Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan

Povídka, která se umístila na 2. místě v šestém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

I

Erik Trněný v černo-žluté kostkované flanelce a maskáčových šortkách (pro kamarády Rik, seznamte se) zdolává přeplněnou uličku vagónu spěšného vlaku Svitavy – Brno. Levým ramenem se tře o kov a sklo. Tento týden stoupají teploty ke třiceti pěti stupňům. Proto skoro nikdo nesedí v kupé?

„Dovolíte,“ řekne pánovi v saku, kterému však není dáno, aby mu cestu vpřed ulehčil. Rik se kolem něho protáhne jako kolem obrovského, horkého glóbu. Otevřené láhve piva – v pravé ruce nese jednu, v levé dvě – zacinkají. Tlustý pán, jehož obličej ozařuje zespodu modré světlo tabletu, řekne spolucestujícímu: „Napřed to byly poruchy magnetosféry. Pak exploze bolidu. Teď tady píšou: Umělý původ není vyloučen.

„Kam to spadlo?“

„Moravský Kras.“

Ta chata tam někde stojí, pomyslí si Rik. A hned začne v duchu odříkávat naučenou sentenci: Zpuchřelý záletník zápasil, zatímco zmožený zubr zatápěl…

 Protože až se Rik vrátí k Petře Pálové a Tomáši Nehybovi, řekne: „Zahrajeme si tu hru Příběh, kde každé slovo začíná stejným písmenem.“ A ne hned, po čase, zvolí někdo (a třeba zrovna Rik, když to nikoho jiného nenapadne) písmeno zet.

… zkamenělými zápalnými zdroji zledovatělá zátiší zostuzující zparchantělé…

„Jakejsi Finkelštajn říká, že na základě této analogie – bla bla – se budou podobat lidem, tedy, že půjde o dvounohé, dvouruké tvory s jednou hlavou,“ pronese někdo vepředu.

… zdravotníky zachraňující zamrzlé zmodralé zavinuté zvonky zaznamenávající…

Ženský hlas: „Nedali si pokoj. SETI. Pořád je volali, že?“

„Provokovali!“ vykřikne glóbus.

„Tak teď přišli,“ dokončí ženský hlas.

Rik stojí přede dveřmi jejich kupé. Zarazí ho, že záclonky jsou zatažené.

„Neblbněte. Slyšeli jste přece, že nebyl vyloučen. Nic není jistýho,“ ozve se vpravo za ním.

Rik přitiskne levou rukou na prsa všechny tři lahváče, pravou rukou uchopí madlo dveří, trhne s ním…

… zprávu zaměřenou zcela zásadně zabijáckým způsobem, znějící: …

Prudce dveře zase přirazí.

(Mužský tlumený chraplák: „Já ti řeknu, co je jistý: Konec všech válek. Teď bude jenom jedna jediná.“)

Rikovi buší srdce, cítí je v hrdle. Z obrazu viděného jen zlomek vteřiny je fotografie neopouštějící sítnici:

Na podlaze kupé se líně převalují prázdné láhve – jedna od vína, druhá od rumu.

Petra pololeží na Tomovi, s hlavou zvrácenou ho líbá na rty; jednu nohu si natáhla na sedadlo, červené tričko má vyhrnuté; levá Tomova ruka je hluboko ponořená v jejich džínových minikraťasech; pravá mačká bílé ňadro; růžová bradavka levého prsu připomíná gumu na konci tužky…

„Zkurvení zamrdanci zelení,“ řekne někdo těsně vedle Rika.

Rik sebou trhne, vytřeští oči na vysokého pána s vysokým čelem. Plešoun se potí. Rikovi také hoří tváře. Pozdvihne láhev… Každý lok počítá. U čísla patnáct se mu zatočí hlava. Jeho rty s mlasknutím propustí hlaďounké a ledové hrdlo láhve.

(Soprán: „Pa-ne-bo-že… Vidíte to nebe?“)

Nevidí.

Vnímat začne, až zaharaší dveře kupéčka.

Petra se protahuje chodbičkou na záchod. Chodbička by byla i tak plná jejich širokých boků. Ve spojení s vratkou chůzí znamená každé setkání s některým cestujícím kolizi, která vyústí ve vzájemné omluvy, nebo vzájemné spílání. 

Rik beze slova podá láhev Tomovi. Dívá se z okna. Na silnici vinoucí se podél trati stojí obrněné transportéry s hlavněmi trčícími k perleťovému nebi.   

Na nádraží v Blansku vystoupí všichni tři. A na tom liduprázdném autobusovém, které postavili opodál, obchází Tom cedule s jízdními řády a hledá stanoviště, ze kterého je autobus ČAD dopraví do Jedovnic, do míst, kde stojí chata, kterou si Petra vypůjčila od kamarádky Katky.

Petra s Rikem sedí na lavičce, kouří.

„Jedovnice znamená původně ves lidí vařících jedy, tedy jedovníků,“ ocituje Petra z obrazovky, která vypadá, jako by se v ní odráželo nebe připomínající rozzářený vnitřek škeble.  

„Ty s Tomem chodíš?“ zeptá se Rik.

„Blbneš?“ Petra cigaretu zahodí. V tichu, které následuje, sledují oba zkroucenou spirálu modravého kouře stoupající z nedopalku. „Vždyť je to poděs.“

Rik obrátí oči v sloup.

Uplynou dvě hodiny, než dorazí do Jedovnic. Zhruba v šestnáct třicet Petra, Tom a Rik vystoupají cestou vroubenou po obou stranách chatami až na posečenou louku.

„Tohle je ona,“ ukazuje Petra prstem.

Rikovi se udělá doslova špatně od žaludku: chata vypadá jako vagon.

 

II

„Kupte si to sami!“ Rik práskne dveřmi, jak může nejsilněji. Po pouhých dvou krocích se zastaví; rychle se vrátí; otevře dveře. Hmátne po svém batohu, přehodí popruh přes rameno. Všimne si předmětu, který leží v předsíni na poličce.

Budou pěkně nasraní.

Petřin mobil putuje z poličky do jeho náprsní kapsy.

Tohle byl jejich jediný: Tom svůj zapomněl doma.

Oranžové najky zakřupají na oblázcích před chatou.

Chtěli víno. Co kdybych si je koupi sám? Počítat hlty – opít se.

Rozhlédne se po louce s několika slehlými kupkami sena.

To je ale ticho, pomyslí si.

Obloha připomíná sinavý opál mléčného skla prozářený silným světlem.

Ve vzduchu se vznáší slabý nakyslý pach spáleniště.

Rik se v myšlenkách vrací k těm dvěma.

Tohle z hlavy jen tak nevyženu.

A přece k tomu došlo. A přišlo to mnohem rychleji, než doufal.

Asi sto metrů před ním stojí na louce skupinka stromů. Mezi větvemi na něj cosi „háže prasátka“.

Vykročí tím směrem.

Dřeviny skrývají prohlubeň, možná závrt. Zahlédne pohyb ve spleti vysokých stvolů trav.

Něco velkého.

Děs pošimrá Rika v útrobách.

Snaží se to vylézt a utéct.

V té myšlence je podstatné slovo utéct: strach druhého spolehlivě zahání vlastní.

Rik vytáhne kapesní nůž, otevře ho.

Nad chmýřnaté vrcholky trav se zdvihnou dvě antény; upřou se na něho veliké temné mandlové oči.

Po Rikových vnitřnostech chňapne ledová ruka hrůzy.

A vtom pochopí: žádné antény – uši; žádný mimozemšťan – srna.

Sklouzne dolů. Zvíře se pokusí odskočit. Zadní nohy chybí! Celý zadek je…

Spečený?

Srna dýchá prudce, přerývaně.

A Rik si uvědomí, že jejich dech je synchronní. Skočí na zmrzačené, leskle hnědé, zmítající se tělo, zalehne je. V podbříšku ho sevře vzrušení. Čepel zanoří do zvířecího těla. Ohluší ho pískavý nářek. Rik drtí hrdlo srny v ohbí lokte levé ruky. Zatočí se mu hlava…

Vstane.

Srna zvrátí hlavu. Upírá na něho veliké oči. Chroptí.

Rikova erekce neopadává, ještě ne.

Později vystoupá z prohlubně, aby se ocitl mezi keři a stromy remízku. Poté co se prodere spletí zelených větví, přijdou větve zhnědlé a nakonec bezlisté a zčernalé. Požár změnil půdu pod nohama na černou poušť. Ale hořet muselo jen krátce v relativně malém prostoru.

Následujícím krokem vstoupí do dómu, který oheň vypálil uvnitř husté zeleně. Útok smrtícího strachu (Antény! Oči!) si už odbyl, takže ho tu čeká jen překvapení. Jedno z posledních v jeho krátkém životě.

 

III

Petra zavře okenici, zajistí ji zevnitř západkou. Přibouchne jednodílné okno, otočí kličkou. V duchu přitom zpívá sloky osobní hymny – a současně vyzváněcí melodie svého mobilu – Waka Waka od Shakiry. V překladu se dá poselství písně vyjádřit jednoduše slovy: „Když spadneš, vstaň.“

Přesune se k dalšímu oknu…

V místnosti, v níž se postupně víc a víc šeří, kromě ní nikdo není.

Je sama, protože strašlivě vynadala Tomovi. Vyhnala ho z Katčiny chaty. Vyslechla si jeho námitky, a tak nějak souhlasila s tím, že je vožralá pitomá tlustá píča.

Jo, ale rozhodně ne tak pitomá, abych se stala prvním skalpem tohohle puberťáka.

Tlustá?

Ten chlast i tamto… Všechno proto, abych si nepřipadala tlustá.

Přejde ke dveřím a jenom zírá na prázdnou poličku v předsíni a nadávky jí splývají ze rtů tak hladce, jako když přetržený řetízek klouže z krku. Vzteky skoro nevidí. Skočí ke dveřím, otevře je…

Všechny plány na to, co udělá, se jí z hlavy vykouří v okamžiku, když vyhlédne do kraje barvy rybího měchýře.

V hrobovém tichu se před jejíma očima odehrává příšerný výjev. Tom klopýtá k ní. Je bez batohu. Ohlíží se, padá, vstává. Na louce za ním, asi dvacet metrů za ním, stojí bez hnutí vysoká postava. Mlha znejasňuje její kontury. Něco je však naprosto zřejmé: rozhodně nepochází z našeho světa.

Petra si vypomáhá slůvkem JAKO. Dospěje k závěru, že postava vypadá jako domorodý válečník z Afriky ozbrojený obrovskými nazelenalými, průsvitnými klepety vybavenými zpětnými háčky, jehož hlavu zdobí chocholatý klobouk širší než ramena. Od středu čela až na zem splývá něco jako zvrásněný sloní chobot.

Tomáš Nehyba už je u ní, vpadne dovnitř. Piští. Ona se domnívá, že mu píská v hrdle dech, ale tohle je teď jeho hlas: „Kurva, ZAVŘI!“

Petra uposlechne, zamkne.

Okenicemi zaslepená okna ani dveře z nalakovaných latí neumožňují výhled.

„Rikovy boty. Kdybys viděla… plný krve…“

Oba stojí u dveří, čekají. Tom přiloží ucho ke dveřím…

Ť-JAF!

Ze dřeva nad jeho hlavou trčí průsvitná špice posetá drobnými karmínovými skvrnami. S něčím tak ostrým a pevným se určitě ještě nesetkali. V příští chvíli už špice ze dveří nevyčnívá. Venku se ozývají těžké kročeje, žuch, žuch, žuch. Postupují kolem chaty.

Ozve se suché, třaskavé zapraskání lámaného dřeva.

Chata se otřese.

Vzadu vpravo naruší přítmí místnosti kalný stříbrný svit pronikající zvenčí.

Tom i Petra bleskově padnou na podlahu.

Petra slyší, jak jí buší srdce. Zvuk je stále silnější… Ne, tohle nemůže být srdce.

takataka-ČAK-ČAK-ČAK…

„Vrtulník,“ syčí Tom.

Zvuk motoru helikoptéry ohlušuje, aby v příští chvíli zeslábl, zanikl.

Naslouchají tichu.

Venku se nic a nikdo nehýbe.

Tom se pomalu plazí po linoleu. Směřuje kolem stolu k zadní stěně. Snaží se zpod stolu pohlédnout na obnažené okno.

Zničehonic se ozývá staccato kostěného cvakání.

Petře trvá, než pochopí původ zvuku. Jektá zuby. Přesune se k Tomovi po čtyřech. „Co máš?“ Zdvihne oči nad úroveň desky stolu. Okenice před okenní tabulí vzadu vpravo chybí. Na skle zavřeného okna vidí tvář! Přesněji otisk tváře. Jeho tvar se rychle mění díky stékajícím karmínovým curůčkům.

Omočit obličej v krvi – otisknout na sklo.

A vtom jí dojde, čí krev (a čí obličej!) to musí být.

„Ten hadrák utekl před vrtulníkem,“ chraptivě kvičí Tom. Zvedne se, přeběhne k oknu. Poodejde doprava, potom doleva, snaží se obsáhnout zrakem, co největší část louky. Otočí se k Petře. Stojí zády k oknu, když říká: „Fakt je pryč.“ Usměje se. V koutku mu to zacuká.

Petra zahlédne, že se venku za ním něco vztyčilo.

TŘESK!

Sklo exploduje do místnosti.

Křupnutí – Tomášovi trčí z tváře ostrá špice. Na okamžik jsou na ní vidět drobné skvrny. Na okamžik, než se nástroj zalije krví.

Petra zavře oči.

Ale slyší… a nedokáže si nepředstavovat.

Když oči otevře, její obavy se potvrdí: Tom s ní není – jen jeho boty. Ještě před několika vteřinami zářily jako zelená výstražná vesta. Teď jsou na nártech zalité krví. Petra lapá po dechu, kterého se jí nedostává.

Rozbitým oknem se valí dovnitř chaty mlha. Zatím jenom mlha.

A pak její osobní DJ pustí Shakiru.  

A Petra už není vožralá.

Ani není pitomá: druhý semestr Jihočeské univerzity, obor entomologie, už má přece úspěšně za sebou.

A není tlustá! Je mrštná a silná – vždyť hraje závodně volejbal.

Když spadneš, vstaň.

Petra vstává – obrazně řečeno.

 

IV

Zvenku se linou zvuky: funění, čvachtavě mokré rány.

Petra se po čtyřech rychle smýká do předsíně, ke dveřím. Vlevo ode dveří se nachází výklenek s botníkem a nářadím. Vklouzne do něho, vztyčí se.

Kýbl, mop, koště, hrábě… Nějaká lepší ZBRAŇ?

Očima přelétne předměty vyskládané na poličce. Nahlédne za botník.

Páni!

Za držadlo ve tvaru D vytáhne dlouhé tříhroté vidle s kovovou násadou.

Rychle, dokud je ZANEPRÁZDNĚNÝ!

Se zatajeným dechem odemkne. Otevře. Klíč nechá v zámku. Vystoupí z chaty; se zády přitisknutými k hrubému dřevu se přesunuje k levému rohu. Jen jedním okem vykoukne (připravena na úprk s bestií v zádech, na skok do dveří, na zabouchnutí a zamčení) – stáhne se.

Co viděla?

Postavu s obrovským kloboukem, otočenou zády k ní, která se skláněla nad čímsi ostře červeným. Právě zdvihala jedno z klepet.

Petra vyžene všechny myšlenky z hlavy.

Vsssssssssss-Džch! Ozve se za rohem.

Budoucí odbornice působící v entomologickém výzkumu sevře pravou rukou rukojeť vidlí a levou uchopí černou ocelovou trubku násady přibližně v polovině.

Dělej, než se emzák otočí.

A právě v té chvíli zpoza rohu vyrazí cosi velkého, hrozivě temného.

Než se Petra stačí pohnout, klepeta se zdvihnou k nebi.

Petru zaplaví vlna hrůzy, taková, kterou dosud nepoznala, taková, která dusí.

Černá silueta zatemní celý svět.

Petra ucítí náraz do rukou. Neuvědomuje si, že právě teď už v nich nic nedrží.

Vtom se třásně klobouku prudce zhoupnou. Tělo černé – jako nalakované – podklesne v kolenou, padá nazad.

Mimozemšťan leží na zádech; klepeta rozhozená do stran. Nehýbe se. Vidle trčí z jeho prsou téměř kolmo k nebi.

Vypadáš jako nějaká zkurvená moderní socha, pomyslí si Petra. Odvrátí od něho pohled. Zaznamená záblesk v remízku, v němž si s Katkou hrávaly jako malé.

Jako by někdo signalizoval LED světlem.

Jde se tam podívat. Nebojí se: Kdyby těch bestií přistálo víc, už dávno by po mě sekaly klepety.

Obejde zarostlý dolík a mezi spálenými stromy uvidí něco, co připomíná obrovskou rozbitou vánoční ozdobu vysokou odhadem tři metry s temným očouzeným povrchem pokrytým puchýři.

Tohle přistání se teda vůbec nepovedlo.

Jenže aby došla k mimozemskému modulu, nemůže mít oči pořád „na vršku hlavy“, musí občas také mrknout pod nohy…

Spatří srnu.

(Zdvihne se jí žaludek.)

Snaží se myslet na něco jiného, než je tamto ostře červené vedle chaty.

Některé myšlenky jen tak nezaženeš.

Kur-va!

Okřiknutí nepomůže, něco jiného ano: Petra v duchu zpívá Waka Waka. Obchází mimozemský artefakt. Cítí nevolnost, možná je to strach. Narazí na hromadu bělavého slizu velikosti lesního mraveniště. Zápach, který ji udeří do nosu, ji donutí projít kolem co nejrychleji. Na zčernalé půdě uvidí ležet něco barevného.

Rikovy najky!

Oranžová látka je napitá krví.

Petra se rozpomene na jasně zelenou Tomovu obuv.

Někde poblíž tu bude Rikovo tělo.

Kráčí dál podél oblé stěny modulu s Waka Waka na rtech, až přijde krok, po kterém se jí zastaví srdce, protože zahlédne klobouk, nazelenalá klepeta i karmínové tečky na nich.

S prsty v ústech prudce couvne.

Nic, nikdo se nehýbe.

Tak ještě jednou: kdyby žil, byl by tam u chaty a já bych byla v prdeli.

Otěže Petřina vnímání teď svírá budoucí vědkyně.

Sehne se nad mimozemšťanem. Do nosu ji opět udeří zápach rozkladu.

Poučení: smrt je cítit v celém vesmíru stejně.

Nazdvihne krempu klobouku. A tohle je zajímavé: žádný chobot. Ve skutečnosti mimozemskou tvář zakrývá jakési husté krajkoví, které splývá v pásu širokém zhruba půl metru od čela až na zem.

Petru zaujme vzor na pásu. Dotkne se pásu prsty – na omak je překvapivě drsný. Pozdvihne ho k očím.

Mimozemšťan se pohne.

Petra zavřeští. Vyskočí, odhodlaná utíkat…

Tělo padne na bok.

Petra vidí, že pod „chobotem“ se nachází veliký podélný otvor sahající od klobouku až k pasu. A právě z tohoto otvoru teď s odporně žbluňkavými zvuky vytéká polotuhá bělavá slizká masa.

Během chvilky se celé mimozemšťanovo tělo vyprázdní. Na světě je další hromada slizu k nerozeznání podobná té předchozí. Petra zírá na prázdnou skořápku dvourukého a dvounohého tvora s hlavou a s kloboukem naraženým do čela.

Rozpomene se na to, co ji do těchto míst přivolalo. Rozhlédne se. Vidí sliz, černé tělo, temnou stěnu mimozemského modulu, na uhel spálenou trávu.

Tak co to teda blikalo?

Ustupuje pozpátku, až zahlédne záblesk.

Nalezne kotouč z lesklého kovu, který se členitým okrajem zachytil ve větvích osiky. Takže na špičky a podat si ho konečky prstů.

Do kovového povrchu jsou vytlačeny schematicky znázorněná souhvězdí a také dva vlysy. První znázorňuje siluetu mimozemšťana s klepety a třásnitým kloboukem. Na druhém je mimozemšťanovo černé a lesklé tělo umístěno ve vodorovné poloze na zádech hlemýžďovitého organizmu se spoustou panožek.

To tmavé tělo je jeho ulita. 

Ne, počkat. On přece hýbal klepety a nohama. Takže lepší přirovnání je „vnější kostra“.

(U hmyzu – entomologie je nauka o hmyzu! – se tak nazývá kostra nacházející se zvnějšku organizmu.)

Mohou se pohybovat po dvou. Nebo se vysunou jako šnek z ulity tou dírou pod „chobotem“ a přesunují se pomocí panožek.

Já našla jejich loď. Zabila jsem tu mimozemskou kurvu, toho vraha, co…

Na tohle nemysli. Ještě ne.

Nechce už být na tomhle místě ani vteřinu a rozhodně nechce narazit na Rikovy tělesné pozůstatky. Utíká a nechává za sebou rozbitou obří vánoční ozdobu, rytíře vyteklého z brnění i mrtvolu srny. Plán má jednoduchý: poběží dolů štěrkovou cestou až k rybníku, k hospodě s telefonem, aby oznámila…

Blíží se k chatě Katčiných rodičů.

Nedívá se na louku vedle chaty, na to červené…

Povolá na pomoc osobní hymnu odvahy.

Vtom se stane něco neuvěřitelného, protože Petra uslyší v reálu slabounké: „Tsamina mina e é. Waka waka e-e é.“

Takže neutíká dál. Jde za Shakiřiným hlasem až k mimozemskému bojovníkovi, až ke krajkovému pásu, do něhož jsou zaraženy vidle. Uchopí oběma rukama násadu, trhne s ní nahoru, vysvobodí hroty z mimozemského těla. Vidle odhodí. Skloní se blíž k tónům písně. Uchopí do prstů krajkový pás, nazdvihne ho.

Čeká ji překvapení.

Ne, nevidí žádné slizce lesklé bělavé hroudy slimáčího masa. Jen strašnou spoustu temné a jasně červené… krve.

Zírá do lidské tváře pomazané sraženou krví. Pozná ji.

Pohlédne na látku flanelové košile. Teď je napitá krví, ale Petra ví, jakou měla původní barvu.

Řetízek melodie nekončí.

Kde má ten mobil?

Tady, v náprsní kapse.

Fakt je to ten můj.

Volá táta.

Nedokáže hovor vzít. Očima stále většíma zírá do tváře pokryté krví…

Srnčí, že?

… a na tělo ukryté ve „vnější kostře“.

Vlezl sis do toho jako do brnění.

Bosý.

Samozřejmě, že bosý. Ty boty sis přece zamazal.

Otiskls svůj obličej zapatlaný krví srnky na okno, abys nás děsil.

Nezabila jsem žádného mimozemšťana.

Vybaví se jí zohavené kusy Tomova těla vedle chaty, srnčí hlava rozdupaná na kaši, JEHO iniciály.

I když…

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia
Petr Šulc: Pokání
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss