Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia

Povídka, která se umístila na 4. místě ve třetím ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Melinbrosia

Inspektor Norman byl přesně ten typ člověka, jemuž nedořešené záležitosti trhají žíly. Proto nikoho nepřekvapilo, když první, čím se po svém podzimním nástupu na heathbrookskou kriminálku začal zabývat, byly nedořešené případy. Stejně tak nikoho nepřekvapilo, že tento kompulzivní perfekcionista skutečně dokázal vyřešit hned tři případy staré několik let. Přesto měl mezi obyvateli Heathbrooku mnoho odpůrců. Lidé kritizovali, že je až příliš zaměřený na minulost. Místo aby upřel maximum svých sil na nedávné zločiny, zabředával podle nich do případů starých i desítky let – což bylo tvrzení značně přehnané.

Snad právě proto se mu jeho kolegové vzepřeli, když se v říjnu jeho zrak opřel o vskutku podivuhodnou sérii úmrtí.

 

„Vždycky jednatřicátýho října. O Halloweenu. Ve starý polorozpadlý barabizně, ve který už sedmadvacet let nikdo nežije. Kdyby to bylo jednou, Tommy,“ apeloval Norman na svého nejlepšího přítele ve sboru, „beru. Ale neříkej mi, že by se rok co rok večer o Halloweenu někdo rozhodl spáchat sebevraždu skokem z okna na takhle pitomým místě. To prostě nedává smysl.“

„O svátcích je přece vždycky zvýšená míra sebevražd,“ pokrčil rameny Tommy Hughes. „A věř mi, že kdybys na tom místě někdy byl… No, prostě bys pochopil, proč si ho ti lidi vybrali.“

„O svátcích… O svátcích. Jenže to platí o lidech, co jsou osamělý na Díkuvzdání nebo na Vánoce, Tommy. Ne o Halloweenu. Navíc ani Tim Burnes, ani Linda Heathawayová, ani Leslie Rocková… prostě nikdo z nich podle lidí v jejich okolí neměl důvod. Sebevraždu přece nespácháš jen tak.“

„Takže mi chceš tvrdit, že je někdo odtáhl – toho sportovce ze střední především – do domku na návrší – zatímco po ulicích okolo v klidu chodili koledníci – a tam je vyhodil z okna? Přestože mezi nimi není žádný pojítko? A přestože se nenašla jediná stopa po násilí jak na domě, tak na obětech?“

„Jediný, o co jsem žádal, bylo povolení v tom domě jednatřicátýho celej večer patrolovat. Zachránili bychom případnýho sebevraha nebo bychom chytili sériovýho vraha. To přece není až takovej problém.“

„Kdybys u toho tenkrát byl, tak víš, že je. Myslíš, že jsme to nezkusili? Samozřejmě, nikomu se nechce trávit Halloweena v prohnilým baráku bez elektřiny, ale to nebyl ten problém. Ten dům má pořád majitele. A ti chtějí, aby ‚byl ponechán na pokoji‘. Jasně, po těch úmrtích jsme se tam vždycky dostali, ale před něma? Na to ti nikdo povolení nedá. Žádný důkazy pro cokoliv. Sebevrahům bys zrovna tak mohl bránit patrolováním na městský věži, ta je podobně vysoká. Zkrátka… tohle nevyřešíš, Norme. Radši se zaměř na to nedávný znásilnění, to pálí všecky.“

Být to kdokoliv jiný, nejspíš by Tommyho Hughese poslechl. Jenže George Norman byl ten typ člověka, jemuž nedořešené záležitosti a věci, které „tak úplně nepasují“, trhají žíly. Není tedy překvapením, že místo chystání halloweenské výzdoby, kuchání do dýní a nakupování sladkostí si inspektor Norman připravil dvě baterky, termosku plnou kafe, pistoli, petrolejku a knihu. To poslední především kvůli dlouhé chvíli.

Následně, přesněji řečeno asi půl hodiny po soumraku, když už se na ulici vynořili první batmani a monstra, s ruksakem přes rameno opustil dům a vydal se po hlavní nahoru na návrší.

Než vůbec dorazil do správné ulice, nad městem se již rozprostírala propastná tma, narušovaná pouze svitem pouličních lamp a září z dýňových úšklebků. Z centra na kraj města, kde dům stál, to totiž bylo po čertech daleko.

Asi po tři čtvrtě hodině se inspektor Norman konečně zastavil před svým cílem. Tvářil se u toho poněkud zaraženě. Očekával viktoriánské sídlo, oddělené od zbytku města příkrým svahem a rozbujelým živým plotem. Místo toho před ním stál třípatrový dům s větrem ošlehanou omítkou a pár vysklenými okny. Od zbytku sídliště ho odděloval spíš kopeček než kopec. A zahrada, olemovaná zrezivělým plotem, tím pádem nebyla ani zdaleka tak velká, jak očekával.

Norman se rozhlédl po ulici. Samozřejmě nikde nikdo. Sem koledníci ještě nějakou chvíli nepůjdou, je to daleko a do kopce. Kriminalista vytáhl z ruksaku baterku a vydal se k nejbližší díře v plotu. Protáhl se škvírou a proplížil se zahradou až ke dveřím. Tam se zarazil. Na to, že by mohlo být zamčeno, nepomyslel. A páčidlo… Teprve v ten okamžik si všiml, že dveře byly pootevřené.

Po zádech mu přejel mráz. Naprosto reflexivně sáhl po pistoli a zamířil před sebe. Když dveře mocně vrzly v pantech, srdce se mu rozbušilo jako při maratonu. Nadechl se. Zhluboka. Pak rozsvítil baterku a pomalým, opatrným krokem se vydal dovnitř.

Zaprášená hala byla až na trosky nábytku prázdná. Inspektorovo zkušené oko v ní nedokázalo najít ani stopu po tom, že by tudy někdo za poslední rok prošel… A přece ho jímal podivný tísnivý pocit.

Pokusil se ho ze sebe setřást, ale držel se ho, jako se upír drží své oběti. Ještě jednou se rozhlédl. Všiml si vypínače, ale věděl, že by mu k ničemu nebyl. A i kdyby… něco tak nápadného si nemohl dovolit.

„Tak fajn,“ zabručel si pro sebe, spíš aby narušením ticha zklidnil své zjitřené nervy. „Dveře prostě minule vylomili a od tý doby je nikdo nespravil. Radši bych se tu měl porozhlídnout, než abych sám sebe děsil.“

Pokoj po pokoji začal George Norman procházet opuštěným domem. Sem tam dokonce narazil na známky dřívějšího osídlení – vratká židle v jídelně, skříň s vyvrácenými dveřmi v ložnici, zplesnivělá kniha v tom, o čem se Norman domníval, že to býval společenský salónek. A jak stoupal patry výš a výš, onen tísnivý pocit v něm rostl, bobtnal jako zhoubný nádor.

Když náhlý poryv větru třískl s otevřenými vchodovými dveřmi za jeho zády, málem nadskočil. Když pod jeho nohou praskl starý dřevěný schod, prudce se sklonil, protože očekával past. A když zakopl a natáhl se jak široký, tak dlouhý v chodbě v nejvyšším patře, okamžitě se odvalil stranou, neboť očekával, že na něj něco skočí.

Ale za celou tu dobu… Nikde nic.

„Zatracená práce… Copak jsem malý děcko? Vždyť je to jen polorozpadlej barák, kde umřelo pár lidí. Nic, na co bych nebyl zvyklej,“ mručel si k sobě, aby se mu snáz dolovalo srdce z kalhot. Ty si následně oprášil a zvedl se.

Potom mu však pohled padl na dveře na konci chodby. Dveře, na nichž se ve svitu baterky leskly zbytky policejní pásky. A všechna ta pracně odstraňovaná tíha kdesi v útrobách byla zpátky. Těžší než kdy předtím. Cosi v něm křičelo, aby od těch dveří uprchl, jak nejdál dovede. Aby opustil dům a běžel bez ohlídnutí až domů. Jenže to bylo něco, co by inspektor Norman nikdy nedokázal… A tak nechal ostatní místnosti ladem a vydal se přímo k oněm dveřím.

Sevřel kliku. Zatlačil, přestože v něm všechno křičelo, aby dovnitř za žádnou cenu nechodil. Panty zaskřípěly jako mučený kacíř. Před ním se otevřela propastná temnota, která jen s těžkou nevolí pomalu ustupovala svitu baterky.

Tentokrát detektiv George Norman nemohl být na pochybách o tom, kde se nachází. Přestože většina nábytku byla zdevastovaná zubem času a kazem přírody, bylo jisté, že stál v dětském pokoji. V jednom koutě bylo na zpola sloupnuté tapetě dokonce několik dětských kresbiček. Norman se ošil. Na té místnosti bylo něco špatně. Na rozdíl od všech ostatních to tu vypadalo jako…

„Jako kdyby to tady nechali ladem a prostě odtud utekli,“ zašeptal zamyšleně. Zvuk vlastního hlasu mu přišel nepřirozený. Nepatřičný pro místo, kde se nacházel.

Ten pocit však vzápětí upozadil výhled, jenž se mu naskytl. Jediné velké okno přímo proti dveřím. A za ním temný listnatý les pokrytý stříbřitými paprsky měsíčního svitu, kopce nad městem se zříceninou hrádku, jenž tu kdysi stával. A tam vlevo se blýskaly bludičky z vřesoviště, po kterém byl Heathbrooke pojmenován. Ten pohled byl tak bezútěšný, že člověk ztratil veškerou svou sílu i chuť cokoliv dělat. A zároveň byl děsivě poutavý…

Čím déle se Norman na tu scenérii koukal, tím víc v něm narůstal neklid. Zpočátku to byl jen tupý pocit v zádech. Ale jak minuty míjely, neklid rostl, až se změnil v jistotu. Něco za jeho zády ho pozorovalo. Ne! Číhalo to.

Položil ruku na zbraň. Polkl. Jednou. Podruhé. Potřetí. A prudce se otočil.

Vzápětí zcepeněl. Přísahal by, že ve dveřích zahlédl… Ne, malou holčičku ne. Spíš cosi jako stín. Stín čehosi, co ohyzdným způsobem připomínalo sotva víc než desetileté dítě s cůpky.

„Začínám blou…“

Vrznutí na schodech.

Kriminalista okamžitě vytrhl zpoza opasku svou zbraň a pomalým krokem se vydal zpátky ke schodům. A když už byl u nich… Přímo za jeho zády zaskřípěly dveře. S trhnutím se obrátil zpátky a opět namířil zbraň před sebe.

Nic.

Jen bezedná tma ve dvou otevřených dveřích, z nichž jedny ještě před chvíli byly stoprocentně zavřené. A Norman – přestože na něj opět všechno uvnitř řvalo, aby to proboha nedělal – se právě k jejich prahu vydal.

Ložnice. Bezpochyby. Opět tu byla postel, stejně jako v dětském pokoji, a krom toho dokonce i noční stolky. Na jednom z nich se blyštěl zlatý rámeček. Rámeček s fotografií čtyřčlenné rodiny. Asi osmiletý usměvavý chlapeček. Přísný otec. Elegantně oděná matka. A… jedenáctiletá dívenka s cůpky.

Ženský vřískot! V nižším patře!

Norman bezmyšlenkovitě strčil rámeček do kapsy a s pistolí v ruce se rozběhl dolů. Prázdno. Ani stopa potom, že by chodbou prošel kdokoliv jiný než on.

„Dítě… Plakalo tam dítě…“ ozval se mu zničehonic za zády ztrápený ženský hlas.

Otočil se. V třesoucí se ruce zbraň.

Temno.

Inspektor cítil, jak mu srdce tepá až v krku. A přesvědčoval se, že je to všecko jenom jeho příliš bujná fantazie. Jen pocit z toho temného domu…

Jenže pak se nad ním ozvalo vrzání podlahy. Kroky. Nebo spíš… rozpustilé dětské poskoky.

Norman vyběhl zpátky nahoru. Následoval ty kroky. Přísahal by, že to zase zahlédl… Ten přízrak.

„Volání o pomoc. Myslel jsem, že potřebuje pomoct…“ Tentokrát to nebyl šepot. Byl to zvučný mužský hlas a zněl z ložnice před ním. A tentokrát už Norman začal ustupovat, místo aby pátral…

„Myslela jsem, že se ztratila od svých kamarádů…“ Tenhle hlas byl spíš dívčí než ženský. A zněl ublíženě. George už byl tak zmatený, že nedokázal ani určit, odkud vycházel. Pořád jen ustupoval…

„Dítě… Plakalo… Volání… Plakalo… Že se ztratila…“ Hlasy sílily a sílily. A Norman ustupoval.

A potom… za ním bylo prázdno. Zapomněl na schody a zřítil se po nich zády napřed. Ozvalo se několik tupých úderů. Pak. Už nic.

*       *       *

První, co mu přišlo na mysl, když se černota okolo něj začala rozplývat, byla otázka. Kde to sakra je? Tu prakticky okamžitě vytlačila bolest v zátylku a všude možně jinde po těle. Ta samá bolest mu ostatně prakticky okamžitě připomněla, kdeže to je. Úděs se ho nezmocnil. Spíš pohrdal svým dětinským chováním.

„Starý baráky jsou přece plný všelijakejch zvuků. A pak už jsem si to prostě jen dokreslil,“ přesvědčoval sám sebe.

Zkusil pohnout palci u nohou i rukou. Šlo to. Následovaly celé končetiny. Šlo to. A tak se nakonec vcelku nedotčen sesbíral ze země. Pravda, hlava ho bolela jak střep a oblečení měl neskutečně zašpiněné… ale žil.

Zvedl ze země baterku a pistoli. Tu druhou věc okamžitě schoval, kam patřila. Následně se rozhlédl okolo sebe a… Zarazil se.

Do očí ho uhodil lesk rámečku od fotografie, který mu zjevně vypadl z kapsy. Rámeček se přitom rozbil. Fotka ležela vedle něj. Rubem nahoru. Rubem, na němž byla napsaná datace. Dvacet sedm let a tři měsíce stará datace.

George Normana obestřel mrákoty. Ztěžka se opřel o zeď za sebou – o tu samou, o kterou se před chvílí zabrzdil. Třesoucími se prsty vytáhl z kapsy mobil. A na třetí pokus vytáhl ze seznamu kontaktů správné číslo.

„Tommy? Ahoj. Jo, promiň, že tě ruším takhle v… Kolik vlastně je?“

„Skoro jedenáct.“

„Jo, před jedenáctou večer. Ale ten případ mi prostě nedává spát.“

„Norme -“

„Ne, poslyš. Zajímá mě jen jedna věc. Pak už s tím dám pokoj.“ Odmlčel se. Zhluboka se nadechl. „Co se stalo, že se odtud ty lidi odstěhovali?“

„Myslíš majitele? No… tragédie. Když nad tím tak přemýšlím, to je asi taky důvod, proč si ti sebevrazi ten barák vybíraj. Kvůli pocitu osobní tragédie a souznění s tou holkou…“

„Holkou?“

„Jo. No… Jedenáctiletá Melinda byla na Halloweena koledovat s pár staršíma kamarádama a trochu se to zvrhlo. Sedmdesátý léta, drogy byly dostupnější…“

„Cože?“

„Přesvědčili ji, aby si kromě sladkostí vzala s něma i LSD. Pak odešla domů a stala se ta nehoda… V záchvatu, který jí to způsobilo, vypadla z okna ve svým pokoji. Rodiče to neunesli. Rok potom se odstěhovali. Blbá nehoda…“

Nic dalšího už Tommy Hughes říct nestačil. Dole práskly dveře a kolem inspektora Normana, jemuž mezitím mobilní telefon stačil vypadnout z ruky, zavál ostrý poryv ledového vichru.

George opět vytasil svou K100 a velice pomalu zamířil ze schodů dolů do haly. Vrah byl tady.

Další třísknutí. Tentokrát seshora. Zevnitř. Vítr skučel po domě. Normanův tep se změnil v hlasité dunění. Aspoň tak mu to připadalo. S každým dalším krokem se do něj hrůza zakusovala víc a víc. A potom… Když sešel dolů ke vchodovým dveřím… Z něj pořádný kus vytrhla.

Byly zavřené. Nikde ani stopa po dalších lidech. Přiběhl ke dveřím a zabral za ně. Nic. Škubl. Nic. Zalomcoval.

A jedinou odpovědí mu místo zavřeštění pantů byl vřískot malé holčičky ze třetího patra. Bylo to zpátky. A tentokrát tu Norman neměl v nejmenším plánu zůstat.

Probíhal přízemím a hledal cestu ven. Jenže všechny dveře byly zavřené a nešly otevřít, ať se snažil sebevíc. A kde dveře nebyly… Tam ho zastavila okna. Bylo to jako dokonale připravená past.

V poschodí to vypadalo úplně stejně.

Teprve až v páté místnosti, do níž vešel, ho napadlo použít pistoli na prostřílení si cesty ven. Namířil na okno… A spoušť i kohoutek cvakly na prázdno.

Zkusil to znovu.

A znovu.

Otevřel zásobník. Nic. Ani jediná kulka. A přitom je tam určitě dával!

Venku odbila jedenáctá. Třiadvacátá…

A právě v tu chvíli ho obklopil hluk…

Hlasy. Žena slyšící plačící dítě. Dívka hovořící o ztracené holce. Muž toužící pomoci potřebnému. A jedenáctiletá holčička pohlcená záchvatem z LSD.

Stíny. Motaly se okolo. A hnaly ho. Hnaly ho nahoru.

A když už stál před těmi dveřmi, pochopil inspektor George Norman, že odtud vede jediná cesta…

Cesta, kterou už se před ním pokusili uniknout tři lidé.

Vřískot nabíral na síle.

První žena třiadvacet let po smrti té holčičky.

Strhaný vyděšený obličej dívky s cůpky.

Pak muž o rok později, znovu přesně na Halloween.

A stíny dalších tří lidí.

Potom druhá žena.

Skučení větru nesoucí odbíjení hodin.

A nyní byl na řadě on.

Inspektor George Norman se podíval na vysklené okno přímo před sebou. Na temnou tklivou scenérii za ním. Pak na svých zádech ucítil malé prsty. A rozběhl se. 

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Lucius Pelner: Zuby
Vít Martin Matějka: Onkostar
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Michaela Cvejnová: Sss
Ondřej Kocáb: Biohazard
Laura Pokorná: Hra
Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském