Petr Šulc: Klec

Povídka, která se umístila na 10. místě v sedmém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Husí kůže se ji dělala snad po celém nahém těle. Hnědé kadeře splývaly na ramena. Oči pomalu a namáhavě otevírala. Nejprve ji obklopila temnota, jež se po chvíli rozestupovala a odhalovala kovově lesklé stěny kruhového prostoru. Mezi jím a ní však ještě něco překáželo. Částečně seděla a částečně ležela, opřena o chladné kovové pruty. Ty ji obklopovaly ze čtyř stran, tvořily dno i strop. Jednoho z nich se nevěřícně dotkla. Sevřela jeho ocelový chlad prsty a dlaní. Neměla šanci s ním jakkoliv pohnout. Mříže seděly nekompromisně na svém místě a plnily svou věznitelskou funkci.

Minuty ubíhaly a dívka se probrala. Snažila se postavit. Bosé nohy stály na spodních mřížích, hlavu musela mít mírně skloněnou. Klec byla relativně široká, ale poměrně nízká. Když se postavila, lehce se s ní zahoupala. Chytila se oběma rukama mříží a opatrně si přitom klekla. To co vypadalo jako dveře klece, bylo opatřeno podivným zámkem. Místo petlice zde byla nainstalována jakási kovová struktura. Dívala se na to a nechápala o co jde. Chtěla něco říct, snad zakřičet, zprvu však ze sebe nevydala ani hlásku. Oči ji začaly vlhnout.

„Kde to jsem?!“ vydrala konečně ze sebe. Křik se rozlétl z klece a odrážel se od oválných stěn. „Kde? Proboha, co se to děje?“ Brzy pochopila, že dál křičet nemá cenu, nikdo ji neodpoví.

Nyní se podívala skrz mříže pod sebe a suše polkla, až ji to v krku zabolelo. Pod ní se nacházela několikametrová prázdnota zakončena vodní hladinou. Ihned zvedla hlavu, aby zjistila co je nad ní. Zamřížovaný strop klece byl připevněn k masivnímu řetězu, jenž se táhl vzhůru. Denní světlo však vidět nebylo, žádná skulinka, prozrazující oblohu. Místo toho ze shora přicházelo umělé světlo. Řetěz končil neznámo kde. Strop kruhového objektu nešlo rozeznat. Byla snad ve studni nebo nějaké šachtě? Slzy se rozjely po tvářích a následně ji skrápěly hruď a ňadra. Propukla v nezadržitelný pláč, zkombinovaný s beznadějí a zoufalstvím.

Po nějaké chvíli pláč zpomaloval na intenzitě, až ustal docela. Beznaděj se začala měnit v zuřivost. Roztáhla ruce, každou se chytila za jednu mříž, nohama se vzepjala a začala klec rozhoupávat. Ničeho tím nemohla docílit, jen se zbytečně vyčerpávala. Usedla na zamřížované dno. Chlad ji nepříjemně objímal. Kolena přitiskla k sobě a rukama si mnula paže. Nervózně pokyvovala hlavou. Něco si pro sebe drmolila. Ani sama pořádně nevěděla co. Zkrátka se tím uklidňovala.

Ze stěny té podivné široké šachty blyštily nějaké body, drobná světýlka. Zdálo se, že jsou rozmístěna v pravidelných rozestupech po celé ploše stěny. O osvětlení prostoru se musely starat zářivky, umístěné někde na stropě šachty.

Dívka vstala a pohybovala se v kleci dokola. Občas zakřičela. Když znovu usedla, klec se s ní náhle pohnula, o něco klesla. Bylo to jen pár desítek centimetrů, přesto ji to vyděsilo. Jak řetěz povolil, tak to se jejím nedobrovolným zamřížovaným příbytkem nepříjemně škublo. Poté se opět nic nedělo. Klec dál vysela v kruhovém prostoru, ze shora osvětleném a po stranách prostoupeném drobnými blikajícími body.

Seděla, dívala se na vodní hladinu pod sebou a urputně se snažila utřídit si myšlenky ve své zmatené, strachem ochromené mysli. Nemohla si vzpomenout na nejbližší dobu, jež předcházela tomuto uvěznění. Vzpomínky sahaly někam do úseku před jedním až dvěma dny, a i ty byly poněkud zmatené a popletené. Vybavovalo se ji jméno Natálie, nějaká velká budova v níž pobývala také nedobrovolně. Někde v zákoutí mysli věděla proč, co provedla, že ji za to zatkly a zavřely mezi ostatní problémové ženy, jen si to nemohla vybavit. Ale proč je teď tady v té kleci zavěšené nad vodou? To přece nemohlo být legální. Šlo snad o nějakou utajovanou formu trestu pro neposlušné svěřenkyně?

Myšlenkový chod ji přerušil další pohyb klece. Řetěz se pohyboval dolů a tím klec posouval blíže k vodní hladině.

„Ne, to ne!“ křičela zoufale.

Konečně se řetěz zastavil. Tentokrát však pohyb trval znatelně déle než poprvé. Musela klesnout alespoň o dva metry. Drobné vlnky na hladině už šly dobře pozorovat. Opticky byl výhled na hladinu v kruhovém prostoru trochu zkreslený, takže nemohla dobře odhadnou, kolik metrů ještě zbývá. Po krátké chvilce začala klec opět klesat. Zoufale se chytila za mříže v části dveří. Pozornost poté směřovala k tomu podivnému zámku. Dotkla se ho prsty. Klec se zastavila.

„Co to jako má být?“ řekla si pro sebe. „Nějaký hlavolam?“ Její slova zněla potichu, ale zřejmě je slyšeli ti, co měli.

Zaměřila se na zámek. Důkladně ho prohlížela, jeho složitou kovovou strukturu. Sem klíč určitě nepatří. Podél podlouhlé zámku byla řada různě velkých kovových destiček, mnohdy více či méně vykrojených, také ozubených koleček a hladkých oválů. Začala si s tím vším hrát. Jistě to muselo mít nějaký systém, určitou logiku. Některé destičky do sebe zaklaply, jiné k sobě vůbec nešly. To samé se týkalo oválů a koleček. Musela přijít na to, jak to vše k sobě a nad sebe poskládat, pak bude jistě volná.

Po chvíli přestala a podívala se do prostoru šachty, na ty drobné svítící body v jejích stěnách. Měla mrazivý pocit, jako když jí někdo pozoruje. Vrátila se k zámku. Klec sebou opět škubla a začala klesat. Natálie ztratila rovnováhu a ocitla se na zamřížovaném dně klece. Uhodila se přitom do úst a rozsekla si spodní ret. Bolestivě sykla. Několik kapek krve dopadlo na hladinu pod ní. Vypadalo to, že už je dost blízko. Rychle vstala a začala se i přes bolest znovu věnovat zámku. Kdyby se tak ta klec konečně zastavila, určitě by na ten systém dříve či později přišla. Jen mít dost času.

Klec sice zpomalila, ale klesala dál. Alespoň se teď tolik nehoupala. Několik destiček se podařilo Natálii do sebe zaklapnout a vytvořit tak hladkou část zámku. Ještě jich ale několik zbývalo, a to zatím nedala dohromady žádná kolečka a ovály. Řetěz dál zpomaloval, až se klec zcela zastavila. Podívala se pod sebe a z hrůzou zjistila, že hladina je už velmi blízko, nebudou to ani dva metry. Snažila se teď nemyslet na to, proč tu je a co tomu předcházelo. To zjistí pokud se odsud dostane. Nyní musela veškerou pozornost zaměřit na hlavolam zámku. Chvílemi se zdálo, že na něj vyzrála a jeho kompletní vyřešení bude otázkou několika okamžiků. Pak ale zjistila, že jednotlivé dílky do sebe nezapadají, tak jak mají a musela začít v podstatě nanovo.

Během asi půl hodiny klec několikrát popojela. Vždy asi jen o deset centimetrů. I to ji však velmi znervózňovalo. Nyní klec již nějakou dobu vysela bez pohybu. Hlavolam byl z části vyřešen, téměř z poloviny. I přes chlad, prostupující celým prostorem šachty, se ji čelo orosilo potem. Věděla, že je při sestavování hlavolamu na dobré cestě, ale hladina byla příliš blízko. Netušila, kdy se dá klec zase do pohybu a na jak dlouho. Byla čím dál tím nervóznější, prsty se ji třásly a kovové dílky zámku často prokluzovaly. Přesto sestavila další část.

Řetěz se prudce pohnul, klec se rozhoupala a Natálie ztratila rovnováhu. Dílky, hlavolamu, které se ji podařilo sestavit naštěstí zůstaly na svém místě. Klec však neklesala, začala stoupat. Sice dost pomalu, ale přeci. Srdce ji zaplesalo. Radovala se a cítila úlevu. Nevěděla, proč klec nyní stoupá vzhůru, snad ten kdo Natálii tímto způsobem zkoušel, dospěl k závěru, že to už stačí, že toho předvedla dost.

Úsměv na tváří se ji zkřivil, v ústech cítila pachuť. Klec se zastavila a po několika vteřinách začala opět klesat. A to mnohem rychleji než předtím stoupala.

„Co po mě chcete?“ křičela a neskrývala zoufalství. „Kdo mě sleduje?“

Přestala beznadějně volat do prázdného chladného prostoru a vrhla se k zámku. Jak byla rozrušená a ještě více nervózní, postupovala nyní při sestavování hlavolamu pomaleji. Klec nyní také klesala pomalu, ale nezastavila se. Na chodidlech už cítila chlad a vlhko od vodní hladiny. Zaklapla do sebe další dílky, ještě jich několik zbývalo. Otáčela je a zkoušela, které do sebe zapadnou. Musela jich také vždy dopředu několik spočítat a pak je do sebe zastrkovat.

Zamřížované dno klece se zastavilo těsně nad hladinou. Zbývalo vyřešit asi třetinu hlavolamu. Čelo se potilo čím dál víc. Prsty však měla ledové, jejich konečky chvílemi téměř necítila. To ji práci značně komplikovalo.

Řetěz škubl, klec popojela a Natálie se ocitla po kotníky ve vodě. Cítila jak ji ledová kapalina svírá nohy. Za chvíli to bylo po kolena.

„To ne, proboha, to ne.“

Ve vodě už byla po pás. Třásla se zimou, čelo a tváře však měla jako v ohni. Zbývala vyřešit jen malá část. Situace se ale jevila beznadějně. Klec klesala, byť pomalu, dál. Studená voda nyní objala i její ňadra a zůstala pod podpažím. Klec se zastavila. Ale na jak dlouho? Z úst ji vycházela pára, celé tělo brnělo. Opět zaklapla další dílek. Zbývaly jen dva. Intenzivně pracovala na jejich zaklapnutí. Ani si přitom neuvědomila, že klec začala znovu klesat. Sice velmi pomalu, ale pohybovala se.

Natálie zaklapla další dílek. Ruce musela držet nad hladinou, paže bolestivě ztěžkly. Vodu měla pod bradu. Když se zdálo, že zacvakne poslední dílek, nořila se ji do vody i tvář. Brzy byl pod vodou i zámek. Ten byl ve vodě ještě více kluzký. Prsty už prakticky necítila. Propadala zoufalství.

I když chtěla mít hlavu naprosto čistou a věnovat se výhradně vyřešení hlavolamu, do mysli se ji draly vzpomínky i představy. Přemýšlela o tom, jak se říká, že se lidem v kritických okamžicích nebo těsně před smrtí odehraje před očima celý dosavadní život. U ní to byla spíše změť chaotických vzpomínek – dětství v sirotčinci, pobyt na ulici, experimentování s drogami, dokonce prostituce nebo krádeže. Vše to nešlo pořádně utřídit. Ještě ji hlavou problikávalo zatčení, odvykací pobyt v ústavu, převezení do věznice… Ale proč se ocitla v téhle kleci, neměla ani ponětí.

Během tohoto myšlenkového rodea zacvakla poslední dílek. Zámek šlo posunout a následně zcela odemknout. Teď rychle otevřít dveře. Byla už celá pod vodou, zadržovala dech. Opřela se do zamřížovaných dveří, ale šlo to velmi ztuha. Konečně povolily a daly se do pohybu. Stačila jen malá mezera, aby jí Natálie protáhla své štíhlé tělo.

Vynořila hlavu a zhluboka se nadechla. Klec dál neklesala, její strop zůstal těsně pod hladinou. Držela se mříží a chvíli odpočívala. Co teď? Rozhlížela se po stěnách šachty. Množství světelných bodů ji stále pozorovalo. Podívala se nahoru. Tlustý řetěz se jako morbidní had svisle táhl až někam ke vzdálenému stropu, od něhož pronikal svit umělého osvětlení.

Po nějaké chvíli strávené v ledové vodě, ji došlo, že jiná možnost není. Zmobilizovala síly, vysoukala tělo z vody, postavila se na strop klece a prsty objala řetěz. Pevně ho sevřela, vzepjala se na pažích a přitáhla se. Nohama se přidržovala a pozvolna, značně namáhavě pokračovala ve výstupu.

Šplhalo se ji špatně. Mokré končetiny po řetězu klouzaly. Chvílemi sjela o kus dolů a musela vynaložit mnoho fyzických i psychických sil, aby pokračovala. Nevěděla, jak dlouho šplhala, ale vypadalo to, že se ji přeci jen podařilo kus cesty napříč prázdným prostorem urazit. Na chvíli se zastavila. Pevně se tiskla k řetězu a snažila se trochu odpočinout. Podívala se přitom opět na ty světelné body na stěně šachty. Teď to trochu vypadalo jako nějaká čidla, senzory, možná snad kamery. Mohlo ji pozorovat sta tisíce párů očí, miliony…

Pokračovala ve šplhání. Už byla dost vysoko. Když se podívala pod sebe, zamotala se ji z toho málem hlava. Neubránila se znepokojivým myšlenkám, co bude, až vyšplhá nahoru. Kde se vlastně octne? Zavřou ji pak zase do klece, nebo převezou do budovy, kde byla před tím? Nebo ji budou chtít prostě zabít? Ne, tohle všechno, tato podivná hra, musela mít nějakou logiku, nějaký promyšlený systém.

Urazila další metry. Prostor šachty se v této části postupně zužoval. Po několika minutách došplhala k místu, kde se po stěně táhly tyčovité výstupky, na něž se dalo postavit. Přelezla si tady na na ně a postupovala po nich jako po žebříku. Svit ze silných zářivek byl stále intenzivnější, strop musel být velmi blízko.

Řetěz se náhle zatřásl, škubl sebou a ze zdola se ozval šplouchavý zvuk, jak se klec vynořila z vody. Jela nahoru velmi rychle. Natálie po stupíncích pokračovala vzhůru. Nemohla uvěřit, že ji ta klec v úzkém prostoru nakonec rozmačká.

Brzy se nad ní objevila klenba stropu s mnoha zářivkami. Těsně pod nimi bylo jakési ukotvení, kde klec zřejmě skončí svou cestu. Klec stoupala stále rychleji. Natálie se dostala na poslední stupínek. Možná, že kdyby se přitiskla ke stěně co nejtěsněji, mohla by se kleci vyhnout. Ta stejně musí těsně minout ty tyčovité stupínky. I tak byla ale reálná možnost, že by ji hrana rychle stoupající klece zachytila a rozdrtila. Podívala se podél stěny nad sebe. Nacházel se tam nepříliš velký otvor, kterým by se však protáhnout mohla. Snažila se na něj dosáhnout. Klec už byla téměř u ní. Postavila se na stupínku na špičky a prsty se dotkla okraje otvoru. Veškeré síly, co ji ještě zbyly vynaložila na to, aby se do otvoru vytáhla a zachránila se tak před právě projíždějící klecí. Cítila závan větru, když tělem vlétla do otvoru.

Plazila se úzkou tmavou chodbou. Na jejím konci viděla světlo. Tohle už byl možná opravdu denní svit. Oči ji zvlhly, tělo se třáslo vzrušením i nervozitou.

Vylezla z otvoru, narovnala se a rukama se snažila zakrýt ňadra a intimní partie. Instinktivně to udělala i přestože si uvědomovala, že ji předtím zřejmě sledovalo množství lidí na internetu. Teď totiž před ní stálo několik mužů.

„Gratuluji,“ zvolal muž v tmavomodrém obleku.

Dívala se na něj, nic neřekla, jen čekala co bude.

„Gratuluji,“ pokračoval muž. „Uspěla jste v naší Megashow. A už teď mohu vám i divákům prozradit, že se dnes stal divácký rekord. Takže ještě jednou gratuluji.“

„Ale… co to… já o ničem nevím?“ vydrala ze sebe. „Co se tu děje.“ Stále si na nic nevzpomínala.

Muž chvíli mlčel, poté promluvil do sluchátka v uchu: „Takže konec, kamery vypnuty. Výborně, končíme, balíme. Slušný úspěch, slušný úspěch.“

Mezitím došel k Natálii jeden z ostatních mužů a podal ji sako, aby se mohla zahalit.

„Vysvětlí mi to někdo konečně?“ Celá se třásla.

„Jistě, jistě,“ prohodil ledabyle muž v tmavomodrém obleku.

Zezadu k ní přistavili kolečkové křeslo. Přišla postarší žena v bílem plášti. Usmála se a konejšivým hlasem pronesla: „Jen klid, všechno bude v pořádku.“ Než stačila Natálie jakkoliv zareagovat, žena ji v rychlosti bodla injekčním perem. Natálie už nic neřekla, víčka ji ztěžkla a tělo se zapotácelo. Muži ji usadili na křeslo. Za chvilku o sobě nevěděla.

„Takže co s touhle?“ zeptal se jeden z mužů.

„Vrátíme ji tam kde jsme ji vzali,“ řekl muž v tmavomodrém obleku.

„Takže zpátky do věznice?“

„Jasně. A smlouvu stornovat! Právníci si s tím poradí a ušetříme za odměnu. Ať si odkroutí, co má. Divákům je to jedno, brzy budou mít další hvězdu. Příští měsíc vybereme novou holku. Třeba bude ještě zajímavější než tahle a sázky na její úspěch nebo neúspěch budou ještě větší než dneska. A to byl rekord.“

 

O dvacet čtyři hodin dříve:

„Tak, Natálie, vidím, že stále váháte,“ řekl muž v tmavomodrém obleku.

Natálie seděla v jedné z menších návštěvních místností. „Já pořád nevím,“ řekla nervózně. „Kdybyste mi to aspoň víc vysvětlil.“

„Řekl jsem vám vše nezbytné. Jedná se prostě o unikátní show. Zatím bylo pár dílů. U jisté, dost početné internetové komunity má velký úspěch. Jsou zde sice pro vás jistá rizika, ale výhody značně převažují.“

Natálie se nedůvěřivě dívala na elektronickou smlouvu na displeji před sebou. „Je to vůbec legální?“

„Ptá se mladá vězeňkyně, která kradla, šlapala, fetovala...“ prohodil muž ironicky.

„Jsem vyléčená,“ bránila se. „Už neberu.“

Muž začal být zase o něco milejší. „Ano, jistě. A svůj dluh společnosti splácíte svým pobytem zde. Ale máte možnost si významně polepšit. Má se to tak, doba nám pokročila, technika se vyvinula, co co nebylo možné před čtyřmi, pěti lety, dnes možné je. Věřte mi, ta smlouva je dobře ošetřena.“

Natálie mu stále nevěřila, ale odměna byla více než lákavá.

„Jak jsem už říkal,“ pokračoval, „teď podepíšete, na ošetřovně dostanete pilulku a když uspějete, tak si po probuzení nebudete nic pamatovat. Tedy nic z nejbližší doby, ze samotné show, ani z tohoto rozhovoru. Za to vám bude odpuštěn zbytek trestu, vymazán rejstřík a na konto dostanete takovou sumu, díky které budete mít po starostech. Už nikdy žádné šlapání… tedy pardon, prostituce.“

Dál se dívala na smlouvu a usilovně přemýšlela.

„Bohužel potřebuji, abyste se rozhodla hned. Další díl se natáčí brzy a vás jsme jako nejlepší kandidátku vybrali teprve dnes. V záloze máme ještě jednu, ale mě se líbíte vy. Máte zajímavé charisma a jste… no prostě krásná. Tady je vás škoda. Tak co, chytnete příležitost za pačesy?“

„No… dobře. Dobře, podepíšu to.“

„Rozhodla jste se správně,“ usmál se muž. „Bude z vás hvězda.“

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Shaiva Lepra: Manželská krize
Eliška Kohlíčková: Pod tlakem
Gabriela Navrátilová: Hra o život
Ondřej Kocáb: Biohazard
Laura Pokorná: Hra
Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Michaela Cvejnová: Boj o přežití aneb nemilosrdný Halloween
Irma Bolkvadze: Experiment
Lucius Pelner: Zuby
Vít Martin Matějka: Onkostar
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia