Jitka Ládrová: Kočičí smrk

Kočičí smrk

(inspirováno stejnojmennou ašskou pověstí[1])

Práskl bičem a starý vůz se za značného vrzání dal do pohybu. Karl pravidelně pobízel koně a hnal tak rychle, jak jen to šlo. Kola na kamenité cestě protestovala, naštěstí však držela pevně na svých místech.

Znovu zvířata popohnal. Času nebylo nazbyt. Günterova zranění vypadala nepěkně. Srdnatý sedlák věděl, že čím dřív přivede pomoc, tím větší šance bude jeho přítel mít.

Konečně uviděl hranici města Asch a dům, ve kterém žil lékař Hans. Přitáhl otěže a vůz zastavil. Seskočil dolů a začal bouchat na dveře mladého doktora nehledě na to, kolik dalších obyvatel v ulici vzbudí.

Hans na sebe nenechal dlouho čekat. Práce doktora ho bavila. Bral ji jako své poslání. Vždy si přál dělat svět lepším, poznávat nové a předávat znalosti dál. „Co se děje?“ vyšel ven a zachumlal se do pláště. I ve tmě poznal sedláka Karla.

„Günter… On…“

Hans nevyzvídal dál. Přikývl na srozuměnou, popadl tašku a usedl na vůz vedle Karla.

„Co se stalo?“ zeptal se lékař znovu, když se koně dali do klusu. I když byl Hans v Praze na studiích několik let a přišel sem teprve nedávno, vyrostl tu a měl ke zdejším starousedlíkům blízko. Věděl, že Günter má slabé srdce. Chtěl vědět, na co se připravit.

Karl se na lékaře jen podíval. V očích se mu zračil děs, kterému by jen málokdo porozuměl. „Já nevím,“ odpověděl a vzduch proťal zvuk jeho biče.

Günter ležel na břiše, záda rozdrápaná do krve, jako kdyby ho napadla početná smečka koček. Jeho manželka seděla u něj a jako zkušená a životem ostřílená žena mu zastavila krvácení a ošetřila drobnější rány. Když lékař Hans vešel v doprovodu Karla do světnice, vypadal zraněný už mnohem lépe.

Hans vyndal z kufříku jehlu a nit a polil ji kořalkou. Günterovi už dávat loknout nemusel – o to se postarala jeho žena, než doktor dorazil.

Jehla poprvé prošla kůží a prošla jí celkem ještě dvacetkrát. Teprve potom alkoholem omámený sedlák s úlevou vydechl a následně usnul.

Hans i Karl se rozhodli zůstat u nemocného přes noc a střídat se s Günterovou manželkou u jeho lůžka. „Jak k těm ranám přišel?“ zeptal se lékař ženy, než si vzal první stráž.

„Nevím,“ odpověděla panímáma. „Celý se klepal a nedokázal nic říct. Bála jsem se o jeho srdce. Bože,“ pokřižovala se, „měla jsem o něj takový strach. Musela jsem ho nalít kořalkou, aby se aspoň trochu uklidnil.“

Hans přikývl a pokusil se nešťastnou ženu povzbudit milým úsměvem. Poté ji i Karla poslal spát. Však se ráno vše dozvědí.

Günter se probral, když ho ve spánku hlídala jeho žena. Jen co zpozorovala, že je při vědomí, ihned zavolala lékaře i Karla.

Hans pacienta zkontroloval. Vypadal už mnohem lépe. „Pamatujete si, co se stalo?“ položil znovu otázku, která ho trápila už cestou na Günterův statek.

Zprvu klidný výraz sedláka, stále ještě ovlivněný alkoholem, se rázem změnil. Ještě ani nedořekl první větu a už značně pobledl a orosilo se mu čelo. „Vracel jsem se z Dolního Reuthu. Já… šel jsem lesem, do kopce, pořád nahoru a na vrchu… tam. Byl tam.“

Günterova žena a sedlák Karl viseli zraněnému na rtech. Pouze Hans vypadal neklidně z jiného důvodu. Poslouchal mělký dech pacienta. Sáhl mu na zápěstí a změřil mu tep.

Srdce sedláka bilo jako na poplach. Lékař zalitoval své otázky.

„To je dobré, už je to pryč. Upokojte se,“ zkoušel ho tichým tónem uklidnit. Nenapadlo ho, že by tím mohl sedláka natolik rozrušit.

Günter se umlčet nenechal. Děs mu najednou nedovolil nepokračovat. Musel se o tu hrůzu podělit. „Viděl jsem ho. Zaútočil na mě.“

„Kdo?“ šeptla v úleku jeho žena.

Günter se sípavě nadechl. „On. Je-je zpátky!“

Ruka, kterou sedlák natahoval k Hansovi, klesla bezvládně dolů. Lékař se mu pokoušel znovu pomoci, ale jeho snaha byla marná. Mohl se jen dívat do vytřeštěných očí a na ústa, jež zůstala němě otevřená.

***

Zpráva o Günterově smrti se rychle rozšířila a za chvíli si o ní povídal celý kraj. Každý se doktora při jeho pravidelných objížďkách vyptával, co se stalo. Hans ale odpovědět nedokázal.

Ještě nikdy neviděl nikoho zemřít hrůzou. Mnoho zkušeností pravda neměl, i tak ale nechápal, co může člověka vyděsit natolik, že si pro něj přijde smrt při pouhé vzpomínce na onen zážitek. Co musel Günter vidět? Na něco podobného se musel ptát každý.

Hansův spánek byl neklidný. Kolikrát se vzbudil celý zpocený. Prázdný výraz Günterových očí ho provázel. Stal se lékařem, aby lidem pomáhal, ale sedlák zemřel kvůli němu. To on se ho zeptal na osudný večer. Kdyby otázku nepoložil, muž by nyní žil.

Uplynul další den, od té nešťastné události už sedmý a Hans zamířil do hájovny nad Neubergem. Lesníka Gustava nenavštěvoval často – byl to muž urostlý, a i když mu táhlo skoro na šedesát, zdraví měl pevné a nevyžadoval tak časté návštěvy jako mnozí jiní a mladší.

Gustav mladého lékaře pozval dál a nabídl mu mysliveckou do každé nohy. Jeho životní heslo bylo ráno jednu na zdraví, večer druhou na spaní. Očividně mu to fungovalo. Hans si nedovolil odmítnout. Kvalitní spánek potřeboval jako sůl.

„Jak se tady máte?“ navázal zdvořilý hovor a poté se přeptal na to, zda muži nic nechybí. Ke každému přistupoval se stejnou starostlivostí, podvědomě ale celou dobu čekal na otázku, kterou mu pokládali všude. Nepřišla.

„Víte, co se stalo sedlákovi Günterovi?“ zeptal se nakonec sám. Napadlo ho, že to hajný Gustav ani netuší.

Lesník kupodivu přikývl.

Hans se na něho zadíval v očekávání, že otázka přijde nyní, Gustav ale nevypadal, že se něco chystá říct. Krátce nato uhnul hajný pohledem a raději si nalil další šťopičku, tentokrát jen pro sebe.

Lékař ho mlčky pozoroval. Logika mu poskytla jediné vysvětlení. „Vy… vy to víte. Víte, co mu nahnalo takovou hrůzu.“

„Lidé říkali, že Günter mířil z Dolního Reuthu do Neubergu…“

Hans přikývl. „Proč?“ zeptal se, protože cíl sedlákovy cesty mu nepřišel tak důležitý.

„Ta cesta vede kolem Kočičího smrku.“ Obrátil do sebe dalšího panáka. „Znáš tu pověst, Hansi?“ dovolil si familiérní oslovení.

Lékař přikývl. Každý, kdo tu vyrůstal, ji znal. Pověst o Nahřbetskočovi, který napadá lidi u Kočičího smrku a skáče jim na záda. Kdo se s ním setká, trpí následně silnými halucinacemi. Jeho mysli se zmocní stihomam, vlasy mu hrůzou zešediví a daný nebožák během několika dní zešílí a zemře.

