Tereza Hladká: Rudé květy

Povídka, která se umístila na 22. místě v pátém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Rozchod s milovanou osobou přináší vždy spoustu bolesti. Přichází pocity osamění, zrady a sebelítosti. Různí lidé se s touto zkušeností vyrovnávají pokaždé jinak. Někteří nad tím jen mávnou rukou a řeknou si: „Jde se dál,“ kdežto jiní propadají depresím. Uchylují se v zoufalství k alkoholu, někdy dokonce drogám, které jim poskytnou alespoň dočasnou pomoc před prohnilou dimenzí, kterou nazýváme realita. V nejextrémějších případech nestačí dočasný únik a dotyčný se uchýlí k permanentnímu řešení, v jaké dimenzi se objeví poté, to už je pro všechny záhadou. Já ovšem vím, jaký osud mne očekává potom co se zastaví pochody mé tělesné schránky a život nadobro opustí mé tělo. Jak jen si přeji abych nevěděla!

Když mi přítel řekl poslední sbohem a odešel ze dveří, neuchylovala jsem se k výše zmíněným extrémním řešením, ale zároveň pro mne příliš znamenal a na mé duši zanechal krvácející rány, jejichž jizvy v ní zůstanou navždy. Ještě ten večer, jsem se vydala na nedaleký hrad Házmburk, potřebovala jsem si pročistit hlavu a utřídit myšlenky. Zjevně neškodná procházka mi však připravila osud horší, než osud alkoholika, či drogově závislého.

K hradu se vztahovala legenda o duchu ženy v bílém, který se za nocí potuluje hradem a z rány na hrudi jí odkapává krev. Na místo kam dopadnou rudé kapky, prý vyrůstají červené květy. Prý to byla dcera pána hradu, která se zamilovala do syna zemana, přestože ji otec zaslíbil jinému. Svět však málokomu dopřeje štěstí a tento příběh není vyjímkou. Pán hradu poslal rytíře zkrotit draka a dcera mezitím zemřela žalem. Když se milenec vrátil, čekal na něj jen opuštěný hrad a chladné tělo ženy kterou miloval. Krásný a smutný příběh.

Cesta se vinula, kmeny ubíhali a větve se jako kostnaté pařáty natahovaly k blikajícím souhvězdím uprostřed prázdné nicoty bezedného kosmu. Postupně se mezi ustupujícími stromy začínaly černat kameny a trosky hradu a já se k nim přibližovala, přitahována téměř magickou silou. Chladný vzduch ovíval mé tělo a klid večera uklidňoval mou trápenou duši. Přicházela jsem k zamčené bráně, když v tom jsem spatřila záblesk světla po pravé straně. Mohl to být blesk, ale jasná obloha tuto domněnku vyvracela. Instinktivně jsem zavřela oči, ale nemohla jsem dlouho odolat vábení obrátit zrak tím směrem. Spatřila jsem ženu oděnou v bílém středověkém oděvu, téměř zářící v temnotě noci. Šat však znehodnocovala krev prýštící z jejích prsou. Přes děsivost této scenérie jsem nebyla schopna odvrátit zrak, natož dát se na útěk. Můj pohled zaostřil na její tvář. Byla souměrná a krásná. A poté se naše oči setkaly. Mé oříškově hnědé a její uhlově černé. Nebyla vyřčena žádná slova, ale já v tom okamžiku znala celý její příběh.

Nebyla dcerou hradního pána, ale dcerou obyčejného služebníka, a tím pádem to nebyla nepřízeň jejího otce, co způsobyla odchod muže, kterého milovala. Byl to on sám, kdo ji už dále nemiloval! Její manžel ji opustil kvůli jiné ženě a její rodina během té doby zemřela. Neměla kam jít. Vrazila si nůž do srdce. Od té doby ženský duch bloudí hradem a doufá, že jednou nalezne klid. Ale ještě jednu věc jsem se dozvěděla...

Probudila jsem se na nemocničním lůžku. Prý mě nalezli turisté na kraji cesty před branou hradu, v bezvědomí a obklopenou kvetoucími vlčími máky.

V šoku a smyslů zbavená jsem vyprávěla, co jsem té noci zažila. Nikdo mi neuvěřil a já skončila na několik týdnů v čalouněné cele. Přestala jsem tedy, a za pár dní mě mají propustit. Znám však pravdu. Proč jinak by mé oči nabraly tmavší barvy!

Vím, jaký osud mě čeká potom co se zastaví pochody mé tělesné schránky a život nadobro opustí mé tělo. Duch nebyla ta samá dívka, co před stovkami let spáchala sebevraždu. Po několika stoletích odešla z tohoto světa a její místo zaujala jiná dívka s podobným osudem. A tento úděl je určen i mně! Poté, co duše opustí mé tělo, bude bezcílně bloumat lesem s bolestí z krvácející rány v hrudi a kam dopadne rudá kapka, tam vyroste květ stejné barvy. Tak tomu bude po staletí, dokud do těchto míst nezavítá jiná dívka s podobným osudem a tento úděl bude určen jí.

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss