Jela Abasová: Tak já se zpovídám

Povídka, která se umístila na 8. místě ve čtvrtém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Babičko, babičko, někdo klepe na dveře.

Kdo, ptáš se mě? Jdu se podívat.

Nějaké děti, babičko. Prý jsou hladové. Nejspíš mi nelžou, babičko, víš, jak jsou hubené? Mají propadlá líčka, pohaslá očička. V bříškách jim kručí.

Že tobě taky, babičko?

Koukají na mě tak smutně. Ptají se těma hladovýma očima, jestli jim nedám něco jíst.

Že se mám usmát, babičko? Že je mám dovést dovnitř a usadit za náš stůl?

Tak tady je máš, babičko. Jsou to holčička a klouček. Nejsou ani o moc starší než já. Podívej se na ty jemné vlásky, na ty otrhané šatičky. Prosím, nemohla bych si je nechat? Chtěla bych si s nimi hrát.

Já vím, babičko, já vím. Připravím jim koupel. Uložím je spát.

Tak pojďte, děti, babička vás čeká. Už není jen moje, je i vaše. A vy jste její.

Copak to, babičko? Že mám pak kůstky navršit pěkně na hromádku? Zakopat v zahradě? A šatičky uložit do truhličky? Ale ovšem, babičko. Tak jako vždycky, babičko. Jsem přece hodná vnučka.

 

***

 

„Otče, buďte na mě prosím hodný. Tohle je má docela první zpověď. Asi budu mluvit trošku z cesty – o svém dětství a tak, víte. Ale určitě se dostaneme k Boží milosti. Nezlobte se proto, prosím, na mě, udělám-li něco špatně nebo řeknu-li něco, co se nesluší.

Znáte mě určitě. Jsem Johana – to děvče z hor. Jistě jste slyšel ten příběh, prý jsem přišla z lesů samotná a bosá, když sněhy táli, kráčela jsem po ledové krustě; potkala jsem ženu a řekla jí: „Buď mou maminkou!“

Tak nějak to prý bylo, ale podle mě to tak vůbec nebylo. Ještě donedávna jsem měla nohy plné ran, jak jsem tehdy utíkala sama po horách. A kdo byla ta babička, o níž jsem prý pořád mluvila, to už vůbec nevím…

Nevím, ale někdy ji slýchám z hor, jak mne volá. Má strašně starý hlas. A teplou náruč. A za domem řádku dětských hrobů…

Nevím, otče, odkud to vím. Přísahám. Cože? Aha, no jo, přísahat se nesmí. Te je rouhání, že? Tak já se omlouvám.

Maminka, co si mne ponechala, byla hodná žena. Doopravdy, i když mě bila. I když křičela. A tatínek – to byl teprve dobrý člověk. Na poli pracoval tvrdě jako sám čert.

Taky jsem měla brášku. Dobrý hoch. Hrával si se mnou, jak jsem chtěla. Na Kostěje a Zlatou pannu, na skřítky a víly. Někdy jsem pro něj na půdě chytila šotka a on děl: „To je jen starý čokl.“

„Ne,“ povídám já, „šotek to je.“

Poučil mě: „Šotky nemůžeš vidět.“

Když nemůžu, tak nemůžu, řekla jsem si. Pravda ale byla taková, že šotky nemohl vidět on, já jenom nesměla, když jsem chtěla být pořádnou holkou a dobrou dcerou. Ale kdybych chtěla být dobrou vnučkou…

Nepamatuju si už, proč jsem z hor odešla, ale babička mě pořád čekala v lesích. Stačilo utéct až za humna a vzít sebou i brášku, viděla by ho moc ráda, to vím…

Ale nikdy jsem neutekla. Možná jsem měla. Už je trošku pozdě nad tím hloubat.

S bráškou jsme hráli takovou hru. Hledali jsme děsivé věci a ukazovali si je navzájem. Někdy pro mě například běžel, prý našel mrtvou myš, ale já mu řekla: „Vždyť se ještě hýbá!“ Pak jsem se podívala pořádně - byli to jenom bledí červíčci, co z její kožešiny vystrkovali hlavy.

Pak jsem já našla kudlanku, jak žere mouchu. Spořádala už půlku hlavy, ale její snídaně se pořád vrtěla. Třepala těma chlupatýma nožičkama, jako kdyby tančila. Bylo to velice legrační. Povídám bráchovi: „Koukni, oni se pusinkujou!“ Ale on byl celý zelený. Pak najednou –  CHROUST! – a kudlanka ulomila celou muší čelist. Měla v tom malinkém očku zasněný pohled.

Myslela jsem, že pořád hrajeme, když za mnou bráška přiběhl uprostřed léta. Strašně řval. „Máma spadla do studny!“ volal. „Soused ji vytáhl, je modrá a studená!“

Rychle jsem tam utíkala, protože modrou mámu jsem si představit nedovedla. A studenou teprve ne - ta přece vždycky vyzařuje takové teplo, takovou sílu! ...málem jako babička, co jsem ji nechala v horách.

Nevěřila jsem bráchovi, on měl ale docela pravdu. Jak jsem se na mámu dívala, přišla mi ta její strnulost hodně divná. Vypadala jako Morena, co ji na jaře chlapi z vesnice házejí do ohně. Navrhla jsem, že bychom ji mohli taky spálit, ale nikdo mě neposlouchal. Táta jenom seděl a zíral do pece a brácha držel mámu za ruku, řval a řval.