„Güntera se ale nezmocnilo šílenství. Smrt si ho vzala hned následujícího rána.“

Hajný nevypadal, že by ho lékařův argument zaskočil. Věděl, jak sedlák zemřel. „Günter měl slabé srdce. Sám jsi to říkal.“

***

Diskrétní lékař se nikde o hajného myšlence s Nahřbetskočem nezmínil, přesto o ní do týdne věděl celý Neuberg i přilehlé okolí. Navíc se v blízkosti Kočičího smrku vyskytly další dva podobné útoky, ke kterým mladý lékař musel uprostřed noci vyjet.

Hans pověsti nevěřil. Studia v Praze mu otevřela oči. Už nebyl malé dítě, které hltalo každé slovo a chodilo po špičkách kolem zakázaných míst. Jako lékař toho věděl o přírodě mnohem víc a dokázal věcem přisuzovat i jiný smysl než ten nadpřirozený.

Celá vesnice se sešla na společnou poradu. Rychtář ji zahájil a podíval se na Hanse, jehož coby lékaře pozvali, i když zde nebydlel.

Mladý doktor si najednou mezi starousedlíky nepřipadal dobře a připadal si ještě hůř, když ho rychtář vyzval, aby se s nimi podělil o svůj názor.

„Nemluvil bych nutně o Nahřbetskočovi. Myslím, že je i spousta jiných vysvětlení. Pravděpodobně by mohlo jít o rysa. Je to kočkovitá šelma, větší než kočka, ale zároveň útočí na svou kořist zezadu.“

„Jenže rys by si netroufl na člověka!“ ozval se z davu někdo na protest, ale Hans nestihl zachytit kdo.

„Pokud by byl vzteklý, mohl by. Je to šelma, která je schopná zabít i jelena. Navíc v nočním šeru má jednoznačnou výhodu.“

Tentokrát už hlouček starousedlíků mlčel. Slova se ujal rychtář.

„Nezáleží na tom, co je to zač. Musíme se tý přítěže zbavit! Zítra večer vezmem hrábě a vidle a podáme si tu bestii, ať už je to cokoliv!“

***

Ze sedláků a rolníků čišelo odhodlání. Nikdo z nich se čas od času nevyhnul nočnímu návratu domů přes les. Totéž, co postihlo Güntera, se zrovna tak mohlo stát každému jednomu z přítomných.

Hans stál, vybaven puškou, mezi vesničany. Nemusel by tu být a angažovat se, přesto mu to nedalo. Chtěl všem ukázat pravdu, dokázat jim, že není čeho se bát. Hodně věcí činil v zájmu vědy. Nebýt jí, všichni by stále věřili, že Země je placatá a Slunce obíhá kolem planet. Pokrok jde ruku v ruce s poznáním, proto je třeba jej činit.

Rychtář byl rád, že tu lékař je. Uctivě se s ním pozdravil. Věděl, že jeho puška se bude skupině hodit. Moc palných zbraní po okolí nebylo a sehnat nějakou se pro běžného smrtelníka zdálo jako nesplnitelný úkol. Pro Hanse coby doktora to ale problém nebyl. Lékaře si každý předcházel.

Sedláci utvořili skupiny a rychtář je začal přepočítávat. Jeden muž chyběl. Muž, jehož přesná muška by se výpravě hodila ze všeho nejvíc.

„Kde je hajný Gustav?“

***

Skupiny se rozdělily a začaly pročesávat les. Nakonec byly jen dvě – jedna s puškou rychtáře a duchovní ochrannou neubergského faráře a druhá v doprovodu kněze z Asche a Hansovy zbraně.

Mladý lékař nikdy z pušky nestřílel. Starosta Asche ho ujišťoval, že to nic není. Stačí jen namířit před sebe a zmáčknout spoušť. Nablízko prý nejde prakticky minout, jen je třeba dávat pozor na zpětný ráz a nepřepadnout dozadu. Snad i proto nesl Hans zbraň odhodlaně a jeho kroky byly jisté.

Postupovali tiše. V myslích sedláků se honila jediná otázka: Proč hajný nepřišel? Ví něco, co ostatní ne? Nikdo si ale nedovolil říct ani slovo. Hans jim přikázal mlčet a spoléhat se na své uši. Ve tmě za pomoci luceren se stopovat nedalo. Měli jenom sluch.

Ozval se šramot ve větvích.

„Něco jsem zaslechl,“ upozornil ihned rolník.

Ostatní zpozorněli a začali se nervózně otáčet. Světla luceren neklidně kmitala ze strany na stranu, jak se jejich majitelé rozhlíželi v marné snaze něco ve tmě spatřit.

„Nic nevidím.“

„Já také ne!“

„Planej poplach!“ hlučel jeden přes druhého. Veškerá kázeň byla tatam.

Hans přispěchal k hloučku. Nebyl přirozený velitel. Častěji kladl otázky, než dával příkazy. „Uklidněte se a zhluboka dýchejte.“ Použil větu, kterou říkává před přiložením stetoskopu. „Zkusíme to jinak,“ navrhl tiše.

„Jak?“ vykřikl v očekávání jeden z mužů. Na rozdíl od Hanse ho nenapadlo hlídat si hlasitost svého basu.

Větve stromů se zhouply a vzduchem zapleskala křídla ptáků. V tichu noci zněli, jako bych jich letělo celé mračno.

Všichni muži rázem oněměli a jejich pohledy se upnuly nahoru ke větvím. Krákavý zvuk ptáků dal tušit, že by se měli opět ztišit a nezahrávat si s nočním hvozdem.

„Co navrhujete, doktore?“ zašeptal jiný hlas. Každý do jednoho nyní hleděl znovu na Hanse.

„To zvíře nezaútočí, pokud si nebude jisté svou převahou. Je to noční lovec. Půjdu napřed a pokusím se ho vylákat z úkrytu. Vy půjdete za mnou, tiše jako doteď. Kdyby se něco dělo, uslyšíte to.“

Sedláci souhlasili a Hans se vydal jako vějička napřed. Bez světla v ruce, jen jako obyčejný pocestný.

Jeho kroky už nebyly tak jisté. Rozum mu říkal, že se mu nemůže nic stát. Měl zbraň. Pevně ji svíral oběma rukama, připraven vystřelit. Věděl, že má jen jeden pokus. Přebít pušku by jen tak rychle nezvládl. Starosta ale říkal, že nemůže minout.

Uklidňoval se tím, každé zapraskání větvičky však popohánělo jeho tep k výšinám, každým takovým krokem k sobě lákal dravce.

V zádech ucítil něčí pohled. Ohlédl se.

Byl už takřka na vrcholu kopce. Kočičí smrk měl kousek před sebou.

Je to hloupost, ujišťoval sám sebe. Bez ohně si připadal mnohem zranitelnější, ale věděl, že s ním by žádné zvíře nepřivábil. Na výstřel beztak potřeboval obě ruce.

Pod nohou mu prskla další větvička. Tentokrát ale zněla jinak. Podíval se za sebe, v ten okamžik ale zakopl o kořen a spadl k zemi.

Srdce se opět hlasitě rozeznělo. Děkoval Bohu, že nedržel prst na spoušti a zbraň v jeho rukách nevystřelila.

Rychle se zvedl, otřepal jehličí z kalhot a zkontroloval zbraň. Noha ho trochu bolela, ale jinak se zdála být v pořádku. Nic, co by mu zabránilo pokračovat dál. Temný hvozd pro něho měl připravené další překvapení.

Vítr se zvedl a opřel se do vršků stromů. V ten moment kousek od něho začaly praskat větve.

Namířil tím směrem pušku a čekal. Věděl, že nesmí minout. Ruce se mu klepaly.

Zatajil dech a položil ukazováček na spoušť. V mysli se připravoval na zpětný ráz zbraně…

Nevystřelil.

Kolem se prohnalo stádo srnek a zamířilo dolů z kopce, odkud přišel.

Oddechl si. Oddechl si a s úlevou povolil napjaté svaly. Potřeboval se vydýchat. Uklidnit se. Věda byla daleko bezpečnější, dokud se člověk neocitl sám v lese.

Rozhlédl se kolem, ještě než se ale stačil otočit zpět, pocítil tíhu na svých zádech a jeho tělem projela pronikavá bolest.

Vykřikl a prudce se předklonil.

Tvor na jeho zádech se neudržel a sjel po nich dolů na zem.

Hans na nic nečekal. Ne ve jménu vědy, ale v zájmu vlastního života zmáčkl spoušť.

Ticho noci proklál výstřel.

„Pomoc!“ zařval, jakoby to předtím puška neudělala za něho. Chytil se za krvácející zranění na krku a sesunul se k zemi. Jeho oči se pomalu zavíraly. Poslední, co viděl, byl Kočičí smrk, který stál přímo nad ním.

***

Sedláci těžko zapomínali na to, co se v lese stalo. Nepomohlo, že mrtvolu zakopali a farář okolí Kočičího smrku vysvětil. V jejich myslích byl vyrytý obraz, který spatřili, když mladého lékaře našli. Vedle Hanse leželo tělo zrůdné šelmy. Zohavené, bez srsti, jen maso a kosti spojené v jeden celek.

Doktor měl pravdu, ne každý ji ale sdílel. I když lidé viděli, že pověstný Nahřbetskoč není nic jiného než kočkovitá šelma, přesto bylo na jejím znetvoření něco nepřirozeného, ba až ďábelského.

Útoky ustaly a život ve vesnicích se opět vrátil k normálu, stejně jako se Hans po zotavení vrátil ke své práci. Rád by tvrdil, že je vše jako dřív, jenže nebylo. Každý, kdo viděl mrtvou šelmu, odvracel od lékaře bohabojně tvář, jakoby měl na sobě nějaký cejch.

Hans si připadal podvedený. Vše dělal pro lidi. Snažil se jim pomoci a oni ho měli za stejnou bestii, jakou zabil, a aby toho nebylo málo, rána na krku po vyndání stehů nepříjemně pálila.

Neklidně se podrbal na týlu. Na jeho prstech ulpěla krev.

***

Vzduch proťal zvuk biče. Bylo to tady zase. Další napadení, další raněný.

Začal bouchat na dveře Hansova domu, dřív ale vzbudil půlku ulice. Lékař ne a ne vyjít.

„Co se děje?“ okřikovali sousedé neznámého narušitele spánku.

„Došlo k dalšímu útoku!“ vysvětlil sedlák a znovu začal na dveře tlouct a dovolávat se doktora. To už u něho ale stál hlouček nejrychlejších zvědavců.

„Poslední dobou se choval divně. Možná odjel,“ pronesla jediná přítomná žena.

Nejbližší dva muži se na sebe podívali a mlčky si vyměnili pohledy. Opřeli se do dveří a společnými silami je vyrazili.

Vešli dovnitř a nevěřili svým očím. V doktorově bytě nezůstal kámen na kameni. Na zemi ležely police s rozházenými knihami, všude byly střepy od rozbitého nádobí a v průvanu, který se zvedl po otevření dveří, se vznášela peříčka z polštářů a peřin.

Zrak přítomných se upnul k vytlučenému oknu na druhém konci místnosti. Jeden z mužů opatrně světnici přešel, aby se na roztříštěnou tabuli podíval zblízka.

„Myslíte si, že se ta bestie vrátila ze záhrobí, aby se doktorovi pomstila?“ zeptal se sedlák, který pro lékaře přijel.

Muž u okna zavrtěl hlavou. „Nemyslím si. To okno je vytlučené zevnitř. Všechny střepy se vysypaly ven.“

Nikdo z nich nechápal, co se mohlo stát. Zůstali v němém úžasu hledět na opuštěný byt, dokud ticho narušil pisklavý ženský křik.

Na zemi vedle postele ležela lidská kůže.