Projíždím smutným městem. Pomalu, pozvolna. Rozhlížím se. Osvícen pouze rudou blikačkou vzadu a bílým světlem vpředu.
Pouliční lampy zhasínají. Všechny naráz. Z oken paneláků se na mě šklebí tváře Halloweenských dýní a od úst se mi valí pára. Ochladilo se.
Kolo vrže do mírného kopečku, stejně jako moje kolena. Zřejmě se mu také nikam nechce. Však komu by se chtělo v čase mrtvých duší na noc do práce. A budu tam sám. Sám v malé vrátnici u velikého mlýna. V tašce si vezu pivo a svačinu, mé věrné společníky.
Ihned po příjezdu zamykám kolo k zábradlí, rozsvěcím světlo nad stavidly a beru do ruky hrábě. Povinností vrátného je mimo jiné i čištění česlic před turbínou.
Potom obyčejně chodím na dvůr a prohlížím budovu mlýna zvenku. A ani dnes to nedělám jinak. Mlynáři totiž rádi zapomínají zhasínat a dalším mým úkolem je abych to dělal za ně.
Dnes to je v pořádku.
Dívám se na tu obrovskou budovu s oprýskanou omítkou. Lampa na stěně mlýna zlověstně problikává a mně se zdá, že ve třetím patře někdo rozsvítil a zhasl baterku.
Zloděj nebo bezdomovec, ty už se mi tu jednou uhnízdit chtěli. Ať to bylo, co chtělo, už se to znovu neobjevilo. Mám strach, ale přesto si beru tyč a vcházím do provozovny.
Vstupuji do té části, ve které se čistí a připravuje obilí na mletí.
Hned za dveřmi mě do nosu praští typický zápach obilného prachu smíšený s něčím, co nedovedu rozpoznat.
Sahám po vypínači, ve snaze rozsvítit na schodišti, ale nedaří se.
Ještě chvilku čmuchám jako pes stopař a teprve potom jdu do schodů. Je jich přesně jedenáct. Počítám je, abych nešlápl do prázdna. Jdu k prvním dveřím. Stojím, poslouchám. Zpoza nich se ozývá šramot.
I světlo v místnosti, do které vstupuji, se odmítá rozsvítit. Tiše kleji: „No, do prdele.“ Beru si do ruky baterku a namířím jí do nejzazšího rohu místnosti. Na hromádce pšenice se pasou tři potkani. Jeden z nich má na mnoha místech vykousanou srst až na kůži.
Jakmile je zasáhne proud světla, mizí do děr. Až na toho, který vypadá, jako když do pěti minut pojde. Šourá se podél zdi s pohledem stále upřeným na mě. Je to zvláštní, ale mám pocit, že je slepý.
Zvedám ze země smetáček a házím ho po něm. Křičím, na poměry ztichlého mlýna až zbytečně hlasitě: „Zmiz, ty hajzle prašivej.“
Nezdá se, že by zvíře zvýšilo tempo. Dobelhává se v poklidu k díře, kde kdysi vedl kabel, věnuje mi poslední pohled a s námahou mizí. V tu samou chvíli, kolem mého obličeje prosviští něco chladného. Baterka zhasíná a šramot opět sílí. Zřetelně slyším cupitání malých nožiček a pohyb ocásků po dřevěné podlaze.
Snažím se přivyknout tmě. Rozpoznávám obrysy spádového potrubí i stroje na odírání povrchu zrna. S předpaženýma rukama se vracím ke dveřím. Šmátrám, tápu. Těch pár kroků nazpět je nekonečných. Provází mě skřípot a pocit, že za mnou někdo stojí. Prudce se otáčím. Máchám tyčí na slepo do prostoru. Nic. Nikdo.
Něco se dotýká mého ramene. Otáčím se zpátky a znovu praštím do prázdna. Ke dveřím už zbývá natáhnout ruku. Udělám krok a cítím, jak mi někdo dýchá za krk. Nemám odvahu se otočit. Klika dveří je na dosah. Nejspíš průvan, říkám si v duchu a pomáhám si svým hlasem. Za jistých okolností mě to uklidňuje. „Jestli mě nepřestaneš srát, tak tě přetáhnu tyčí, že tě ostatní bubáci nepoznaj.“ Vlastní hlas mě ale tentokrát děsí, zvláště když je doprovázený slabým smíchem.
To už je moc. Otáčím se potřetí. Vidím obrys postavy a instinktivně ustupuji. Tyč připravenou k obraně.
Ten podivný zápach, který jsem nemohl rozeznat, je teď mnohem intenzivnější. „Kdo, kdo jsi?“ koktám a čekám na odpověď.
Čekám, mám sucho v krku. Místo odpovědi najednou vylétne umrlčí obličej s opadávajícím masem a s očima bez duhovek. Zápach vychází z pusy toho přízraku, který na mě hledí z pěti centimetrů a ječí.
Udělám rychlé dva kroky a zády rozrážím protipožární kovové dveře. Sbíhám dolů k východu ze mlýna.
Zamčeno.
Zpátky a spojovacími dveřmi do části s vlastním mlýnem. S rozsvěcením si nedělám hlavu. Prchám potmě. Přeskakuji náhradní válce do mlecích stolic a modlím se, aby dveře do míchárny byly otevřené. Tam bych už ven prolezl škvírou okolo nakládacího pásu.
Je odemčeno. Vbíhám dovnitř a rozhlížím se. Opět ta děsivá tma a světlo nereaguje. Jdu rovnou k pásu, když se ve tmě objevují čtyři kulatá světýlka ve výšce hlavy. Další dva démoni. Oči jim svítí a na kostnatých tělech visí cáry oblečení. Odporní, pokrytí hnilobou a plísní.
Moje oči už zcela přivykají tmě. Na nic nečekám a přemísťuji se k pásu. Škrábu se na konstrukci dopravníku a jako červ se sunu ven.
Jestliže démoni dosud nevydali hlásku, teď se jejich chrčení mění v jekot, který už jsem slyšel, a pomalu přechází do takové výšky, až praskají ušní bubínky. To už se dostávám půlkou těla ven a dýchám čerstvý vzduch.
Zrychluji pohyb. Pozdě. Jeden z démonů mě chytá za nohu a snaží se mě vtáhnout zpátky. Kopu, zmítám se a rukama se pokouším vytáhnout ven.
Nohami kopu do něčeho tvrdého. Nejspíš to je démonova hlava, protože sevření povoluje a já se mohu vyplížit do bezpečí.
Spouštím se asi ze dvou metrové výšky na dvůr a dávám se do běhu. Prší. Na žulových kostkách se mi občas prosmekává noha, ale nepadám. Lampa na mlýně svítí a ozařuje velikánskou dýni v trávě před vilou, která kdysi byla honosným sídlem majitele mlýna.
Zelenina má odporný škleb, jako všechny hloupé dýně o Halloweenu. Svítí v ní svíčka a včera tady nebyla.
Zastavuji se a obracím. Začíná mi to docházet. „Tak dost hoši,“ hulákám, „nemám náladu na vaše Halloweenský vtipy. Víte, že ten svátek neuznávám.“
Zpoza vily vychází démon. Ve svitu lampy se tváří hrozivěji než ty, co už jsem potkal. Má červenou tvář a hluboké vrásky. V ústech všechny zuby do špičky. Tělo bledé, zahalené do jemné tkaniny a přes to černý plášť.
„Skvělá maska Franto,“ pokouším se odhadnout jednoho z mlynářů podle výšky.
Démon zrychluje. Ne, neběží. Ale jde natolik rychle, že mi nahání zase strach. Nehýbu se. „Tak už neblbni,“ říkám.
Démon skáče. Letí vzduchem dobré tři metry a přistává na mě. Vrávorám. Jeho zuby se mi zahryzávají do ramene a já chápu, že to není hra.
Je překvapivě lehký, asi jako dítě. Odhazuji ho. Dopadá ke kovanému plotu.
Už zase utíkám. Tentokrát rovnou ke kolu. Třesoucí se, zraněnou rukou tahám klíče z kapsy a snažím se odemknout zámek.
Démon se vzpamatovává a jde za mnou, následovaný dalšími. Celé to připomíná útok zombie z béčkového horroru. Nechávám kolo kolem a lezu po hromosvodu na střechu vrátnice. Jen bůh ví, proč jsem se nezamkl uvnitř.
Démoni se sápou za mnou. Všichni až na jednoho. Jejich rudý vůdce zmizel.
Jeden z démonů proráží dveře vrátnice a vniká dovnitř. Kdybych tam nyní byl, jsem v pasti, i když na střeše to není o mnoho bezpečnější. Štěstí je, že za mnou ty stvůry nemohou. Nezvládají to.
Čekám, kdy začne svítat. S nadějí se dívám na hodinky. Do rozbřesku je daleko.
Nervózně přecházím po střeše. Přemýšlím, třesu se strachy a chladem.
Démon v černém plášti se z ničeho nic zjevuje vedle mě. Vůbec nevím, jak se sem dostal. Rána na ruce nesnesitelně pálí.
Couvám.
On jde ke mně blíž. Ukazuje prstem kamsi doprostřed mých prsou a v tu chvíli přestávám mít strach. Démoni dole čekají, zraky upřené vzhůru. Nevypadají tak zle. Spíše smutně, zoufale. Jednomu z nich snad dokonce tečou slzy.
Rudý démon ke mně přistupuje. Už nemám kam ustoupit. Chytá mě oběma rukama za krk a zdvíhá do výšky. Nemohu dýchat.
Staví mě na zem. „A nyní jdi,“ velí a já poslušně slézám ze střechy, na krku vypálené znamení.
Přidávám se k ostatním zatracencům, kteří doufali, že je vysvobodím.
