Mirek Šváb: Žďár

Povídka, která se umístila na 23. místě v pátém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Seděl jsem na zápraží a pokuřoval dýmku. Stará dřepěla naproti mně a škubala čerstvě zaříznutou kačenu. Lamentovala u toho a proklínala mě do pátého kolene. Důvodem jejího vzteku byla moje plánovaná večerní výprava do Ždáru, kde jsem si chtěl nadělat trochu dříví na zimu. Les Žďár tenkrát patřil pánům z Brníčka, a kdyby mě tam někdo chytil, tak bych skončil v šatlavě. Jako bývalý zbrojnoš jsem měl však pro strach uděláno a mou milovanou Markétku jsem uklidnil, že si dám pozor, aby mě u toho nikdo nechytil. Z Jakubovic, kde jsme se ženou a našimi čtyřmi haranty bydleli, to byla do Žďáru pěšky necelá hodina cesty. Vzal jsem tedy vozík, pilu a sekeru a vyrazil na cestu. Již dávno jsem měl v lese vyhlédnutý suchý bor, který jsem si chtěl přivlastnit.

Do lesa jsem dorazil asi dvě hodiny před setměním. To mi bohatě stačilo na pokácení stromu a nařezání metrových špalků. Když jsem strom složil na zem, spatřil jsem mezi stromy blížící se jezdce. Tiše jsem zaklel a skočil do křoví. Oba jezdci, muž a žena, zastavili jen pár kroků od mého úkrytu. Podle noblesního a čistého oblečení se jednalo určitě o šlechtu. V mladém muži jsem poznal Jiřího Tunkla z Brníčka, pána Fruchtenbergu a v dívce dceru správce hradu, Kateřinu Spurnou z Bludova. Myslel jsem, že je se mnou amen. Jestli mě tu Tunkl najde, tak neskončím v šatlavě, ale rovnou na popravčím špalku. Jenže muž a žena rozhodně neměli v úmyslu prohledávat okolí. Oba seskočili s koně, notnou chvíli jen tak šmejdili po lese a pak se začali vroucně líbat. Dívka se pak Tunklovi vymanila z objetí, zapřela se rukama o kmen vysoké borovice a bez ostychu vyšpulila na svého milence pozadí. Tunkl jí pohotově vyhrnul šaty až na záda, čímž obnažil její macatou prdelku. Kateřina vzrušením zasténala a zavrněla jako kočka. Mužovi nenasytné ruce rozvázali šněrovačku, která skrývala dívčino poprsí. Pak si Jiří vytáhl úd z kalhot a bez okolků ho šoupl Kateřině mezi nohy. Bušil do ní zezadu jenom chvíli. Najednou se spokojeně zašklebil a bylo po všem. Byla to pro mě náročná podívaná, zvláště pak, když mi nebylo souzeno se k nim přidat. Klidně bych mladého pána vystřídal a dal si s Kateřinou druhé kolo. Když ochabla jejich vášeň i rytířův úd, naskočili na své koně a společně odjeli. Bohužel jejich milostné vzplanutí trvalo až do setmění a já věděl, že nestihnu dokončit, co jsem začal. Neztrácel jsem však naději, popadl jsem sekeru a začal osekávat suché větve. Čas teď byl mým nepřítelem a já chtěl na káru naložit alespoň jednu fůru. Když jsem strom zbavil větví a začal řezat, spatřil jsem, jak jde po cestě přímo ke mně myslivec. Byl oblečen v šedé kamizole a péro se mu houpalo za kloboukem. Na útěk už bylo příliš pozdě. Nechal jsem tedy myslivce dojít už ke mně a čekal jsem, co se bude dít. Myslivec se zastavil asi pět kroků ode mě, koukal na mě a nic neříkal. Vypadal opravdu divně a vůbec jsem ho neznal. Místní tedy určitě nebyl. Měl oči černé jako uhle a zlý výraz ve tváři. Už jsem se ho chtěl optat, jestli není nějakej marodnej, když tu na mě vycenil ostré zuby a chňapl po mě rukou plnou dlouhých drápů. Lekl jsem se tak, že jsem si cvrnkl do kalhot. Nechal jsem bor borem a utíkal pryč, co mi nohy stačily. V panice jsem seběhl z pěšiny a zabloudil hluboko do lesa. Nervózně jsem se rozhlížel na strany, zda na mě někde ten bláznivý myslivec nečíhá. Po chlapovi však jako by se zem slehla. Trochu se mi ulevilo, ale jen do té doby, než na les padla tma a na oblohu se vyhoupl měsíc v úplňku. V takovej čas není radno samotnému chasníkovi běhat po lese. Ač jsem byl vysloužilý voják, strach jsem měl jako každý jiný. Kdo se bojí, nesmí prý do lesa. Říkával vždycky můj táta. Pravda je, že jako drvař pracoval celý život v lese, ale za tmy v něm moc času netrávil. Asi věděl proč. Lesy jsou za úplňku plné strašidel a jiných bezbožností.

Že jsem tu Markétu neposlechl. Jako vždy měla pravdu. Neměl jsem dřevo, káru ani pilu. Jediné, co mi zbylo, byla sekyra. Sedl jsem si na vývrat a nešťastně si povzdechl. Litoval jsem se tam bezmála půl hodiny. Nakonec jsem sebral odvahu a vydal se zpět k místu, kde jsem pokácel bor. Byl jsem rozhodnut, že v případě nejvyšší nouze vezmu myslivce sekyrou po hlavě. Chvíli mi trvalo, než jsem natrefil na správnou pěšinu, ale Žďár jsem znal dobře a tak jsem se nakonec bez úhony dostal až k vozíku. Ve svitu měsíce jsem už z dálky zahlédl temnou siluetu šedého myslivce, šmejdícího kolem mých věcí.

„Ďas aby tě spral!“ vykřikl jsem a hnal se na něho. Když mě zahlédl, zlostně zařval a vyřítil se na mě. Moc dobře jsem viděl, jak se mu v očích zaleskl plamen.

„Bože chraň mě!“ vykřikl jsem a sekl po přibíhajícím myslivci. Trefil jsem ho přímo do krku. Kebule odskočila od těla a odkutálela se do mechu. V tu ráno tělo i hlava začalo hořet. To už na mě bylo moc. Popadl jsem vozík a pilu a hnal se pryč z lesa. Bylo mi jasné, že v tomhle má prsty Belzebub. Určitě mě chtěl potrestat za to, že jsem se vydal krást do panského lesa. Když jsem celý zadýchaný dorazil na konec Ždáru, uviděl jsem na stromech rozvěšené lucerny. V jejich záři seděly staré a ošklivé ženy, které na kolovratech třely len. Několikrát jsem se opět štípl do ruky, abych se přesvědčil, že to není jen zlý sen. Jedna stařena zvedla svou ohyzdnou hlavu od své práce a svůj prázdný pohled upřela na mě. Škaredě se zamračila, vstala a ukázala na mě prstem. V tu ránu na mě pohlédly i ostatní ženy a začaly se zlomyslně chechtat. Na nic jsem nečekal a pelášil pryč. Vozík, pilu i sekeru jsem ponechal osudu. Když jsem utekl dostatečně daleko, jejich smích utichl.

Byl jsem unavený, zadýchaný a k smrti vyděšený. Když jsem se dostal ven z lesa, nervozita a strach ze mě trochu opadly. A tu jsem na křižovatce cesty k Janoušovu uviděl Markétu, jak sedí na pařezu a češe si vlasy. Hodně mě to udivilo, ale napadlo mě, že mi asi šla naproti, když jsem se dlouho nevracel. Začal jsem na ni už z dálky křičet, ale nedostalo se mi odpovědi. Přiběhl jsem tedy až k ní, popadl ji za ruku a táhl pryč od lesa. Vysmekla se mi a z pohledem upřeným do prázdna šla vedle mě. Myslel jsem, že se na mě zlobí, protože už od začátku byla proti mé zlodějské výpravě do Žďáru. Chvíli šla mlčky vedle mě a pak zůstala lehce pozadu. Ohlédl jsem se a Markéta nikde. Volal jsem na ni, prosil, ať se ukáže, ale ona nic. Nakonec jsem to vzdal. Ať si trucuje, trucanda jedna trucovitá. Jakoby se do země propadla. Místo toho mi ze tmy k nohám přiběhla pěkná a tlustá ovce. Napadlo mě, že ji ovčák z hartíkovské rychty nechal na pastvě a ona zabloudila až sem. Popadl jsem ji bez váhání na ramena a vyrazil po cestě k Jakubovicím. Cestou jsem se těšil, jak si na ní po dnešní ukrutné a strašidelné noci pochutnám. Maso jsme během roka měli jen výjimečně a v rychtě to bez jedné ovce určitě přežijí.

Ovce byla ale sakramentsky těžká. Pot mi tekl čůrkem z čela, ale pomyšlení z blížící se žranice a také zadostiučinění za dnešní noc, mi dodávalo síly. Když se na obzoru vyloupla první chalupa, zaradoval jsem se. Jenže ovce byla stále těžší, až se mi pod ní podlamovaly kolena. U jakubovské pazderny už jsem byl téměř u konce svých sil a tak jsem ovci shodil z ramen dolů. Jakmile se však ovce dotkla země, proměnila se v odpornou malou babiznu s mastnými vlasy a velikým zobákovitým nosem. Babka mi sice sahala sotva po prsa, ale moje nervy už definitivně povolily, až jsem si z toho leknutí nasral do kalhot. Babka škodolibě zavískla: „To ses mě nanesl, což?! Che che! Za ouplňku mi do lesa víckrát nelez, zloději kurevská! Nebo z něj příště nevylezeš živý!“ Pak skočila do tmy a byla pryč. Na místě mě málem trefil šlak a při pomyšlení, že mě ta ohyzda celou cestu seděla na zádech a slintala mi do ucha, mi přejel mráz po zádech. S náloží v nohavicích jsem doběhl do chalupy. Markéta seděla u kolovratu a předla. Když mě uviděla ve dveřích, hodila po mě koudel a začala mi hubovat. Celou noc na mě čekala ve strachu, že se mi něco stalo. Po chvilce si však všimla, že jsem k smrti vyděšený, skočila mi do náručí a začala mě utěšovat. Vše jsem jí do podrobna vylíčil. Řekl jsem ji, kterak jsem viděl obcovat Tunkla s mladou správcovou. Pověděl jsem ji o čertovském myslivci, babkách s kolovraty, o ovci, co se změnila ve strigu a i o tom, jak jsem ji potkal u lesa a pak mi zmizela.

„Já jsem se ale celý den nehnula z chalupy,“ popřela rozčileně, že by na mě v noci měla čekat někde u lesa.

„Varovala jsem tě, že nemáš chodit krást!“ řekla mi nakonec vyčítavě. „Ale hlavně, že jsi doma, živý a zdravý!“

Pak mě u studny umyla jako malé děcko, protože jsem byl posraný až za ušima. Od té doby už jsem se nikdy nevydal do Ždáru krást dřevo a strašidelnému lesu jsem se vyhýbal jako čert kříži.

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia