Michal Matoušek: Něco tam skrývají

Povídka, která se umístila na 18. místě ve čtvrtém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

                „Tome, pojďme raději domů. Neměli bychom tu vůbec být,“ řekl Vojta nejistým hlasem. „Je to tu děsivé a podle vyhlášky bychom neměli -“

                „Pšt! Mlč krucinál,“ zasyčel starší bratr Tomáš a přísným pohledem ho nadobro umlčel. „Vím, že nesmíme vycházet po stmívání z baráku, ale pokud budeš držet klapačku, tak se nám nic nestane.“

                Prošli mezerou v kamenném plotě a dřepěli na pozemku domu hrůzy - tak jej nazývaly místní děti. Veliký dvouposchoďový barák. Fasádu měl poničenou, zchátralou a do střechy zatékalo. Několik oken v prvním poschodí mělo prasklou strukturu - připomínalo to husté pavučiny. Hlavní dveře by se daly porovnat se dveřmi do kůlny - prožrané, ztlučené deskami k sobě; mezery, že by tam člověk strčil dva prsty. Po zašedlých stěnách už rostly i popínavé rostliny, jež baráku přidávaly na starobě. Přesto měl dům dva obyvatele - muže a ženu. Tento pár ve středních letech si držel široký odstup od ostatních vesničanů. (Ještě před třemi lety žil v domě starý muž, jenž po smrti nechal své sídlo volné). Jediným místem, kde je okolí vídalo, byl obchod se smíšeným zbožím. Ovšem se žádným vesničanem nepromluvili více jak „dobrý den“ nebo „na shledanou“, a tak si jich po pár měsících nikdo nevšímal a pouze zůstali párem záhadným.

                Bratři ostražitě obešli barák, dívajíce se kolem sebe na případné podezřelé okolnosti. Vítr rozhýbal nedaleké lípy, jež hlasitě zavrzaly. Vojtu zamrazilo, jak se lekl, zato jeho starší bratr šel kupředu jako voják na bojišti.

Zastavili se pod oknem, z něhož vycházelo máslově žluté světlo. Oba na něj zírali a v dáli zaštěkal pes. Vojtu obalila husí kůže, kdežto Tomáš zašeptal s jakýmsi podivným nadšením: „Musí to být oni. Vím prostě, že to udělali oni. Vyšplhám tam a uvidím, že mám pravdu. Starý Florenc i otec budou čumět a bouchat se do hlavy, že mi nevěřili.“

                „M-mám strach, Tome, a co když spadneš?“

                „Co bych padal prosím tebe. Ty hlavně hlídej. Kdyby něco, zakřič a uteč. Sejdeme se doma. Ale jak jsem řekl, pokud budeš držet klapačku, tak nás tu nikdo neobjeví. Jasné?“

                „No jo, ale, co když já uteču a oni tě chytnou?“

                „Nechytnou. Já jen potřebuju řádný důkaz, vidět to na vlastní oči, chápeš? Ale teď už konečně ticho a hlídej.“

                „Jo,“ šeptl Vojta, kmitaje hlavou z jedné světové strany na druhou.

                Psal se rok 1903 a září pomalu střídal říjen. Tomáš odhodlaně šplhal po zrezivělém svodu, kdežto Vojtovi se třáslo celé tělo strachy a modlil se, aby už ležel v posteli.

                Že já se nechal ukecat, pomyslel si, ačkoliv věděl, že by nesnesl, aby mu starší bratr nadával do sráčů, kdyby ho býval odmítl a nevydal se na dnešní akci. Tomáš mluvil tak přesvědčivě o těch dvou podivínů, že mu Vojta věřil, že za zmizení třech vesničanů můžou právě oni.

                Doufám, že domů přijdeme včas, ať nemusím nikomu vysvětlovat můj vzkaz, pomyslel si Vojta a zároveň si přál, aby popsaný papír stačil zničit dřív, než jej rodiče či Tomáš přečtou.

                Pouliční lampa nesvítila a všude kolem vládl klid a mír, všude kolem kromě v domě hrůzy, jak napadlo Vojtu, když pečlivě koukal po okolí. Každou minutkou se stával statečnějším, neboť zvuky, jenž stále slyšel, jako byl šustot listí, vrzání lípy nebo nedaleký štěkot psů, nevnímal jako nebezpečí. Vlastně to už nevnímal vůbec.

                Tomáš šplhal pomalu, snaže se nedělat rámus. Snaha však nebyla všechno. Už dosáhl výšky tří metrů - zbýval ještě jeden -, když šlápl na jeden hřebík ve zdi, ulomil se a Tomáš by málem spadl, nebýt vysunuté cihly vedle, na niž stoupl. Při tom kopl do svodu a tupý zvuk se rozezněl po okolí. Vojta se lekl a vyděšeně zíral na Tomáše, jenž mu rukou naznačil, aby se uklidnil, že má situaci pod kontrolou. Vojta už chtěl něco říct, ale nakonec pouze bedlivě sledoval, co se kolem něj bude dít. Zvuky, jež doposud slyšel, mu napovídaly, že se kolem nich naštěstí nic vážného neděje.

                Ať už je po všem, prosím, pomyslel si Vojta. Tep se mu opět zrychlil.

                Tomáš pokračoval, dostal se do úrovně, kde cihly vyčuhovaly a on se tak po nich mohl přiblížit k cílovému oknu, z něhož stále proudilo světlo. Natáhl se, a teprve když svou tvář lepil na okno, všiml si, jak je špinavé. Avšak ne natolik, aby skrz něj neviděl, takže hleděl do místnosti, ve které uprostřed stál stůl, a u zdi šatní skříň. Nic kromě těchto dvou nábytků tam nebylo.

Podíval se na Vojtu a rozhlédl se kolem, zda není někdo venku. Když se podíval zpět skrz okno, do místnosti vešel muž, hned nato žena a povídali si. Slyšel však jenom mumlání, ze kterého nerozeznal ani slovo. Pak oba odsunuli šatní skříň od zdi a za ní zmizeli. Žádné dveře neviděl, poněvadž skříň nebyla úplně odtažená, takže je zakrývala.

                Mají tajnou místnost, kde určitě schovávají ty mrtvá těla, ale potřebuju vidět víc, krucinál, pomyslel si Tomáš, jenž se již křečovitě držel cihlového parapetu.

                Vojta dole stále pečlivě hlídal. Bral svou „práci“ vážně a cítil se poměrně důležitě; bratra zase nechal dělat svou.

                V místnosti se už několik minut nic nedělo a Tomáše to lehce znervóznilo a popudilo k tomu, aby se podíval do jiných oken. Mezitím se Vojta přesunul přesně pod bratra.

                Tomáš užuž chtěl bratrovi zašeptat, že omrkne jiné okno, když vtom levou rukou vysunul cihlu, které se držel, a při ztrátě rovnováhy ji upustil. Letěl hned za ní na zem a tvrdý dopad mu způsobil lehké vyražení dechu a silnou bolest v chodidlech. Na okamžik viděl před očima mihotající se hvězdičky. Pohled pak upřel na svého bratra, jenž ležel čelem k zemi, a vedle jeho hlavy ležela prokletá cihla.

                Nejen kvůli pádu ale i z šoku nedokázal první vteřiny vypustit z úst ani slovo. Oči se mu v měsíčním světle třpytily a ihned s nimi namířil na ono okno, neboť se v něm zhaslo.

Panebože snad nás neslyšeli, pomyslel si a poprvé za večer ho přepadl strach.

„Vojto, slyšíš mě?“ zasípěl konečně. Bratr však nereagoval a jemu došlo, že tohle skončí průserem. A měl pravdu. Bohužel.

Přes urputnou bolest v chodidlech se k bratrovi doplazil. S dechem už to bylo mnohem lepší. Převrátil bratra na záda a zhrozil se tmavé skvrny na čele. „Vojto? Bráško? Prober se, prosím,“ poplácával ho po lících. Žádný náznak probuzení. Tomáš chytal panický záchvat, ruce se mu třásly a celé tělo mu plálo nejistotou a děsem.

Napadla ho jediná myšlenka, a to, že vezme bratra do náruče a odnese ho domů. Nezajímalo ho, že dostane od otce výprask, jediné, na čem mu záleželo, bylo zdraví mladšího brášky.

Když se těžce pokoušel vstát a zvednout bratra, uslyšel hlas muže: „Nazdárek.“ Tomáš se tak hrozitánsky lekl, že zavrávoral a upadl na zadnici. Bratra nestačil zvednout ani do výšky svých kolen, takže se Vojta pouze svalil zpátky na břicho. Znehybněný Tomáš vyděšeně zíral do okna, kde se sice nesvítilo, ale silueta muže v ten večer při měsíčním světle nešla přehlédnout. Muž se začal smát. Ten chraplavý smích děsil Tomáše ze všeho nejvíc a byl jím tak zaujatý, že neslyšel blížící se cizí kroky v trávě. Úder lopatou ho poslal do říše snů.

 

Za necelou hodinu se dostával k vědomí, ale nic neviděl. I přes zmatek v hlavě však po chvilce pochopil, že má přes oči omotanou látku. Podle děsného zápachu, jenž místnost naplňoval, nechtěl raději hádat, co ten smrad způsobuje. Začal škubat rukama, které měl přivázané nad hlavou k jakési trubce. Nohy měl taktéž svázané a na chladné, kamenité podlaze se příliš pohodlně nesedělo. Pak začal křičet Vojtovo jméno, a aby ho pustili. Nekřičel ale dlouho, poněvadž ho začala bolet hlava. Nevěděl však, co se stalo, než se probral uvězněný, ale siluetu muže si přehrával v mysli pořád. V duchu si dodával zmužilost, ale takovou, jakou měl, když s bratrem přicházeli k baráku, už nejspíše v sobě neobjeví. Snažil se dostat ruce z toho svázání, ale akorát si ubližoval a vysiloval se. Hlava mu třeštila a ze smradu se mu začínal zvedat žaludek.

Náhle se otevřely dveře s hlasitým zavrzáním a Tomáš ztuhl. Duté kroky se k němu blížily a jeho odvaha zase o stupínek poklesla.

„Věděl jsem, že se jednou ukážeš,“ řekl muž. „Mockrát jsem si všimnul, jak ustavičně zíráš na náš dům. Jak strašně by ses tady chtěl podívat a udělat si v hlavě jasno. Mám pravdu?“

Tomáš mlčel, ačkoliv by ho nejraději seřval jako sousedova psa.

Muž se rozesmál. „Tak teď jsi u nás doma. Vítej.“ Jakoby se smál samotný ďábel. „Slyšel jsem tě, jak tady křičíš, ale teď jsi nějak zmlknul. Neříkej, že máš strach?“

Tomáš stále mlčel a začal se chvět.

„No, měl bys ho mít, protože to budou tvé poslední pocity tady u nás,“ chytl záchvat smíchu. Tomášovi se hrůzou třepal spodní ret.

                Do místnosti přišel druhý člověk. „Zrovna dojedli. Co s ním?“ řekla žena, ačkoliv její hlas připomínal spíše mužský.

                „Přiveď je tady, já si zatím pokecám s naším zvědavcem.“ Žena odešla a zavřela za sebou dveře.

                Nastalo dvou nebo tří minutové ticho. Tomáš cítil bubnování srdce až ve spáncích. Vnímal i mužovo funění a hádal, že se ten parchant usmívá.

                „Kde… kde je můj bratr?“ dokázal ze sebe nakonec dostat.

                „Takže umíš mluvit, konečně může začít pokec. Cha!“

                „Kde je můj bratr?“ přidal na síle tónu. Jakmile ze všeho nejvíc myslel na svého bratra, dodávalo se mu kuráže.

                „Bratr? Takže bratra si pěkně cihlou zranil, jo? Myslel jsem, že sis na průzkum přivedl kamaráda. No, tak to tě musím zklamat, tvůj bratříček je… nebo spíše není?“

                „Tak kde je?“

                Muž při smíchu i chrochtal.

                „Kde je vy šílenče?!“

                Vmžiku smích utlumil. „Už ses hezky otrkal, kamaráde. Jinak, co říkáš té vůni tady? Je ti sympatická?“

                Tomáš zatnul zuby.

                „Pořádně se nadechni, je to nádhera.“

                Tomáš něco zamumlal.

                „Cože?“

                „Vy… vy jste blázen! Vy… a ta vaše hnusná kráva jste vrazi špinaví! Věděl -“

                Tomáš schytal pořádnou, nečekanou facku, jež ho na okamžik zcela umlčela.

                „Ještě jedno sprostý slovo na adresu mojí ženy, tak to tady urychlíme.“ Za pár vteřin se však znovu rozesmál. „Prý vrazi, my nikoho nevraždíme, kamaráde, to sis popletl.“

                „Tak co jste s těmi vesničany udělali?! A kde je můj bratr?!“ líc mu ještě hořel a jeho zášť rapidně rostla.

                „Tvůj bráška už to zjistil,“ zašeptal.

                „Co-cože?! Co si to řekl, ty hajzle?! Můj táta vás -“

                „Copak udělá tvůj táta? Hovno udělá. Ani neví, kam jste šli, a vsadím cokoliv, že jste se z baráku vypařili tajně, protože by vám to rodiče nedovolili, když vyšla ta slavná vyhláška - mimochodem kvůli nám -, vyjít takhle po setmění ven.“

                „Vy to schytáte! Všechno se dozví!“ křičel na něho, ale muž se stále smál. Bylo mu jasné, že chlapec používá silná slova ze zoufalství. Ano, právě Tomášovo zoufalství ho nejvíce blažilo.

                „Jasně! Jo! Dozví se to všichni! Cha! Kamaráde, ty mě bavíš, ty mě hřeješ, tebe bude škoda.“

                „Co s námi chcete udělat? Proč mi neřeknete, kde je bratr?“

                „Nechme toho tedy. Chceš vidět svého bratříčka? Tak se koukej,“ vyhrnul látku z Tomášových očí a první věcí, kterou chlapec spatřil, byly rozcuchané, černošedé vlasy po ramena. Když z Tomášova výhledu odstoupil vysmátý muž, nemohl uvěřit tomu, co skutečně viděl.

                Ačkoliv svítila žárovka slabě, tak Vojtovu hlavu ležící na hromadě střev, a kolem ní louži krve, viděl jasně - oči měl vydloubané a z pusy mu trčel jazyk jako nějakému čoklovi. Udělalo se mu z brutálního pohledu mdlo a záhy omdlel. V místnosti nebyly okna, takže se vzduch nedal pořádně vyvětrat, pouze dveřmi, ale ty muž po svém odchodu za sebou zavřel, chrochtaje při tom.

                Když se Tomáš pomalu probouzel, na okamžik byl dezorientovaný. Pohled na zhyzděnou bratrovu hlavu ho však přivedl zpět do reality. Chytl záchvat žalu, stále nahlas opakoval, že tohle nemůže být pravda, brečel, trhal sebou. V břiše najednou pocítil tlak a z pusy mu proudily zvratky. Stačil naklonit hlavu na bok. Po vyprázdnění vešel do místnosti muž, drže látkový pytlík.

                „Takže s bratříčkem jste se viděli, to jsem opravdu rád, ale je čas se s ním rozloučit - jejda, kamaráde, ty ses pozvracel, to je mi líto.“

                Usmíval se od ucha k uchu. Chňapl Vojtovu hlavu a strčil ji do pytlíku i se střevy, jako by to bylo špinavé prádlo, co sbírá ze země. Pak se postavil mezi dveře a řekl: „Dovol, abych ti představil naše milovaná dvojčátka.“

                Drobnými kroky dokráčela do místnosti dvě malá monstra - plešaté děti s hnisajícími boláky po celých hlavách; velké, ostré, špinavé zuby, které cenily, jako by se chtěly předvádět. Tomáš zahodil veškerou naději, že tohle všechno je pouhý sen.

                „Konečně pochopíš, kam zmizeli všichni ti lidé a tvůj bráška. Tady do bříšek mých zlatíček. Cha! Nejlepší na tom všem je, že ti tupí vesničani nikdy nepřijdou na to, kam mizí jejich přátelé. Mimochodem s tvým bráškou jste první děti, co zmizej. Kdo by podezříval nenápadné dva obyvatele, a kdyby přišli, tak stejně nenajdou nic. Ale musíme brzdit s přísunem lidské potravy nebo vesnice bude mít sotva nějakého obvyatele. Cha!“

                Tomáše začalo píchat u rozběsněného srdce z neuvěřitelné hrůzy, kterou prožíval. Myslel na to, že by raději dostal infarkt, než být zaživa sežrán. Přesto našel sílu k modlení a prosil v duchu Boha o pomoc.

                „Jsou to naši miláčkové,“ hladil dvojčata po bolácích.

                „Tat, my te miluem,“ řeklo jedno z dvojčat.

                „Já vím, že jo,“ zaleskly se mu oči dojetím. „Tak děti, můžete si jít pochut-“

                Do místnůstky doputoval křik mužovy ženy. Za pár vteřin doběhla ona sama. „Kamile, venku před domem jsou lidi! Desítky lidí a mají vidle a pochodně!“

                „Cože?!“ jeho rozzářená tvář rázem zmizela.

                „Tys tvrdil, že by nikomu nic neřekli -“  

Muž přiskočil k Tomášovi a drapl ho kolem krku. „Ty parchante mazanej! Ty si jim nakonec řekl, že jdeš tady?“

                „Nnnn,“ snažil se nesouhlasit, ale dusil se.

                „Co to máš za rodiče, ty hajzle?!“ pustil ho. Tomáš popadal dech, rozkašlávaje se přitom. „Vezmi děcka ven přes sklep a utečte do lesa k řece! Já vás dohoním. Dělej!“

                „Proč se neschováme tady a přečkáme to?“ nechápala žena.

                „Víš, co udělali se sestřiným barákem, když na ni přišli? Tak vidíš a už se neptej a mazejte! Musíš je dostat pryč odsud, tady to pro nás skončilo…“

                Žena s hnusnými dvojčaty uháněla do sklepa. Když otevírala dveře, někdo hodil do okna kámen. Následoval další do druhého okna. Bušili na vchodové dveře, snaže se dostat dovnitř. Už bez ohlédnutí letěla se zrůdičkami do lesa.

                „Otevřete vy svině! Jdeme si pro vás!“ křičeli běsnící vesničané.            

                Tomáš se již stačil rozdýchat a uvědomil si, že na jeho prosbu opravdu došlo, a že lidé ho opravdu přišli zachránit. Nerozuměl však tomu. Kdo je poslal? Jak mohli najednou vědět, že jsou těmi vrahy? Děkuji, Bože! Děkuji!

                „Ty skřete! Raději bych tě umlátil k smrti. Ale mám lepší nápad. Hádám, že mi s pochodněmi podpálí barák. Pokud ho podpálí, tak jedině s tebou!“ vzal látku, kterou měl Tomáš předtím na očích a převázal mu pusu. Tomáš sebou házel, křiče ze všech sil, ale muž ho rázem utlumil, když látku silně uvázal. „Narušil si náš ideální život. Přesto ti řeknu tajemství, které určitě nikomu neřekneš. Tenhle barák má jedny tajné dveře, které tě dovedou do chodby, ze které můžeš vstoupit do čtyř místností. Ty dveře ve tvé smůle však nikdy nenajdou. Cha! Hezky tu shnij či shoř, ty malý červe.“

                Tomáš s vyvalenýma očima kymácel sebou ze strany na stranu a při tom chtěl tak strašně křičet. Vydával však velice tlumený zvuk a uvědomoval si, že teď mu ani nejprosebnější modlitba nepřivede záchranu. Muž za sebou zavřel dveře od místnosti a za okamžik zavřel tajné, na které nasunul šatní skříň.

Jakmile muž vyběhl ven, vesničané rozsekali hlavní dveře na padrť a dostali se dovnitř. V mužově smůle byl však zahlídnut jedním z vesničanů, který křikem upozornil další. Rozběhli se za ním. Jeden dokonce pustil psa. Hon začal.

Tomášův otec mezitím uvnitř baráku křičel jména svých synů. Jeho kamarádi volali taktéž jejich jména a všichni prohledávali každou místnost, každý kout. Nejvíce v šoku byli z kuchyně, neboť na stole ležela naporcovaná lidská ruka a vedle ní plavali oči ve sklence s vodou. A ten strašlivý puch. Jednoho z chlapů to donutilo zvracet.

„Jsou to zrůdy! Zkurvené zrůdy!“ běsnil otec, ale v hledání svých chlapců se nezastavil.

Od sklepa až po půdu však nikoho nenašli. Dokonce vyházeli věci ze skříně, která blokovala vstup do tajné poloviny baráku, kde Tomáš v jedné ze čtyř místností šílel strachy.

                „Nikde nic, Jirko, je mi to líto, prohledali jsme naprosto všechno,“ řekl jeden z chlapů. „Jindra říkal, že ty svině utekli do lesa a že za nimi ostatní chlapi hned vyrazili. Dostaneme to z nich a tvoje kluky najdeme.“

                Otec se rozplakal. Všechno co se jim stane, bral na svou hlavu, neboť to byl on, jenž nebral vážně Tomášova slova.

                Muž mezitím doběhl svou ženu a dvojčata. Za sebou měli hrstku lovících vesničanů, jejichž řev se lesem šířil. Každý z rodičů nesl jedno dvojče, ale jejich rychlost nebyla dostatečná. Čtyřnohý lovec se vyřítil z keře a zakousl se do mužova lýtka. Zaječel a upadl.

                „Třeba jsme se s klukama jenom mihli a už jsou s Regínou doma v teple, třeba -“ snažil se povzbudit zdrceného otce, ale jeho slova nevnímal.

                „Spalme to tady! Zničme tohle ohavné místo! A ty vrahy pověsíme!“ rozhněval se znenadání a se slzami v očích šel pro pochodeň. Nikdo neprotestoval, a tak naházeli několik pochodní do baráku a sledovali, jak se oheň rozšiřuje. Nejen oranžovožluté světlo se odráželo v otcových očích, ale i nenávist vůči k sobě.

                Omlouvám se, Tome. Doufám, že vás najdu živé a zdravé. Ach, Vojto, ať jsi v pořádku.

                Zatímco si otec utíral slzy, Tomáš ty své utřít nemohl. Do místnosti se dostával kouř, jenž mu zanedlouho dělal potíže s dýcháním.             

Bratříčku, ani nevíš, jak moc mě to mrzí. To já ti to způsobil, to já si hrál na velkého, nepřemožitelného bráchu. Tatínku, maminko, miluju vás z celého srdce. Odpusťte mi, že jsem… 

Vaše komentáře

Estrellita
Tady opravdu nechápu hodnocení poroty. Povídka je dobrá, proč je tedy až na 18. místě? Možná nesplnila zadání (i když pochybuju, bylo dost otevřené a prošly mnohem větší kraviny), nebo se možná zdála být pomalá, nedostatečně domyšlená? Samozřejmě, že se nejedná o majstrštyk co se týče dotaženosti příběhu, detailů a celkově fungování logiky. Navíc i přesto, že je text poměrně čistý, najdou se i tady chyby, zejména tvaroslovné (o dvou podivínů, ty mrtvá těla), nářečí by nevadila, kdyby nebyl ostatní text bez nich (přiveď je tady, jdeš tady) a kupříkladu nábytek je slovo hromadné, nemůžete mít dva nábytky, stejně jako nejde říct dva dobytky (nemyslíme-li tím partnera a syna u večeře) nebo dva hmyzy, takže "kromě těch dvou nábytků" je v našem jazyce nesmysl. Specifická je taky shoda podmětu s přísudkem ve větě "ty svině utekli", přestože se jedná o muže, ženu i děti, gramat...
Estrellita 06.10.2016 13:20:14 Reagovat Přidat nový komentář
Estrellita
gramatický tvar má přednost před přirozeným rodem. Prostě ty svině utekly, i kdyby to byli samí chlapi. Jinak ale nemám moc co vytknout, četlo se to příjemně. 82%
Estrellita 06.10.2016 13:22:28 Reagovat Přidat nový komentář
HOROR WEB
Holt ani porotci se moc neshodnou a je to vidět i na téhle povídce. Jeden ji hodnotil jako průměrnou, jeden jako nadprůměrnou, třetí jako podprůměrnou. A i kdyby byla povídka skvělá, tak tyhle chyby ji prostě degradují.
HOROR WEB 06.10.2016 13:27:05 Reagovat Přidat nový komentář
Estrellita
Jasně, záleží na vkusu. Mě osobně čtení bavilo, chyb bylo oproti jiným (i daleko lépe hodnoceným) jenom pár a ani moc nesmyslů se neobjevilo. Povídka je celkově trochu nevyzrálá, ale autor má potenciál. Asi bývá poměrně těžké se shodnout v tolika lidech na konečném pořadí, že? ;)
Estrellita 01.11.2016 10:49:21 Reagovat Přidat nový komentář
HOROR WEB
Zrovna letos jsme se celkem shodli, překvapivě, jinak je to náročnější :-)
HOROR WEB 01.11.2016 10:50:53 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Laura Pokorná: Hra
Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss