějších než si umíte představit.“

„No, podívejte,“ zhluboka se nadechnul. „Necháme žertů. Opravdu potřebuju tu vodu. Někoho prosím zavolejte.“

„Nezavolám.“

„Podle nájemní smlouvy je to vaše povinnost!“

„O tom pochybuji. Důkladně si ji prostudujte. Naschledanou,“ ušklíbnul se a zavřel před sebou.

„Hej, to...! Sakra!“ Málem do dveří praštil pěstí. „Magor nad magora, jeden ožralý, druhý ochota sama, třetí zvoní v pět ráno!“

Byt číslo jedna se nečekaně znovu otevřel.

„Co jste to říkal?“

„Nic! Jdu si přečíst smlouvu!“

„Slyším, že už jste se seznámil s Marií,“ ožil domovník nebývalým zájmem.

„Jo, měl jsem částečně čest i s panem Eduardem. Co nejde u nich? Plyn? Nebo teplá voda? Upálil se jim v karmě trpaslík?“

„Marie je už patnáct let vdovou. Nashledanou.“

Dveře se s dutým cvaknutím zavřely. Dům zůstal tichý, studený, plný šera z denního světla za špinavými okny. A teď asi i plný duchů, nebo co.

Stoupal po schodech a trochu zaraženě přemýšlel, kdo, pokud má baba z vrchu pohromadě míň koleček než domovník zespoda, propána stál v noci za dveřmi. Byla by to učiněná záhada, kdyby si přitom nevzpomněl na tu zpropadenou vodu a smlouvu. Vyletěl mu tlak, odpověděl sám sobě přísně logickou odpovědí 'Prostě někdo jiný!' a vyfuňěl další schody. Ty ho dovedly k otevřenému bytu číslo pět.

Krátká myšlenka, stejně vzteklá, přebila smlouvu. Na truc domovníkovi zaklepal na futra.

Nic, ticho.

„Haló?“ zaklepal znovu, váhavě vstoupil a pokoušel se o hlasité kroky, na prkenné podlaze to šlo snadno.

Kousek za prahem počkal, ale nikde ani známka něčí přítomnosti. Za stálého dotazování tak pokračoval ztemnělou chodbou. Vedla z ní, na rozdíl od jeho bytu, trojice dveří pootevřených na vlas stejně jako tajemné dveře vstupní. Celá do tmy ponořená chodba působila výjimečně pustým dojmem. Nezařízená, ale ne úplně vybydlená. Jen strašně špinavé zrcadlo v ošklivém stříbrném rámu a jediná úzká skříň s otevřenými policemi. Na ní stála prázdná keramická mísa, jako na klíče a drobnosti ale bez klíčů a drobností.

Před prvními dveřmi váhal. Dlouho a důkladně, než zaklapal a zopakoval prakticky stejné entrée jako prve. Ve skutečnosti by ho musel kdokoli v místnosti dávno slyšet. Taky ho napadlo, že slyšel a stojí za stěnou, skrčený vedle dveří s napřaženou holí, ale napadlo ho to vlastně až ve chvíli, kdy si pokoj letmo prohlédnul a byl na odchodu.  

V novém pruhu světla, dopadajícího teď z otevřených dveří prvního pokoje, rozeznal na zemi tlustou vrstvu šedivého prachu. Jediné stopy v ní byly jeho vlastní. Do druhých dveří vešel, i přes zřejmou liduprázdnost, taky dost opatrně. Narazil na pokoj o poznání plnější, nacpaný zaprášenými policemi se zaprášenými knihami, chatrným křeslem a jakousi parodií na starožitnou lampu na šachovém stolku.

Do třetího už vpadnul téměř ležérně.

Neměl to dělat.

Na prahu zůstal stát jakoby zkameněl.

Našel tam rakev. Uprostřed jinak dokonale prázdné místnosti se staženými závěsy. Černou, jen jemně dozdobenou bronzem. Ležela na zemi a nad ní, na úzkém, snad až do pasu vysokém svícnu, plápolala plamenem tenká svíce. Někde v domě bouchly dveře, vyplašeně se po zvuku ohlédl. Pak pohled zpátky a plamen zhasnul. Od knotu stoupala nitka kouře, stoupala spirálou a splývala s těžkým vzduchem. Pomalu, klidně, až do úplného rozplynutí.

„Co tady děláte?!“

Hlas mu štěkl přes rameno a on vyděšeně uskočil. Málem se přerazil o rakev a jen tak tak neshodil svícen. Neslyšel domovníka přicházet, ani vrznutí.

„Jasně jsem určil několik velmi primitivní pravidel. Tento byt jste měl nechat stranou svých zájmů.“

„Co to je?!“

„Rakev.“

„Doufám proboha, že je prázdná. Co tady dělá? A kdo zapálil tu svíčku?“

„Kdyby snad hrozilo, že vás prázdná rakev nebude lákat k otvírání, pak ano, je prázdná,“ z očí mu šlehal vztek. „Ta rakev tady leží a ta svíce hoří už léta. Hořela…!“

„Takže on v ní vážně někdo je?!“

„Nepokládám za nutné, abyste to věděl.“

„Prokrista co to je, mít v baráku mrtvolu?! Kdo… teda co… teda někdo se musí zavolat!“

„Buďte tak laskav, odejděte a nenechte se rozptylovat věcmi, do kterých vám nic není.“ 

Protože mu nebylo ani trochu příjemné dohadovat se nad rakví, skutečně se dal na ústup. Domovníka obešel obezřetně podle zdi. Ten jej následoval.

„Tohle přece nejde. Jestli je tam skutečně mrtvý člověk, musíme zavolat policii,“ horlil pro správnou věc cestou.

„Neřekl jsem, že je.“

„Takže teda není?“

„To jsem rovněž neřekl.“

„Tak sakra už! Řekněte jednou něco normálně! Buď tam mrtvola je, nebo není. Jestli v tom nějaký magor skladuje brambory, řekněte mi to a máme pokoj oba.“

„Přijměte jednoduše fakt, že se život a smrt coby stavy bytí nemusí navzájem vylučovat.“

„Jo takhle. Já si říkal, že mi tady něco schází. Takže my máme krom duchů i upíra. Počítám, že někdo chová psa se žhnoucíma očima. A co úplněk, kdo v domě na něj trpí? Snad ne přímo vy. Vás bych totiž tipoval spíš na toho upíra.“

„Nemluvte nesmysly. Dveře nezavírejte, nechte je tak, jak byly.“

„Upír neovládá kliku?“

„Nebudu se s vámi bavit o nesmyslech.“

„Vy semnou o... vy?! O nesmyslech? Děláte si srandu?!“

„Na shledanou!“ prsknul vztekle domovník a čekal až bude Petr bezpečně na cestě nahoru.

Chtěl sice protestovat, ale rozmyslel si to a šel.

Domovník ho vytáčel každým kouskem své podivné existence a zítra na něj opravdu někoho zavolá. Hned potom, co otevře rakev. Možná. Vztek ovšem, jak záhy zjistil, překrýval neklid. Byl to ten dokonale nenarušený prach a svíčka, kterou nemohl nikdo zapálit. Po chodbách blouznící duch souseda taky. Možná. Ale spíš ne, to je nesmysl.

Zamknul koupelnu. Byla to první věc, kterou doma udělal a o pár minut později se za to sám před sebou zastyděl.

Z pohrávání s klíčem ho vytrhnul až zvonek. Běžel otevřít a návštěvu vyhodit, ať je to kdokoli. Neměl na nikoho nervy.

„Pardon, asi ruším,“ návštěva vytřeštila oči, stála tváří v tvář tak trochu supícímu šílenci.

Byly to nádherného oči a on ji nevyhodil, dokonce časem zjihnul.

„Ne... to ne,“ vypadlo z něj.

„Veronika, bydlím úplně dole. Můžu přijít jindy.“

„Ne, Procházka. Totiž Petr.“

„Ráda vás... tě? Poznávám.“

Přikývnul. Ale možná měl radši něco říct.

„Chtěla jsem přijít dřív, ale nešlo to. Musíme si promluvit!“

„Musíme? O čem?“

„Přinesla jsem víno,“ předala láhev a patrně to pojala jako vstupenku, protože se kolem něj skoro drze prosmýkla.

„Promiňte... totiž promiň, ale...“ našel ji v kuchyni - už chystala skleničky.

„Asi už jsi měl čest s místníma cvokama, že?“ nenechala se rušit.

„Ano, ale...“

„Tak se posadíme, dobře poslouchej.“

Byl jejím samozřejmým chováním tak konsternovaný, že neměl slov, jenom na ni zíral. Líbila by se mu. Kdyby nebyla tak drzá.

„Musím tě před nima varovat,“ začala se sklenkou v ruce. „Jsou to blázni.“

„Neříkej...“

„Nenech se odsud vyštvat. Snaží se tě dostat pryč.“

„Vždyť mě sem ten magor zezdola vzal dobrovolně.“

„Schválně, vyžívá se v tom. Nahání lidem hrůzu. Je to cvok.“

„Já samozřejmě na žádné jeho duchy nevěřím...“ ujistil ji.

„Ale koupelnu sis zamknul, že?“

Chtěl vyhrknout že ne, ale nějak nemohl. Chápavě se na něj usmála.

„Ohraná pohádka,“ mávla rukou a usrkla vína.

„Nikdo se tam neoběsil, že ne?“

Vesele zakroutila hlavou a jemu se ulevilo.

„Ve skutečnosti dostal ránu elektřinou,“ špitla.

Tak neulevilo.

„No, to ale neznamená, že na trubkách sedí duch. Domovník se akorát nemá k opravám.“

„Aha. A to pohřebiště a duchové ve sklepě?“ těšil se na stejně nudné odpovědi.

„Hřbitov nevím... těžko. Ve sklepě straší leda myši.“

„A rakev?“

„Taky jeho práce. Trochu prvoplánová, na můj vkus. Vlastně se divím, že v ní nemá kostlivce na pružině. Posype vždycky podlahu prachem a záhada je na světě.“

„A ještě nějaký prý dávno mrtvý manžel sousedky.“

„Druhá do party. Nemůže na nohy, tak operuje jenom ve svém patře. Ta umí vystrašit, má i krvavou ruku, na obtisky.“

„Pane Bože! Děkuju, aspoň někdo je tu normální.“

Kývla a usmála se.

Pak chvíli mlčeli.

„Ještě,“ vzpomněl si Petr, „nahoře na půdě...“

„To je taky pravda,“ povzdechla si Veronika a poprvé zvážněla.

„Pardon,“ sklopil oči, vzalo ji to víc než čekal.

Zakroutila hlavou. Odehnala to jeho faux pas jako mouchu. „Už jsem se přes to přenesla. Nakonec, vlastně to ani tolik nebolelo.“ Špitla a upřela na něj podmanivé oči.

Zaleskly se, než černé zorničky pohltilo bělmo.

Vaše komentáře

Estrellita
Skvělá práce! Příběh je svižně a vtipně napsaný, přesto z něho mrazí v zádech. Autorovi duchové jsou sice hmotnější, než je zvykem (zvoní a pijí víno), nicméně právě tento fakt umožnil vypointovat příběh opravdu překvapivě. Upřímně řečeno mě mrzí, že text nebyl delší. Fakt by my zajímalo, co dalšího se v domě ukrývalo... Prosím o přídavek. :) 91%
Estrellita 20.09.2016 10:25:16 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss