Utanapišti prozdradil Gilgamešovi, že na mořském dně roste rostlina podobná kustovnici, která má však trny jako růže. Tahle rostlina je schopna učinit starýho muže opět mladým. Kdo ji vlastní, má v rukou také zbraň schopnou porazit samotnou Smrt.
Epos o Gilgamešovi
Tma.
Všude kolem mě je voda. Chladné doteky jemných proudů na mé koži. Staré rány a zapomenuté hříchy. Tělo se kolíše jako strom ve větru.
Poté, co se vydáte na tu cestu do temnoty, která má být prý už navěky, celej časoprostor vám bude připadat zvláštně neurčitě. Mohli to být tisíce lidských životů, žhnoucích a vyhasínajících jako sirky, jeden po druhém. Mohl to být jeden kratičkej vynechanej nádech.
Já si však přesto pamatuji.
Vzpomínky na děvče, co bloudilo prsty po mém těle vždy, když si myslelo, že spím. Vrátili se z velké dálky. Já nikdy nespal. Moje Aimal.
Jsem sám. Sám v temnotě. Svět je černej jako bezhvězdná tma v hlubokém vesmíru.
Všechno je to tady. Její krev na mém obličeji. Mé rudé slzy. Náhlé mokro v oblíčkách kolem mého rozkroku.
Chtěl jsem jí pomstít. Všemocnej Allah, jestli tady někdy skutečně byl, ví, že jsem chtěl.
Z jedinýho světla v mém životě spravili kus hnijícího masa. Zabili ji. Zabili Aimal.
Na světe není spravodlivost. Pro ni, pro ně, pro nikoho.
Je jenom temnota, věčné zoufalství a voda v mých plicích.
Smáli se mi. Malej, obrýlenej, poloretardovanej chlapeček, kterej prosí o zmilování. Počúrá se strachy, když jde do tuhýho.
Já se nesnášel. Nesnášel jsem celej svůj život. Nesnášel jsem své rodiče. Nesnášel jsem všechna ty léta ve škole, kde jsem se naučil jaká jsem nula. Nesnášel jsem ty doby v ústavě pro choromyslné v Damašku. Nesnášel jsem svou práci. Jenže miloval jsem Aimal.
Chtěl jsem je pozabíjet všechny. Chtěl jsem, aby se počúrali od strachu. Chtěl jsem jim ublížit.
Dostal jsem jednu z těch žen, které ti muži stihli zbouchnout. Střelil sem jí do břicha zbraní, která mi ostala po bráchovi, kterýho sem téměř neznal. Zabili ho Američané ve válce.
Ostala ležet na zemi a jenom tiše vzlykala. Cítil sem se jako Bůh, když její kosti pukali pod mýma botama jak suché větvičky. Ještě žila, když jsem jí vyloupl oči a snědl je.
Když jsem byl hotov, tělo jsem nechal ležet na místě jaho varování.
- A pro vás mám něco ještě horšího. -
Jenže pak mě chytli. Vzali mě na jakousi loď. Píchali mi do těla špičky nožů, smáli se, že křičím jako osmileté děvčátko. Říkali, že jsem ubožák, co se zamiloval do kurvy. Navyše takové, co měla tripl. Že mě Aimal prý nikdy nemilovala.
Milovala mě. Milovala mě. Ja vím, že mě milovala. Jednou mi to řekla.
Vykastrovali mě a smáli se, že ho mám takovýho malýho, že to ani není škoda.
Zalili mi nohy do betonu a hodili mě do vody.
Padnul jsem na dno betonem napřed a ostal na něm stát. Byla tam tma. Kolem mě byli jakýsi řasy. Měli trny. Bahnem a špínou se vznášeli farebné bubliny jako z bublifuku. Měli tvary rybiček a kolem mě plavali v párech. Milovali se navzájem a dřívě či později všechny popraskali až jsem tam ostal už jenom já sám.
A pak jsem zemřel.
Nejspíš.
A teď je tady ten pocit. Jakoby někde v nějaké dutině uvnitř mýho přirodzenou dekompozicí zničeného a morskými živočichmi okousaného těla kroužili dvě bublinkové rybičky a milovali se jako život a smrt.
Přecházím si jazykem po zubech a upírám své oči (částečně zvyknuté na tmu za hranicí času) na své nohy zalité v betonu. Pamatuju si ještě na chuť masa?
Byl jsem mrtvý. No opět žiju.
Přicházím.
