Vít Martin Matějka: Vila

Povídka, která se umístila na 4. místě v pátém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

„Tome, neblbni!“

Jen jsem se zasmál a přehoupl se přes plot.

„Jdeš taky?“

„Zbláznil ses? To nemůžeme.“

„A kdo nám v tom zabrání? Pojď, bude se ti to líbit, uvidíš.“

Otočil jsem se a zamířil hlouběji do zahrady. Po kolena vysoká tráva se stříbřitě leskla v měsíčním svitu. Její vůně mě pošimrala v nose. Klid a mír se mi rozlil po těle.

„Tak na mě alespoň počkej,“ zaznělo odevzdaně. Vrátil jsem se k plotu a pomohl Evě dolů. Přistála mi v náručí. Políbil jsem jí a rukama vklouzl pod její tričko.

„Nech toho,“ ohnala se.

Chytil jsem jí za ruku a zamířili jsme do stínu borového hájku. Její dech byl rychlý a na ruce jsem cítil, jak jí zběsile bije srdce. Jestli víc námahou, nebo vzrušením z toho, že děláme něco zakázaného, to nešlo říct. Když jsme obešli hájek, objevila se před námi třípatrová vila. Přitáhl jsem si Evu k sobě.

„Líbí?“

„Je to kouzelné,“ vydechla.

Měla pravdu. Měsíční světlo dávalo zchátralé budově úplně nový rozměr. Stříbrné světlo rozehrálo úžasnou hru stínů, v které každý výběžek, každá spára, každá díra po vypadlé tašce napomáhala plastičnosti a tajemnosti. Temná okna na nás zírala prázdným pohledem slepce. Věděl jsem, že se jí to bude líbit.

„Tam,“ ukázal jsem na věžičku, jakousi zmenšeninu zvonice, která čněla z druhé strany střechy. „odtamtud je výborný výhled.“

„Co když na nás někdo vyběhne?“

„Nikdo tu není,“ odvětil jsem a zamířil ke vchodu.

Tráva již prorostla i ve spárách mezi schody. Vypadalo to, jako by na nich ležel koberec. Jakoby nás někdo vítal. Však jsme jistě očekáváni, pousmál jsem se v duchu.

„Opravdu chceš jít dovnitř?“

„Určitě. Proto jsme tady, přece!“ otočil jsem se k ní.

Vystoupal jsem po schodech ke dveřím. Eva se mě křečovitě držela za ruku a jen váhavě mě následovala. Zpuchřelé dveře s rozbitou výplní se otevřely se zaskřípáním, z kterého běžel mráz po zádech.

Vstupní hala byla obrovská. Podlahu pokrývala vrstva prachu. Uvnitř byla o dost větší tma, jelikož měsíční světlo bylo odkázáno jen na špinavá okna, ale i tak bylo vidět, že prachová vrstva není porušena žádnými šlápotami. Z haly vedlo několik dveří, ale my se vydali rovnou po schodech do prvního patra.

Vystoupali jsme do prvního patra. Pokoje i jejich zařízení bylo zcela netknuté, jakoby obyvatelé domu odešli před chvíli uprostřed běžné každodenní činnosti. Prošli jsme dva dětské pokoje. V jednom byla postýlka s vysokou ohrádkou, nad kterou visel závěs s obrázky zvířat. V druhém pak byly postele dvě. Podle panenek a převládající růžové barvy šlo zcela jistě o pokoj mladých slečen.

Za masivními dřevěnými dveřmi, jejichž panty nevydaly ani ten nejmenší zvuk byla pracovna. Evě se přitom pohledu zatajil dech, stejně jako kdysi mě. Místnosti dominoval dřevěný stůl, za kterým se tyčilo opěradlo koženého křesla. Na stole leželo několik papírů a popelník s nedokouřeným doutníkem. Za křeslem prosvítal oknem měsíc a stín větví rozložitého stromu vytvářel na skle spleť stínů, lehce se pohupujících ve větru. Došel jsem až k oknu a podíval se ven. Na spodní příčné větvi masivního ořechu se na jednom provaze pohupovala rozbitá houpačka. Evu nejvíc uchvátila knihovna. Dvě protilehlé stěny byly od stropu až k podlaze pokryté svazky, zabírající i to sebemenší místo v policích.

„Nechápu to. Musí to tu být opuštěné už léta a viditelně to tu ještě žádný nenechavec neobjevil,“ Eva přejížděla prsty po hřbetech knih. Šlo hlavně o klasická díla literatury.

„To bude asi tou pověstí.“

„Jakou pověstí,“ trhla sebou.

„Strašlivou! Děsivou!“ zašklebil jsem se na ni.

„Tomáši!“

„No jo,“ udělal jsem dramatickou pauzu. Traduje se, že tady kdysi žila jedna rodina. Otec, říkejme tu třeba soudruh, byl velký zvíře ve straně, soudružka a tři děti. Soudruh jednou přišel soudružce na to, že mu běhá za nějakým mladým, zdatným pionýrem…“

„A?“

„No, kromě budování socialismu se doma věnoval chovu psů. Byli to jeho miláčci, na které nemohl nikdo jiný šáhnout a upřímně, ani nikdo jiný nechtěl. Pěkně agresivní bestie to prý byli. Ale dětem neublížily. To soudružka, ta se jich bála, jak čert kříže. Když jí tedy přišel na zálety, vzal své miláčky a na milou paní soudružku je poštval,“ ukončil jsem vyprávění s širokým úsměvem.

„A teď tady straší jejich duchové, že?“ pronesla Eva sarkasticky.

„Jo, asi jo.“

„Tak jo,“ pronesla Eva klidně a zamířila z pracovny. Praštil jsem se do čela. Takový vůl. Kde jsem udělal ve vyprávěn chybu? Očekávaný výsledek, strachy se třesoucí Eva, které hrdinně nastavím svou plec k záchraně, se nedostavil. Jak jsem to mohl tak zmrvit.

„Musíme sem někdy za světla, udělat pár fotek a tak.,“ navrhl jsem, když jsem ji dohnal.

„Jasně, a při té příležitosti si rozšíříš svojí domácí knihovnu.“

„Možná,“ zazubil jsem se, přitáhl si ji k sobě a vlepil jí polibek. „a možná bychom mohli udělat pár aktů.“

„Ty si dobytek,“ plácla mě přes rameno a polibek vrátila. Bylo znát, že když už nic, tak moje ubohé vypravěčské schopnosti ji alespoň trochu uvolnily.

Další místnost, do které jsme vlezli, byla ložnice. Stejně, jako ostatní nábytek i zde byl vyroben z masivu. Velká postel s nebesy zabírala takřka polovinu místnosti, ustlaná, jako by se ještě včera používala. Naproti posteli stál toaletní stolek se zrcadlem, jehož sklo bylo rozbité. Střepy se válely na koberci kolem.

„Pozor, ať na ně nešlápneš.“

„Vidím to.“

„Hele, Evo, copak kdybychom…“ hodil jsem pohledem k posteli.

Eva jen protočila oči.

„Myslíš někdy na něco jiného?“

„Když jsi poblíž? Ne!“

„Pojď, podíváme se na tu věžičku.“

Schodiště na věž bylo na konci chodby v prvním patře. Dvě otočky a byli jsme tam.

„To je krása,“ ozvalo se nade mnou. Přidal jsme do kroku a dohnal Evu, která již stála v prostoru vyhlídky na vrcholu.

„Nádhera, viď? Vyškrábal jsem se za ní. Měsíční světlo zalévalo celé okolí stříbrným světlem tak intenzivním, že by se v něm dalo i číst. Stromy, vysoká tráva, okrasné keře, přebujele se rozpínající a tvořící další tajemná zákoutí. Vše se koupalo ve světle, které celé scenérii dávalo nadpozemský nádech.

Za stromy se paprsky odrážely od dalších vil v dálce. Občasný záblesk rozsvíceného světla v oknech jiných budov, vzdálený žlutavý nádech města se svým pouličním osvětlením, hromadnou dopravou a blikajícími neóny. Vše tak náhle nepatřičné.

Eva se opřela o železné zábradlí. Objal jsem ji zezadu. Chtěl jsem ji něco zašeptat do ucha, ale nakonec jsme jen stáli v tichu a s téměř náboženskou úctou pozorovali neuvěřitelnou podívanou. Položil jsem jí hlavu na rameno a políbil na krk. Přitiskla se ke mně ještě víc. Sevřel jsem ji pevněji a začal ji líbat.

„Podívej,“ ukázala rukou k obloze. „padají!“

Vzhlédl jsem. Po noční obloze, poseté jiskřícími hvězdami co chvíli probleskla světlá čára. Během chvíle jsem jich zahlédl víc jak pět.

„Přej si něco.“

„Já nic nepotřebuju,“ zašeptal jsem jí do vlasů. „vše co chci, tak mám tady.“

Objala mé ruce, obtočené kolem ní a lehce se pohupovala v bocích. Znovu jsem ji začal líbat na krk. Zavzdychala, naklonila hlavu na stranu a nastavila mi ho tak víc. Rukama jsem vyjel nahoru a sevřel její drobná pevná prsa. Otočila se ke mně, začali jsme se vášnivě líbat. Propracoval jsem se jazykem do její pusy a propátrával ji. Cítil jsem, jak tuhnu a namáčkl jsem se na ní víc, aby to cítila i ona.

„Pojď,“ sevřel jsem pevně její ruku a táhl ji zpět do domu. Nebránila se.

„Neblbni,“ špitla, když jsme došli do ložnice. Ale její námitka postrádala sílu. Pevně jsem ji objal, prsty zatnul do zadečku a znovu ji vášnivě líbal. Po chvíli se odtáhla. Přerývavě dýchala.

„To nejde.“

„Tak sleduj,“ postrčil jsem ji na postel.

„Alespoň to shoď.“

Stáhl jsem z postele přehoz i peřiny. Místností zavanul pach zatuchliny, ale jinak vypadala čistě. Eva si lehla na záda a já k ní poklekl. Stáhl jí tričko i s podprsenkou a odhalil drobné, jako hrášky pevné bradavky. Obě jsem nasál do pusy a hrál si s nimi jazykem. Zavzdychala.

Eva taky nezahálela, stáhla mi tričko a pak se začala dobývat do kalhot. Jednou rukou se mě snažila rozepnout a druhou mě hladila přes látku džín. Sjel jsem jazykem po jejím břiše. Nadzvedl jí sukni a přisál se na látku kalhotek. Byly černé s červenými vzory. Její vzrušení jimi prosáklo. Nasál jsem je a ochutnal jí. Zavzdychala. Nohama mi sevřela hlavu a rukama jí zatlačila ještě hlouběji. Prstem jsem je odtáhl a jazykem projel její štěrbinku.

„Chci tě v sobě!“ zašeptala.

S velkým sebezapřením jsem se odtrhl od její kundičky. Postavil se a rychle se zbavil kalhot i s trenýrkami. Eva se posadila a než jsem stihl cokoli udělat, vzala ho do ruky. Několikrát přetáhla předkožku a pak ho ochutnala. Nejprve jen jazykem kolem dokola, načež si ho vzala do pusy a začala ho sát. Byla to slast k nevydržení. Chvíli na něm pracovala a já cítil, že jestli bude ještě chvíli pokračovat, skončí naše první milování hodně rychle. Odtáhl jsem se a zatlačil ji zpět na záda. Chvíli jsem ji líbal po celém těle a snažil se trochu uklidnit. Pak jsem si klekl mezi její nohy a vstoupil do ní. Zasténala a i mě přes rty uniklo zavzdychání.

Chvíli jsem přirážel. Eva ale dlouho pode mnou nevydržela. Vzepjala se proti mně, shodila mě a sama se vyhoupla na koníčka. Nasedla na penis a začala se pohupovat. Pak to rozjela naplno. Netrvalo to dlouho a křičel jsem v křeči orgasmu. Těsně než jsem se propnul do luku, mě přepadl pocit, jako by stíny na stropě ožili vlastním životem a se zájmem mě pozorovali. Pak mi ale vědomí zalila vlna endorfinu a pocit byl pryč. Dle jejího výkřiku těsně přede mnou si to užila také. Spadla na mě jako loutka, které někdo přestřihl vodící šňůrky.

„Zbytek doma, co?“ pohladil jsem ji po zádech, na kterých zasychal pot, když jsme asi po deseti minutách byli schopný pohybu.

„To rozhodně,“ usmála se na mě. „Půjdeme ještě na chvíli nahoru?“

Přikývl jsem a začal hledat oblečení. Naštěstí bylo všechno na jedné velké hromadě. Oblečený jsem byl rychleji, tak jsem chvíli jen tak okouněl z okna. Venku se během našeho milování změnilo počasí. Zvedl se vítr a tráva, křoviska i větve stromů se divoce ohýbaly podle jeho nesmlouvavých poryvů. Vzpomněl jsem si na stíny na stropě.

Vrátili jsme se do chodby a znovu vystoupali na ochoz. Hvězdy ale byly pryč.

„Jak jsme tam byli dlouho?“

„Nevím. Chvíli. Ani jsem nepostřehl, kdy se zatáhlo.“

Obloha byla černá, ani jedna hvězda nepronikla příkrovem mraků. Jen matné světlejší místo dávalo tušit, kde na nebi se asi zrovna potuluje měsíc.

„Je mi zima,“ špitla Eva. Objal jsem jí.

„Chceš jít?“ zeptal jsem se. Eva jen přikývla. Její povznesená nálada z milování byla ta tam. Vyrazila ke schodům a začala sestupovat dolů. Já se ještě jednou rozhlédl po obloze a zarostlé zahradě.

Stín, temnější než všechny okolní, ohýbal trávu proti jejímu pohybu ve větru. Nahnul jsem se přes zábradlí, abych se pořádně podíval a všimnul jsem si druhého stínu. A za ním další a z druhé strany se k vile blížily další dva. Po zádech mi přejel mráz. Tíseň a vzrušení, které mě z ničeho nic přepadlo v ložnici, se vrátilo s nezmenšenou silou.

 „Evo!“

„Co je?“

„Musíme zmizet. Rychle!“ seběhl jsem za ní, chytl jí za ruku a poklusem zamířil ke schodišti.

„Co se děje?“

Na vrcholu schodiště jsme se zastavili. Vstupní dveře se otřásaly pod údery stále divočejšího větru. A nejen větru. Údery do dřevěných veřejí střídalo škrábání a vrčení.

„Tomáši, co se to děje?“ v Evině hlase byla cítit hysterie. Což bylo v naprostém pořádku, tak to mělo být.

„Musíme najít jinou cestu.“

„Proč?“

„Protože venku něco je.“

„Cože? Co tam je?“

„Já nevím. Pojď, zkusíme najít cestu ven.“

Na vrcholu schodiště jsem si všiml, že jsem sám.

„Evo?“ otočil jsem se. Vběhl jsem do prvních dveří. Byla to pracovna. Stála u okna a zírala ven. „Evo, musíme jít.“

Když nereagovala, došel jsem k ní. Upřeně zírala z okna, oči vytřeštěné a ústa dokořán. Podíval jsem se, co ji tak zaujalo.

Větve ořešáku se přes zuřící vítr ani nepohnuly. Na houpačce si hrála dvě děvčata. Ta starší stála u houpačky a houpala tu mladší. Najednou mi došlo, že jejich nadšený výskot už slyším nějakou chvíli.

Kolem děvčat posedávalo několik stínů. Nebylo poznat, co jsou zač. Tvary se přelévaly sem a tam. Na místě, kde před chvílí byla hlava, se najednou vrtěl ocas. Vítr stále ohýbal okolní trávu i křoviska, ale bílé šaty děvčátek se stejně jako větve ořešáku ani nepohnuly.

Najednou ta starší vzhlédla k oknu a usmála se na nás. „Budete si s námi hrát?“

Eva se roztřásla, musel jsem jí zachytit, aby nespadla.

„Jdeme! Hned!“

Chytil jsem ji za ruku a táhl ji zpět na chodbu. Z vedlejších dveří se ozval dětský pláč. Eva sebou trhla.

„Co je?“

„Pláče, neslyšíš?“

„To není naše starost,“ odsekl jsem.

Eva se mi vykroutila a doběhla ke dveřím.

„Evo, neblbni!“

Neposlechla. Než jsem ji dostihl, zmáčkla kliku a zmizela uvnitř.

Vrazil jsem do pokoje za ní. Stála nad postýlkou a houpala malé dítě, které jí spokojeně položilo hlavu na rameno.

„Asi má hlad,“ pronesla. Jakoby nic se posadila na židli, položila si dítě do náruče. Pak si vytáhla triko i s podprsenkou a nabídla mu svou bradavku. Dítě se k ní lačně přisálo. Jako já před malou chvílí v ložnici. Eva se na mě spokojeně usmála. Zíral jsem na to představení. Tohle se mi nikdy nestalo. Rázem bylo po hysterii. Po panice, která žene krev tělem a adrenalinu, po němž je maso tak křehké. Ani jsem si nevšiml, že se za mnou objevila děvčata, které už asi houpačka omrzela.

„To jsme rády, že jste dorazili,“ pronesla ta starší. Nadskočil jsem leknutím a ustoupil před nimi do místnosti.

„Sakra Evo!“

„Nenadávej,“ okřikla mě Eva. „Nehodí se to před dětmi“.

„Ale nám to nevadí,“ pronesla obě děvčata najednou.

„Evo, poslední šance!“ otočil jsem se na ní a s úžasem pozoroval její spokojený výraz, s kterým se dívala na kojené dítě. Obě děvčata k ní došla a stoupla si jí za záda. Ta starší pohladila svého malého bratra po hlavě.

„Všechno je ale v pořádku,“ odpověděla Eva.

„Cože?“

„Ne,“ začala natahovat ta mladší. „že už znovu neodejdete?“

„To víš, že ne maličká,“ pohladila ji Eva po tváři.

Starší děvče se na mě podívalo vážnýma a na její věk až příliš dospělýma očima.

„Čekali jsme na vás. Hned jak jsme uslyšely ty zvuky z ložnice, věděly jsme, že jste zpátky.“

Otočil jsem se a vyběhl na chodbu. Za sebou jsem slyšel další křik. Seběhl jsem schody a před hlavním vchodem jsem zastavil. Z venku se ozývalo kňučení.

„Tati!“

Na vrcholu schodiště stály sestry a smutně na mě hleděly. Potřásl jsem hlavou a otevřel dveře. Na verandě sedělo pět temných stínů a tiš, hrdelně vrčelo. Díval jsem se na ně, ale ať jsem je sledoval sebevíc, jejich tvar před mým pohledem uhýbal.

Natáhl jsem proti nim ruku. Postavili se. Vrčení se prohloubilo. Stíny očichaly moji ruku. Mordy na chvíli získaly téměř pevný tvar.

„Lásko, ne!“ uslyšel jsem za sebou výkřik. Vedle děvčat na vrcholu schodiště stála Eva, triko stále stažené, ale klučinu teď držela na jednom rameni. Její prs s ještě vlhkou bradavkou se třásl.

Stíny se zarazily a zavětřily. Pak jako jeden vyrazily. Prosmekly se kolem mě a hnaly se po schodišti nahoru. Eva se s výkřikem rozeběhla zpět do dětského pokoje. Stíny jako střely letěly za ní.

„Ne! Ne!“

Ozvala se rána rozrážených dveří a Evin vyděšený jekot. Zděšení bylo vzápětí přerušené zvukem trhání. Jekot přešel v bolestivé chrčení. I to vzápětí skončilo. Stál jsem na místě a nebyl se schopný pohnout. Děvčata na vrcholu schodiště stála a vyčítavě se na mě dívala. Já ale cítil úlevu. Evy reakce na děti mě překvapila.

Stíny se pomalu vracely zpět. Došly k děvčatům, očichaly jim ruce a pak klidně pomalu seběhly schodiště. Teď už jsem rozpoznával podrobnosti. Mordy, z kterých kapala čerstvá krev, oči pozorně sledující každý můj pohyb i spokojeně zvednuté a vrtící se oháňky. Došly až ke mně a každý z nich mi olízl ruku. Zůstaly mi na ní krvavé šmouhy. Pak se kolem mě prosmekly a zmizely ve vysoké trávě.

Vítr, dosud se opírající do celé budovy náhle ustal. Mraky se protrhly a zarostlou zahradu opět zalilo stříbrné světlo. Popošel jsem ven a sledoval, jak se poslední temné mraky rozplývají. Zavřel jsem za sebou dveře, prodral se trávou k plotu, přelezl ho a vydal se směrem k žlutavému nádechu pouličního osvětlení. Z kapsy jsem vytáhl doutník a zapálil si. Zase na rok nakrmeno.

Vaše komentáře

Estrellita
Upřímně řečeno, jsem trochu v rozpacích. Ze začátku se text tvářil jako čistokrevný a promyšlený horor, autor dokonce umí docela šikovně budovat atmosféru a zajímavě vyprávět, o to víc jsem se ale zděsila, když se z nadějného příběhu stala červená knihovna. Celá ta dopodrobna rozepsaná milostná pasáž byla úplným krokem mimo a pro mě zabila atmosféru, která předtím relativně dobře fungovala. Dále mi vadí časté opakování slov (měsíční světlo zalilo krajinu stříbrným světlem atp.), mám problém se špatnou stavbou některých vět a s podivnými slovními spojeními (nejmenší zvuk, přebujele se rozpínající) a nejvíce s chybami, které by vyřešila korektura (bestie byli, chybějící uvozovky). Povídka je jinak hezká, až na řečenou "milostnou" část se čte svižně, nicméně by měla být více logicky domyšlená, nebo aspoň mnohem lépe vypointovaná. V některých případech ale autorův styl sed
Estrellita 15.11.2016 09:56:23 Reagovat Přidat nový komentář
Estrellita
V některých případech ale autorův styl sedí, já bych třeba také občas ocenila, kdyby mi můj muž "nabídl svou plec k záchraně". :) 81%
Estrellita 15.11.2016 09:56:59 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss