Mirek Šváb: Hvězdář

Povídka, která se umístila na 13. místě v šestém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Byla jsem nervózní a strašně jsem se bála. Zároveň jsem však byla zvědavá a natěšená jako malá holka. Když mi Jack, můj kolega z práce a můj současný přítel, před týdnem sdělil, že mi domluvil schůzku s Hvězdářem, nemohla jsem tomu uvěřit. Alex, Jill a Luke se s ním setkali už před čtrnácti dny. Alex a Luke svorně tvrdili, že to byl nezapomenutelný zážitek. Jill náhle a nečekaně onemocněla a nebrala mi ani mobil, tak jsem se na její pocity ze setkání nemohla zeptat. Schůzka s Hvězdářem však byla událost, která mě nenechala v noci spát. Strašně jsem se těšila, že mi někdo konečně bude schopen odpovědět na všechny mé nezodpovězené otázky týkající se mimozemských civilizací a hlavně bude vědět něco o zmizení mého dědy. Celá moje rodina totiž měla za to, že byl unesen právě mimozemšťany. Jack i já jsme byly fanatiky do UFO. Jack mi v autě udělil několik základních instrukcí a zásad, které jsem měla při rozhovoru s Hvězdářem dodržovat. Za žádnou cenu nesmím začít mluvit jako první. Ve všem s ním musím souhlasit a rozhodně mu nemám v jeho názorech v ničem odporovat.

I když bylo parné léto a venku snad čtyřicet stupňů, Jack trval na tom, že si mám vzít dlouhé kalhoty, rolák a bundu. Dle jeho slov je tam dole prý velmi chladno. Zavlékla jsem se tedy jak na podzim a v autě ze mě lilo jako z konve. Kolem půlnoci jsme dorazili k obrovskému starému domu na Flesh street. Spolu s Jackem jsme opustili auto a stanuli před vchodem do domu.

„Za žádnou cenu se neusmívej a nedívej se mu do očí!“ přikázal mi Jack předtím, než otevřel vchodové dveře.

„Proboha nepřeháníš to už trošku?“ namítla jsem.

„Prostě to udělej,“ zašeptal a popadl mě za ruku. Vedl mě dlouhou chodbou, osvětlenou svíčkami, k malým dvířkům do sklepa. I staré rozvrzané dřevěné schodiště vedoucí do sklepení bylo osvětleno malými svíčičkami.

„Připadám si jako v nějakém hororu,“ špitla jsem.

„Pán si nepotrpí na světlo. Má radši temnotu,“ odpověděl Jack stroze.

 Začínala jsem se bát čím dál víc a měla jsem nutkání otočit se na patě a utéct odtud pryč. Touha po poznání však byla silnější než já. Došli jsme s Jackem k oprýskané kamenné zdi. Ten na ni chvíli upřeně civěl a zkoumal ji pohledem. Pak jí lehce prohmatal a zatlačil na jeden z kamenů. Ve zdi něco zavrzalo a souvislý kamenný blok se odsunul na stranu. Před námi se objevil vchod do podzemí. Tady už šlo do tuhého. Strach mi najednou nedovolil jít dál. Jack si toho všiml a pevněji sevřel mou ruku.

„Neboj se Alice, jsem tu s tebou,“ snažil se mě utěšit a zčásti se mu to i podařilo. Dokonce na tváři vykouzlil i malý úsměv. Kamenné schodiště, vedoucí někam do podzemí, bylo zcela pohlcené do tmy. Jack vytáhl dvě čelovky a jednu mi podal. Když jsem si ji nasadila, podal mi automatickou pistoli. Vyděšeně jsem na něj pohlédla.

„Co blázníš!“ vyjekla jsem.

„Vezmi si ji. Jill ji nechtěla a…schůzka se zcela nepodařila,“ náhle se zarazil, jako by přemýšlel o tom, co řekl. Po chvíli váhání jsem pistoli vzala a strčila si ji do bundy. Pak už jsme sestupovali temným schodištěm někam do podzemí. Můj přítel měl pravdu. Bylo zde chladno a vlhko. Schodiště vyústilo v úzkou chodbu, na jejímž konci byla prostorná místnost, osvětlená zeleným mihotavým světlem. Pochopila jsem, že to je cíl naší cesty. Vešli jsme ruku v ruce do místnosti. Ještě před tím však Jack vypnul obě čelovky. V rohu u stěny byl železný stůl. Za ním seděla nějaká postava, obklopena zelenkavou září. Nebylo jí vidět do tváře. Jack mi pokynul, ať přistoupím ke stolu a usednu na židli. Sám si stoupl do rohu místnosti. Všimla jsem si, že mu vykukuje zpoza opasku revolver. Tentokrát strach naplno pohltil mé nitro a já se s přemáháním sunula k postavě v rohu. S vypětím fyzických i nervových sil jsem došla ke stolu a usedla na židli. Dle pokynů svého přítele jsem měla skloněnou hlavu a neopovažovala jsem se na Hvězdáře sedícího naproti pohlédnout. Křečovitě jsem svírala v kapse pistoli a čekala, co bude. Hvězdář se přisunul blíž ke stolu. Ucítila jsem na sobě jeho upřený pohled a bylo to velmi nepříjemné.

„Můžeš odejít, otroku.“ pravil Hvědář protivným syčivým hlasem. Letmo jsem pohlédla do rohu na Jacka, který kvapně opustil místnost. Pozorně jsem poslouchala jeho kroky, které se zastavily na úpatí schodiště do sklepa. Lehce se mi ulevilo, že se nevzdálil příliš daleko.

„Polož první otázku, ženo!“ přikázal Hvězdář. Z jeho hlasu jsem cítila nadřazenost a opovržení. Dlouho mi trvalo, než jsem ze sebe vysoukala nějaké slovo. Měla jsem strach. Pak jsem si však uvědomila, že čím dřív mu začnu klást otázky, tím dřív to bude za mnou a začala jsem: „Takže, Jack mi říkal, že toho hodně víte o mimozemských civilizacích. Zajímá mě, zda existuje život i jinde ve vesmíru, než na této planetě? A jestli k nám lidé z vesmíru občas přilétnou v létajících talířích? Zkoumá Nasa ve svých laboratořích mrtvá těla mimozemšťanů?“

Jeho reakce mě překvapila. Hvězdář se začal smát. Smál se dobrou minutu a já se začala trochu nudit. Strach ze mě začal pomalu opadávat. Když Hvězdářův smích ustal, místností se rozhostilo nepříjemné ticho. Nevěděla jsem, co mám dělat. Seděla jsem na židli a tupě zírala do stolu. Pak opět promluvil:

„Ty sama jsi potomek rasy, která nemá s touto planetou nic společného. Vesmír je nekonečně veliký. Opravdu sis bláhově myslela, že Země je jediná planeta, která není obydlená? Vaše evoluční terorie nejsou daleko od pravdy. Všichni vaši slavní vědci byli celou tu dobu na dosah prahu poznání, ale zabředli v koloběhu teorií a polopravd a příliš nízká inteligence jim neumožnila tuto hádanku rozluštit. Myslíš si, že lidé by někdy byly schopni postavit pyramidy v Egyptě, obrovská kamenná sídla Mayú, sochy na velikonočních ostrovech nebo snad Stonehenge? Jak je možné, že staří Mayové věděli, že Země je kulatá, už tisíc let před Koperníkem? Analyzovali dráhy měsíců Jupitera tisíc let před tím, než je v Evropě vůbec objevil Galileo Galilei. Znali cykly oběhu Měsíce, Venuše, spočítali tropický a hvězdný rok. Kdo si myslíš, že byl Itzamna nebo Zeus? Bohové? Pche, byli to mimozemšťani!“

„Mimozemšťani? Třeba byli, ale jak to tedy dopravdy je?“ vyhrkla jsem ze sebe ukvapeně. Jestli ho to nějak rozčílilo nebo překvapilo, nedal to na sobě nijak znát a pokračoval:

„Lidé nejsou původními obyvateli země. Jste potomci původní rasy obývající zemi zkřížení s vymírající mimozemskou rasou. S mojí rasou. Obyvatelé mojí planety byli na pokraji vymření, bylo potřeba obnovit genovou základnu. Tak jsme přiletěli sem, na zemi a začali se křížit s původními obyvateli planety. S opicemi. Naše a jejich rasa se mohla mezi sebou křížit, což byla zpočátku, jak jsme se domnívali, naše záchrana. Bylo to v pravěkých dobách, kdy vedle těchto původních obyvatel žili i jiné živočišné druhy, ale jejich DNA se nedala skloubit s tou naší. Tyto druhy byly navíc vysoce agresivní a silnější než mi. Opice byly sice také agresivní, ale nebyly tak silné jako mi. Postupně jsme se začali množit.

První potomci byli na hony vzdálení dnešní podobě lidí i té naší. Byl to kontrast mezi zvířecími pudy a inteligencí. Byli jsme z toho výsledku zklamáni. Čekali jsme dlouhé roky na další generaci, se kterou jsme se vždy zkřížili. Vznikaly různé paskvily, pro které mají vaše encyklopedie různé názvy. Australopitékové, Neandrtálci, Kromaňonci. To vše jsou naši potomci. Křížením jsme sice dosáhli dostačující inteligenční úrovně, ale s tou naší se to stále nedalo srovnávat. Za tu dobu, co jsme se křížili s obyvateli země, jsme dělali i četné pokusy na zvířatech, naklonovali jsme spoustu nových živočišných druhů. Některé živočichy dovezené z naší planety jsme úspěšně zkřížili s živočichy žijícími na zemi. Za to všechno, co jste kdy měli a dnes máte, vděčíte především nám!“

„Odkud tedy jsi? A proč původní obyvatelé tvé planety nezůstali zde? A víš něco o mém dědovi, Jamesovi Collinsovi? Prý ho v roce 1980 unesli mimozemšťané?“ otázala se dychtivě.

„Na tvou druhou otázku je jednoduchá odpověď. Nebyly jsme spokojeni s našim výsledkem. Naopak. Byli jsme zklamáni. I ten nejchytřejší člověk se inteligencí nemůže rovnat největšímu hlupákovi na mé planetě. Nechali jsme vás napospas svému osudu a odletěli jsme zpět na naší planetu, která je vzdálená tisíce světelných let od té vaší a jejíž jméno ti neprozradím. Pár nás na zemi zůstalo. Naše nepodařené klony je však vyhubily, protože jsme byli v menšině. Když jsme opustili tuto planetu, začali jste se křížit sami mezi sebou a vznikl tak původní člověk. My jsme se zpět na zemi vrátili právě v té době a bylo nás jen pár stovek. Zdejší lid již dávno zapomněl, z čeho vzešel a považoval nás za Bohy. Inteligenčně jste se za tu dobu moc nepohnuli. Bylo to v období před Kristem. Za pomocí našich technologií jsme vám postavili obrovské pyramidy a paláce. Vydrželi jsme zde několik stovek let, ale již jsme se s vámi nemnožili. Pomohli jsme vystavět slavná mayská města a tehdejší obyvatele jsme zasvětili do tajů astronomie a zemědělství. Časem jsme pro lidi přestali být bohy a obraceli proti nám zbraně. Mám informace, že několik našich je drženo na tajných amerických základnách. Dnešní lidé nemají vůbec tušení, že vzešli z nás. Já zde pobývám od roku 1947, kdy zde ztroskotalo devět našich průzkumných lodí. Tvého dědu jsme určitě neunesli, podle mě odletěl z tohoto proklatého místa dobrovolně. Mnoho vašich odletělo na naši planetu. Ani se jim nedivím. Kdybych si měl vybrat mezi vaším způsobem stereotypního života a odletem na novou, neprozkoumanou planetu, rozhodl bych se pro to druhé,“ odpověděl.

„Ale co se stalo s tvou planetou? S tvým lidem?“ otázala jsem se opatrně.

„Nevím. Pár našich se v letech 1990 až 2005 vrátilo zpět domů. Naše vesmírné lodě byli spatřeny v USA, Belgii, ve Francii a v Československu. Od roku 2006 nemá s nikým z našich kontakt. Myslím, že naše civilizace vymřela. Proto také utichl i zájem vaší veřejnosti o UFO. Prostě už na zemi nelétají žádné naše lodě. Je konec,“ odpověděl s jistou dávkou smutku v hlase.

Byla jsem tak fascinovaná rozhovorem, který jsme vedli a zároveň plná nedůvěry k tomu, co mi říká, protože mě média a vědecká literatura celý život krmily něčím úplně jiným. Vždy sem věřila na mimozemskou civilizaci i na to, že lidé ve vesmíru nejsou sami, ale tato jeho verze se mi zdála dosti nereálná. Všechny ty věci si mohl Hvězdář vymyslet. Věci o UFO vyčíst z literatury. S jeho tvrzeními jsem se nebyla schopna ztotožnit.

„Myslím si, že to co mi tu říkáš, je nesmysl. Můj děda byl těžce nemocný a cestování z hlouby duše nenáviděl. A že by lidi byli kříženci ufonů a opic je taky dost šílené.“ vyhrkla jsem náhle ze sebe, aniž bych si uvědomila, co tím způsobím. Slyšela jsem, jak si Jack na chodbě nešťastně povzdechl. Rozhostilo se hrobové ticho. Židle mi připadla náhle strašně nepohodlná, ale neopovažovala jsem se ani pohnout. Nervózně jsem si rukou zajela do vlasů a omylem zapnula čelovku. Světle modrý paprsek ozářil stůl, na kterém měl hvězdář položené ruce. Byly neuvěřitelně dlouhé a svalnaté. Prsty byly zakončeny černými drápy. Lekla jsem se, zvedla hlavu a posvítila mu přímo do tváře. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Hleděla jsem do neuvěřitelně nádherného, ale zároveň krutého obličeje, který nebyl podobný ani mužskému ani ženskému. Bylo to něco mezi. Hvězdářově tváři dominoval velký zobákovitý nos a hluboké černé oči, ze kterých čišela jeho nadřazenost. Uši měl špičaté jako elf. Holá hlava byla posetá desítkami vytetovaných obrazců. Jeho úzké rty se zkřivily do opovržlivého úšklebku a čelo se vzteky svraštilo. Hvězdář vstal od stolu a vztyčil se do neuvěřitelné výšky, hlavou se téměř dotýkal stropu. Musel měřit alespoň dva a půl metru! Byl od hlavy až k patě nahý. Jeho tělo nebylo jako lidské ani nebylo podobné žádnému zvířeti. Opět to bylo něco mezi tím. Chtě nechtě jsem pohledem sklouzla k jeho rozkroku. Při pohledu na jeho obří penis jsem leknutím spadla ze židle.

„Ty ty…nejsi člověk.“ vykoktala jsem ze sebe.

„Omezená pozemšťanko. Copak jsi celou dobu neposlouchala? Jak ses vůbec opovážila pohlédnout mi do tváře? Ochotně jsem ti nabídl svůj volný čas, i když bych se s tebou vůbec nemusel zahazovat. Jsi stejná čubka jako ta, co tu byla před tebou. Za její neomalenost jsem ji zabil! Teď je čas, abys za svoji urážku zaplatila i ty!“

Teď mi to všechno došlo. „Jill!“ vykřikla jsem a pohlédla na Jacka, který zrovna přiběhl do místnosti.

„Nedržela se pokynů, nikdy předtím se to nestalo. Musela zemřít!“ křikl omluvně a tasil revolver. I já jsem vytáhla z kapsy pistoli a namířila ji na Hvězdáře. Ten se při pohledu na odjištěnou pistoli na chvíli zarazil. Pak pohlédl na Jacka.

„Stavíš se proti mně, červe? Kvůli téhle couře?“ obořil se na něj Hvězdář.

„Je to moje samice, pane. Byl bych rád, kdybyste ji ušetřil svého hněvu. Nemyslela to tak. Je rozrušená!“ oponoval mu Jack.

Hvězdář se na něj opovržlivě podíval a pak po něm skočil takovou rychlostí, že to snad ani nebylo možné. Popadl Jacka za krk a utrhl mu hlavu. Krev se rozstříkla po místnosti a bezhlavé tělo mého přítele se zhroutilo na zem. Začala jsem ječet jako smyslu zbavená. Tělo mi paralyzoval strach. Hvězdář hodil Jackovu hlavu do kouta a otočil se ke mně. S vypětím sil jsem zmáčkla kohoutek pistole a vystřelila. Kulka neškodně proletěla kolem Hvězdářovi hlavy. Skočil po mě, vyrval mi pistoli z ruky a rukou stiskl moje hrdlo. Začala jsem lapat po dechu.

„Budeš umírat pomalu, holubičko,“ zasyčel mi do tváře a pak mě začaly přepadat mrákoty.

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Lucius Pelner: Zuby
Vít Martin Matějka: Onkostar
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Ondřej Kocáb: Biohazard
Laura Pokorná: Hra
Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia