Roman Bílek: Vůně levandulového pole

Povídka, která se umístila na 3. místě v šestém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

            Věděl jsi, že to nebude snadné. Přesto tě smutek zasáhl mnohem větší a zdrcující silou, než sis byl ochoten vůbec kdy připustit. Obřad jsi ustál s předstíranou hrdostí, ale teď, když otvíráš branku vedoucí k chátrajícímu stavení, tě to zasáhlo naplno. Zrak rozostřily slzy a rozklepala se kolena. Žaludek se stáhl, hruď zasáhl tlak. Musíš se přichytit železného plotu a zhluboka dýchat. Prázdnota. Dům, kde jsi toho tolik zažil. Dům, ve kterém bydlel tvůj strýc, vzor, který tě v dospívání ovlivnil snad nejvíce. Vzpomínka na zde strávené letní prázdniny se vrátila v podobě bouřlivé emoční vlny. Tenkrát jsi sem jel s nechutí, pln problémů, které dokáží vést na scestí. Ale v průběhu těch dnů a týdnů se nechutenství proměnilo v naději a tehdy málo poznaný strýc se stal jedním z nejlepších přátel. Teď jsou všechny vzpomínky zpět.

            Před necelým týdnem dorazila zdrcující zpráva, že strýc Rudolf skonal na následky popálenin poté, co zachránil malé dítě z hořícího stavení. Pak to šlo ráz na ráz a mysl ti zahalil opar hustého štiplavého dýmu. Nejbližší příbuzný se vydal na onen svět a odkázal ti barák, ve kterém ses vzchopil ze smutku. Dodal ti opětovnou chuť do života, za což jsi mu nikdy nemohl dostatečně poděkovat. Jenže existují i příběhy, které nekončí šťastně a jeden z nich se právě před pár dny udál. Od té chvíle tě sžírají pochybnosti, že jsi sem měl jezdívat častěji, možná i pravidelněji volat. Zvládl jsi vyřídit všechny nepříjemné náležitosti spojené se skličující událostí, ale chmurné myšlenky na vlastní selhání lomcují duší a nedopřávají ti klidu.

Sundáš si sako a kravatu, uložíš je na dřevěnou lavici před domem a vyjdeš brankou zpět na štěrkovou cestu. Máš nutkavou potřebu se projít; nesedět v místě, kde se díky černým myšlenkám hroutí zdi. Nezamíříš zpět k vesnici, ale jdeš na druhou stranu, k lesu. Štěrková cesta po pár metrech končí a mění se v polní stezku, za ta léta rozrytou projíždějícími traktory. Vyšlápneš mírný kopec, jehož vrcholu dominuje remíz. Kráčíš podél něj přes louku k nedalekému lesu. Vnímáš jen příjemný stín s vůní jehličí. Pěšina pod nohama se zdá stejně klikatá jako ta, kterou se ubírá tvůj život. Napadá tě, že to je možná i dobře.

Co kdyby se třeba ztratila nebo byla nahrazena stereotypní tříproudovou dálnicí, po které by ses bezmyšlenkovitě řítil k předem určenému cíli? Do míst, kde čeká jen shon. Možná bys pak byl jen jedním z mnoha hledajících smysl života u televizní obrazovky či před blýskajícími se výlohami nákupních středisek. Tady jsi prožil něco jiného. Jistě, už v dětství ses rozhodl pro své povolání, neboť ti přišlo nejšlechetnější. Co může být více než zbavovat nemocí, hojit rány a zachraňovat životy? Po smrti rodičů ti bylo úplně jedno, žes byl přijat na medicínu; dva nejmilovanější životy jsi stejně nezachránil. A dokázal by to nějaký doktor? Uměl by někdo vdechnout život tělům, která byla roztrhána na cáry tříštivou pumou sebevražedného atentátníka? Ne! Ale trvalo pěkně dlouho, než sis to uvědomil. A kdo ví, kam bys došel bez Rudolfa, který dokázal proměnit tvůj žal v naději.

            Zatímco se cesta z hlíny a jehličí míhá pod nohama a mysl podléhá hudbě lesa, mezi stromy začíná prosvítat slunce dosud ukryté za vrcholky vzrostlých smrků. Do nosu ti proniká dráždivá vůně. Znáš ji, ale nevíš, kam ji zařadit. Láká tě, přitahuje. Zvědavostí přidáš do kroku. Když za posledními stromy vcházíš vstříc modré obloze a prosluněnému dni, už víš. Půda se za lesem svažuje a v letním vánku se pohupuje fialové moře. Omamná vůně roztahuje nozdry. Nasáváš ji jako hříšník opiovou dýmku. Bezmyšlenkovitě kráčíš vpřed, podmaněn levandulovým kvítím. Necháváš se unášet opojnými vlnami. Někde v jejich kmitajícím se poli narážíš na betonový válec studny. Je zakrytý těžkým dvoudílným poklopem. Usedáš na něj a rozhlížíš se jako plavčík ze strážního koše. O několik desítek metrů dál, na kraji hluchavkovitého území, se tyčí dřevěná kůlna. Trochu ruší oázu klidu, kterou jsi právě objevil. Zčistajasna tě nahlodává pocit, že to celé cosi připomíná. V zaprášených zákoutích mysli lovíš vzpomínku, která se světem barvy lila souvisí. Cítíš, že to určitým způsobem koresponduje s obdobím, jenž se v posledních hodinách vrátilo. Obrazy tehdejších událostí se ti míhají hlavou, jako bys znova sledoval dávno zapomenutý film. Pamatuješ si jen některé scény; úryvky bez pointy. Snažíš se uklidnit humbuk vířící myslí. Díváš se na čmeláka, který nad tou polní nádherou bláznivě poletuje.

B-l-á-z-n-i-v-ě.

 

Znovuobjevené vzpomínky s příchutí levandulového aroma explodují v mozku. Pod jejich tíhou uleháš na betonový poklop a zavíráš oči. Mozaika vytěsněných prožitků se slévá do souvislého obrazu. Paměť promítá zaprášené memoáry z utajovaného archívu. Když si tě tehdy vzal strýc k sobě, nikoho z místních jsi neznal. Ani Rudolfovi jsi zprvu neuměl přijít na jméno. Často jsi prchal z jeho domku do přírody. Bezcílně ses pak potuloval krajinou. Během jednoho takového útěku, zrovna začalo hustě pršet, jsi vylezl na posed u lesa. Hnán touhou otevřít láhev vodky; vypnout, zapomenout. Na vrcholu dřeveného žebříku, v místnosti zbité z prken, seděla ona. Znals ji jen z doslechu. Báby sedící na návsi o ní nemluvily jinak než jako o bláznivé Vilmě – prostoduché dívce, která byla svěřena do opatrovnictví nemohoucí babičky. Najednou seděla přímo před tebou, schoulená v rohu posedu. Strachem poulila velké kaštanové oči. Bála se, třásla. Aniž bys ji kdy předtím viděl, věděl jsi, že to je ona. Bláznivá Vilma. Musels ji nejprve uklidnit, přesvědčit, že jí nehodláš ublížit. Trvalo poměrně dlouho, než se zprostila obav. Pak se rozpovídala. Nebyls z jejích slov příliš moudrý, ale společně jste na posedu přečkali tříhodinové běsnění nebe. Fascinovala tě svou přirozeností, ve které se vrchovatě mísila pomatenost s naivní dětskou přirozeností. Do vyprávění se dokázala vžít tak, že absolutně nevnímala okolí. Gestikulovala rukama, skákala o překot mezi příběhy, které chrlila, jakoby až nyní obdržela dar řeči. Působila jako raněný koloušek toužící vypovědět vše, co mu osud nadělil. Každá vteřina byla nezapomenutelným zážitkem, o nějž se nešlo nepodělit. Působilo to mile i smutně zároveň. Když nad tím teď přemýšlíš, dochází ti, že po tom neobvyklém setkání se vše začalo lámat a život se ti pomalu navracel do normálu.

Povídala o otci, pochází z hvězd a zanechal ji u staré bylinkářky, aby se naučila vyrábět masti pro lidi, neboť na ně čeká zhouba, která nezvratně přijde. Horlivě mluvila o tom, jak musí všechny zachránit. Je to úkol, který po ní požaduje. Bez toho se nemůže vrátit na noční nebe a dospět. Má jasný cíl, ale neví, jak jej dosáhnout. Ani neví, kolik času na něj má. Pokud své poslání nesplní, nikdy nebude hodna převzít otcův status. Až se zajíkala, když ze sebe chrlila vzpomínky na dětství mezi souhvězdími potemnělé oblohy. Jak se narodila a zazářila nejjasněji ze všech. Byla tak zanícená a přesvědčivá, že jsi ani nevnímal absurditu vyřčeného a nechal ses unášet iluzorními příběhy, servírovanými jako degustační menu z knížek snílků. Naslouchal jsi jejímu hlasu a v nitru se ti rozprostřel chybějící klid. Jakoby ti dodávala chybějící víru. Prováděla tě neprobádanými místy a příběhy o všehomíru bez hranic. Když déšť ustal, vyprávění skončilo. Vytáhla z malé kapsičky kulatou dózičku ukrývající temně fialovou mast. Přistoupila, nabrala špetku na ukazováček pravé ruky a jemně ti potřela čelo. Z tahu jejích prstů zřetelně vnímáš znak kříže. Z intenzivní levandulové vůně se ti zatočila hlava. Musels zavřít oči a záda přitisknout k dřevěné stěně. Ruce jsi zapřel do podlahy posedu. Když tě mrákoty po chvíli přešly, byla pryč. V uších ti jako vzdálená ozvěna doznívala její slova o víře v tebe, v lidské pokolení. Nikdy potom jsi jí už nepotkal, byť kolikrát ses při toulkách krajinou rozhlížel s přáním znovu ji spatřit.

 

Na obličej ti dopadly teplé kapky. Zatímco ses se zavřenýma očima utápěl v dávných vzpomínkách, nebe se zatáhlo a mělo zvláštní, nachovou barvu. Jako by se v něm odráželo levandulové pole, stejně jako se obloha odráží v mořských vlnách. Kapky začínají padat s větší razancí. Je to jako tenkrát. Jenže teď, když déšť začíná rychle houstnout, není na blízku žádný posed. Rozbíháš se k dřevěné boudě na okraji pole. Přímo úměrně, jako se proudy vody shora stávají prudšími, zrychluješ běh. Konečně dorazíš k malé kůlně. Chatrná vrátka se komíhají v sílícím poryvu větru. Oblohu jako krotitelův bič rozčísne blesk. Světlo je tak silné, že na moment oslepneš. Vbíháš do kolny a svalíš se na hliněnou podlahu. Prudce dýcháš. Už dlouho jsi ze sebe nedostal podobný sportovní výkon. Slyšíš, jak déšť mlátí do chatrné střechy. Tma, která doprovází živelnou bouři, pohltí i nitro boudy.

 

Běsnění nemá touhu slábnout a čas běží.

 

Sedíš na zemi a přemítáš, jak dlouho jsi už vězněm rozmarů počasí. Hodinky od patnácti let nenosíš a mobil zůstal v kapse saka položeného na lavici. Venku je pořád tma. Netušíš, jestli už den nevstoupil v noc. Ze dveří, skrz přívaly vody, vidíš jen na několik málo metrů. Pod mokrým oblečením tě začíná svědit kůže. Škrábeš se. Nejprve jen trochu, ale jakmile nehty poškádlí pokožku, začíná být svědění neúnosné. Kůže ti začíná žhnout. Nevíš, co s tím. Hrozně to pálí. Po chvíli ti to nedá. Drhneš se čím dál víc. Nemůžeš přestat. Zarýváš nehty do masa. Na těle se objevují do krve rozdrásaná místa a pálení je již nesnesitelné. Svíjíš se v bolestech. Cítíš se jako zvíře, které se nemůže zbavit parazitů v srsti. Záda si rozdíráš o dřevěnou stěnu. Smuteční košile je dávno na cáry. Hřbet máš v jednom ohni. Zatímco po dřevěné zdi stékají stroužky krve, drásáš si obličej. Pod nehty roluješ krvavou kůži. Padáš na kolena a obličej zarýváš do země. Nevnímáš kámen, který ti v líci zanechává hlubokou tržnou ránu. Trpíš nesnesitelnými muky. Tělo sžírá oheň přicházející z útrob vlastního těla. Docházejí ti síly. Jsi vyčerpaný. Vnitřní žár zastírá mysl. Omdléváš.

 

Probereš se na podlaze. Abys mohl zvednout hlavu, odtrhneš tvář přilepenou zaschlou krví k zemi. Obličejem projíždí palčivá vlna bolesti. Otáčíš se a vidíš, že venku přestalo pršet. Po čtyřech se došouráš k přivřeným dveřím kůlny. Strčíš do nich a nevěřícně zíráš ven. Nad levandulovým polem se rozprostírá tmavě rudá obloha. Kdosi zastínil slunce filtrem. Nepřipomíná to letní krvavý západ slunce. Vypadá to, že slunce jako chameleón změnilo barvu. Vizuálně připomíná rozžhavený Mars. Ve vzduchu cítíš odér hniloby. Díváš se na své ruce. Krev je už zaschlá a na povrchu se objevily mokvající boláky. Prohlížíš si tělo, osaháváš tvář. V rozedraných bříškách prstů nemáš cit, ale tušíš, že kůže na obličeji bude podobná té na rukách. Projíždí tebou vlna paniky a žaludek se scvrkává do zmuchlané kuličky. Co teď? Co teď? Burácí hlavou. Něco podobného si za svou dosavadní praxi neviděl. Nějaká mutace malomocenství? Už zase zhluboka dýcháš, aby ses uklidnil. Strach z něčeho, co neumíš definovat, tě roztřese. Co se to stalo?

Pokládáš si jednoduché otázky, na které ale nemáš ani ty nejtriviálnější odpovědi. Střepy myšlenek rotující vyděšenou myslí. Potlačuješ vzrůstající paniku. Když se to podaří alespoň do té míry, že jsi schopen udržet myšlenku, napadá tě, že se musíš dostat do vesnice. Vyhledat pomoc… zjistit, co se stalo… potkat živou bytost.

S námahou se postavíš a těžkopádnými kroky vycházíš před kůlnu. Rudé světlo tě naplno zasáhne. Máš pocit, že stojíš pod milióny výkonných reflektorů. Nažhaveně do tebe pálí. Kůže zase začíná svědit. Pozvedneš ruce a díváš se, jak z mokvajících boláků vytékají čúrky hlenovitého hnisu. Má tmavě fialovou barvu. Po nechutné tekutině zůstávají v mase otevřené krátery. Hledíš na to, neschopen pohybu. Vzpamatuješ se, až když se z pravého předloktí odloupne kus masa a s plesknutím dopadne na zem. Hrůza tě pohltí. Chceš utéct, rychle odsud zmizet. Ale místo toho jen těžkopádně kráčíš směrem, kde předpokládáš vesnici. Belháš se podél lánů a v bizarní naději doufáš, že vše je jen zlý sen. Otřesná noční můra, která skončí ve chvíli, kdy tě proberou první paprsky ranního slunce. Netečně vnímáš, jak ti při krkolomné chůzi odpadávají další kousky masa. Napadá tě, že do vesnice dojde pouze opadaný skelet. Propadáš hysterickému smíchu. Z hrdla se ale dere jen kakofonní chrčení. Zbytky zdravého rozumu zastíní přicházející šílenství. Slyšíš dívčí hlas. Doufáš, že se zblázníš dříve, než ti opadá veškeré maso. Na některých místech už vidíš prosvítat zkrvavené kosti. Na břiše se trhlinami v kůži začínají drát ven střeva. Modlíš se, aby si Bůh vzal tvůj rozum nebo ti daroval okamžitou smrt. A zase slyšíš ten hlas. Nerozumíš slovům, ale doufáš, že konec je už blízko.

Hlas však nevychází z tvé hlavy, ale odněkud zvenčí. To poznání je krajně nepříjemné. Vnímáš jej jako zradu. Selhání nejvyšší instance. Zastavíš se a nasloucháš. Nesrozumitelný hlas vychází odněkud z pole. Vejdeš do lánů. Brodíš se fialovými závějemi, které už nejsou tak úchvatné, jak se předtím zdálo. Voní jinak. Nos máš rozdrásaný, přesto by ses vsadil, že cítíš puch rozkladu. Vše tě bolí a nejraději by ses skácel k zemi. Zmar tě ovládl. Přesto se prodíráš uvadajícím kvítím dál. Ten hlas tě vábí k sobě. Fonetická bludička zve k návštěvě dna močálu.

Závěje zatuchajících květin se rozestoupí a v jejich středu vidíš vyšlapaný rozměrný obrazec. Na některých místech má zašpičatělé cípy směřující dál do prostoru. Připadne ti, že při pohledu shora to celé může mít tvar hvězdy. Takové, jakou kreslí malé děti v hodinách výtvarné výchovy. Ona klečí uprostřed. Náruč má plnou uvadajících levandulí a po tváři jí stékají slzy. Vzhlíží někam nad sebe. Poznal jsi ji okamžitě – bláznivá Vilma. V obličeji má výraz nezměrné bolesti; zatímco na posedu z něj, i přes hloupoučkou naivitu (Opravdu to tak bylo?) vyzařovala dětská radost (Neměl by ses jí pokorně omluvit?), nyní je nepřirozeně zkřivený. Kolem hlavy se jí v slabém větru, jako výstřední fermata, vznášejí prameny šedých vlasů. Chtěla přinést spásu, jenže… Kolena se ti podlomí.

 

„Promiňte mi… Nestihla jsem to,“ drmolí.

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia