Bráška říkal, že se musím koukat, protože jsem holka. Že prý jestli jednou chci mít taky miminko, tak to musím vidět. Byla jsem zděšená. Dívali jsme se do ložnice skrz škvíru ve dveřích. Byla tam krev. Strašně moc krve.
Pan doktor vyšel ven a řekl: „Tak a je to, máte krásnou sestřičku!“, jenže já se na ni nedokázala podívat. Naštěstí mě bráška držel za ruku. Měl ji stejně zpocenou jako já. Vždycky jsme stejní. Jenže on nebrečel. Možná že nejsme stejní.
Myslím, že už si nikdy nebudu dávat panenku pod košilku a hrát si, že rodím.
***
Bylo mi pak Haničky hrozně líto. Jasně že nemusela koukat. Řekl jsem to jen tak, jenom jsem ji popichoval, ale ona mi uvěřila. Vždycky mi všechno věří, moje malá hloupá sestřička.
Chtěli jsme mamince se vším pomáhat, jenomže ona nás nějak nechtěla. „Bežte sa hrať,“ mručela, a: „Nechajte ma.“ Pak nás vyhubovala, že děláme hluk.
Už nejsme malí. Mně je už celých osm a čtvrt roku a Haničce o rok míň. Vím, proč je maminka nešťastná. Slyšel jsem dřív, jak se hádá s tátou. Že tohle třetí děťátko, tu naši malou sestřičku nebudou moct poslat na školu. Nemáme na to prý penízky.
„Neplač, Haničko,“ šeptal jsem jí, „ona to tak nemyslí. Je jenom smutná.“
Hanička škytla a usnula mi opřená o rameno.
***
V noci jsem náhle zaslechla, jak k nám něco leze. Petříček ještě spal. Škubala jsem mu ramenem. „Probuď se, Petříčku!“
To něco bylo hrozně chlupaté a smrdělo to jako zvířecí hovínka. Podhrabávalo se to pod prahem.
„Petříčku! Petříčku!“ šeptala jsem. On se probudil a zíral, měl střapaté vlasy a hrozně opuchlé oči, ale pak se mu ty oči rozevřely doširoka. Ta věc v místnosti se postavila. Bylo to vysoké a hubené. Jako kostlivec obalený ve chlupech. Jenomže tomu kostlivci viseli prsníky až po kolena. Zakřenilo se to a sklonilo ke kolébce. „Maminka, kde je maminka?!“ kvílela jsem.
Pak jsem se probudila a hrozně jsem brečela. Naše zatím nepojmenovaná sestřička brečela v kolébce úplně stejně. A všechno hrozně smrdělo. Jako hovínka.
***
To se nám stává hodně často, že máme s Haničkou stejný sen. Já ale přesně vím, co nás to v noci navštívilo.
„Vzpomínáš si, jak jsme byli u babičky na Slovensku? Vyprávěla nám o bohynkách. To jsou zlé ženy, co žijí v lese a vyměňují pěkné lidské děti za svá ošklivá bohynčata.“
Hanička si nevzpomínala. Běželi jsme ke kolébce. Mrňous vřeštěl a zatínal pěstičky. Byl celý pokrčený a pokroucený. Shodli jsme se, že je mnohem ošklivější než včera.
„Jenomže bohynky žijí na Slovensku,“ snažila se Hanička zaplašit naše chmurné podezření. „U nás… nejsou…“
Za její lehkovážnost jsem jí uštědřil štulec. Ne moc tvrdý, přece jen je to holka. „Vždyť se stěhují celé národy, proč by nemohla i strašidla?“
***
Nechtěla jsem Petříčkovi věřit. Strašidla se nemůžou stěhovat jako lidi, to se přece rozumí samo sebou, říkala jsem si, a naše malá sestřička…
Jenomže pokud je to doopravdy naše sestřička, tak proč naše maminka pořád jen brečí a brečí?
Chtěla jsem to vědět. Tak jsem se zeptala: „Proč brečíš, maminko?“
Koukla na mě očima plachýma a vzdálenýma, jako mívá srna. Zalekla jsem se těch očí. Zamumlala něco, co mi znělo jako: „To nie je moje dieťa! Odneste to preč!“
Neodnesla jsem dítě, bála jsem se a tak jsem utekla. Běželi jsme natrhat zvonečky, protože jsme s bráškou věděli, že ty pomáhají proti zlým skřítkům. Zvonečky zazvoní a všichni skřítci utečou a pak snad už brzy přijde tatínek z práce domů.
Pak, když jsme se vrátili, tak u kolébky neklečela bohynka, ale naše maminka, oči měla ještě rudější, celé rudorudé a prsty měla kolem hrdla naší malé sestřičky.
***
Zachránili jsme ji. Odtrhli jsme maminku od kolébky, drželi jsme jí ruce, ať nemůže miminku nadále ubližovat. Ale co jsme to vlastně zachránili? Když se vrátil tatínek, zlobil se a zuřil. Uhodil maminku. Na obličeji měla otisknutých pět jeho prstů. Byly rudé jako její oči. Maminka se pak složila a brečela. Brečela hodně dlouho, až jsem se bál, že z ní všechna voda vyteče a zůstane z ní jenom uschlá kůžička.
Choulili jsme se pak se sestrou v rohu jizby a špitali si, co dál.
„Vím, proč to udělala.“ Měl jsem pusu přitisknutou na sestřině uchu, aby nás nikdo neuslyšel ani náhodou. „Ona… Věděla, že to třetí děťátko nemůžeme uživit. Tak je dala bohynkám, ať ho vychovají. Možná že se tam bude mít líp. Bohynka jí za to dala svoje miminko, jenomže to maminka nechce…“
„Já ho taky nechci,“ vzlykla Hanička.
„Neblázni. Musíme si ho nechat. Pokud by zemřelo, tak nám bohynka naši opravdovou sestřičku nikdy nevrátí…“
„Ale to-to… co budeme dělat?“
„Musíme je vyměnit. Zase.“
***
Byla mi zima a měla jsem hodně velký strach, ale Petříček se vůbec nebál. Je hodně statečný. Vynesli jsme malou dívenku v nestřežené chvíli ven a chodili s ní po lese. Byla hodně těžká, museli jsme se střídat. „Tak kdepak máš svou skutečnou maminku?“ ptali jsme se jí. „Doveď nás k ní! Chceme zpátky svou sestřičku!“
Les mlčel. Jenom mně pod triko na zádech sklouzla veliká studená kapka. Možná les plakal.
„Co dělá bohynka s těmi miminky, co ukradne?“ ptala jsem se brášky. „Nesní je náhodou?“ Ale to ani můj chytrý bráška nevěděl. Málem jsem začala fňukat u představy, že nalezneme někde jen kotlík s dětskými kůstkami.
Noha mi zajela do mazlavého bláta. Zahlédla jsem otisky kopýtek. Ze stromů na nás shlíželi pavouci, měli zářivá rudá očička a ostré tesáky. Ani dítě už neplakalo, pouze podivně chrčelo. Teď ho nesu já a zdá se mi čím dál těžší. Málem už jsem zaprosila, abychom šli domů, když Petříček řekl: „Jdeme domů, tady nic není.“
Pak jsme se vrátili domů a pak jsme měli rudé otisky na tvářích oba dva.
o rok později
Co jsme mohli dělat? Nic se dělat nedalo. Les nám svoje tajemství neprozradil, akorát jsme pak byli oba hrozně nemocní. Jenom Nelinka ne. Nelinka, tak se jmenuje ta naše sestřička. Teda ona vlastně není naše sestřička, protože všichni víme, co je. Vím to já, ví to Hanička, ví to i maminka, protože ona to způsobila, ale nechce o tom mluvit. Myslím, že se bojí tatínka. Tatínek by jí neprominul, kdyby zjistil, že vyměnila děti.
„Ale proč roste?“ ptala se mě Hanička jednou, když jsme sledovali, jak Nelinka dělá první batolivé krůčky. „Říkal jsi, že bohynčata nerostou, prý jenom pořád pláčou a hodně toho snědí…“
Nebyl jsem si tím jist, ale nemohl jsem před sestrou vypadat jako hlupák. „Podle mě je to kvůli tomu, že ji tatínek nechal pokřtít.“
„Ale víš jistě, že je doopravdy…?“
„Ale ovšem. Podívej, jak je chlupatá.“
To byla. Nejenom že jí vlasy rostly rychle a ježilo se obočí. Měla chlupy i na svých malých nožkách a další na zádech. Tatínka to zlobilo. Zuřil vždycky, když uviděl co jen jeden chloupek, a tak jsme je spolu s maminkou pečlivě všechny trhali. Nelinka u toho vřískala, jako bychom z ní drali kůži.
Občas jsem doufal, že zavřískne tak hlasitě, že sem pro ni přijde její opravdická maminka, ale časem jsem doufat přestával. Brali jsme holčičku často do lesů, mysleli jsme, že nám třeba ukáže, odkud pochází… jenomže ona se tvrdohlavě tvářila, že je člověk. Chlupatý člověk.
***
„Haničko, ona… ona asi snědla naše koťátka.“
Stáli jsme nad krvavou kaší, co zbyla v pelíšku. Nechtěla jsem se rozhlédnout. Bála jsem se, že zahlédnu známý stín, jak si oblizuje mastné prsty.
Nikdo nám nevěřil. Nechtěli to vidět. Jak v noci zoufale kdákají slípky a že z nich ráno občas zbydou jenom hlavy pohozené vedle kurníku. Že na Nelinku štěkají všichni psi. Viděla jsem ji jíst zlé tečkované houby. Viděla jsem ji pozorovat měsíc. Líbat žáby. Povídat si s vránami…
Jenomže když seděla za stolem a sukénka jí zakrývala chlupatá kolínka, vypadala jako obyčejná culíkatá holčička.
Řekla jsem to bráškovi. Byla tady spousta důkazů, jenomže rodiče se chovali jakoby nic a možná…
„Ne,“ odpověděl, „to přesně ona chce. Nesmíš jí věřit.“
„Jenomže táta říká…“
Petříček pozvedl ruku a oči měl divoké, jako býk, než tě poklaje rohem. „Na tom nezáleží, co táta říká. Naše skutečná sestra tam venku někde stále je. A my ji nepřestaneme hledat. Slib mi to. Slib mi to.“
A já jsem slíbila. Nikdy dřív jsem neviděla tolik odhodlání jako tenkrát v obličeji svého bratra.
ještě o tři roky
„Nelinko, poběž domů!“ Měl jsem klobouk plný borůvek a malin. „Jestli si nepospíšíš, sním je všechny sám!“
Seshora mi odpověděl veselý smích. Nelinka vyrostla a stalo se z ní veselé dítě. Po stromech běhala líp než veverka. Seskočila ke mně s mrštností kočky. Co na tom, že jí zpod šatiček trčely chlupy? Stejně je svým způsobem krásná a pro les jako stvořená.
Bez optání sáhla do klobouku a začala se cpát mým několikahodinovým sběrem.
„Tak ty takhle, jo?!“ Zvedl jsem ji do vzduchu a zatočil s ní. Pištěla. Ale za nic na světě by mě neprosila, abych ji dal dolů. Kroutili jsme se tak dlouho, až se nám zamotala hlava a složili jsme se do trávy.
Najednou jsem si všiml pohledu vyčítavých očí. Hanka. Hned se zase odvrátila.
A dobrá nálada je tatam. Za posledních pár let jsme se s Haničkou hodně odcizili. Myslím, že ještě pořád tak trochu věří na ty naše dětské hry. Tehdy jsme si toho vymýšleli spoustu. O Nelince a tak. Jako že není naše. Asi jsme příšerně žárlili, že má malinká víc pozornosti. Já Hanku vlastně chápu. Jednou je holka a Nelinka ji opravdu okrádá o pozornost. Ale vážně by nemusela být tak zlá. Štípat ji a říkat jí všechny ty ošklivosti.
Občas s Hankou ještě zajdu do lesa, abych ji potěšil. Dělám, jakože hledáme ztracené děvčátko, volám po lese, ale vlastně myslím jenom na to, jak mě zebou nohy a kdy už půjdeme domů. A Hanka to nejspíš ví. V posledních měsících chodí do lesů spíš samotná. Občas mě trápí pohled na její pobledlou tvář. Jenomže tohle si zvolila sama. Paličanda paličatá! Proč jenom nechce vyrůst?!
„Pojď!“ volá mě Nelinka a poskakuje kolem mě. „Pojďme si hrát s králíčky!“
Následuju ji a u toho opětuju Hance vyčítavý pohled.
Proč se prostě nemůže smířit s tím, že není má jediná sestra?
***
„Budeme se stěhovat.“
Jak se může jeden svět rozsypat během tří slov?
„Do města. Našel jsem si tam práci. Odcházíme už příští týden. Ne, Hano, žádné námitky slyšet nechci.“
Když mě táta umlčel, zoufale jsem se rozhlédla po zbylých členech své rodiny. Máma jenom přikyvuje, ta by přikývla na všechno. Péťa mlčí. Myslím, že už dlouho nenávidí hory. Nebo z nich má strach. Nebo se kvůli nim cítí provinile? Jediná Nela upřela na tátu na chvíli své velké oči, pak je sklopila. Nechce odejít, to vím. Ale je jen děcko. Je jenom holka jako já. Nemáme slovo.
Cítím, jak se vše ve mně hroutí.
Poslední roky mám dojem, že už jsem blízko. Poté, co se Péťa tak zbaběle vzdal a zřekl hledání, pokusila jsem se udělat si mapu našeho kraje. Označila jsem na ní všechna místa, kde by bohynky mohly žít. Někdy se mi zdá, že jsem ve křoví uslyšela tichý pláč, jindy spatřím v blátě otisk bosé dětské nožky. Často a dlouho se toulám sama, šeptám potůčkům, ať řeknou mojí sestře, že ji hledám. Šeptám to ptákům. Slibuju, že nepřestanu. Tak jak jsem to už kdysi slíbila. Ale teď… Vím, že už nemám čas. Brzy z těchhle lesů odejdeme a ona tu zůstane navždy zakletá.
Měla jsem naši Nelu ráda, teda občas. Jenomže lesu, co jeho jest.
Počkala jsem, než se setmělo. Nesnažila jsem se sestru obléknout. Vždyť to stejně není lidský tvor, ale bytost lesa. Správně by neměla mít žádné šaty.
Vytáhla jsem ji ven. Začínalo pršet. Vzpouzela se. Kopala a snažila se kousat. Sevřela jsem ji, aby poznala, že jsem ještě pořád silnější. Obrátila jsem jí hlavu tak, aby se mi musela dívat do očí.
„Zaveď mě k ní,“ přikázala jsem. „Zaveď mě k mojí opravdové sestře. Tohle, nebo tě zabiju.“ Hrozně jsem se bála, když jsem to říkala, jenomže jiné cesty není.
***
Bylo to jako sledovat drobečky uprostřed apokalypsy. Než jsem Nelinku našel, byli jsme oba na kost promoklí.
Stála ve skalách a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Objímala veliký kámen. Opakovala jediné slovo: „Sestra…“
„To ona tě sem zavedla?!“ Zuřivost ve mně jako by ještě podněcovala bouři. Věděl jsem, že Hanka něco plánuje, měla to v očích. Když jsem se probudil, naštěstí jsem se šel podívat do pokoje k děvčatům a… Co jí jen chtěla – tady na okraji propasti? „Snad… snad nechtěla, abys skočila?!“ Nelinka zarývala nehty do kamene. Bouře sípala. Objal jsem sestru a svezl se s ní co nejníž k zemi. „Ona tě tu nechala? Nebo jsi jí utekla?“
Nedokázala mi nic říct. Tak jsem ji jenom držel. Hřál na své hrudi. Zdálo se mi, že odněkud ze skal, možná z propasti, slyším křik… volaly bohynky svoje dítě?
„Ne!“ řval jsem do toho větru. „Ona je moje! Moje sestra! Já ji nedám!“
Dlouho jsem měl pochybnosti. Ale tu noc se se ke mně tulil a v náručí mi vzlykal opravdický človíček.
***
Světýlek kolem mě bylo čím dál tím víc a já jsem pomalu přestávala křičet. Něco mě obchází, je to bohynka? Je to moje malá bezejmenná sestra, která se na bohynku proměnila? Slyším tlukot dvou srdcí?
Věděla jsem, že si jedno světýlko musím vybrat a potom za ním jít.
a o dalších deset let
Pořád mě ve snech děsí, že jsem se tenkrát nepodíval dolů. Z toho srázu. Jenom jeden pohled. Bál jsem se, že se mi zakroutí hlava a já se zřítím do propasti?
Tak si doteď jenom představuju, jak tam leží. Hanička v bouři. Prý ještě mohla žít, když jsme z toho místa s Nelinkou ráno odcházeli. Navenek zlámaná, jako byla už dlouho zlámaná uvnitř. Jsem si jist, že se do poslední chvíle pokoušela vylézt, a křičela, krvácející, podchlazená –
V tu noc jsem měl náruč jenom pro jednu svou sestru.
Dneska už vím s jistotou, že naše máma po porodu trpěla laktační psychózou a že chlupy malé Nelinky jsou jenom znakem mírné hormonální poruchy. Všechno to má vysvětlení… jenom ne moje vina. Ne Hančina smrt. To já ji přesvědčoval. To já ji donutil přísahat. Někdy ji slyším. Naříká z hor. Slyším ji, i když jsem ve městě. Někde tam pláče. Nemůžu kvůli ní spát.
Proto tu stojím. Jsem u těch skal. Opět po desetiletí. Procházím po hřebeni a zírám do propasti. Možná se chci zabít. Ještě nevím. Bojím se. Ani Hanička neumřela hned. Jsem zbabělec a mám strach, že se budu dlouho plazit na dně propasti. Zlámaný jako ona. Nesdílejí náhodou sourozenci jeden osud?
Tohle místo poznávám. Není to kámen, co jsme se za něj s Nelinkou tehdy v bouři schovávali? Držela se jej tenkrát jako klíště. Nejspíš to bude on, je –
Je –
Zírá z něho na mě tvář.
Tvář mojí sestry.
Ne Hančina.
Ne Nelinčina.
Zdá se mi, že vrostla do kamene, že se na něj zevnitř tlačí. Tvář a ruka malého miminka.
Novorozenci by neměli mít výraz takové hrůzy.
Hvízdá vítr. Mám dojem, že kamenný obličej otevírá ústa, víc a víc, tak, že se do nich brzy propadnu. Vítr naříká. Vítr ječí. Zní mi to, jakoby se ptala: Proč jsi mě přestal hledat?