„Proč tak řveš,“ okřikla jsem ho, „přece jsi vyhrál. Nic děsivějšího si neumím představit.“

To bylo poprvé a jedinkrát, co mě táta udeřil. Bolelo to. Ne jenom na tvářích, bolelo to tady. Ale vy mě přes to dřevo vlastně nevidíte, otče, že jo? Když říkám tady, myslím tím srdce.

Jak říkám, tatík byl moc hodný člověk. Brával mě tehdy sebou na pole. Vždycky mi říkával: „Neusni v poledne, nebo tě uchvátí Polednice!“ To říkal, ale potom sám usnul, když bylo slunce nejvýš, a volci zatím sami chodili po poli.

Taky jsem dřímala, ale potom jsem se probudila. Spatřila jsem, že tátovi něco sedí na hrudi. Vypadalo to jako strašně ošklivá ženská. Skoro jako moje babička! Jenomže tohle bylo celé jakoby ze slunečních paprsků. Taky to mělo dlouhé drápy. Pamatuju si, babička po mě občas chtěla, abych ji zavírala do klece, ale tohle určitě v žádné kleci nikdy nedrželi. Strašlivě to mlaskalo a já poznala, že se to hostí na tatínkově duši.

Co jsem měla dělat? Nemohla jsem ho přece probudit s duší napůl sežranou. To by už tatínek ani nebyl. Tak jsem si jenom dřepla na bobek a dívala jsem se a pak jsem utekla za bráškou. Byl tím jediným, co mi zbylo.

Moc plakal a sliboval mi, že se o mě postará. Že nikdy nedovolí, aby mi ublížili. Že mě bude vždycky chránit…

Uhodli byste, otče, jak to bylo dál? Že nebudete hádat? Vůbec se nedivím. Žili jsme v chaloupce asi rok, pak mi bratříček utekl. Do kláštera. Než odešel, nazýval mě sýčkem! Myslel si, že to já jsem odpovědná za jeho neštěstí!

Myslel si, že ho nenajdu, když odejde dost daleko, myslel si, že ho nepoznám v černém rouše kněze. Myslel sis, že tě neobjevím, bratříčku, viď?

Ale copak to, copak, kampak to jdeme? Nesnaž se utéct. Myslíš, že neslyším? Tady jsme na svaté půdě, varuj se hříchu. Varuj se znovu opustit svoji malou sestru!

Aha, tak my utíkáme. Nevzlykej, bratříčku, copak jsi malej? Pěkně se dívej. Přece by ti nebyla odporná tvá vlastní sestra?! Jenom se koukni, co mě udělali, když jsi tam nebyl. Když mě obvinili z čarodějnictví a ze smrti rodičů. A že jsem porodila to dítě, bratře – ne, netvař se, že jsi byl opilý. Vždyť útěchu jsme potřebovali oba dva, byli jsme ještě skoro děti, tehdy jsi mi přišel tak silný…

Dívej se, povídám! Koukej, jak mě lámali. Na kole. A zvlášť prsty. Neodtahuj se – tyhle tváře jsi líbal! Tohle čelo! Co na tom, že na nich teď není kůže? A koukni na mé nohy. Vždycky ses koukal, já to vím. Možná proto jsi shodil maminku do studny, že si toho všimla? Ne, ne...? Nelži před Bohem, satane! Tady je svatá půda!

A tatínek že usnul – sám, jen tak? Vraní oči! Ne, z toho tě neobviňuji, možná že jsem je natrhala já a uvila z nich věneček. Byly jsme děti, vzpomínáš?! Děti jsou čisté!

Ať už to bylo, jak to bylo. Koukni se mně na ty nohy. Posolili je. A dali olizovat kozám. Víš, jak má koza drsný jazyk? A jak voní pečené lidské maso? Já už teď ano! No tak, no, nesnaž se omdlít. Tvá sestra je s tebou. Myslíš, že bych ti někdy ublížila?

Nebo jinak, bratře – myslíš, že by mě po tom vším mučení nechali naživu?!

Tak už se seber, bratře. Otevři tu zpovědnici. Tak vidíš – není tam nic. Jen to jen v tvojí hlavě, víme?

Nechala bych tě být. Ale zůstals mi jediný. Vyhledej laskavě můj hrob. Pokaz červíčkům hostinu. Nechci ležet v lidské půdě.

Buď tak hodný a odnes mě k babičce. Přeci jsem ti v dětství mnohokrát vyprávěla, kudy vede cesta.“

 

***

 

Babičko, babičko, to já klepu na dveře.

Ano, babičko, já.

Otevři, babičko. Děkuji.

To je můj bratr. Přinesl mě. Tak vidíš – hniju jen trošičku.

Cože?! Ne, babičko. Jenom mě přinesl. Je to můj bratr.

Proč kyneš ke stolu… Ne, prosím, babičko…

„Mám si sednout?“

Ach ne, bratře. Nepřikyvuj, babičko. On nechce koupel. Není unavený.

„Tak já si teda sednu… máte to tady moc hezké.“

Já vím, babičko. Já vím. Kůstky do zahradky… šatičky do truhličky.

Vaše komentáře

Estrellita
Podivná schíza prezentovaná monologem čehosi o čemsi, čemu to cosi říkalo babička. Výsledný text je jasný a přehledný asi jako moje předchozí věta, nicméně se jedná o nápaditý počin, který disponuje relativně dobrou atmosférou a kdyby mu bylo poskytnuto o trochu více péče ve formulacích a konstrukci příběhu, mohlo by z toho vylézt zajímavé dílko. Takhle je to ale průměrná věc. 60%
Estrellita 18.10.2016 16:10:16 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss