„Prosím“. Přede mne přistál orosený, dvakrát chmelený Poutník. Poděkoval jsem a na chvíli odložil poznámky. Stará hospoda na návsi se koupala v paprscích zářijového slunce, dost silného na to, aby do svých útrob nalákala místní ožraly a pár cyklistů. Vesnice ponořená mezi kopci, obklopená zelenými prstenci lesů a krášlená safírovými oky malých rybníčků. Vzduch byl nasycen hřejivým začátkem babího léta, kravskou mrvou na čerstvě zoraných polích, švestkami podél cest a kouřem z levných cigaret a pachem piva pocintaných ubrusů. Potáhl jsem ze své camelky. Nádhera. Cítil jsem sílu země. Mravenčení mezi nohama, když jsem u pultu zahlédl odhalené ženské nohy. Došla si jen pro sirky. Mihla se mezi kotouči kouře jako lákavý příslib zimy, kdy se v zapadaných chalupách nedá nic dělat, kromě toho, že se její stehna málokterý večer dostanou k sobě. Zkontroloval jsem hodiny na stěně. Užíval jsem si to tu, ale nezavál mě v tyto končiny, můj osobní rozmar. Byl jsem zde obchodně. Obchoduji totiž se starožitnostmi. Knihy, obrazy, známky, staré fotografie, hračky, vojenské insignie. Vše co se dá najít na půdách u starých lidí. Vše co se dá výhodně zpeněžit. Občas se mezi hromadou balastu zaleskne skutečný poklad. I když ten skutečný poklad mám před sebou. Svou svobodu. To že nejedu do fabriky a zpět, to že si tu můžu dát pivo, přemýšlet, kochat se a přitom vlastně vydělávat na obživu. To, že jsem pokaždé někde jinde. Ručička hodin odhodlaně šplhala ke čtvrté. Pomalu jsem dopil, vstal a zaplatil. Nechtělo se mě odtud. Seděl bych dál a kochal se tímto klidným místem a skvělým hořkým pivem. Někdy je dobré poslechnout instinkt. Nebo jakési vnitřní přesvědčení. Někdy je zkrátka lepší nechat si uletět letadlo a druhý den se v novinách dočíst o jeho pádu. Ale povinnosti a peníze jsou hnacím motorem člověka. Na konci vesnice stál starší dům. Cesta se stáčela k polím a lesům, nad nimiž se houpalo rozpálené slunce. Na brance chyběl zvonek, ale bylo otevřeno. Odhodlaně jsem zaklepal na oprýskané dveře. Trocha staré, popraskané barvy se odchlípla a snesla se na dláždění. Otevřel mě postarší, ale na první pohled vitální pán. Malé kulaté brejličky, prošedivělé vlasy, hladce oholený, černá vestička. Krysí výraz. Bude smlouvat, napadlo mě. Neměl jsem tyhle typy zrovna v oblibě. Mívali obyčejné věci, ale ve své stařecké hrabivosti se viděli králi neobyčejného bohatství. Ale ani já jsem nechtěl jíst ve fastfoodech, jezdit hromadnou dopravou a šoustat chudinky, které zbyly na baru jako poslední. Tak piju absint, to ještě neznamená, že se o mě bude strachovat, jak dopadnu, a abych to raději vůbec nepil. Usmál jsem se a představil se. Jeho jméno uvádět nebudu. Zásadně své zdroje a klienty nejmenuji. Nemyslím si, že je to nutné a mohlo by to něčemu prospět. Pozval mě dál. Klasické stavení. Dlouhá, úzká chodba plná všemožného harampádí, s popraskanou omítkou a jedním slabým světlem. Zato sednice byla uklizená a příjemná. Na stole čistý ubrus a láhev nějaké kořalky. Veškeré vybavení se zdálo původní a velice zachovalé. Sen každého českého chalupáře. „Sedněte si“. Poděkoval jsem a usadil se k oknu. Chlapík nalil dvě sklenky čiré kořalky. Raději bych čistou hlavu, ale napít se mě nikdy nedělalo problém. Bylo to, jako by mě někdo strčil do krku dlouhý nůž a pomalu mě v něm otáčel. Ten nůž hořel, byl opatlaný hořícím olejem a ten mě stékal do žaludku a propaloval jeho stěny. „Kmínka,“ pokýval hlavou, „sám si kmín sbírám a nakládám. Úžasná věc.“ Pokusil jsem se usmát. „Takže taková biokořalka.“ Mávl rukou a ušklíbl se. „Běžte do prdele s bio. Dneska nevědí, jak by něco prodali, tak tam fláknou bio nálepku a už to frčí. Za dvojnásobek. Dáte si ještě?“ Dám si, protože odmítnout není vždy zdvořilé. Ale napít jsem se nehodlal. Rozhodně ne do té doby, než alespoň trochu pokročíme v hlavním cíli mojí návštěvy. „Jestli to nevadí, podíval bych se na ty knihy. Musím je prohlédnout a autobus mě jede v osm.“ Vstal a odešel do chodby. Na stěně slabě tikaly hodiny, všude se tetelil klid venkova a zpomaleného času. Pozoroval jsem zahradu a vzdálený les ve snaze ukrátit si čas. Malou škvírou sotva pootevřeného okna se dovnitř protáhla zelená bzučivka. Opatrně se prošla po dřevěném rámu okna a sletěla na parapet. Chvíli nehnutě stála a pak se převrátila na bok, hrabala nohama, pomalu a trhaně jako v posledním tažení, čímž se otáčela ve stále pomalejších kruzích. Nakonec zůstala ležet mrtvá a nehybná. Napadlo mě, že to je velice divné a zároveň zajímavé. Jako malý jsem házel mouchy pavoukům. Bavilo mě, jak zůstávaly naoko v klidu a pavouk také. Pět, deset minut se nic nedělo. Pak se moucha snažila osvobodit, hrabala nohama, trhala sítí, ale bylo to jako by zatahala za šňůru vedoucí do komory, ve které bydlí smrt. Zaslechl jsem kroky na chodbě a osud bzučivky mě přestal zajímat. Chlapík přede mne postavil obrovskou krabici plnou knih. Nevypadaly špatně, samé staré vazby. Na první pohled tak přelom devatenáctého a dvacátého století. Možná by se našel i lepší kousek. Co mě zaujalo, byla vysoká kvalita knih. Vazba byla pěkná lesklá, listy nepotrhané a neslepené, písmo čitelné, bez výrazných barevných změn. „Máte je v dobrém stavu“ pochválil jsem ho „je vidět, že se o své knihy dobře staráte.“ Pokýval hlavou na znamení souhlasu. Dal jsem se do práce. Probíral jsem se starými romány, slovníky, učebnicemi. Listoval jimi. Čichal ke sto let starým stránkám, které vydechovali vůni příběhů. Ruce těch, co je četly, se vtiskli do vazeb a obálek. Touhy kluků po neobjeveném světě daleko od jejich domovů, vlhká stehna dospívajících dívek toužících prožít stejnou lásku, jaká se ukrývala uvnitř stránek, porozumění žen a mužů nad podobným životem. Starý pán si sedl ke stolu, nasadil si brýle a ze šuplíku vytáhl objemnou knihu. Otevřel jí a krátce zalistoval. Cítil jsem lehké, chladivé mrazení, které mě projelo po zádech. Probíral jsem se kousky zajímavými, které se dali snadno prodat, to už jsem zběžnou kontrolou zjistil, ale tam na stole leželo něco, co mě vnitřně nedokázalo udržet v klidu. Byla obrovská. Stará. Nechtěl jsem se ptát ani vyzvídat. Ale těžko nepozvednout zrak, když kolem vás projede maserati. A něco takového v podobě knihy jsem měl pět metrů od sebe. Cítil jsem to. Je těžké skrýt vzrušení, když se probíráte měďáky a kousek od vás si někdo prohlíží zlatou hroudu. Má to být provokace nebo šikovný tah, jak nedat najevo skutečnou hodnotu. Mohl se mnou probírat počasí, svoje zdravotní problémy, politiku nebo se zeptat na moji manželku a děti. Mohl ty dvě hodiny, co budu u něj prostě utopit v nicneříkající konverzaci. Sakra. Ta kniha byla úžasná. Věděl jsem to. A to jsem jen úkosem zhodnotil barvu stránek a tloušťku a bohatost vazby. Jen letmým pohledem. Musel jsem se opravdu podivit. Být jen o trochu více chamtivý, ctižádostivý a nechutně otrlý, mohl jsem vzít nůž a vrazit ho nebožákovi mezi lopatky. Protože o prodeji tady nemohla být ani řeč. Viděl jsem, s jakým citem otáčel stránky. Jak s láskou uhladil levou stránku, aby pěkně dosedla a nerušila jeho myšlenky nepatřičným odleskem. Nakonec, nic jiného jsem dnes nečekal. To co leželo v krabici přede mnou, bylo přesně to, na čem jsme se dohodli. Jeho kniha byla malým bonusem. Něco, co možná vytáhl, aby mě nalákal ke konverzaci. Kecy o počasí starého pána rozhodně nezajímali. Krabici jsem neměl ani z poloviny probranou, ale i tak jsem se rozhodl, že jí koupím celou. Pěkná pozůstalost, která dá vydělat mě i majiteli. Nebyl důvod se tím dál zabývat. Vstal jsem a došel ke stolu. V místnosti se ještě více zešeřilo. „Koupím, s dovolením, všechny knihy co jste mě ukázal,“ řekl jsem a ukázal na krabici. Stěží jsem udržel svůj hlas v klidu. Cítil jsem, že se mně každou chvíli zadrhne a začnu koktat vzrušením. „Směl bych si nalít?“ Ani jsem nečekal na souhlas. Sedl jsem si se sklenkou domácí kmínky naproti němu. Můj údiv byl dokonalý. Stránky té knihy byli černé jako ta nejčernější tma ukrytá v sklepích, spící v hlubokých jeskyních a ztracená v hlubinách strachu. Z ní pak vystupovali bílá písmena a znaky. Skoro bych řekl, že svítily, tak, že ani nepotřebujete k jejich četbě pořádné světlo. To ale skutečně není potřeba, pomyslel jsem si a mrkl oknem ven. To nádherné odpolední slunce bylo pryč. Nebe bylo potažené ošklivými černými mraky. Jejich břicha se dmula téměř až k zemi. Vypadalo to na déšť. Starý pán se nezdál být mou lehkou drzostí dotčen. Nalil kořalku do své sklenice a lehce se usmál. „Nádhera, nemyslíte.“ Musel jsem souhlasit. Tohle by mě možná zabezpečilo. Nedokázal jsem ovšem najít odpověď na otázku, co za knihu to vlastně leží přede mnou. Středověký glosář, stará čarodějnická kniha nebo nějaký hodně starý grimoár. Věc co by měla být v muzeu nebo hodně zdařilá napodobenina. Nelze vyloučit ani myšlenku na zdařilou napodobeninu, vznikající pod rukama starého pána. Tuto myšlenku jsem vzápětí zaplašil. Minimálně papír nesl známky viditelného stáří. Ten šustot, ta vůně, ten vzhled. Je možné něco takového napodobit v domácích podmínkách. Těžko. „Opravdu krásná věc. Nedokážu, ale říct, co za skvost jste mě to ukázal. Mé roky studia a praxe jsou mě momentálně k ničemu. Nic podobného jsem nikdy neviděl, ani jsem o něčem takovém neslyšel. Mohu se zeptat co to je?“ Muž se napil kmínky a položil svou dlaň na jednu ze stránek. „Tohle, mladý muži, co vidíte zde na stole, je Koraktor. Čarodějná kniha, psaná bílými písmeny na černém papíru. Původně patřila šlechtici Janu Šadovičovi. Jestli se chcete zeptat jak je stará, pak musím říct, že sama kniha je z konce sedmnáctého století. Takže je samozřejmě velice drahá. Je to jediná kniha tohoto druhu na světě. Šadovič ji v podstatě přepsal z původního Koraktoru, když se učil černou magii. Asi si říkáte co je to za blázna, který zde vytáhl takový poklad. Možná vás přepadla touha a snad i očekávání, že vám tato vzácnost bude patřit. Možná ano, jsem velice starý člověk, i když vypadám na míň. Mé tělo stárne a pomalu nahlíží do hrobu. Nemám, komu bych jí odkázal a do muzea jí dát nechci.“ Znovu se mohutně napil kořalky a dopřál si malou pauzu. „Chcete mě jí prodat?“ zeptal jsem se trochu pobaveně. „Bojím se, že na takovou knihu nemám dost peněz.“ Starý pán mávl rukou. „Nepotřebuji peníze,“ pronesl pevným hlasem, „potřebuji však splnit vrtoch starce. Věc, která mě nedá spát a tak jsem se rozhodl, že vás poprosím o pomoc. Vy tu knihu stejně neprodáte. Věřte mi. Jen je na to potřeba trocha času. Musel by jste, zůstat přes noc.“ Chtěl jsem si to rozmyslet, ale nebyl jsem proti. Získat knihu cennější než vila na Ořechovce, to se nestává každý den. Poprosil jsem o čas na rozmyšlenou, i když co na tom rozmýšlet. Věc se zdála na první pohled jasná. Šel jsem si ven zakouřit. Snad mě ten starý pán nechce ojet do zadku. Co za divnost si asi vymyslí. Zahloubán do sebe, vložil jsem si cigaretu do úst a zapálil. Ani jsem si pod stříškou u dveří nevšiml, že začalo drobně pršet. Potáhl jsem z cigarety a nebe ozářil blesk tlustý jak noha. Ozvalo se pekelné zaburácení a déšť zhoustl. Přespat by bylo skutečně rozumné. Byla zima. Vrátil jsem se do chalupy. Starý pán na mě upřeně koukal. „Dobře,“ souhlasil jsem nadšeně, „ co by jste potřeboval.“ „Skvělé, mladý muži,“ pronesl potěšeně. „Jistě vám neuniklo, že si v té knize čtu. Ano, skutečně to dokážu. Naučil mě to můj otec. Tohle se předávalo v rodině jako svatý grál. Kniha má moc měnit osudy, čas i prostor. Jak vidíte, rozhodně mě nepomohla ani k bohatství, ani ke slávě. Rád bych, na starý kolena pokusil štěstěnu a provedl jednu menší invokaci z knihy, ke které budu potřebovat vaši pomoc. Nebojte se, nic strašného to nebude. Snad po vás budu chtít neobvyklé, možná trochu prapodivné věci, ale slibuju, že se vás ani nedotknu a odměna za tu trochu námahy je snad dostatečná.“ Souhlasil jsem. Pro tu knihu bych udělal všechno. Ani jsem nevěřil, že se mě někdy dostane do rukou něco takového. Samozřejmě bych ji prodal, tedy až potom co bych si obstaral kopii. Zavalen penězi, stála by její kopie na čestném místě v mém honosném sídle, aby každý viděl, komu vděčím za své bohatství. Čarodějnému grimoáru, jedinému na světě, tajemné knize, o níž jsem měl tak nízké povědomí, že jediné co mě na ní uchvacovalo, bylo její stáří a jakési vnitřní lechtání. Přitahovala mě. Zároveň ve mně vzbuzovala obavy a strach. Nemohl jsem ho potlačit, i když jsem se utěšoval, že toto není možné. Vždyť je to jen obyčejná čarodějnická kniha. Takové knihy jsou v mnoha sbírkách, překládají se a je z nich čteno. Přesto mě přepadl pocit úzkosti. Byl jsem ale odhodlaný tohle všechno podstoupit. Venku zuřila průtrž, divoký vítr vrhal na chalupu proudy vody a můj hostitel se zvedl a odešel pro něco do vedlejší místnosti. Naklonil jsem se nad Koraktor. Venku zahřměl hrom. Písmo připomínalo švabach, ale nebyla to němčina, spíš nějaký slovanský jazyk. Šadovič znělo jako srbské jméno. Bylo mě jasné, že kniha pochází ze srbské Lužice. Vzpomněl jsem si na vyprávění o černých mlýnech, o černé magii provozované na těchto místech ďábelskými mlynáři, kteří si tak zajišťovali přízniví vítr a bohatost vodního toku ke své profesi. Lehce jsem se ho dotkl. V kamnech zapraskal oheň a skučivý vítr vrhnul ještě více vody na okenice. Připadal jsem si, jako by za mnou někdo stál a zlehka se dotýkal mých šatů. Naprosto jasně jsem cítil cizí dech na svém zátylku. Ten pocit byl, ale studený a vůbec ne příjemný. Nebyl to dech člověka. Bylo v něm něco zlovolného a protivného. Cítil jsem nenávist a lačnost stojící přímo za mnou. Prudce jsem poodstoupil. Neměl jsem čas o tom přemýšlet, můj hostitel se vrátil. Požádal mě, abych se postavil doprostřed místnosti. Zapálil na stole svíčku, všechna ostatní světla zhasnul a pohodlně si sednul za stůl ke Koraktoru. Bílá písmena ještě více vynikla. Řekl bych, že doslova zářila. Sednice se naopak ponořila do podivného, zčernalého oparu, vypadalo to, že nábytek i stěny zestárli, už to nebyla pěkně zařízená místnost, ale ponurá a sešlá komora plná stínů. Začal číst. Slovanština. Měkká a příjemná. Viděl jsem, jak tma nad podlahou houstne a vytváří působivé obláčky a chuchvalce. Nevím, co bylo obsahem invokace na začátku, ale postupně přešel v opakování jmen. Zřetelně jsem slyšet pronášet jména Orias a Raum, i když to druhé znamená v němčině pokoj. Špatně se mně dýchalo. Řekl, ať si sundám košili. Stál jsem do půl pasu nahý, těžce jsem dýchal a po zádech mě stékaly kapky potu. Už mě to jako dobrý nápad nepřipadalo. Ač se to vymykalo zdravému rozumu, dostával jsem strach. Opravdu jsem se bál. Bylo mě úzko. Kývl jsem na pohádkovou nabídku, ale její cena začínala být příliš vysoká. Třeba my něco podal v kmínce, třeba jsou tam byliny, které mění a pitvoří vnímání. Cítil jsem se jako v sauně, bylo mě zle a starcova ostrá slova mě bušila do hlavy. Naprosto nečekaně jsem začal zvracet. Můj bože. Ten dědek se začal usmívat. Ne, on se smál. Už jsem to nevydržel. Chtěl jsem to zastavit. Tu knihu mu seberu a omlátím mu jí o jeho hnusnou hlavu a nepřestanu, dokud neuvidím vytékat mozek z prasklé lebky. Pak se budu smát já. Bohužel to nešlo. Zkusil jsem k němu přiskočit, což nešlo tak lehce, protože můj stav balancoval na pomezí horečky a bolesti břicha. Jen jsem nakročil nohou k němu, sevřela mě tak nepředstavitelná bolest, že jsem klesl na kolena. Uslyšel jsem vrznutí dveří. Někdo třetí vstoupil do místnosti a usadil se v jednom z rohů. Byl v černém, v rozích byla tma a kotouče temnoty v rozích byli zdaleka nejhustčí. Nemohl jsem určit, zda to byl muž nebo žena, nebo snad nějaký zparchantělý vyslanec pekla. Zhluboka jsem oddechoval. Z mých úst vycházela bělavá pára. Plazila se po podlaze. Jeden pruh se stáčel k mému hostiteli, druhý se táhl k tajemné postavě v koutě. Oba pruhy se šplhali po jejich nohou, tělech, šatech a vstupovali do jejich nosů a úst. Bolesti dostoupili vrcholu. Už jsem je nevnímal. Třásl jsem se a brečel. Bylo jasné, že tu chcípnu. Začal jsem se dávit. Opět jsem zvracel. Něco velkého. Kouli bílé páry, stejné jako ta co ze mě vycházela. V tom okamžiku se návštěvník v rohu místnosti zvedl, došel ke mně, sehnul se, vzal tu kouli do dlaně, sevřel jí, až zmizela obalená černotou a pomalu, beze spěchu odešel z místnosti. Byl jsem na pokraji sil, ale ulevilo se mě. Klesl jsem vyčerpáním na podlahu. Bylo ticho. Zdálky jsem viděl světlo svíčky na čarodějově stole. Nic jiného jsem už nevnímal. Pak jsem upadl do bezvědomí.
Koraktor, ani toho ďábelského starce jsem už nikdy neviděl. Žiju, ale nemám emoce, ani city. Nedokážu se zamilovat, nedokážu mít radost. Nedokážu se ani rozzlobit. Jsem prázdný. Vyčerpaný. Jako by mě něco chybělo. A pravděpodobně na to jednoho dne doplatím. Nevadí. Nic horšího se mě už stejně nemůže stát.
